Parizskapomsta ukazka

STEVE BERRY

PAŘÍŽSKÁ POMSTA 2010

Copyright © 2009 by Steve Berry Translation © 2010 by Hana Pernicová Cover design © 2010 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE PARIS VENDETTA, vydaného nakladatelstvím Ballantine Books, New York 2009, přeložila Hana Pernicová Odpovědná redaktorka: Karin Lednická Jazyková redakce: Zuzana Pernicová Korektura: Lea Petrovská Technický redaktor: Martin Pěch Sazba: Dušan Žárský Obálka: Radek Urbiš Vytiskla tiskárna Finidr Český Těšín Vydání první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v srpnu 2010

ISBN 978-80-7303-538-9

Gině Centrellové, Libby McGuireové, Kim Hoveyové, Cindy Murrayové, Christine Cabellové, Carole Lowensteinové a Rachel Kindové s poděkováním a hlubokou úctou

PODĚKOVÁNÍ Opět se s hlubokou vděčností skláním před svou agentkou Pam Ahearnovou. Ušli jsme spolu pořádný kus cesty, že? A znovu děkuji za skvělou práci Marku Tavanimu, Becku Stvanovi a všem báječným lidem v prodejním a propagačním oddělení nakladatelství Random House. Jste nejlepší z nejlepších, bez diskuse.

Zvláštní dík patří výbornému romanopisci a příteli Jamesi Rollinsovi, který mě zachránil před utopením v bazénu na Fidži, Laurenci Festalovi, jenž mi poskytl neocenitelnou pomoc s francouzštinou, mé manželce Elizabeth a Barrymu Ahearnovi, který vymyslel titul.

Závěrem: Tuto knihu věnuji Gině Centrellové, Libby McGuireové, Kim Hoveyové, Cindy Murrayové, Christine Cabellové, Carole Lowensteinové a Rachel Kindové.

Sedm úžasných dam.

Dokonalé profesionálky, všechny do jedné.

Společnými silami vnášejí do všech mých děl nekonečnou moudrost, jasné směřování a jiskřivou kreativitu. Žádný spisovatel si nemůže přát víc.

Je mi ctí být součástí vašeho týmu.

Tahle kniha patří vám.

„Peníze nemají vlast; finančníci neznají vlastenectví a slušnost, jejich jediným cílem je zisk.“ Napoleon Bonaparte

„Dějiny dosvědčují, že penězoměnci sáhnou ke kdejaké formě špinavého využívání, intrik, podvodů a násilí, aby si uchovali kontrolu nad vládami.“ James Madison

„Nechte mě tisknout a kontrolovat peníze národa, a nebudu se starat o to, kdo sepisuje zákony.“ Mayer Amschel Rothschild

PROLOG Gízská plošina, Egypt srpen 1799

G

enerál Napoleon Bonaparte sesedl z koně a vzhlédl k pyramidě. Poblíž stály ještě dvě další, ale tahle působila nejmajestátněji.

Jak úžasnou kořist svým výbojem získal!

Během včerejší jízdy z Káhiry na jih, přes políčka ohraničená bahnitými zavodňovacími kanály a přes krátký, ale namáhavý úsek větrem bičovaného písku, se nic zvláštního nepřihodilo.

Cestoval v doprovodu dvou set ozbrojenců, protože odvážit se tak hluboko do Egypta na vlastní pěst by byla bláhovost. Teď svoje vojáky nechal půldruhého kilometru odtud, kde se utábořili na noc. Přes den bylo už zase vedro k zalknutí, takže s návštěvou pyramidy úmyslně počkal do západu slunce.

Vylodil se na pobřeží u Alexandrie před patnácti měsíci, s 34 000 muži, 1 000 polními děly, 700 koňmi a 100 000 dávkami munice. Rychle postupoval k jihu a dobyl hlavní město Káhiru; snažil se využít rychlosti a momentu překvapení, aby ochromil odpor. Pak se nedaleko odtud střetl s mamlúky ve velkolepé bitvě, kterou pojmenoval bitva u pyramid. Tihle někdejší turečtí otroci už vládli Egyptu pět staletí a byl na ně vpravdě působivý pohled – tisíce válečníků v pestrém hávu, v sedlech nádherných hřebců. Ještě teď cítil pach korditu, slyšel práskání mušket a nářek umírajících. Jeho oddíly, složené povětšinou z veteránů z italského tažení, bojovaly hrdinně. Ztratil pouze dvě stě mužů, zajal prakticky celou nepřátelskou armádu a převzal úplnou kontrolu nad Dolním Egyptem. Jeden reportér napsal, že hrstka Francouzů si podmanila čtvrtinu zeměkoule.

Nebyla to sice tak úplně pravda, ale znělo to báječně.

Egypťané mu dali přezdívku Sultán el Kebír – prý na znamení úcty. Za posledních čtrnáct měsíců, kdy vládl tomuto národu n 11

jakožto vrchní velitel, dospěl ke zjištění, že tak jako někteří jiní milují moře, on sám miluje poušť. Měl rád i egyptský způsob života, v němž vlastnictví znamenalo málo a charakter hodně.

Egypťané také věřili v prozřetelnost.

Stejně jako on. „Vítejte, generále. Vybral jste si pro návštěvu nádherný večer,“ zahalekal s obvyklou veselostí Gaspard Monge.

Napoleon měl toho bojechtivého geometra rád. Monge byl postarší Francouz, syn trhovce obdařený širokou tváří, hluboko posazenýma očima a masitým nosem. Navzdory svému vzdělání neudělal ani krok bez pušky a butylky a zdálo se, že přímo prahne po bojích a revolucích. Byl jedním ze sto šedesáti učenců, kteří s Napoleonem připutovali z Francie, protože nejel do Egypta pouze dobývat, ale rovněž bádat. Jeho duchovní vzor Alexandr Veliký si počínal při vpádu do Persie stejně. Monge táhl po Napoleonově boku už dřív, v Itálii, a měl tam vrchní dohled nad rabováním, takže mu Napoleon důvěřoval.

Do jisté míry. „Něco vám řeknu, Gasparde: odmala jsem si přál studovat přírodní vědy. Za revoluce jsem si v Paříži párkrát zašel na přednášky o chemii. Jenže okolnosti ze mě udělaly armádního důstojníka.“ Jeden z egyptských dělníků mu odvedl koně, ale Napoleon nejdřív sundal ze sedla koženou brašnu. Teď stáli s Mongem o samotě ve stínu velké pyramidy a kolem tančil třpytivý prach. „Před několika dny,“ řekl Napoleon, „jsem se dal do počítání a zjistil jsem, že tyhle tři pyramidy obsahují dost kamene, aby se z něj dala postavit metr široká a tři metry vysoká hradba kolem celé Paříže.“ Monge zamyšleně přitakal. „Může být, generále.“ Napoleon se jeho vyhýbavosti usmál. „Mluví z vás pochybovačný matematik.“ „Vůbec ne. Jen mi připadá zajímavé, jak o těch stavbách přemýšlíte. Ne ve vztahu k faraónům nebo hrobkám uvnitř, a dokonce je ani neberete jako obdivuhodná stavitelská díla. Kdeže.

Uvažujete o nich jen z hlediska Francie.“ „Těžko se tomu ubránit. Na Francii myslím skoro pořád.“ 12 n

Po jeho odjezdu upadla Francie do nepředstavitelného chaosu.

Její kdysi skvělou flotilu zničili Britové a odřízli ho tady v Egyptě. Vládnoucí Direktorium se podle všeho mínilo pustit do války s kdekterou monarchií; znepřátelilo si Španěly, Prusy, Rakušany i Holanďany. Zdálo se, že v konfliktu vidí způsob, jak se co nejdéle udržet u moci a znovu naplnit vysychající státní pokladnu.

Bláznovství.

Z Republiky se vyklubalo naprosté fiasko.

Jedny z mála evropských novin, kterým se podařilo prorazit přes Středozemní moře, předpovídaly, že je jen otázkou času, kdy na francouzský trůn usedne další Ludvík.

Musí se vrátit domů.

Všechno, co je mu drahé, se zřejmě bortí. „Francie vás potřebuje,“ prohlásil Monge. „Teď z vás mluví bytostný revolucionář.“ Monge se zasmál. „Tím taky jsem, jak víte.“ Před sedmi lety Napoleon viděl jiné revolucionáře, jak vtrhli do paláce Tuileries a sesadili Ludvíka XVI. Tehdy věrně sloužil nové Republice, bojoval u Toulonu, byl povýšen na brigádního generála, pak na generála východní armády a nakonec na vrchního velitele v Itálii. Odtamtud odpochodoval na sever, porazil Rakousko a vrátil se do Paříže jako národní hrdina. Nyní, v necelých třiceti, jakožto generál armády Orientu dobyl Egypt.

V osudu měl však psáno vládnout Francii. „Je tu tolik nádherných věcí,“ prohodil v novém návalu obdivu k velkolepým pyramidám.

Za jízdy z tábora zkontroloval dělníky zabrané do odkrývání sfingy zpola pohřbené v písku. Vyproštění té přísné strážkyně nařídil osobně a postup prací ho potěšil. „Tahle pyramida je Káhiře nejblíž, proto jí říkáme První,“ ukázal Monge. Mávl rukou k další. „Tamhleta je Druhá. A nejdále je Třetí. Kéž bychom uměli číst hieroglyfy, abychom se dozvěděli jejich pravá jména.“ Napoleon souhlasil. Divným nápisům, které se objevovaly na skoro každém starobylém monumentu, nikdo nerozuměl. Nařídil je okopírovat a kreseb bylo tolik, že na ně padly všechny tužky, které si jeho umělci přivezli s sebou z Francie. Byl to právě n 13

Monge, kdo vymyslel geniální způsob, jak si vyrobit další pomocí olověných kulek a nilského rákosu. „Třeba se nám to podaří,“ poznamenal Napoleon.

Monge přikývl.

Oba věděli, že řešení té hádanky může poskytnout ošklivý černý kámen nalezený v Rosettě, na němž jsou rytiny v trojím písmu – hieroglyfickém v jazyce starého Egypta, démotickém v jazyce současného Egypta a v řečtině. Minulý měsíc se Napoleon zúčastnil zasedání jím založeného Egyptského institutu, kde ten objev oznámili.

Ale bude zapotřebí dalšího intenzivního bádání. „Provádíme první systematický průzkum zdejších lokalit,“ řekl Monge. „Všichni před námi tu prostě jen drancovali. My svoje nálezy zaznamenáme pro budoucnost.“ Další revoluční idea, pomyslel si Napoleon. To je celý Monge. „Zaveďte mě dovnitř,“ nařídil.

Monge ho nasměroval k žebříku u severní stěny a po něm nahoru na plošinu ve výši dvaceti metrů. Sem se Napoleon dostal už jednou, před několika měsíci, když si spolu s několika veliteli prohlížel pyramidy poprvé. Tenkrát ale odmítl jít dovnitř, protože by musel lézt před podřízenými po čtyřech. Teď se shýbl a vsoukal se do chodbičky stěží metr vysoké a právě tak široké, která v mírném úhlu sestupovala k jádru pyramidy. Kožená brašna se mu pohupovala na krku. Dorazili k další tesané chodbičce s opačným sklonem a Monge se do ní vnořil. Příkře se zvedala k prosvětlenému čtverci na protějším konci.

Tam vylezli a konečně se mohli postavit. Napoleona se zmocnil uctivý obdiv. V mihotavém světle olejových lamp vzhlédl ke stropu téměř o deset metrů výš. Podlaha strmě stoupala, sevřena mezi žulovými kvádry přesazenými přes sebe tak, že se prostor směrem vzhůru postupně zužoval a vytvářel vysokou klenbu. „To je úžasné,“ zašeptal. „Začali jsme tomu říkat Velká galerie.“ „Příhodné pojmenování.“ U paty obou stěn se po celé délce galerie táhly jakési ploché, asi půl metru široké rampy. Mezi nimi vedl zhruba metr široký průchod. Žádné schody, jen strmá cestička.

14 n

„Je tam nahoře?“ zeptal se Napoleon geometra. „Oui, generále. Dorazil před hodinou a já ho odvedl do Královské komory.“ Napoleon pevně sevřel brašnu. „Počkejte venku.“ Monge se obrátil k odchodu, ale pak se zastavil. „Víte jistě, že tam chcete jít sám?“ Napoleon nespouštěl zrak z Velké galerie před sebou. Slyšel, co se v Egyptě o téhle pyramidě traduje. Jejími tajemnými chodbami prý v dávnověku procházeli zasvěcenci – jedinci, kteří dovnitř vešli jako lidé a ven vyšli jako bohové. Říkalo se o ní, že je „místem druhého narození“ a „dělohou tajemství“. Že v ní dlí moudrost, stejně jako dlí v lidských srdcích Bůh. Jeho učenci si lámali hlavu, z jakých silných pohnutek tohle herkulovské stavitelské dílo asi vzniklo; podle jeho názoru existovalo jen jediné vysvětlení – nutkání překonat meze smrtelné lidské existence nekonečným osvícením – a on tu posedlost naprosto chápal. Jeho vědci rádi prohlašovali, že tohle je patrně nejdokonalejší stavba světa, původní Noemova archa a snad i místo zrodu jazyků, abeced, měr a vah.

Pro něj to ovšem bylo něco jiného.

Brána k věčnosti. „Je to jenom na mně,“ zamumlal konečně.

Monge odešel.

Napoleon si oprášil písek z uniformy a vykročil příkrým chodníčkem nahoru. Odhadl jeho délku na nějakých sto dvacet metrů, a než dorazil na horní konec, pořádně se zadýchal. Vyšplhal na vysoký schod a prošel galerií s nízkým stropem do předsíně s třemi stěnami z hrubě opracované žuly. Za ní se otevírala Královská komora se zdmi z leštěného červeného kamene; monumentální bloky k sobě přiléhaly tak těsně, že by se mezi ně stěží vešel vlas.

Obdélníková komora, dutina v samém srdci pyramidy, měla strany v poměru dva ku jedné. Monge mu tvrdil, že ty rozměry jsou zřejmě v jakémsi vztahu k odedávna uznávaným matematickým konstantám.

Napoleon jeho postřeh nezpochybňoval.

Strop ve výšce deseti metrů tvořily ploché žulové desky. Dvěma šachtami, které protkly pyramidu od severu a od jihu, padalo n 15

dovnitř světlo. Místnost byla prázdná až na muže, který tu stál, a na hrubý, nedokončený žulový sarkofág bez víka. Monge se zmínil, že jsou na něm dodnes patrné stopy po dlátu a vrtáku, které tam zanechali starověcí dělníci, a měl pravdu. Také tvrdil, že sarkofág je o pouhý centimetr užší než vzestupná chodba, což znamenalo, že ho sem umístili dřív, než dostavěli zbytek pyramidy.

Muž stojící čelem k protější zdi se obrátil.

Jeho postavu halil volný plášť, na hlavě měl vlněný turban a přes rameno přehozený pruh kalika. Nezapřel egyptské předky, ale rovné čelo, vysoké lícní kosti a široký nos prozrazovaly dědictví jiných kultur.

Napoleon zíral do jeho zbrázděné tváře. „Přinesl jste orákulum?“ zeptal se ho ten muž.

Napoleon ukázal na koženou brašnu. „Mám ho.“ Napoleon se vynořil z pyramidy. Strávil uvnitř skoro hodinu a na gízskou pláň mezitím padla tma. Egypťanovi nařídil, ať se zdrží o chvilku déle.

Znovu si otřepal z uniformy písek, narovnal si na rameni koženou brašnu a vyhledal žebřík. Úporně se snažil ovládnout svoje pocity, ale právě prožil příšernou hodinu.

Monge na něj čekal dole na planině, sám, a držel za uzdu jeho koně. „Proběhla návštěva úspěšně, mon général?“ Napoleon na něj upřel pohled. „Poslyšte, Gasparde, o tomhle večeru držte jazyk za zuby. Rozumíte? Nikdo se nikdy nesmí dozvědět, že jsem tu byl.“ Jeho přítele ten tón zřejmě zarazil. „Nic ve zlém…“ Napoleon ho zdviženou rukou umlčel. „Už ani slovo. Rozumíte?“ Matematik přikývl, ale Napoleon postřehl, že zalétl pohledem dozadu za něj, k vršku žebříku, kde čekal na jejich odchod Egypťan. „Zastřelte ho,“ přikázal učenci šeptem.

16 n

Když uviděl jeho zděšený výraz, zašeptal mu zblízka do ucha: „Rád nosíte pušku, chcete se stát vojákem. Teď máte možnost.

Vojáci svého velitele poslouchají. Nepřeji si, aby ten člověk odtud odešel. Nemáte-li dost odvahy, budiž. Ale pamatujte si: Jestli se dožije rána, utrpí naše vznešená mise ve jménu Republiky tragickou ztrátu – přijde o matematika.“ Spatřil v Mongeových očích strach. „My dva jsme toho spolu dokázali hodně,“ zdůraznil. „Jsme přátelé. Bratři, jak říká Republika. Přece mi neodmítnete poslušnost. Za žádných okolností.“ Poodešel od něj a nasedl na koně. „Odjíždím domů, Gasparde. Do Francie. Vstříc svému osudu.

Kéž i vy najdete svůj, tady v tom Bohem zapomenutém koutě světa.“

n 17