Pandořina skříňka

PROLOG 9. prosince 1939 SOLUŇ, ŘECKO Nákladní automobily namáhavě supěly jeden za druhým pří− krou silnicí. Na vrcholu stoupání řidiči zrychlili, aby co nejdříve vyjeli z dosahu pouličního osvětlení a ukryli se ve stínu stromů, mezi nimiž asfaltka klesala.

Ale muži za volanty pěti náklaďáků museli svou netrpělivost krotit. Nesměli připustit, aby jim noha sklouzla z brzdového pe− dálu nebo aby stlačili plyn příliš hluboko k podlaze. Soustředěně mhouřili oči, aby v temnotě včas zahlédli zatáčku, napjatí, aby ne− narazili do vozidla před sebou, kdyby muselo nečekaně zastavit.

Jeli teď za naprosté tmy. Do svítání chybělo několik desítek minut a ani jeden vůz neměl rozsvícené reflektory. Svit hvězd a měsíce na řeckém nebi zakrývala nízko letící mračna.

Cesta tak kladla značné nároky na sebeovládání, ale řidiči i spolujezdci mu byli přivyklí. Každý z nich byl duchovní, mnich xenopského řádu, nejpřísnějšího klášterního bratrstva pod sprá− vou konstantinopolského patriarchátu. Slepá poslušnost se snou− bila se sebeovládáním a soběstačností, s bezpodmínečnou disci− plínou, které byli zproštěni až v okamžiku smrti.

Mnich na sedadle spolujezdce v čelním automobilu si sundal sutanu, pod níž měl oblečen šat prostého dělníka – hrubou vlně− nou košili a kalhoty z režného plátna. Sroloval sutanu, uložil ji za vysoké opěradlo mezi zaolejované hadry a několik kusů nářadí a oslovil řidiče v kněžském hábitu. „Ještě kilometr a jsme na místě. Silnice vede souběžně s kole− jemi v délce asi sto metrů v otevřené krajině. Mělo by to stačit.“ 9

„Vlak tam bude čekat?“ zeptal se urostlý mnich středního vě− ku a přimhouřil oči. „Ano. Lokomotiva a čtyři vagony. Pouze strojvůdce, nikdo jiný.“ „Takže se budeš muset chopit lopaty a nahradit topiče,“ po− znamenal starší mnich sice s úsměvem, ale s ustaraným pohledem v očích. „Ano, chopím se lopaty,“ odpověděl mladší z dvojice vážně. „Kde je zbraň?“ „V přihrádce na palubní desce.“ Mnich v dělnickém oděvu se natáhl a uvolnil západku. Dvířka se sklopila a muž vylovil z přihrádky těžkou pistoli velké ráže.

Zručně vysunul zásobník z pažby, zkontroloval munici a vložil ho zpátky s kovovým cvaknutím, které zaznělo jako tečka za vě− tou. „Mocný nástroj. Je italská, že?“ „Ano,“ odpověděl starší kněz s nádechem smutku v hlase. „Jak případné. A myslím, že je to dobré znamení.“ Mladší mnich zasunul pistoli za opasek. „Spojíš se s jeho rodinou?“ „Tak zní moje rozkazy…“ Řidič zřejmě chtěl ještě něco dodat, ale ovládl se a mlčky sevřel volant mnohem větší silou, než bylo třeba.

Měsíc vykoukl zpoza mraků a osvětlil krátký úsek silnice mezi stromy. „Tady jsem si jako kluk hrával,“ poznamenal mladší. „Běhal jsem po lese, koupal se v potoku… A pak jsem se sušil v jeskyni a představoval si, že mám vidiny. Býval jsem v těchto kopcích šťastný. Bůh chtěl, abych tohle místo ještě naposledy spatřil. Je milosrdný. A laskavý.“ Měsíc zmizel a kolonu opět pohltila tma.

Automobily projely táhlou zatáčkou. Les prořídl a v dálce se objevila sotva rozeznatelná řada telegrafních sloupů, černé sto− žáry na pozadí tmavé noci. Vozovka se rozšířila a napřímila a vedla teď asi sto metrů dlouhou mýtinou mezi souvislým po− rostem, otevřená plošina, na kterou shlížely okolní vrchy. A vedle silnice se v hlubokém šeru rýsovala silueta vlaku.

10

Souprava stála, ale komín lokomotivy chrlil k nebi sloupec hustého dýmu. „Za starých časů,“ zasnil se mladší mnich, „tady farmáři pro− dávali ovce a další plody své práce. Otec vzpomínal, že tu bývalo vždycky hodně zmatku. Často se pohádali, co komu patří, a spory většinou končily rvačkou. Docela zábavné historky… Tam je!“ Ze tmy vyrazil záblesk. Svítilna opsala dva kruhy a pak se za− stavila, kužel světla namířený na poslední vagon. Mnich v úboru dělníka vytáhl z kapsy košile malou baterku, natáhl ruku a přes− ně na dvě vteřiny rozsvítil. Kabinu ozářil odraz od čelního skla a oči mladšího muže krátce spočinuly na tváři bratra ve víře. Starší mnich skousl spodní ret tak silně, až mu z něj vytryskl pramínek krve a stékal mu na bradu, kde mizel v hustém prošedivělém plnovousu.

Nemělo smysl to nějak komentovat. „Zajeď ke třetímu vagonu. Ostatní se otočí a začnou vyklá− dat.“ V okamžiku, kdy mladší kněz otevřel dveře a vyskočil z ka− biny, přistoupil k náklaďáku strojvůdce v pracovní kombinéze a s čapkou z kozí kůže na hlavě. Oba muži si pohlédli do očí a ob− jali se. „Bez sutany je z tebe úplně jiný člověk, Petride. Už jsem po− malu zapomněl, jak vypadáš…“ „Nepovídej. Čtyři roky ze sedmadvaceti, co se známe, není zase tak dlouho.“ „Ale vídáme tě tak zřídka! Celá rodina si na to stěžuje.“ Stroj− vůdce naposled sevřel knězova ramena silnými mozolnatými dla− němi a spustil paže k bokům. Na obličej mu dopadl měsíční pa− prsek a osvítil výraznou tvář muže spíše padesátiletého než čtyři− cetiletého, drsnou a zbrázděnou tvář člověka, který celý život na− stavuje kůži slunci a větru. „Jak se daří matce, Annaxasi?“ „Dobře. S věkem sice zeslábla, ale pořád je čilá.“ „A tvoje žena?“ „Zase je těhotná, ale tentokrát se už nesměje. Pořád mně na− dává.“ 11

„Však také zasloužíš! Jsi starý chlípný kozel, bratře. Ale s ra− dostí přiznávám, že tak lépe sloužíš církvi.“ Kněz se vesele za− smál. „Tvoje slova jí přesně zopakuju,“ ujistil strojvůdce bratra s úsměvem. „Ano, udělej to,“ řekl mnich po chvíli ticha a otočil se k vlaku.

V otevřeném posledním nákladním vagonu svítily dvě zavěšené lucerny. Muži viděli na práci, ale ven pronikala jen slabá záře.

Postavy v sutanách rychle přecházely mezi náklaďáky a překlá− daly do vlaku těžké lepenkové bedny v dřevěných rámech, vý− razně označené na bocích krucifixem v trnové koruně. „Potraviny?“ zeptal se železničář. „Ano,“ odpověděl mu bratr. „Ovoce, zelenina, sušené maso, obilí. Pohraniční stráž a celníci budou spokojení.“ „Kde to je?“ Otázku nebylo nutné dále rozvádět. „V tomto autě. Zhruba uprostřed pod pytli s tabákem. Roz− místil jsi hlídky?“ „Jistě. Na silnici i na kolejích. V obou směrech, asi kilometr daleko. Neměj strach. V neděli ráno nemá v širokém dalekém okolí kromě vás mnichů a noviců nikdo nic na práci. Kdo by sem chodil?“ Mladý kněz s uspokojením sledoval hemžení u čtvrtého va− gonu. Práce pokračovala svižně a bedny se uvnitř rychle vršily.

Namáhavé hodiny nácviku se bohatě vyplatily. Řidič čelního au− tomobilu se s nákladem v ruce krátce zastavil v pruhu světla u otevřených dveří vagonu, vyměnil si se svým spolujezdcem let− mý pohled a pak téměř násilím odvrátil zrak a mocným roz− machem uložil bednu k ostatním. „Mluvil jsi s někým, když jsi odjížděl z nádraží?“ zeptal se otec Petrid svého bratra. „Jenom s výpravčím. Docela normálně. Pili jsme spolu čaj. Černý.“ „Co říkal?“ „Většinou věci, které nebudu opakovat, protože by urážely tvůj sluch. Podle papírů měl vlak zajet na vlečku, kde ho naloží otcové z Xenopy. Na nic se nevyptával.“ 12

Otec Petrid se zadíval na druhý vůz za lokomotivou. I ten bude za několik minut plný. Pak už čeká třetí, ten nejdůležitější. „Kdo připravoval stroj?“ „Mechanici a topiči z depa. Včera odpoledne. Podle papírů je to záložní lokomotiva. Máme jich hodně, protože jsou pořád v poruše. Italové se nám kvůli tomu smějí. No a před několika ho− dinami jsem všechno znovu osobně zkontroloval.“ „Existuje možnost, že by výpravčí zatelefonoval na vlečku, kde bychom teď měli nakládat?“ „Byl ospalý jako kotě, a když jsem odcházel z velínu, klížila se mu víčka. První vlak přijede podle jízdního řádu,“ strojvůdce se podíval na olověné nebe, „nejdřív za hodinu. Nemá důvod ko− mukoliv volat, pokud mu telegrafem neoznámí nějakou nehodu.“ „Dráty jsou zkratované. Voda ve svorkovnici,“ poznamenal kněz jakoby pro sebe. „Proč?“ „Pro případ, že bys měl nějaké problémy. A s nikým jiným jsi už nemluvil?“ „Ne. A taky jsem prohlédl vagony, jestli se tam neuložil nějaký tulák.“ „Už sis asi prostudoval náš časový plán. Co mu říkáš?“ Železničář uznale hvízdl a potřásl hlavou. „Jenom tiše žasnu.

Nechápu, jak je možné… všechno tak dokonale zařídit.“ „S tím si nelámej hlavu. Ale co časový rozvrh? Ten je důležitý.“ „Jestli budou všude v pořádku koleje, je možné plánovanou rychlost dodržet. Jugoslávci na přechodu v Bitole jsou lační úplat− ků a řecký dopravce v Banja Luce je férový chlap. V Sarajevu nebo v Zagrebu také nepředpokládám žádné problémy. Těm jde o větší ryby, než je náklad potravin pro věřící.“ „Mě zajímá čas, ne úplatky.“ „Ale úplatky znamenají čas. Člověk musí smlouvat.“ „Jenom tehdy, kdy by působilo podezřele, pokud bychom nesmlouvali. Myslíš tedy, že za tři dny – respektive za tři noci – můžeme být v Monfalcone?“ „Jestli tvá opatření neselžou, pak ano. Kdybychom se opozdili, můžeme ztrátu dohnat za denního světla.“ 13

„Jenom v případě absolutní nezbytnosti. Jinak pojedeme jen v noci.“ „Ty jsi ale paličák.“ „Ne, ale musíme být opatrní.“ Kněz znovu zkontroloval po− stup nakládky. První dva vozy už byly uzavřeny, ve čtvrtém chy− bělo posledních pár beden. „Tvoje rodina si myslí, že jsi jel do Korintu, že?“ obrátil se na svého bratra. „Ano. Do loděnice v Navpaktosu u Patrajského průlivu. Oče− kávají mě nejdřív za týden.“ „Odbory v loděnici vyhlásily stávku. Kdyby ses o pár dní opozdil, rodině to alespoň nebude divné.“ Annaxas se na bratra pátravě zadíval, jako kdyby ho jeho in− formovanost udivila. „Ne, divné jim to nebude,“ souhlasil vá− havě. „Tvoje švagrová je chápavá žena.“ „Výborně.“ Kolem náklaďáku se shromáždili mniši a čekali na Petridovy příkazy. „Vrať se k lokomotivě. Za pár minut jsem u tebe.“ Železničář přikývl a odešel, ohlížeje se přes rameno po řádo− vých bratrech.

Otec Petrid vylovil z kapsy malou elektrickou svítilnu, při− stoupil k čekajícím mnichům a gestem naznačil svému urostlému řidiči, že s ním chce mluvit. Muž v sutaně pochopil a poodešel několik kroků stranou. „Mluvíme spolu naposled,“ řekl mladý duchovní. „Nechť boží požehnání…“ „Na to teď nemáme čas,“ přerušil Petrid staršího muže. „Za− pamatuj si přesně každý náš pohyb. Do detailu! Všechno se musí opakovat přesně jako dnes.“ „Spolehni se. Stejné pořadí náklaďáků, stejní řidiči, stejné pa− píry celou cestu až do Monfalcone. Nic se nezmění, jenom nás bude o jednoho méně.“ „Taková je vůle boží. Staniž se pro jeho věčnou slávu na vý− sostech. Nejsem ani zdaleka hoden takové cti.“ Skříňová ložná plocha nákladního automobilu byla uzamčena dvěma mohutnými visacími zámky. Jeden klíč měl u sebe otec Petrid, druhý řidič. Oba je současně vsunuli do zámků a odemkli.

14

Pak odsunuli závoru a plechové dveře se otevřely. Uvnitř pod stropem visela lucerna a vrhala mdlé světlo na bedny se znakem xenopského řádu. Mniši je začali vykládat a odnášet k otevřené− mu třetímu vozu za lokomotivou, kde už čekali dva muži v su− tanách, aby je uložili.

Za několik minut byl náklaďák zpola prázdný a uprostřed lož− né plochy se objevila bedna zabalená do černého sukna, o něco větší než ostatní, a ne tak podlouhlá, ale pravidelná, půldruhého metru vysoká krychle.

Mniši se shromáždili v půlkruhu u otevřeného nákladního au− ta. Bílé paprsky měsíčního svitu splývaly s žlutavou září lucerny.

Pohled na nejasně osvětlené černě oděné postavy před zejícím temným otvorem vyvolal v otci Petridovi představu katakomb vykopaných hluboko v zemi, místa úkrytu nejsvětější relikvie – dřeva z Kristova kříže.

Skutečnost se od představy příliš nelišila, ba naopak, ještě ji předčila, protože v zapečetěném a neprodyšně uzavřeném želez− ném trezoru – oné krychlové bedně zabalené do černého sukna – se skrývalo něco dalekosáhle významnějšího než zkamenělé kou− sky dřeva z Kalvárie.

Několik mnichů přivřelo oči v tiché modlitbě, jiní zírali jako u vytržení, přemoženi vědomím blízkosti boží svátosti, a ne− schopni souvislé myšlenky vnímali, jak substance, jež tvořila po− dle jejich přesvědčení obsah schránky připomínající – právem – hrobku, posiluje jejich víru.

Mladý kněz je pozoroval a cítil, že už k nim nepatří. Tak je to správně, pomyslel si a ve vzpomínkách se vrátil k okamžikům, od kterých ho dělily ne hodiny, jak se mu zdálo, ale šest dlouhých týdnů. Na základě naléhavého příkazu přerušil svou misijní pouť a odebral se do kláštera, kde byl okamžitě uveden do bělostného sálu, v němž zasedali starší xenopského řádu. „Petride Dakakosi,“ oslovil ho otec opat, představený kláštera a řádu, usazený za masivním dubovým stolem, „byl jsi vybrán mezi všemi řádovými bratry, abys splnil nejnáročnější úkol svého života pro slávu našeho Pána a pro zachování svaté křesťanské víry.“ 15