Paměti Marie Stuartovny

PROLOG

FOTHERINGHAY, ÚNOR 1587

N

ic mi neuniklo.

Stál jsem vzadu ve skupince mužů, jež jsem neznal. Stejně jako já se navzdory vlněným plášťům chvěli chla­dem, neboť panovala hrozná zima a velký oheň uprostřed na vytopení sálu nestačil.

Byl jsem tam, abych ji spatřil umírat. Ženu milovanou i nenáviděnou, po níž jsem toužil a již jsem zavrhl, mnohokrát za ni bojoval a málem kvůli ní přišel o život. Svou manželku, své potěšení a břímě, svou panovnici Marii, královnu Skotů a francouzskou královnu vdovu, jakož i právoplatnou královnu Anglie, i když právě kvůli tomu měla sejít ze světa.

Cloumala mnou netrpělivost. Přál jsem si, aby už bylo po všem.

Věděl jsem, co se chystá, ozvou se výkřiky a nastane pořádná mela.

Jen co sekera dopadne, mnoho mužů kolem mě se požene k rudě zbarvenému špalku. Třímají v ruce kapesníky, aby je mohli smočit v její sedlé krvi. Každý přece ví, že krev sťatého zločince dokáže zázraky.

Při představě šíleného shonu lidí, kteří se budou kolem mě tlačit a křičet, abych jim uhnul z cesty, pachu krve, škubajícího se těla – už jsem byl svědkem nejedné popravy a vím, že trvá nějaký čas, než vzdá svůj poslední zápas a znehybní – jsem se tiše potil. Příčilo se

6

Carolly Erickson

mi být u toho. Vůbec jsem nechtěl vidět, ba ani vnímat, co se bude kolem mě dít, až se lidé pohrnou k popravišti pro zázračnou krev.

Pane, ať je to rychle za námi!

Navzdory chladu jsem cítil, že se mi čelo orosilo potem. To bude tím čekáním, nesnesitelným čekáním, proto je mi najednou horko.

Celé týdny jsem věděl, že k tomu brzy dojde, že musí zemřít, ale nikdo neuměl říci kdy, neznal den ani hodinu. Královna Alžběta váhala a nedokázala se rozhodnout, takže nebohé Marii a jejím truchlícím sloužícím nezbývalo než trávit nekonečně se vlekoucí rána, odpoledne a dlouhé večery v neustálé nejistotě, kdy dorazí obávaná zpráva. A najednou k tomu došlo a teď jsme tady a čekáme na poslední mrazivé okamžiky jejího života, podupáváme nohama a tleskáme rukama v marné snaze se zahřát. A mě polévá pot.

Konečně se malé dveře otevřely a Marie vešla dovnitř.

Síní projel záchvěv neklidu, pak se ze stovek hrdel ozvalo neurčité mumlání. Rozeznal jsem slova „mučednice“ i „děvka“ a „vražedkyně“. Přitiskl jsem si ruce k uším, už jsem nechtěl nic slyšet. Zíral jsem na ni. Dlouhá léta v žaláři, jak jsem dobře věděl, ji změnila z pružné, ladné, štíhlé krasavice, s níž jsem se poprvé setkal, když jí bylo sedmnáct, ve statnou stařenu s vrásčitými tvářemi. Při chůzi napadala na nohu a plnou vahou se opírala o rámě svého doprovodu, stařičkého štolby Erskinea se smutným pohledem. Obličej dosud nesl stopy bývalé krásy a oči, jimiž si prohlížela shromážděný dav, si uchovaly půvabný zlatohnědý odstín, ač světlejší než v době, kdy jsme se poznali.

Oblékla si obnošené, kdysi přepychové černé šaty a při chůzi se prsty dotýkala zlatého kříže, který jí visel na prsou, a medailonku, jejž jsem jí poslal, s mou podobiznou a portrétem naší dcery. Členy nepočetného doprovodu, jenž kráčel za ní, jsem dobře znal: kromě nebohého Erskinea jej tvořili lékař Gervais a ranhojič Bourgoing, hofmistr její domácnosti Adrien de Guise, jehož v mládí poznala ve Francii, a oblíbená komorná Margaret Hargattová.

Při jejím příchodu nikdo nesmekl. Všichni nechali vysoké černé klobouky na hlavě. Nechtěl jsem vzbudit podezření, a tak jsem je napodobil. V síni se rozhostilo ticho. Marie se posadila do křesla

Paměti Marie Stuartovny

7

potaženého černým sametem. Před ní stál nízký popravčí špalek zahalený tmavým suknem.

Došlo na čtení rozsudku. Odsoudili ji za velezradu. Osnovala spiknutí, jehož cílem bylo zavraždění královny Alžběty, stálo ve verdiktu, a podněcovala další osoby, aby se onoho ohavného skutku dopustily. Za to musí pykat smrtí.

Pak k ní promluvil nějaký duchovní, následně poklekl a začal se modlit anglicky po způsobu luteránů, koneckonců jsme přece v Anglii, a to není katolická země. Marie však vstala z křesla a s obtížemi klesla na kolena. Otevřela svou modlitební knížku a jala se odříkávat otčenáš. Její hlas přehlušil kněze a někteří z přihlížejících se pokřižovali a potichu opakovali ta prastará latinská slova s ní.

Nejprve jsem si myslel, že ji někdo umlčí, a podíval se na okolostojící vojáky a šerifovy muže, rozestavěné kolem nedávno zbudované dřevěné plošiny. Pevně svírali halapartny a ve tvářích se jim nepohnul ani sval. Žádný hodnostář však nezakročil, a tak pokračovala v modlitbě. Vysoký hlas zněl vyčerpaně, avšak kurážně, až po závěrečné amen.

Teď jsem si všiml, že se jí třese ruka. Nedokážu říci, zda chladem či strachem. Napadlo mě, že bych k ní měl přiskočit a položit jí na ramena svůj teplý plášť, byť mi bylo jasné, že to nesvedu. A právě v tom okamžiku se odmlčela a opět se podívala na shromážděný dav. Naše pohledy se střetly.

Ihned mi došlo, že mě poznala. Oči se jí rozsvítily a přes bledé rty jí přelétl nepatrný úsměv. Dokonce se mi zdálo, že vidím na jejích tvářích slabý ruměnec, ačkoliv mohlo jít o pouhý odlesk paprsků zimního slunce, jež začaly vysokými okny pronikat dovnitř. „Kvítku růžový,“ dralo se mi na rty. „Má nejdražší! Snažil jsem se!

Dělal jsem, co jsem mohl!“ Ale to se již obrátila na popravčího Bulla a jeho pacholky. Přijala jejich omluvu za krvavý úkol, jehož se měli co nevidět zhostit, a na důkaz své velkodušnosti jim předala několik mincí.

Už to nebude dlouho trvat, pomyslel jsem si. Jen chvíli a pak se ty úžasné, milující oči zavřou navždy. Teď jsem se roztřásl já a to nejsem žádný zbabělec.

8

Carolly Erickson

Odvrátil jsem hlavu, nesnesl jsem ten pohled. Když jsem opět sebral odvahu a podíval se jejím směrem, viděl jsem, jak jí služebné svlékají svrchní černý šat. Objevila se tmavě červená spodnička – rudá jako zaschlá krev. Barva mučedníků.

Rozhostilo se ticho. Pak jsem zaslechl zasvištění a za okamžik tupý úder. Davem projelo vzrušení. Zvedl jsem oči – a spatřil, že napoprvé se popravčímu oddělit hlavu od trupu nepovedlo. Sekera se Marii zaťala do týla. Tak krutá, neobratná rána, neodpustitelné!

Kat úplně minul cíl. V duchu jsem si sliboval, že z něj stáhnu kůži, povede-li se mi ho po skončení toho příšerného dne najít, a díval se, jak se jí při následujícím úderu popravčí nástroj zaryl hluboko do šíje. Úplně setnout hlavu se mu však opět nepodařilo. Všude kolem stříkala krev, spousta krve. Zalapal jsem po dechu a ze všech sil se snažil potlačit vzlyky.

A na prahu smrti, předtím než zemřela, se podívala na mě. Přísahám, že ano. Odečetl jsem jí ze rtů, že zašeptala: „Jamie. Můj Jamie.“ Ústa se jí hýbala i poté, co chtěl kat zvednout hlavu do výše. V ruce mu zůstala jen rudohnědá paruka, zatímco hlava se groteskně koulela po dřevěných prknech. Pak ji uchopil za skutečné vlasy, řídké, šedivé a umazané od špíny na podlaze. Margaret mi později prozradila, že podle ní se prý Marie snažila vyslovit „Ježíš“. Jenže její rty nešeptaly Ježíš, nýbrž Jamie.

I jako mrtvé se královny báli. Obávali se, co by mohli udělat lidé, až se dozvědí, že je po smrti. Na nádvoří rozdělali velký oheň a spálili na něm i ten nejmenší kus oblečení potřísněného krví, našli a zničili každičkou věc, jež by ji mohla připomínat. Dokonce i katova zástěra shořela přes jeho námitky na prach. Po celé dny nikdo nesměl opustit Fotheringhay, aby se zpráva o Mariině smrti nerozšířila. Masivní železnou hradní bránu zamkli na devět západů a přísně střežili.

Opustil jsem ono ponuré místo, jen co se mi naskytla příležitost, vždyť na mně bůhvíjak nezáleželo. Kdo by se podomnímu mastičkáři snažil bránit v prodeji oleje z vousatky a masti ze skřivaních jazyků? Nadto jsem si nepřál nic jiného než rychle dorazit na pobřeží, kde na mě čekal Černý posel. Jeho posádka toužila po jediném – zamířit do Lisabonu a připojit se k Nejšťastnější Armadě. Tam budu

Paměti Marie Stuartovny

9

vyprávět příběh skotské královny Marie Stuartovny komukoliv, kdo bude ochoten poslouchat, a já, James, čtvrtý hrabě z Bothwellu, se budu holedbat tím, jak velké jsem měl štěstí, že mi bylo dopřáno ji milovat. Budu vykládat, že jsem ji viděl umírat, a zbytek života zasvětím jen tomu.