1 Hrad Calon 12. ledna 1289 Morwenna se v posteli pohnula. Ve své posteli? Nebo v posteli někoho jiného? Zvedla hlavu a viděla žhnoucí uhlíky v krbu; jejich červená záře vrhala zlaté stíny na hradní stěny. Ale jakého hradu? Kde je? Nebyla tu okna a vysoko nad stěnami a nad skřípajícími trámy zahlédla noční oblohu, z dálky na ni pomrkávaly desítky hvězd. Kde je? Ve vězení? Drží ji v nějaké staré, opuštěné tvrzi, jejíž střecha se už propadla? „Morwenno.“ Jméno se odráželo od silných zdí, až jí krev tuhla v žilách. Obrátila se na lůžku a zírala do temnoty. „Kdo je tam?“ zašeptala s bušícím srdcem. „To jsem já.“ Z temných stínů místnosti, jež se zdála nekonečná, odpověděl tichý a hluboký mužský hlas, který by měla znát. Po těle jí vyskočila husí kůže. Jednou rukou si přitiskla přikrývku k hrudi a uvědomila si, že je nahá. Druhou rukou pátrala na lůžku, prsty se pokoušela nahmatat svou dýku, ta však zmizela spolu s jejím oblečením. „K-Kdo?“ zeptala se. „Copak to nevíš?“ Dobírá si ji? „Ne. Kdo jsi?“ Ze tmy se ozval smích. Ach bože! — 10 —
„Carrick?“ zašeptala, když se vynořil ve světle, vysoký válečník s širokými rameny, hluboce posazenýma očima a ostře řezanou bradou. Nemůže mu důvěřovat. Už ne. Přesto se jí tělem rozlévalo vzrušení a mysl jí zaplavily erotické výjevy. Přistoupil blíž k posteli a jí se rozbušilo srdce a v ústech jí náhle vyschlo. Nemohla si pomoci, vzpomínala, jak pod bříšky prstů cítila jeho pevné svaly, jak slaně chutnala jeho kůže, jak ji vždy přitahovala jeho mužná vůně. „Co tu děláš? Jak ses sem dostal?“ zeptala se, ale pak si uvědomila, že sama neví, kde vlastně je. „Přišel jsem pro tebe,“ pronesl a ona se rozechvěla. „Nevěřím ti.“ „Nikdy jsi mi nevěřila.“ Stál už těsně u postele a naklonil se ještě blíž. Srdce jí zběsile tlouklo, když si pozvolna přetáhl tuniku přes hlavu a zář z ohně dopadla na jeho rozvlněné svaly. „Vzpomínáš si?“ Ach, ano… Ano, vzpomíná si. A proklínala se za to. „Měl bys jít,“ vybídla ho. „Kam?“ „Kamkoli, jen ne sem,“ vymáčkla ze sebe. Jeho bílé zuby se zableskly ve vědoucím úsměvu. Ach, přece je to ďábel. Isa měla pravdu. Morwenna mu nikdy neměla dovolit, aby se k ní přiblížil, neměla ho vpustit do této místnosti bez stropu. Ale tys to neudělala, ani jsi nevěděla, kde se nacházíš. Možná jsi jeho zajatkyní a tohle je tvá vězeňská cela. Nemohlo se stát, že tě tu drží jako svou otrokyni, abys mu sloužila, lehala s ním a plnila každé jeho přání? „Jestli neodejdeš ty, pak já ano,“ prohlásila a pohledem uhnula z jeho tváře k podlaze a háčkům u dveří, kde snad nalezne svůj oděv. „Vážně?“ škádlil ji, usadil se na lůžko vedle ní a prstem jí přejel po bradě. Kůže ji slastně brněla, v žilách se jí rozlévala touha. „To si nemyslím.“ „Bastarde.“ Zasmál se jí do očí, sjel prstem ještě níž, odsunul pokrývku, odhalil jí ňadra a sledoval, jak se bradavky pod jeho pohledem napjaly. Ačkoli Morwenna věděla, že dělá osudnou chybu, obrátila se k němu tváří, a když ucítila na kůži jeho teplý dech, tušila, že mu nikdy nedokáže — 11 —
odolat. Její nejintimnější místa zalila vlna horka, až povzdechla, zatímco on si razil cestu níže a mozolnaté prsty klouzaly po ochotně se poddávajícím těle. Sklonil hlavu a políbil ji na nahé bříško. Zasténala a po celém těle se jí rozlila horkost. Poté vycítila, že nejsou sami, že jakési skryté zraky pozorují každý jejich pohyb. Někdo nebo něco se zlými úmysly. Odkud? Z prázdného stropu, jímž na nebi viděla padající hvězdy…? Nebo je někde blíž? V místnosti s nimi? „Morwenno!“ Někdo ji volal, ale nechtěla se nechat vyrušit, ne teď, když se vrátil muž, kterého miluje celým srdcem. „Morwenno!“ „Morwenno!“ Otevřela oči. Sen se vypařil jako duch zahnaný ranním světlem. Pes u jejích nohou nespokojeně zavrčel. „Proboha!“ Posadila se na lůžku a odhrnula si z očí vlasy. Byl to sen, jenom zatracený sen. Znovu. Kdy už se poučí? V místnosti nikoho neviděla, žádného záhadného válečníka, který se ji chystá svést, nevrátil se žádný dávný milenec. Je sama. A přesto… Něco se děje. Jako by z uzavřené hrobky vanul vítr. Naskočila jí husí kůže a přikrývky si přitáhla k tělu. „Nebuď husa,“ zamumlala a přinutila se normálně dýchat. Je ve své ložnici na hradě Calon, ve svém pokoji, na svém síd le, které jí svěřil bratr Kelan. Rozhlédla se po rozlehlé místnos ti se zářivě barevnými tapiseriemi a vápnem nabílenými zdmi. Strop, který se klenul vysoko nad trámy, byl zcela neporušený, oheň v krbu žhnul a zavřené okenice dovnitř vpouštěly pouze pár šedavých proužků nadcházejícího úsvitu. Všechno se zdálo v pořádku. Dokonce i pes, kříženec, kterého zdědila, když jí bratr přiřkl Calon, tvrdě spal, jeho chraplavé oddechování rozechvíva lo chlupy na pokrývce z králičí kožešiny, která ležela odkopnutá v nohách postele. Zase dovolila, aby ji vyděsily ty staré povídač ky o tom, že v pevnosti straší, tak je to. „Lady Morwenno!“ Isin zoufalý křik se rozléhal chodbami. Morwenna se lekla. Její pes, rázem bdělý, vyskočil od lůžka a divoce se rozštěkal, jako by to stařičké hluché stvoření chtělo vyvolat poplach. — 12 —
„Ticho, Morte!“ poručila mu Morwenna. Zvíře sklonilo flekatou hlavu a zavrčelo na znamení nespoko jenosti. Na dveře někdo hromově zabušil. „Má paní?“ „Už jdu!“ zakřičela Morwenna, podrážděná naléhavostí v Isi ně hlase. Stařena se pořád zabývala budoucností, její staré oči viděly v každém koutě nebezpečí a temné síly. Morwenna si na vlékla tuniku a rozběhla se přes podlahu pokrytou čerstvým rá kosem ke vchodu, právě když bouchání na silné dubové desky začalo nanovo. „Co je?“ zeptala se, zvedla závoru a otevřela dveře, za nimiž našla Isu s bledou tváří a sevřenými rty. Za ní stál v temné chodbě jeden z lovců, Jason, vysoký, neohrabaný muž se špatnou pletí i zuby. V dlaních ustaraně žmoulal svůj klobouk. „Co se stalo?“ „Za hradními branami našli muže,“ odpověděla zadýchaná Isa. Zpod kápě jí vykukovaly prameny kdysi rezavých vlasů a její ledově modré oči nervózně pomrkávaly. „Je skoro mrtvý, zmlátili ho tak, že z něj málem vytřásli duši.“ Zamračila se a úzké rty stiskla ještě víc. „Ten útok byl tak divoký, že ho nikdo…“ Zhlu boka se nadechla. „Ani vlastní otec by ho nepoznal.“ Isa zavrtě la hlavou a kápě jí sklouzla na ramena. „Pochybuji, že se dožije zítřka. Řekni jí to, Jasone.“ „Je to pravda,“ připustil lovec. „Objevil jsem ho, když jsem před úsvitem štval jelena. Překročil jsem ztrouchnivělou kládu a tam ležel, přikrytý listy a bahnem, už sotva dýchal.“ „A kde je teď?“ „Ve strážnici. Sir Alexander si myslí, že by to mohl být zvěd.“ „Polomrtvý zvěd,“ opravila ho Morwenna. Isa přikývla, vypadala, jako by chtěla něco dodat, ale udržela jazyk za zuby. „Už ho viděl felčar?“ „Ne, má paní, ještě ne,“ odpověděla Isa. „Proč ne?“ zajímala se Morwenna. „Nygyll toho muže musí ihned vyšetřit.“ Isa nereagovala, k felčarovi cítila silný odpor. Morwenna si jí nevšímala. „Ať toho raněného přenesou do tvrze. Je tu teplo. Možná se ho podaří zachránit.“ — 13 —
„To není pravděpodobné.“ „Ale měli bychom to zkusit.“ Morwenna přejela pohledem chodbu, až se její oči zastavily na dveřích do prázdné ložnice. „Dejte ho do Taddova pokoje.“ „Ne, má paní,“ opáčila Isa rychle. „To není bezpečné… Je to jen pár dveří od tebe.“ „Neříkala jsi, že je polomrtvý?“ „Ano, ale nemůžeš mu věřit.“ „Ty si také myslíš, že je to zvěd?“ Isa přikývla a vrásky v její tváři se jí v zamyšlení ještě více pro hloubily. Podívala se na Morwennu, sukovitými prsty se zatahala za lem rukávu a pak rychle odvrátila pohled. Morwenně se zježily vlasy na zátylku. „Ještě něco jsi mi neřek la,“ poznamenala a vybavila si, jak se jí zdálo, že ji někdo potají sleduje. „O co jde, Iso?“ „Je tu nějaká hrozba, cítím ji, ale můj vnitřní zrak ji zatím nevi dí.“ Stařena najednou sevřela Morwenně předloktí, očí jí potem něly do půlnoční barvy a zornice se rozšířily, jako by právě zaží vala jednu ze svých předtuch. „Prosím, paní,“ zašeptala, „bojím se o tvou bezpečnost. Nesmíš riskovat.“ Morwenna se s ní chtěla dohadovat, ale nemohla. V minulos ti se Isiny předtuchy a vize budoucnosti až příliš často ukázaly pravdivé. Nepředpověděla snad, že hrnčířově ženě se narodí troj čata, samí chlapci, a že při porodu třetího zemře? Nepředvídala Isa, že na nádvoří v Penbrooku udeří blesk, a nestalo se do dvou týdnů, že strom uprostřed rozštípl a spálil právě blesk, který jen o kousek minul Morwennina bratra Tadda? Pak tu máme záhad nou smrt kupcovy manželky. Isa přísahala, že tu ženu někdo otrávil, a nakonec se skutečně ukázalo, že manžel svou nebohou choť přinutil vypít bolehlav, protože zjistil, že spala s mlynářem. Po většinu svých sedmašedesáti let dokázala Isa vidět věci, jež ostatním unikaly. „Dobře,“ řekla Morwenna. „Dohlédni na to, aby toho muže donesli do hodovní síně, kde je teplo, a pošli někoho…, Gladdys, ať otevře poustevníkovu celu v severní věži. Slamník se tam vejde a je tam malý krb. Ať tam rozdělají oheň a vymetou hmyz. Pak se — 14 —
ujisti, že tomu muži vyčistili rány a že ho vyšetřil felčar, než ho přenesou do věže.“ Morwenna předstírala, že si nevšimla nedůvěřivého záblesku v Isiných jasných očích, když se zmínila o Nygyllovi, hradním felčarovi. Isa a Nygyll spolu nikdy nevycházeli a stěží se dokáza li snést. Nygyll se považoval za rozumného muže, praktického, i když bohabojného člověka, zatímco Isa věřila v duchy a Velkou Matku. Nygyll žil na hradě Calon už celá léta, Isa se sem s Mor wennou nastěhovala před necelým rokem. „Možná je na záchranu toho raněného už pozdě,“ upozornila Isa Morwennu. „Pak někoho pošli pro kněze.“ Koutky Isiných úst se opět takřka neznatelně napjaly. „Kněz mu určitě nepomůže…“ „Neříkala jsi snad, že ten raněný je na prahu smrti?“ připo mněla jí Morwenna. „Možná je to věřící člověk. Nemělo by se mu snad před smrtí dostat posledního pomazání a modliteb?“ Na odpověď Morwenna nečekala. „Pošli někoho pro otce Daniela. Ať se k nám kněz připojí v hodovní síni.“ „Pokud si to přeješ.“ „Přeji!“ odsekla Morwenna. Lovec se okamžitě otočil na podpatku a také Isa spěchala pryč, podle všeho vykonat Morwenniny rozkazy. Dlouhá kápě za ní vlála, jak uháněla ke schodišti, kde se ještě před tím, než nadobro zmizela, ohlédla na Morwennu. Starou tvář měla starostlivě na pjatou. Vypadalo to, že by se snad chtěla ještě dohadovat, pak se však neochotně vydala dolů. „U všech svatých,“ zašeptala Morwenna, jakmile znovu osa měla. Někdy jí připadalo, že s Isou je jen samá potíž. Většina lidí, kteří se s ní setkali, ji považovala za divnou, stařena však pomá hala vychovat Morwennu i její sourozence. Za života Morwen niny matky Lenory byla její věrnou služebnicí, nyní stála stejně neochvějně po boku Morwenně. „Krucinál,“ zamumlala Morwenna, když zašla do místnosti, navlékla se do pláště a vklouzla do bot. Právě s Mortem u nohou vycházela ze své ložnice, když zaskřípaly dveře a do chodby vy — 15 —
koukla Bryanna. Modré oči měla ospalé a zacuchané rezavé ku drny jí trčely kolem hlavy. „Co se děje?“ zeptala se sestra a zívla. Bylo jí sice teprve šestnáct, a byla tedy skoro o čtyři roky mladší než Morwenna, stejně se ale příliš často chovala jako dítě. „Poblíž tvrze našli raněného muže. O nic nejde,“ prohlásila Morwenna a doufala, že tím zarazí dívčinu nezkrotnou zvěda vost. „Vrať se zpátky do postele.“ Bryanna se ovšem nenechala snadno odradit. „Tak proč ten povyk?“ „Kvůli Ise. Je si jistá, že ten muž je zvěd nebo nepřítel nebo něco takového.“ Morwenna obrátila oči v sloup. „Víš, jaká je.“ „Ano.“ Bryanna si protáhla paže, ale její mysl se už zdála zcela bdělá. „Co se s ním tedy bude dělat?“ „Co myslíš?“ „Asi ho vyslechnete a nakrmíte. Možná trochu omyjete.“ Morwenna přikývla a nechala si pro sebe, že muž je na prahu smrti. Jaký by mělo smysl říkat Bryanně o jeho stavu? Morwenna se rozhodla držet jazyk za zuby, dokud ho neuvidí na vlastní oči. Drby o raněném válečníkovi by se tvrzí jistě šíří rychlostí blesku a Bryanna se zrovna neproslavila svou schopností uchovat tajem ství. „Co je to za člověka? Lovec? Voják? Kupec, kterého přepadli lupiči?“ Bryannina představivost se začínala rozbíhat na plné ob rátky. „Možná má Isa pravdu. Třeba je to zvěd nebo něco horšího. Nějaký nohsled toho…“ „Přestaň!“ Morwenna zvedla ruku a utnula sestru v půli věty. „Zatím nevím, kdo to je, ale dovím se to, až si s ním promluvím.“ „Jdu s tebou.“ Morwenna po ní vrhla pohled, jímž dokázala zastrašit i toho nejsmělejšího muže. „Později.“ „Ale…“ „Bryanno, dovol kapitánovi stráží, aby toho muže vyslechl a odhalil, zda je to přítel nebo nepřítel, dopřej mu felčarovu pro hlídku a trochu odpočinku, a pokud se potom probere a mně to bude připadat vhodné, můžeš se na něj podívat.“ „Myslíš, že to není bezpečné?“ vyzvídala mladší sestra a oči jí vzrušením jen zářily. — 16 —
„Nevím,“ opáčila Morwenna a příliš pozdě si uvědomila, že zvolila špatný přístup, protože jenom podnítila Bryanninu touhu po dobrodružství. Z hlasu jí čišelo podráždění, když stroze pro hlásila: „Počkáme, to je vše.“ „Ale…“ „Řekla jsem, že to je vše!“ „Nemůžeš mi nařizovat, co mám dělat!“ Morwenna vytáhla jedno černé obočí a vyzývavě se na ses tru zahleděla. „Na tohle nemám čas.“ Rychle se odvrátila, svižně vyrazila chodbou a nechala za sebou trucující mladší sestru, jež se opírala o dveřní zárubeň. Morwenna cítila, jak Bryannin vzdor roste, ale nevšímala si toho. Ať se ta zvědavá holka smaží ve vlast ní šťávě. Co na tom, že má vztek? Bryanna se pořád dostává do nějakých potíží. Přesně jako ty, připomnělo jí její svědomí. „Hrom do toho!“ Slyšela, jak nahoru stoupají hlasy, a tak rychle seběhla dvě pa tra schodiště. V nosních dírkách ji pošimral kouř z nedávno zapá lených rákosových svící, z kuchyně se spletitými chodbami tvrze linula vůně smaženého masa a pečeného chleba. Služebnictvo po bíhalo z jedné místnosti do druhé, přinášelo prádlo, čistilo krby a zametalo schodiště. Vyměňovaly se a zapalovaly svíčky, které za chladného zimního dne poskytovaly trochu teplého světla. Sotva Morwenna došla do přízemí a vkročila do hodovní síně, prudce se otevřely hlavní dveře. Několik vojáků přinášelo nosít ka, na nichž ležel nehybný muž, nebo spíše to, co z něj zbylo. Morwenně při pohledu na něj ztuhla krev v žilách. Ačkoli byla připravena, že to asi nebude nic pěkného, netušila, jak divoce byl muž napaden. Tvář měl rozdrcenou, oteklou a samou modřinu, sražená krev pokrývala hrozivě vypadající tržné rány na tváři a čele. Uhlově černé vlasy byly plné bahna a listí, z očí zbyly jen škvírky v opuchlých víčkách, která hrála všemi odstíny fialové a zelené. Šaty měl zamazané blátem a krví, rozříznutá halena odhalova la holou hruď a dosud čerstvé krvavé rány. Morwenně se zvedl žaludek.
— 17 —