Pekelná kuchyně

2 Otevřel oči a spatřil nad sebou chlapíka z ostrahy. „Jste tu jako pacient, pane?“ Pellam se prudce posadil. Vzápětí zjistil, že útěk před požárem ho sice poznamenal šrámy a modřinami, ale vražednou ránu mu uštědřilo posledních pět hodin, které prospal na oranžové laminátové sedačce v čekárně na pohotovosti. Krk ho bolel jako čert. „Usnul jsem.“ „Tady spát nemůžete.“ „Byl jsem tu jako pacient. V noci mě ošetřili. Pak jsem usnul.“ „Aha. Když už jste po ošetření, tak tu nemůžete zůstat.“ V džínách mu zely propálené díry a nejspíš byl celý špinavý.

Hlídač ho asi považuje za vandráka. „Dobře,“ řekl. „Hned to bude.“ Pomalu otáčel hlavou. V krku mu luplo. Hlavou mu projela mra­zivá bolest, jako by si lokl ledového pití. Škubl sebou, pak se rozhlédl. Pochopil, proč ho hlídač zburcoval. Místnost praskala ve švech, všude spousty lidí čekajících na ošetření. Kolem ševelily hlasy, stoupaly a tlumily se jako příboj, španělština, angličtina, arabština. Lidé byli vystrašení, rezignovaní nebo podráždění; ti rezignovaní Pellama děsili nejvíc. Muž vedle něj se předklonil a opřel se lokty o kolena. V pravé ruce se mu pohupovala dětská botička.

Hlídač vyřídil, co měl, a dál se o Pellama nestaral. Odebral se k dvojici teenagerů, kteří v rohu pokuřovali jointa.

Pellam vstal a protáhl se. Prohrabával se v kapsách, až našel proužek papíru, který dostal v noci. Přimhouřil oči a přečetl si, co je na něm napsáno.

Zvedl těžkou kameru, vykročil dlouhou chodbou a podle směrovek hledal cestu ke křídlu B. Tenká zelená čára se skoro nehýbala.

Vedle lůžka stál podsaditý indický doktor a zíral na monitor Hewlett-Packard, jako by přemítal, jestli náhodou není rozbitý.

11

Sjel očima k postavě přikryté peřinou a pověsil na háček kovovou tabulku.

John Pellam stál ve dveřích. Sklouzl unavenýma očima od pochmurného panoramatu za oknem Manhattanské nemocnice zpátky k nehybnému tělu Ettie Washingtonové. „Je v kómatu?“ zeptal se. „Ne,“ odpověděl doktor. „Spí. Je pod sedativy.“ „Dostane se z toho?“ „Má zlomenou ruku a vymknutý kotník. Žádná vnitřní zranění jsme neobjevili. Ještě ji pošleme na další vyšetření. Na vyšetření mozkové činnosti. Uhodila se při pádu do hlavy. Mimochodem, na jednotku intenzívní péče smějí jen rodinní příslušníci.“ „Jsem její syn,“ odvětil vyčerpaně Pellam.

Doktorovy oči se chvilku ani nehnuly. Pak zalétly k Ettii Washingtonové, jejíž pleť byla tmavá jako leštěný eben. „Vy že jste její syn?“ Skepticky si ho změřil. Člověk by čekal, že doktor, který pracuje v drsné West Side na Manhattanu, kde si nikdo nebere servítky, bude mít aspoň smysl pro humor. „Heleďte,“ řekl Pellam, „nechte mě u ní pár minut posedět. Neukradnu vám ani jednu mísu. Než odejdu, můžete si je přepočítat.“ Pořád ani náznak úsměvu. Ale řekl: „Pět minut.“ Pellam se ztěžka posadil, podepřel si bradu a krkem mu zase projela bolest. Narovnal se a pootočil hlavu ke straně.

Za dvě hodiny ho probudilo, když do pokoje vpochodovala sestřička. Zadívala se na něj, ale spíš jen ze zvědavosti nad obvazy a potrhanými džínami, než že by v něm viděla vetřelce. „Kdo je tady pacient?“ protáhla s hrdelním dallaským přízvukem. „A kdo je tu na návštěvě?“ Pellam si masíroval krk. „Střídáme se.“ Kývl hlavou k posteli. „Jak na tom je?“ „Má tuhej kořínek.“ „Jak to, že se ještě neprobrala?“ „Pořádně ji napráškovali.“ „Doktor zmiňoval, že ji pošlou někam na vyšetření?“ „To dělaj vždycky. Krejou si záda. Já bych řekla, že se z toho vylíže. Mluvila jsem s ní.“ 12

„Fakt? Co říkala?“ „Myslím, že povídala: ,Někdo mi podpálil barák. Jakej píp píp to moh udělat?‘ Ona pochopitelně neřekla píp píp.“ „To je celá Ettie.“ „Vy jste byl u toho požáru taky?“ zeptala se sestra s pohledem upřeným na jeho propálené džíny a košili.

Pellam přikývl. Vylíčil jí, jak Ettie vyskočila z okna. Nedopadla na dláždění, ale na hromadu pytlů s odpadky, které se tu navršily za dva dny a zmírnily její pád. Pellam ji odnesl k lidem ze záchranky a pak se vrátil do domu, aby pomohl ven ostatním nájemníkům. Nakonec ho kouř taky dostal a Pellam omdlel. Probral se až v nemocnici. „Jste celej začouzenej,“ řekla sestřička. „Vypadáte jako člen komanda z nějakýho filmu se Schwarzeneggerem.“ Pellam si přejel rukou přes obličej a zadíval se na umouněné prsty. „Momentík.“ Sestra zmizela na chodbě a za chviličku se vrátila s mokrou žínkou. Zarazila se – Pellam odhadoval, že zvažuje, jestli ho nemá umýt vlastnoručně –, pak se rozhodla, že to přece jen nechá na pacientovi, a žínku mu podala. Pellam si s ní otíral obličej, až úplně zčernala. „Nedal byste si kafe?“ zeptala se sestra.

Pellam měl žaludek na vodě. Nejspíš spolykal půl kila popela. „Ne, díky. Jak vypadám teď?“ „Jenom špinavě. To je pokrok. Musím jít vyměňovat mísy. Zatím nashle.“ Zmizela.

Pellam před sebe natáhl nohy a prohlížel si díry v leviskách.

Džíny na odpis. Pak několik minut zkoumal kameru, kterou kterýsi dobrodinec předal zdravotníkům, takže s ním doputovala na pohotovost. Vyzkoušel základní diagnostickou metodu – zatřásl jí. Uvnitř nic nechrastilo. Ampexové záznamové zařízení bylo potlučené, ale běhalo normálně a páska uvnitř – na níž byl poslední rozhovor, který kdy kdo natočil v čísle 458 na Západní Šestatřicáté – přestála bez úhony. „Tak co, Johne, o čem si budem povídat dneska? Chtěl bys slyšet ještě něco o Billym Doylovi? To byl můj první manžel. Hajzlík jeden.

13

Ten chlap, to byla Pekelná kuchyně v kostce. Tady byl velký zvíře, ale všude jinde nula. Úplná nula. Takový je celý todle místo, je to svět sám pro sebe. Hmm, můžu ti o něm povykládat báječnou historku. Počítám, že by se ti mohla líbit…“ Na moc dalšího si z posledního rozhovoru s Ettií, který spolu natočili před pár dny, nepamatoval. Naaranžoval kameru v jejím bytečku přecpaném upomínkami na sedm dekád života: stovky fotografií, košíky, serepetičky všeho druhu, nábytek nakoupený u charity, jídlo chráněné před šváby v hermeticky uzavřených dózách, které si sotva mohla dovolit. Nastavil kameru, zapnul ji a nechal Ettii mluvit, co jí slina na jazyk přinese. „To víš, lidi z Hell’s Kitchen mívaj takovýhle nápady. Spřádaj divoký plány. Billy, ten si umanul, že chce pozemek. Vyhlídnul si několik parcel kousek odtud, tam, co teď stojí Javitsovo centrum. Kdyby měl, ten Irčan jeden zatracená, plnější šrajtofli, tak by to tam koupil, to ti povídám.

Můžu o něm říkat Irčan zatracená, protože sám si tak říkal taky.“ Ze vzpomínek ho vytrhl pohyb na posteli.

Aniž by stará žena otevřela oči, začala žmoulat okraj pokrývky, tmavé palce a ukazováčky se pohybovaly, jako by z látky sbíraly neviditelné perly.

Pellama to znepokojilo. Připomnělo mu to poslední gesta Otise Balma; stařík, kterému bylo sto tři let, se zadíval na šeřík za okny domova důchodců ve West Side a začal žmoulat deku. Dlouhá léta bydlel v Ettiině domě a rád vyprávěl o svém životě v Hell’s Kitchen. Onoho dne před měsícem zničehonic uprostřed řeči zmlkl a jeho prsty se pustily do nervózního tance po dece – zrovna jako teď Ettiiny. A pak znehybněl. Pellam přivolal pomoc, ale doktor už jen konstatoval smrt. Vždycky to dělají, objasnil Pellamovi. Těsně před smrtí žmoulají peřiny.

Pellam se naklonil k Etii Washingtonové blíž. Vtom se do ticha ozvalo zasténání. Zvolna přešlo v artikulovanou řeč: „Kdo je to?“ Ženiny ruce se přestaly pohybovat, otevřela oči, ale asi ještě pořádně neviděla. „Kdo je tam?“ „Ettie,“ oslovil ji Pellam konejšivě, „to jsem já. John Pellam.“ 14

Ettie si ho prohlížela přimhouřenýma očima. „Moc dobře nevidím. Kde to jsem?“ „V nemocnici.“ Snad celou minutu kašlala, pak poprosila o sklenici vody. „Jsem ráda, žes přišel. Dostal ses ven v pohodě?“ „Jo,“ odpověděl a nalil jí vodu; Ettie ji do sebe obrátila jedním rázem. „Trochu si pamatuju, jak jsem skočila. Ani nevíš, jak jsem se bála. Doktor tvrdil, že jsem na tom překvapivě dobře. Přesně takhle to povídal. ,Překvapivě dobře.‘ Napoprvý jsem mu nerozuměla.“ Ohrnula nos. „Je Ind. Ze zámoří. Karí a sloni. Ještě jsem tu neviděla jedinýho americkýho doktora.“ „Bolí tě to hodně?“ „To bych řekla.“ Prohlížela si ruku. „Vypadám otřesně, co?“ Mlaskla a přejížděla pohledem masivní klubko obvazů. „Ale jdi, na to, co se stalo, vypadáš jako ze škatulky.“ „Ty máš taky děsnou ránu, Johne. Jsem hrozně ráda, že ses odtamtud dostal. Když jsem padala, jako poslední mi hlavou prolítlo: John taky umře, to ne! To bylo hrozný pomyšlení.“ „Já to vzal ven nejjednodušší cestou. Po schodech.“ „Co se sakra stalo?“ zamumlala. „Nemám ponětí. V jednu chvíli nic a v příští vteřině byl barák v plamenech. Jako když škrtneš sirkou.“ „Byla jsem nakoupit. Vracela jsem se domů…“ „Slyšel jsem tě. Musela jsi přijít těsně přede mnou. Venku jsem tě neviděl.“ Pokračovala: „Ještě jsem nezažila, aby požár nabral takovej fofr. Bylo to jako tenkrát v Auroře. Povídala jsem ti o tom klubu? Na Devětačtyřicátý. Jednou nebo dvakrát jsem tam zpívala.

V sedm­ačtyřicátým vyhořel. Třináctýho března. Zařvala tam kupa lidí. Pamatuješ si, jak jsem ti o tom vykládala?“ Pellam se nepamatoval. Ale možná by tu historku našel někde mezi hodinami a hodinami nahrávek s Ettií Washingtonovou u sebe doma.

Vysmrkala se a zase se rozkašlala. „Ten kouř. Ten byl ze všeho nejhorší. Dostali se ven všichni?“ „Nikdo nezahynul,“ řekl Pellam. „Ale Juan Torres je na tom špatně. Je nahoře, na dětské intenzívce.“ 15

Ettii znehybněl obličej. Pellam u ní předtím takový výraz viděl jenom jednou – když mu vyprávěla o svém nejmladším synovi, kterého před lety zabili na Times Square. „Juan?“ zašeptala. Pak chvíli mlčela. „Myslela jsem, že odjel na pár dní k babičce. Do Bronxu. On byl doma?“ Tvářila se zdeptaně a Pellam nevěděl, jak ji utěšit. Sklouzla očima zpátky k pokrývce, ze které obírala neviditelná smítka. Tvář jí zpopelavěla. „Nechceš, abych ti tu sádru podepsal?“ navrhl Pellam. „Tak jo.“ Pellam vytáhl fixu. „Kam? Co třeba sem?“ Naškrábal oblým písmem podpis.

Na rušné chodbě čtyřikrát zacinkal melodický elektronický zvo­nek. „Něco mě napadlo,“ řekl Pellam. „Nechceš, abych zavolal tvojí dceři?“ „Ne,“ odvětila stará žena. „Už jsem s ní mluvila. Volala jsem jí ráno, když jsem se probrala. Byla bez sebe strachy, ale ujistila jsem ji, že na márách mě ještě nevezou. Neměla by zatím nikam jezdit, počkáme si, jak dopadnou vyšetření. Kdyby do mě chtěli řezat, tak bych ji ráda měla u sebe. Třeba by se tu mohla sčuchnout s nějakým fešákem doktorem. Jako v Pohotovosti v televizi. Bohatýho doktora by si Lisbeth nechala líbit. Už je taková. Vždyť jsem to o ní vykládala.“ Na pootevřené dveře někdo zaťukal. Vzápětí do pokoje vešli čtyři muži v oblecích. Byli mohutní, tvářili se zachmuřeně a nemocniční pokoj se rázem navzdory třem prázdným lůžkům zdál hrozně těsný.

Pellamovi stačil zběžný pohled a poznal v nich policisty. Takže mají podezření na žhářství. Tím by se vysvětlilo, proč se oheň šířil tak rychle.

Ettie si je nedůvěřivě měřila. „Paní Washingtonová?“ zeptal se nejstarší z nich. Bylo mu me­ zi čtyřiceti a padesáti. Úzká ramena a břicho, kterému by neuškodilo trochu splasknout. Na sobě měl džíny a větrovku a Pellam za­hlédl, že má u boku obrovský revolver.

16

„Jsem požární inspektor Lomax. Tohle je můj asistent,“ kývl hlavou k mladíkovi s postavou kulturisty, „a tohle jsou detektivové od newyorské policie.“ Jeden z policistů se obrátil k Pellamovi a požádal ho, ať odejde. „Ne, ne,“ protestovala Ettie, „to je můj kamarád. Ať tu klidně zůstane.“ Policista se podíval na Pellama a pohledem zopakoval požadavek. „To bude dobrý,“ ujistil Pellam Ettii. „Se mnou budou chtít mluvit taky. Jakmile skončí, tak se za tebou vrátím.“ „Vy se s ní znáte?“ zeptal se Lomax. „Máte pravdu, budeme si s vámi chtít popovídat. Ale sem se nevracejte. Nadiktujte tady policistovi svoje jméno a adresu a zmizte.“ „Cože?“ nevěřícně se usmál Pellam. „Jméno a adresu.“ Lomax kývl hlavou směrem k asistentovi.

Pak vyštěkl: „A pak už sakra vypadněte.“ „Ani mě nenapadne.“ Inspektor si založil mohutné ruce v bok.

Jak si přejete, budeme to hrát po vašem. Pellam zkřížil ruce na prsou a mírně se rozkročil. „Nenechám ji tu samotnou.“ „To je dobrý, Johne.“ Lomax prohlásil: „Do tohohle pokoje mají návštěvy vstup zakázán. Ne, ne, ne, neptejte se proč. Do toho vám nic není.“ „Od lidí vašeho druhu si nedám poroučet,“opáčil Pellam. Byla to replika z filmu, ke kterému před lety napsal scénář, ale k natáčení nikdy nedošlo. Už dlouho prahl po příležitosti vyrukovat s ní. „Jděte do háje,“ řekl jeden z detektivů. „Na tohle nemáme čas.

Vyveďte ho odtud.“ Asistent popadl Pellamovu paži jako do svěráku a odvedl ho ke dveřím. Pellamovi vystřelil do zatuhlého krku ledový osten bolesti. Pokusil se vysmeknout a policista usoudil, že se možná chce na pár minutek opřít o zeď. Přišpendlil ho k ní a svíral mu paže, až mu v nich málem zastavil krevní oběh. Div že ho nenadzvedl z podlahy.

17

Pellam křikl na Lomaxe: „Ať mě nechá na pokoji. O co tu hergot kráčí?“ Ale inspektor ho neposlouchal. Úporně se soustředil na malou bílou kartičku, kterou držel v ru­ ce a ze které Ettii recitoval poučení o jejích právech, než ji zatkne za obecné ohrožení, napadení a žhářství. „Nezapomeňte na pokus o vraždu,“ houkl na něj jeden z detektivů. „No jasně,“ zamumlal Lomax. Podíval se na Ettii a s pokrčením ramen dodal: „Slyšela jste.“

18