Plán Ikaros

2 WASHINGTON, D.C. STŘEDA 11. SRPNA, 11.50 HOD. Polední slunce se opíralo do chodníků hlavního města, letní vzduch byl až nesnesitelně horký. Chodci se pachtili každý za svým cílem, muži měli rozepnuté límečky a povolené kravaty. Lidé apaticky postávali na přechodech a čekali na zelenou, aktovky a kabelky je tížily jako závaží. Na město jako by padla těžká deka, otupující všech− ny, kdo se vydali ze svých klimatizovaných kanceláří a automobilů.

Na rohu Třiadvacáté a Virginiiny ulice se stala dopravní nehoda.

Nebyla nijak vážná, aspoň pokud jde o škodu nebo zranění, přesto vyvolala velký rozruch. Taxík se srazil s vládní limuzínou, která prá− vě vyjížděla z podzemní garáže ministerstva zahraničí. Oba spra− vedlivě rozhněvaní zpocení řidiči stáli vedle svých vozidel a navzá− jem se hlasitě obviňovali. Čekali v horku na příjezd policie, kterou zavolal jeden kolemjdoucí vládní úředník. Během chvilky se doprava v místě nehody úplně zastavila. Roztroubily se klaksony a z okének vyletovaly šťavnaté nadávky. Pasažér taxíku netrpělivě vystoupil ze zadního sedadla. Byl to vysoký štíhlý čtyřicátník a v prostředí, které vyžadovalo letní obleky, úhledné šaty a diplomatky, působil jaksi ne− patřičně. Měl na sobě zmačkané kalhoty v barvě khaki, na nohou kanady a místo košile ušpiněnou bundu ve stylu safari. Vypadal jako člověk, který do města nepatří. Snad profesionální horský vůdce, jenž omylem sestoupil z divokých kopců. Do tohoto obrazu však neza− padala jeho hladce oholená tvář. Cizinec kolem sebe těkal pomněn− kově modrýma očima, vyhodnocoval situaci a rozhodoval se, co udě− lá. Nakonec položil ruku na rameno řidiče, jenž se nepřestával přít se svým kolegou. Šofér se prudce otočil a neznámý mu podal dvě dva− cetidolarové bankovky. „Musím jít.“ „Ale počkejte, pane! Vy jste to přece viděl! Tenhle syčák si klidně vyjel do ulice a ani nezahoukal!“ — 14 —

„Omlouvám se, ale asi vám nepomůžu. Nic jsem neviděl, ani ne− slyšel. Jen náraz.“ „No, to je teda výborný! Pán je velkej hrdina, co? Nic neviděl, nic neslyšel! Nechcete se do toho zaplýst, že jo?“ „Já už jsem se zapletl až dost,“ odvětil tiše pasažér, vytáhl další dvacetidolarovku a vsunul ji šoférovi do kapsy košile. „Jenže do něčeho úplně jiného.“ Podivně vystrojený muž se prodral davem čumilů a vydal se smě− rem ke Třetí ulici. Mířil k impozantním skleněným dveřím minister− stva zahraničí. Byl jediný, kdo v tom vedru běžel.

Operační středisko v podzemním komplexu ministerstva bylo označeno jako OHIO−4−0. V překladu to znamenalo: „Omán, ma− ximální ostražitost.“ Za železnými dveřmi bez ustání klapaly celé řa− dy počítačů a přístroje každou chvíli vydávaly krátký vysoký zvuk, oznamující novou nebo dříve nepublikovanou informaci. Zaměst− nanci střediska horlivě pročítali papíry, které vyjížděly z tiskáren, a snažili se je vyhodnocovat.

Nic. Nula. Šílenství!

Uvnitř té velké místnosti nabité energií se nacházely další železné dveře. Vedly do kanceláře vysokého úředníka pověřeného krizí v Maskatu. Na dosah ruky zde byl pult telefonní ústředny se spo− jením na všechny mocné ve Washingtonu a k veškerým zdrojům informací. Vládcem kanceláře byl zástupce ředitele Konzulárních operací, ve vládě málo známý specialista na tajné akce Frank Swann.

Bylo sice pravé poledne, ale do jeho temné kobky žádné sluneční paprsky nepronikaly. Swann měl hlavu položenou na stole a nehýbal se. V noci se pořádně nevyspal už skoro týden, a tak si musel občas zdřímnout ve dne. Ze spánku ho náhle vytrhlo pronikavé zadrnčení ústředny. Zvedl pravou ruku a zvuk vypnul. Pak zmáčkl rozsvícený knoflík a zvedl sluchátko. „Prosím?… Děje se něco?“ Swann zavrtěl hlavou, aby se probral. Trochu si oddechl, že volá jen jeho sekretářka, která seděla o pět pater výše. Poslouchal a pak unaveně řekl: „Kdo? Kongresman – kongresman? To je poslední člověk, kterého tu teď potřebuju. Kde ksakru vzal moje jméno?… No nic, ušetřete mě toho. Řekněte mu, že mám poradu – třeba s Pánembohem, jestli chcete –, anebo ať to vyřídí s vámi.“ „Na něco takového jsem ho připravovala, ale nedal se odbýt.

Proto taky volám z vaší kanceláře. Řekla jsem mu, že vás seženu jen na tomhle telefonu.“ Swann zamrkal. „Ivy, proč jste to nechala zajít tak daleko?“ — 15 —

„Kvůli tomu, co mi řekl, Franku. Něčemu jsem nerozuměla, tak jsem si to musela napsat.“ „Tak spusťte.“ „Řekl, že přichází kvůli problému, na kterém sám pracujete.“ „Nikdo neví, na čem… No, nic. Co ještě říkal?“ „Zapsala jsem si to foneticky. Požádal mě, abych vám řekl tohle: Ma efham zain. Dává vám to nějaký smysl, Franku?“ Zástupce ředitele Swann ztuhl a znova zatřásl hlavou ve snaze projasnit si mysl. Neznámý kongresman mu totiž v arabštině sdělo− val, že by mu mohl být užitečný. „Sežeňte stráž a pošlete ho za mnou dolů,“ poručil Swann.

O sedm minut později otevřel dveře kanceláře v podzemí muž v podivné námořnické uniformě. Návštěvník vešel a kývl na strážce, který zavřel dveře. Swann vstal ve zlé předtuše od stolu. „Kongres− man“ vůbec neodpovídal představě člena Sněmovny reprezentantů, kterou si vytvořil. Měl na sobě kanady, vojenské kalhoty a letní lovecké sako, potřísněné od oleje z pánví u táborových ohňů. Má to snad být špatný vtip? „Kongresmane…?“ řekl zástupce ředitele a intonací naznačil, že by rád věděl, s kým má vlastně tu čest. „Evan Kendrick, pane Swanne,“ odpověděl návštěvník, přistoupil ke stolu a stiskl nabízenou ruku. „Jsem nový kongresman za devátý okres státu Coloradu.“ „Ano, samozřejmě, devátý coloradský. Promiňte, ale nikdy jsem o vás neslyšel.“ „Neomlouvejte se. To spíš já bych se měl omluvit za svůj vzhled.

Neměl jste žádný důvod vědět, kdo jsem.“ „Dovolte, abych vás opravil,“ přerušil ho důrazně Swann. „To vy jste neměl důvod, abyste věděl, kdo jsem já.“ „Chápu vás, ale nebylo příliš těžké to zjistit. I začínající kongres− mani mají přístup k řadě informací. Tedy aspoň sekretářka, kterou jsem zdědil, ho má. Věděl jsem, kde mám hledat, jen jsem si to potře− boval upřesnit. Musel to být někdo z Konzulárních operací. Nehledal jsem jen spojení na Střední východ, ale odborníka na dění v Jiho− západní Arábii. Někoho, kdo plynně ovládá jazyk a celou desítku jeho nářečí. A došel jsem k vám, pane Swanne.“ „To jste si tedy musel dát práci.“ „To vy taky,“ poznamenal kongresman a kývl směrem ke dveřím a obrovské hale se spoustou počítačů. „Předpokládám, že jste rozu− měl mé zprávě, jinak bych tady nestál.“ — 16 —

„Ano,“ přitakal zástupce ředitele. „Říkal jste, že byste mi mohl být užitečný. Je to pravda?“ „Nevím. Vím jen, že jsem vám to musel nabídnout.“ „A jak byste si to představoval?“ „Mohu se posadit?“ „Ovšem. Nechtěl jsem být nezdvořilý, jsem jen trochu unavený.“ Kendrick se posadil, Swann také a zkoumavě si prohlížel politického nováčka. „Pokračujte, pane kongresmane. Čas je drahocenný. Počítá se každá minuta a my se zabýváme tímto ‚problémem‘, jak jste to cha− rakterizoval mé sekretářce, už pěkných pár týdnů. Já nevím, co mi chcete říct a jestli to má vůbec nějaký význam. Ale pokud ano, chtěl bych vědět, proč vám trvalo tak dlouho, než jste sem přišel.“ „Protože jsem o událostech v Ománu nic neslyšel.“ „No, to zní téměř neuvěřitelně. Tráví snad kongresman za devátý coloradský parlamentní prázdniny v tichém ústraní kláštera?“ „To zrovna ne.“ „A není to spíš tak, že nový ambiciózní kongresman, který mluví arabsky, posbírá pár kuloárních klepů a prostřednictvím dění v Omá− nu by si rád vybudoval svůj politický pomníček?“ pokračoval Swann kousavě. „Nebyl by to první případ.“ Kendrick seděl a nehnul ani brvou, z jeho očí však čišela zloba. „Vy mě urážíte,“ řekl. „Za současných okolností k tomu opravdu nemám daleko. Jede− náct našich lidí přišlo o život, vážený. Včetně žen. Dvě stě třicet šest dalších čeká, až jim někdo ustřelí hlavu! Já se vás zeptám, jestli oprav− du můžete pomoct, a vy mi říkáte, že nevíte, ale že jste mi to přišel nabídnout! To mi zní jako hadí syčení, takže si musím dávat sakra− mentský pozor, kam šlapu. Vpadnete sem, mluvíte jako nějaký zazo− baný naftař a myslíte si, že vám to dává nárok na zvláštní zacházení.

Možná byste se rád viděl jako konzultant. To přece zní hezky.

Politický zelenáč se během státní krize náhle stane vládním porad− cem. Ať to dopadne jakkoli, vyhráváte. Pár lidi v devátém colorad− ském by vám za to zatleskalo, co?“ „Snad. Ale to by o tom nejdřív museli vědět.“ „Cože?“ Zástupce ředitele znovu zabodl oči do kongresmana.

V jeho pohledu však se však zračilo ještě něco jiného než zloba. Zdálo se mu, že Kendricka odněkud zná. „Žijete v neustálém stresu, takže vám to nechci ještě ztěžovat. Ale jestli mezi námi cítíte nějakou bariéru, pojďme se přes ni přenést.

Pokud usoudíte, že bych pro vás mohl mít nějakou cenu, mám jednu podmínku. Potřebuju písemnou záruku anonymity, jinak do toho — 17 —

nejdu. Nikdo se nesmí dozvědět, že jsem tady byl. Nikdy jsem ne− mluvil s vámi, ani s nikým jiným.“ Swann nevěděl, co má říct. Opřel se a mnul si bradu. „Ale já vás znám,“ řekl tiše. „Nikdy jsme se neviděli.“ „Povězte mi, co máte na srdci, kongresmane. Začněte, čím chcete.“ „Začnu tím, co se stalo před osmi hodinami,“ spustil Kendrick. „Sjížděl jsem skoro měsíc řeku Colorado až do Arizony – to je ten klášter, kam jste mě poslal na parlamentní prázdniny. Projel jsem Lávskými vodopády a nakonec jsem dorazil do základního tábora.

Tam už pochopitelně byli lidé a tam jsem taky slyšel rádio. Poprvé po čtyřech týdnech.“ „Po čtyřech týdnech?“ opakoval Swann. „A celou tu dobu jste byl mimo dosah? Děláte takové věci často?“ „Pravidelně jednou ročně,“ odvětil Kendrick. „Stal se z toho jakýsi rituál,“ dodal tiše. „Jezdím sám.“ „To je ale politik!“ pravil pobaveně zástupce ředitele a nepřítom− ně si pohrával s propiskou. „Můžete zapomenout na celý svět, kon− gresmane, ale odpovědnosti vůči voličům se stejně nezbavíte.“ „Nejsem žádný politik,“ namítl Evan Kendrick a pokusil se o leh− ký úsměv. „A můj mandát je jen náhoda, věřte mi. Tak tedy, slyšel jsem zprávy a pak jsem vyrazil, jak nejrychleji jsem to dovedl. Najal jsem si u řeky letadlo, které mě dopravilo do Flagstaffu. Tam jsem se snažil sehnat spoj do Washingtonu. Ale bylo už pozdě v noci, nešlo už měnit letový plán. Tak jsem letěl dál do Phoenixu a chytil první letadlo tam. Víte, tyhle palubní telefony jsou fakticky zázrak. Jeden jsem skoro znárodnil, protože jsem mluvil se svojí velice zkušenou sekretářkou a ještě spoustou dalších lidí. Omlouvám se za to, jak vy− padám. V letadle jsem se oholil, ale nechtěl jsem se zdržovat cestou domů a převlékáním. Takže jsem tady, pane Swanne, a přišel jsem právě za vámi. Možná vám budu úplně k ničemu, ale opakuji: Musel jsem vám to nabídnout!“ Zatímco kongresman pokračoval v monologu, zástupce ředitele si napsal jméno „Kendrick“ na papír před sebou. Vlastně si to jméno napsal několikrát a vždycky je podtrhl. Kendrick. Kendrick. Ken− drick. „A co mi tedy chcete nabídnout?“ zeptal se zamračeně a zvedl hlavu k podivnému vetřelci. „Co, kongresmane?“ „Všechno, co vím o té oblasti a o různých frakcích, které v ní ope− rují. Omán, Emiráty, Bahrajn, Katar – Maskat, Dubaj, Abú Zabí – od Kuvajtu na jih po Rijád. Tam všude jsem žil. A taky pracoval. Znám ta místa velice dobře.“ — 18 —

„Vy jste se pohyboval po celé Jihovýchodní Asii?“ „Ano. Jen v samotném Maskatu jsem strávil rok a půl. Měl jsem smlouvu s královskou rodinou.“ „Se sultánem?“ „S tehdejším sultánem. Tuším, že umřel před dvěma nebo třemi lety. Byl jsem ve smluvním vztahu s ním a jeho ministry. Byla to tvr− dá, ale dobrá parta. Bylo třeba svoji práci opravdu ovládat.“ „Takže jste pracoval pro nějakou společnost,“ řekl Swann. Neptal se. Prostě konstatoval. „Ano.“ „Pro kterou?“ „Pro moji vlastní,“ odvětil novopečený kongresman. „Tak pro vaši?“ „Přesně tak.“ Zástupce ředitele zíral na kongresmana, pak se znova zadíval na jméno, které si předtím opakovaně napsal na papír. „Panebože,“ vydechl. „Kendrickova skupina! To je ono! Ale já jsem si to neuvě− domil. Neslyšel jsem vaše jméno už čtyři nebo pět let – možná i šest.“ „Strefil jste se hned napoprvé. Přesně čtyři.“ „Věděl jsem, že vás znám. Říkal jsem to…“ „Ano, říkal, ale nikdy jsme se nesetkali.“ „Vaše firma dodávala všechno – od vodáren až po mosty. Dosti− hové dráhy, bytová výstavba, restaurace, letiště – prostě všechno.“ „Stavěli jsme to, na co jsme získali smlouvy.“ „Vzpomínám si. To bylo před deseti nebo dvanácti lety. Vy jste měli pověst našich amerických zázračných hochů v Emirátech.

Opravdu jste byli ještě kluci, vždyť většině z vás nebylo víc než třicet.

Měli jste tu nejmodernější techniku a hlavně spoustu elánu.“ „Všichni jsme zas tak mladí nebyli…“ „Ne,“ přerušil ho Swann a v zamyšlení se zamračil. „Měli jste taj− nou zbraň – starého izraelského architekta. Byl to Žid, ale bez potíží navrhoval stavby v islámském stylu a plácal si po zádech s každým bohatým Arabem v okolí.“ „Jmenoval se Emmanuel Weingrass – Manny Weingrass. Pochá− zel z newyorského Bronxu. Do Izraele odešel, aby se vyhnul zá− vazkům ke své druhé nebo třetí ženě. Teď je mu skoro osmdesát a bydlí v Paříži. Z telefonátů jsem vyrozuměl, že se mu daří celkem dobře.“ „To souhlasí,“ pravil zástupce ředitele. „Prodali jste společnost Bechtelovi nebo někomu podobnému. Za třicet nebo čtyřicet milio− nů.“ — 19 —

„Bechtelovi ne, ale společnosti Trans−International. A nebylo to třicet nebo čtyřicet, ale dvacet pět. Pro ně to znamenalo výhodný ob− chod a pro mě klid. Všechno bylo v nejlepším pořádku.“ Swann si zkoumavě prohlížel Kendrickovu tvář, zvlášť světle modré oči, v nichž vycítil záhadný odstup. „Ale ne, nebylo,“ opravil ho mírně, po nepřátelském tónu ani stopy. „Teď si vzpomínám. Na jedné z vašich staveb poblíž Rijádu došlo k neštěstí – explodovalo špatné plynové potrubí a přes sedmdesát lidí zahynulo. Včetně vašich partnerů, všech vašich zaměstnanců a několika dětí.“ „Jejich dětí,“ přitakal tiše Evan. „Zemřeli všichni, všechny jejich ženy a děti. Právě jsme oslavovali dokončení třetí fáze. Byli jsme tam úplně všichni. Stavebníci, moji společníci s manželkami a dětmi.

Když se jeskyně zřítila, oni byli uvnitř a já s Mannym venku. Oblékali jsme si klaunské kostýmy.“ „Ale následné vyšetřování Kendrickovu skupinu zcela očistilo.

Ukázalo se, že na vině byla firma, která špatně označila instalované potrubí.“ „Dá se to tak říct.“ „A po téhle příhodě jste to zabalil, že?“ „To teď není podstatné,“ řekl suše kongresman. „Marníme čas.

Teď už víte, kdo jsem, nebo aspoň čím jsem byl. Takže můžete posou− dit, jestli vám mohu být nápomocen.“ „Můžu se vás na něco zeptat? Víte, já si totiž nemyslím, že je to ztráta času. V naší branži je nutné lidi prověřovat a hodnotit. Platí to, co už jsem řekl. Spousta lidí v Kapitolu se neustále snaží vysta− vět si svůj politický pomníček a myslí si, že my jim k tomu pomů− žeme.“ „O co vám tedy jde?“ „Proč jste se stal kongresmanem, pane Kendricku? S vašimi pe− nězi a pověstí odborníka to přece nemáte zapotřebí. Nedovedu si představit, co jste tím získal. V soukromém sektoru byste určitě vy− dělal víc.“ „Copak všichni lidé usilují o politickou kariéru jen pro osobní obohacení?“ „Ne, to jistě ne.“ Swann se odmlčel, pak zavrtěl hlavou. „Pro− miňte, ale tak jednoznačné to není… Ano, kongresmane, podle mého zkresleného názoru většina ambiciózních lidí, kteří kandidují na ta− kové funkce, tak činí proto, aby se zviditelnili. Když vyhrají, získají vytoužený vliv. Tím následně výrazně stoupá jejich cena na trhu práce. Já vím, asi mluvím dost cynicky. Ale v tomhle městě jsem už pěkně dlouho a nemám důvod svůj názor měnit. A ve vás se zatím — 20 —

nevyznám. Vím jen, že jste z devátého coloradského okresu, o kterém jsem jaktěživ neslyšel.“ „Sotva byste ho našel na mapě,“ řekl Kendrick neutrálním hla− sem. „Rozkládá se při úpatí jihozápadní části Skalistých hor a žije si do značné míry svým vlastním životem. Proto jsem se tam taky usadil. Leží mimo vyježděné cesty.“ „Nebude to spíš tak, že jste tam našel výhodný odrazový můstek do politiky?“ „Na něco takového bych nepřišel ani ve snu.“ „To vám můžu věřit a nemusím.“ Evan Kendrick chvíli nic neříkal a opětoval Swannův upřený pohled. Pak pokrčil rameny. „Dobře,“ řekl pevně. „Dejme tomu, že to bylo chvilkové poblouznění smyslů, které se už nebude opakovat.

V našem kraji vládl nabob, který si jen mastil kapsu a všem to bylo fuk. Já jsem měl dost času, argumentů a taky peněz, abych ho od− stavil. Nejsem zrovna hrdý na to, co a jak jsem udělal, ale on se musel poroučet a já se z toho kolotoče dostanu za dva roky nebo ještě dřív.

Do té doby najdu pro své místo někoho povolanějšího.“ „Za dva roky?“ otázal se Swann. „V listopadu uplyne od vašeho zvolení rok. Říkám to správně?“ „Ano.“ „A volební období vám začalo v lednu?“ „No a?“ „Víte, nerad bych vás poučoval, ale byl jste zvolen na dva roky.

Takže před sebou máte ještě rok anebo tři, ale rozhodně ne dva.“ „V devátém coloradském neexistuje žádná skutečná opoziční síla.

Ale abych si pojistil, že křeslo nepřipadne starým politickým struk− turám, souhlasil jsem s tím, že budu znovu kandidovat. A pak se vzdám mandátu.“ „To je tedy věc.“ „Tenhle slib mě dost svazuje. Chci se z toho blázince dostat co nejdřív.“ „Je to rozhodně odvážné řešení, ale nebere v úvahu možný vedle− jší účinek.“ „Nerozumím.“ „Řekněme, že během příštích zhruba dvaceti měsíců se vám tady ve Washingtonu začne líbit. Co uděláte pak?“ „To je vyloučená věc, pane Swanne. Ale pojďme se bavit o Mas− katu. Je tam pěkný chaos, pokud jsem tedy dostatečně ‚prověřený‘ a mohu si takový úsudek vůbec dovolit.“ — 21 —