Pokořený svůdce

1 Už mi chutí v palci cuká, něco nekalého ťuká.

Macbeth, jednání IV., scéna I. Překlad E. A. Saudek Lady Georgiana Halleyová sledovala, jak do tanečního sálu vstoupil Dare. Jelikož byl na nejlepší cestě do pekla, nepřekvapilo by ji, kdyby mu od podrážek bot stoupal kouř. Kráčel k herně a vypadal ďábelsky svůdně. Ani si nevšiml, že se k němu Eleanor Blythemová otočila zády. „Já toho muže opravdu nesnáším,“ zašeptala Georgiana. „Co jste říkala?“ zeptal se lord Luxley, jenž se k ní přiblížil v kruhu při vesnickém tanci, který právě tančili. „Nic, pane. Jenom přemýšlím nahlas.“ „O své myšlenky se se mnou můžete podělit, lady Georgia­ no.“ Dotkl se její ruky, otočil se a na okamžik zmizel za slečnou Partreyovou. „Nic mě nepotěší více než slyšet váš líbezný hlas,“ dodal, když se opět ocitli u sebe.

Kromě cinkání zlatých mincí v mé peněžence, pomyslela si Geor­ giana s povzdechem. Začínala být poněkud otupělá. „Jste příliš laskavý, pane.“ „Když jsem s vámi, jinak to ani nejde.“ Opět se obkroužili a Georgiana se zamračila, když jí ten mi­ zera Dare zmizel z dohledu. Nejspíš si šel vykouřit doutník a dát skleničku se svými povedenými přáteli. Než přišel Dare, večírek si užívala. Pořádala ho její tetička, takže bylo nepravděpodobné, že by ho pozvala.

10

Vtom se k ní opět připojil pohledný plavovlasý baron. Geor­ giana ho obdarovala úsměvem. Musí vytlačit ďábelského Darea z mysli. „Dnes večer jste plný života, lorde Luxleyi.“ „Vy jste mojí inspirací,“ opáčil baron a jeho hlas zněl udý­ chaně.

Krátce nato tanec skončil, a zatímco baron hledal v kapse ves­ ty kapesník, Georgiana zahlédla u stolu s občerstvením Lucindu Barrettovou a Evelynu Ruddickovou s hlavami u sebe. „Děkuji vám, pane,“ řekla svému tanečnímu partnerovi a uklonila se dří­ ve než jí mohl nabídnout rámě. „Nyní mě prosím omluvte, jsem trochu unavená.“ „Ach. Já… samozřejmě, mylady.“ „Luxley?“ zvolala Lucinda zpoza svého vějíře ze slonové kos­ ti, jakmile k nim Georgiana došla. „Proč právě ten?“ Georgiana se usmála. „Chtěl přednést báseň, kterou napsal na moji počest. Abych mu v tom zabránila, nezbylo mi nic jiného než po první strofě souhlasit s tancem.“ „Napsal ti báseň?“ podivila se Evelyna, chytila Georgianu za ruku a vedla ji k židlím u stěny. „Ano.“ Georgiana byla vděčná, že si Luxley za další oběť vy­ bral jednu z debutantek, a vzala si od lokaje sklenku madeiry. Po třech hodinách čtverylek, valčíků a vesnických tanců ji už bolely nohy. „Víte, co se rýmuje se jménem Georgiana, že?“ Evelyn svraštila čelo a šedé oči se jí rozzářily. „Ne. Co?“ „Nic. Prostě vkládal ,iana‘ ke každému poslednímu slovu a navíc v třístopém verši. ,Ach, Georgiano, vaše krása je moje slu­ neční světloiano, vaše vlasy jsou jemnější než zlatoiano, vaše…‘“ Lucinda se přidušeně zasmála. „Proboha, okamžitě přestaň.

Georgie, ty oplýváš úžasnou schopností, jak přinutit gentlemany, aby dělali a říkali ty nejsměšnější věci.“ Georgiana zatřásla hlavou a odhrnula z tváře loknu, která se uvolnila ze sponek ze slonové kosti. „Ne já, nýbrž moje peníze.“ „Neměla bys být tak cynická. Koneckonců Luxley se snažil a napsal ti báseň, ať už je příšerná nebo ne,“ domlouvala jí Eve­ lyna. „Ano, máš pravdu. Je velmi smutné, že jsem v pouhých čty­ řiadvaceti už tak otupělá, že?“ 11

„Bude Luxley muž, kterému poskytneš lekci?“ otázala se Eve­ lyna. „Zřejmě by se mu pár poznatků hodilo – třeba to, že ženy nejsou hloupé.“ Georgiana si lokla sladké madeiry a usmála se. „Abych byla upřímná, nejsem si jistá, zda by se to úsilí vyplatilo. Vlastně…“ Vtom její pozornost zaujal pohyb u schodiště a vzápětí do taneč­ ního sálu vstoupil Dare s nějakou ženou. Georgiana nepatrně svraštila čelo. Byla to Amelie Johnsová. „Vlastně co?“ zeptala se Lucinda a podívala se tím směrem. „Ach, proboha. Kdo pozval Darea?“ „Já určitě ne.“ Slečně Johnsové nemohlo být více než osmnáct – takže byla o dvanáct let mladší než Dare. Ten ji však svými hří­ chy předčil o staletí. Šuškalo se, že se vikomt dvoří nějaké ženě, a jako svoji další oběť si zřejmě vyhlédl nevinnou hnědovlasou Amelii pocházející ze zámožné rodiny.

Dare uchopil Ameliiny ruce do svých a Georgiana zaskřípala zuby. Vikomt cosi prohodil, pak s veselým úsměvem dívku pus­ til a odkráčel. Amelie se zapýřila, načež zbledla a utíkala pryč z místnosti.

Takže teď mám v jedné věci jasno, pomyslela si Georgiana, vstala a otočila se ke svým přítelkyním. „Ne, Luxley to nebude,“ pro­ hlásila, udivena klidem, s jakým učinila toto rozhodnutí. „Mám na mysli někoho jiného – muže, který potřebuje důkladnou lekci jako koza drbání.“ Evie vykulila oči. „Nemyslíš lorda Darea, že? Vždyť ho nesná­ šíš a sotva s ním prohodíš slovo.“ Na druhém konci místnosti se ozval Dareův hluboký smích a Georgianě téměř vřela krev v žilách. Očividně mu bylo jedno, že ranil city mladé dívky – a možná zlomil další srdce. Ach ano, prá­ vě on nutně potřebuje výchovnou lekci. Především kvůli němu vyhotovily dívky svůj seznam. A věděla přesně, jak bude postu­ povat. Nenapadal ji nikdo, kdo by k tomu byl vhodnější. „Ano, myslím Darea. Nejspíš mu budu muset zlomit srdce, i když ne­ vím, zda vůbec nějaké má. Ale…“ „Psst,“ zasyčela Evelyn a prudce mávla rukama. „Co kdo má?“ ozval se Dareův tichý hlas.

12

Georgianě ztuhla záda a otočila se. „Nemluvila jsem s vámi, pane.“ Tristan Carroway, vikomt Dare, se na ni podíval s pobaveným pohledem ve světle modrých očích. Ten srdce určitě nemá, když se dokáže tak mile a smyslně usmívat hned poté, co dohnal další ženu k slzám a útěku. „Přišel jsem vám říct, že dnes večer vypadáte nádherně, lady Georgiano.“ Georgiana se usmála, ale vřel v ní vztek. Tristan jí skládá po­ klony, zatímco chudinka Amelie někde v tmavém koutě pláče. „Při vybírání šatů jsem myslela na vás, pane,“ pronesla a uhladila si vínově červenou hedvábnou sukni. „Opravdu se vám líbí?“ Vikomt nebyl žádný hlupák. Aniž se jeho výraz změnil, ustou­ pil o půl kroku dozadu. Dnes večer si Georgiana nevzala vějíř – ale naštěstí měla po ruce Lucindin, kdyby vyvstala potřeba klep­ nout ho přes prsty. „Ano, mylady,“ odpověděl Dare a pohled, kterým ji přejel od hlavy k patě, v ní zanechal nepříjemný pocit, že vidí její spod­ ničku. „Takže tyto šaty si obléknu na váš pohřeb,“ pravila s milým úsměvem. „Georgie,“ špitla Lucinda a vzala ji za ruku.

Dare zvedl obočí. „Kdo řekl, že na něj budete pozvaná?“ pro­ hodil, ďábelsky se usmál a obrátil se. „Přeji hezký večer, dámy.“ Ach, ten muž rozhodně potřebuje dostat na frak! „Jak se mají vaše tetičky?“ otázala se Georgiana.

Vikomt zastavil a s nepatrným zaváháním se otočil. „Moje te­ tičky?“ „Ano. Dnes večer je tady nevidím. Jak se jim daří?“ „Tetička Edwina se má velice dobře,“ odpověděl Tristan s ostražitým výrazem. „A tetička Milly se zotavuje, i když ne tak rychle, jak by si přála. Proč se ptáte?“ Ha. Rozhodně mu neprozradím, proč mě to zajímá. Ať si nad tím Dare dumá, dokud nedokončím svůj plán, říkala si v duchu Georgiana. „Jenom tak. Pozdravujte je prosím ode mě.“ „Vyřídím. Dámy.“ 13

„Lorde Dare.“ Jakmile vikomt zmizel z dohledu, Lucinda pustila Georgiani­ nu ruku. „Takhle tedy přiměješ gentlemana, aby se do tebe zami­ loval? Přemítala jsem, co dělám špatně.“ „Psst. Nemůžu mu přece padnout do náruče. Poznal by, že se něco chystá.“ „Jak to hodláš provést?“ Dokonce i hlas obvykle optimistické Evelyny vyzněl pochybovačně. „Než budu pokračovat, potřebuji si s někým promluvit. Zítra ti povím víc.“ Poté se Georgiana vydala hledat Amelii Johnsovou. Přestože se Dare někam vytratil, rozhlížela se, zda nezahlédne jeho vy­ sokou postavu. U Darea člověk nikdy nevěděl, kdy nebo kde se objeví. Čert aby to vzal! Zapomněla se ho zeptat, zda byl na dnešní večírek pozván, nebo se sem vnutil silou.

Georgiana půvabnou mladou debutantku nikde nenašla. Se zahloubaným výrazem se vydala hledat tetičku a opět se věno­ vala svým povinnostem hostitelky. Žít v domě tetičky Frederi­ ky a dělat jí společnici obnášelo jak výhody, tak povinnosti. Být celý večer okouzlující, přestože by raději ve svém pokoji spřádala plán, patřilo k tomu druhému.

Přimět Tristana Carrowaye, aby se do ní zamiloval, bylo ris­ kantní z více důvodů, jenomže on nutně potřebuje dostat za vyu­ čenou. Zahrával si s jejím srdcem a ona zařídí, aby to nezopako­ val. Už nikdy.

14