Polibek Medusy

CHRIS NILES

Pomsta je sladká „Jsem ráda, že jsi přišla, Randall.“ Serena Warnerová na ni vrhla krátký úsměv a otevřenou dlaní jí naznačila, aby se posa− dila.

Randall Burnsové se sevřelo srdce. Měla pocit, že se roz− pláče. Dávali jí padáka. Proto si ji pozvali. Bylo to strašné.

Serena se pohodlně rozvalila za psacím stolem z růžového dřeva. „Jak asi víš, vzhledem ke sloučení s Trans−Megou jsme začali prověřovat pracovní náplň všech zaměstnanců. Chceme maximálně využít náš celkový potenciál a posílit základní schopnosti…“ Serena Warnerová, viceprezidentka oddělení pro shromaž− ďování zpráv. Siréna, jak jí všichni zprávaři přezdívali. Nezají− mavá, nenadaná Siréna. Jak se tak rychle dostala nahoru? Jak se vůbec dokázala vyšvihnout na pozici, z níž mohla rozhodovat o budoucnosti Randall Burnsové?

Nějak se jí to poštěstilo. Pohovor během několika minut skončil. „Okamžitě opustíš budovu,“ pravila Serena sladce, skoro jako by ji to dodatečně napadlo, zatímco si skládala papíry na stole.

Vstala, aby ji mohla ještě víc pokořit. „To nemyslíš vážně.“ „Takový je postup.“ „Jaký postup?“ Nejradši by Sereně jednu vrazila. Kdyby se právě nevrátila z manikúry, asi by to i udělala. „Pro mne je to také těžké.“ To jistě, pomyslela si Randall. To ti určitě budu věřit.

12

Takhle dopadla po patnácti letech dřiny.

Zatímco si balila věci, přede dveřmi její kanceláře se potloukal najatý moula a dohlížel, aby si nic neodnesla. Když zvedla tele− fon, aby si zavolala taxík, zjistila, že jí odpojili linku.

Promarněných patnáct let. Vydrápala se nahoru z místa oby− čejné producentky. Časná rána, noční směny. Všechno proto, aby se objevila ve vysílání velké televizní společnosti.

Redakcí zpravodajství prošla se vztyčenou hlavou. Cítila se jako vyhnankyně, pokud ovšem vyhnankyně nosí šaty od Lac− roixe.

Kráčela po Madisonu. Její směšné boty ji ukrutně dřely na pa− tách a palcích. V životě nešla domů pěšky. Než se dostala na Sedmdesátou druhou ulici, rozedřela si nohy do krve.

V šest měla mít schůzku se svým osobním trenérem. Chodil k ní třikrát do týdne a učil ji jógu a tantrickou meditaci. Zrušila ji.

Nedokázala si představit, že by v takovém stavu mohla nějak splynout s nejvyšší mocností. Zavolala svému právníkovi. Slíbil jí, že televizní společnost přinutí, aby jí zaplatila. Věřila mu.

S Randall Burnsovou takhle nikdo jednat nesmí. Nikdo.

Druhého dne sliboval v tisku ředitel nově sloučených televiz− ních stanic pružnou organizaci, schopnou vládnout rozhlasovým vlnám a všem ostatním prostředkům komunikace jedenadvacáté− ho století. Božstvu starých i nových médií obětovali několik sto− vek lidí.

Randall se věc snažila vidět z kladné stránky. Určitě se naskyt− ne jiná práce. Má své příznivce. Pět let se objevovala v obývácích celého národa. To z ní v podstatě udělalo významnou osobnost.

Potíž je jen v tom, že ji za celou tu dobu ani jednou neoznačili za „miláčka Ameriky“. Jakmile se někdo stal „miláčkem“, zname− nalo to, že při něm všichni budou stát v dobrém i zlém, budou se s ním smát i plakat. Vídali ji na obrazovkách, ale milovali ji?

Nebyla si jistá.

Probírala své možnosti v hodině kickboxu v Equinoxu. Tělo− cvična byla plná hubených, ustaraných dvacítek, které se ze všech sil snažily zbavit svých neexistujících tukových polštářů. Randall bylo čtyřicet čtyři let a s tím, co viděla v zrcadle, se většinou cítila velice spokojená. Dnes se zašklebila. Musí něco udělat se zadkem.

13

Kde je ale její budoucnost, když ne v televizi? Může třeba ces− tovat a přednášet. Jasně, přednášet. Lidé byli ochotní zaplatit tři stovky dolarů za lístek, jen aby si mohli dát umělý hamburger a v hloubi duše politovat trosku na pódiu, která kdysi bývala na vrcholu slávy. S díky odmítám. Na vedlejšáky jsem moc dobrá.

Pak je tu ještě nakladatelství, které jí chtělo vydat knihu. Teď svou nabídku jistě stáhne. Newyorčané se neúspěchu bojí víc než nakažlivé nemoci. Nikdo o něm nechce ani slyšet. Pro zkrachovalé existence se dobročinné akce nepořádají.

Po cvičení uplavala padesát malých bazénů. Když vylezla ven, třásla se a sotva popadala dech. Pak si sedla do horké páry a znovu procházela své možnosti. Po dvaceti minutách se rozhodla.

Serena Warnerová, ta zatracená mrcha, musí zemřít.

Jenom je potřeba vymyslet způsob! Randall dumala, jak jen vraždu provést, a přitom si uvědomila, že to bude nejtěžší věc, ja− kou v životě dělala. Během let, kdy musela proplouvat zrádnými vodami zpravodajství, se naučila elegantně zbavovat lidí. I když ji mnohdy neskutečně provokovali, tak daleko jako teď nikdy neza− šla. Když dostala něco hodně náročného, udělala to, co většina Newyorčanů jejího společenského postavení – najala si někoho spolehlivého, kdo vše provedl za ni. Netušila však, kde se dá se− hnat profesionální zabiják, a předpokládala, že žádný z jejích přá− tel z Upper East Side jí v tomto směru nejspíš nedokáže poradit.

Pak tu byl ještě jeden zádrhel – toužila vidět výraz Sirénina obličeje těsně před smrtí. Chtěla, aby hořce litovala, že si troufla podrazit Randall Burnsovou a ještě si myslela, že jí to projde.

Zavolala producentovi Tracemu Currerovi a pozvala ho na skleničku. „Mrzí mě, že tě vyrazili, brouku.“ Trace Currer byl vysoký a hubený. Měl husté černé vlasy a bledý obličej. Nosil bradku podle poslední módy, s níž vypadal jako pasák odněkud z vý− chodní Evropy. „Na mě to taky za chvíli čeká, tím jsem si jistý,“ pravil nevzrušeně. Byl to flegmatik. A jediný muž, který jí směl beztrestně říkat brouku. Jejich profesionální vztah trval déle než obě její manželství. „Jak to teď vypadá v práci?“ zeptala se Randall, zatímco na terase míchala pití.

14

„Hotová krvavá lázeň.“ Trace se předklonil a opřený o zá− bradlí pozoroval kolony aut, které se ve špičce pomalu sunuly po Madisonu. Byl vlahý večer a nad hlavami jim zářilo hvězdné nebe. „Polovina lidí fňuká a ta druhá se chce nechat vyhodit, aby mohla zůstat doma a dělat na svých scénářích. Co máš za lubem?“ „Narvat náklaďák výbušninou a zaparkovat jej před televizní budovou.“ Randall mu podala sklenici.

Trace vycenil zuby, což byl jeho způsob úsměvu. „Fakt leg− rační,“ poznamenal a zhluboka se napil martini, které mu nalila.

Když mu Randall o něco později objasnila, že chce zjistit na internetu nějaké informace, Trace jí jednu stránku vyhledal. „Na koho chceš najít nějakou špínu?“ zeptal se a zastavil křehké ruce s dlouhými prsty nad klávesnicí. „Na nikoho konkrétního. Pak se na to podívám, až mi to mar− tini trochu vyprchá z hlavy,“ odpověděla Randall. „Pojď si dát ještě jedno.“ Nechtěla, aby se Trace motal kolem, až se bude hra− bat v životě Sereny Warnerové. Byl až moc chytrý. „Jasně,“ pravil Trace, ale nehnul se z místa. „Za chvilku přijdu.

Jen se chci podívat na e−mail. Člověk nikdy neví, mohli mi dát výpověď poštou.“ Z informací, které si Randall koupila, se dozvěděla, že Serena pochází z bohaté dallaské rodiny a vystudovala s vyznamenáním dvě dobré univerzity. Strávila několik let v zahraničí jako produ− centka u konkurence. Umí rusky a francouzsky a nějakou dobu žila v Moskvě.

Ta to měla snadné, pomyslela si Randall. Serena netušila, co znamená drápat se na vrchol odnikud. Nepotřebovala se bohatě vdát, aby se nemusela starat o to, za co si koupí nový pár lodiček z hadí kůže. Serena žila sama v podkrovním bytě v Tribeca. Stejně jako Randall prošla dvěma mizernými manželstvími. Neměla děti, ani žádné zvíře. Žádné zločinecké sklony, byla bezúhonná.

Příkladná občanka. Vzorná občanka s několika dny života před sebou.

Má ji utopit? Jenomže nejhlubší nádrž s vodou, k níž se kdy Serena přiblížila, byla její vana. Co zardoušení? Randall kdesi četla, že po tom zůstává nejméně důkazů, ale znamenalo by to vniknout v noci do Serenina bytu a Randall se málem neuměla 15

trefit správným klíčem do vlastního zámku. Bylo vyloučeno, aby se pokusila odemknout drátem.

Zbývalo tedy zastřelení, ale Randall bojovala proti zbraním, a dokonce se neubránila slzám, když se účastnila protestního po− chodu proti jejich legálnímu držení. Podle ní neměly v civilizo− vané společnosti místo.

Randall probírala své možnosti a přitom Serenu celý týden sle− dovala. Obyvatelé Manhattanu byli neuvěřitelně nevědomí. Po− čestní občané celé roky denně potkávali otravné žebráky a jiné podivné existence, takže si raději ničeho nevšímali a doufali, že ani jim nebude nikdo věnovat pozornost.

Jednoho večera Randall zjistila, že někdo sleduje ji. Serena zrovna seděla v ruském baru v East Village a poslouchala unylé lidovky. Najednou se ochladilo. Randall se už chystala opustit sta− noviště ve vchodu na protější straně ulice, z něhož měla dobrý výhled. Když se otočila, uviděla tmavě oblečenou postavu, která na ni upřeně hleděla zpod rozbité pouliční lampy. Málem se jí zděšením udělalo špatně. Jak dlouho tam ten člověk už stojí? Co může chtít? Vykročila pryč. V Druhé ulici najednou prudce za− hnula doprava. Nenápadně se ohlédla. Osoba, která ji pronásledo− vala, udělala totéž. Prošli kolem několika barů a klubů. Zabočila doleva do První ulice. Uviděla taxi a mávla na ně. Když se ohléd− la, postava byla pryč.

Dalšího večera se Serena po zhlédnutém filmu dobře bavila na večírku v Kinokavárně. Randall se vetřela dovnitř, když Serena odešla na toaletu, a usadila se na rozvrzanou židli v mezipatře.

Měla odtud výborný výhled, a tak dobře viděla postavu v tma− vém kabátě, která se zastavila ve vchodu a nakoukla dovnitř. Ten člověk měl na hlavě klobouk, takže nezahlédla jeho obličej. Ran− dall zatajila dech. Muž se otočil a odešel.

Randall si pořádně přihnula na kuráž. Vzmuž se, poručila si.

Na Manhattanu žije spousta lidí a někteří z nich se prostě někdy vyskytují ve stejné ulici jako ty. Jenom zbytečně ztrácíš nervy, nic víc. Teď toho nemůžeš nechat, jenom proto, že tě pronásledují vymyšlené nestvůry.

Serena se vrátila z toalety a klábosila s hezkým mladým bar− manem. Randall viděla, jak cosi rychle čmárá na vizitku, kterou 16

mu spolu s desetidolarovým spropitným strčila přes barový pult. „Nemáš šanci, Siréno,“ zabručela si Randall pod vousy.

Rusovlasý barman s línýma očima se zdvořile usmál.

Randall Serenu sledovala až k jejímu podkrovnímu bytu v ne− daleké Lispenard Street. Dívala se, jak se v jejím bytě rozsvítilo.

Cosi, pravděpodobně lovecký pud, ji přimělo zůstat na místě.

Když se potom krčila v zadním vchodu do čínského skladu s nábytkem naproti Serenina bytu, zaslechla rychlé kroky. Přitisk− la se k hrubé cihlové zdi. Kroky zpomalily. Randall opatrně vy− hlédla za roh. Muž se zastavil, aby se podíval na kousek papíru.

Když si znovu byl jistý, že ví, kam má jít, zastrčil jej do kapsy a přešel ulici k Sereninu příbytku.

Byl to barman. „Zatraceně,“ zašeptala Randall. Dívala se přitom, jak jeho za− dek, který byl stejně pěkný jako jeho tvář, mizí ve spoře osvětle− ném průchodu. Jako by nestačilo, že ji Serena vyhodila. Ta mizer− ná stará vrána si to dokonce mohla i častěji s někým rozdat!

Když se Randall následujícího večera zastavila v baru, Serena tam neseděla. Randall zjistila, že barman se jmenuje Teddy a je básník. Taková škoda, pomyslela si Randall. Když se takové tělo, jako má on, válí zahrabané v knihách, je to čiré mrhání. K tomu má sexy hlas. Hluboký s trochu rozšláplým jižanským přízvukem.

Když potom kráčela podél Canalu a snažila se chytit taxík, po− koušela se jej napodobit. Přízvuky jí šly dobře. Do většiny restau− rací, které byly na Manhattanu v módě, se dalo dostat obtížněji než do kosmické lodi, takže když si člověk chtěl rezervovat stůl, někdy bylo užitečné předstírat, že je Tom Brokaw nebo Ivana Trumpová.

Když té noci vyšla ven, aby její dlouhosrstý jezevčík mohl trochu zavlažit trávník podél chodníku, měla dojem, že zahlédla vysokou postavu v tmavém kabátě, která zmizela za rohem. Mohl to však být někdo z toho evropského póvlu, který v poslední době zaneřádil sousedství. Prober se, přikázala si. Chladnokrevnou vra− žedkyni přece nějaký stín hned tak nevyleká.

V druhé polovině týdne šla Randall na oběd s Marcee Beck− with Mermelsteinovou, redaktorkou z nakladatelství v Páté ulici.

17

K jejímu překvapení nabídku na vydání knihy nestáhli. Marcee chtěla, aby Randall napsala příspěvek do antologie o umění pří− jemného žití. Randall si v žádném případě nemyslela, že život je příjemný – za to, že člověk byl ve čtyřiačtyřiceti hubený, rozhod− ně nevděčil cereálním tyčinkám a cizí ohleduplnosti –, a byla si jistá, že vybraně oblečená Marcee to ví také. Ale už tu seděly a vymýšlely, jak rafinovaně připravit čtenáře o jejich těžce vydělané peníze. „Pracujeme na tom s několika významnými ženami,“ pravila Marcee a jemně uždíbla z chlazeného kaviáru. „Situace se začíná výrazně měnit. Lidi už unavuje trávit život jenom nákupy.

Návštěvy obchodních středisek už nedokáží vyplnit prázdnotu v jejich nitrech.“ „Tak to by tam neměli nakupovat. Ať chodí do Saksu,“ odpo− věděla Randall. „To byl jen vtip,“ dodala, když na Marceeině tváři spatřila výraz zděšení. Marcee se na okamžíček odmlčela a pak se zdvořile zasmála. „Humor je velice důležitý – v příjemném životě.“ Randallina agentka Karin Schrecter Doonanová se na Randall zamračila a lehce zvedla ukazovák. Nepodělej to. „Pracujete pro televizi. Za léta praxe jste nasbírala plno úžas− ných zkušeností. Jistě jste něco pochytila od Dalajlámy… I od Nel− sona Mandely.“ Marcee si zlehka povzdechla a zatvářila se zbožně. „Tihle lidé mají velký rozhled.“ „Myslím, že umění žít se člověk naučí ve vězení,“ vyhrkla Randall bez rozmyslu. Poslední dobou ji představa vězení za− městnávala dost často. „Jestli nemáte zájem…,“ Marceein chirurgicky vyhlazený obli− čej začínal jevit známky podráždění. „Ale ona zájem má,“ Karin se letmo dotkla Marceeiny paže. „A napíše pro vás skvělý esej. Randall je velice duchovně zalo− žená, Marcee. Instinktivně rozvíjí svůj vnitřní život. I přes hrůzy pletichaření ve zpravodajství. Randall nezapomíná, co je v životě podstatné. Ví, že peníze a postavení nejsou to nejdůležitější.“ Karin na Randall vrhla rychlý pohled, který Marcee nemohla vidět. „A když teď přišla o práci… To víte. Získala úplně novou…

Hloubku… Novou duchovní rovinu, viď, zlato?“ Karin se zatváři− 18

la nesmírně bolestivě. Bála se totiž, aby jí kvůli Randall před nosem neutekly velké peníze. „Uvědomila jsem si, o co v životě jde,“ pravila Randall poté, co se na chvíli zamyslela nad Serenou Warnerovou. „Teď už vím, co mne dokáže trvale uspokojit a co ne.“ „To je báječné, drahoušku,“ zabručela Marcee. „Opravdu báječné.“ Zvedla sklenici sodovky.

Před důležitou reportáží se obvykle pečlivě česala, líčila a oblékala si kostýmy v pastelových barvách. Musela si přečíst poznámky a provést hlasová cvičení. Tentokrát si jen na tváře na− nesla trochu tónovacího hydratačního krému a oblékla si spodní prádlo značky La Perla, které jí nosilo štěstí. Toho večera byla po− řádně maskovaná. Měla na sobě konfekční oblečení. Natáhla si nové černé džíny a rolák, který koupila v Old Navy, a obula se do starých adidasek. Do igelitové tašky nacpala podobně nevýrazné šaty na převlečení, vlasy si schovala pod kšiltovku a popadla Cenu Emmy, kterou dostala za to, že si nechala pocuchat účes hurikánem Andrew. Pečlivě odšroubovala podstavec a sošku ro− zebrala, aby mohla odstranit plaketu, která ji označovala za ví− tězku v kategorii Nejlepší zpracování klíčových událostí.

Cestou do města si Randall znovu přečetla zprávu od býva− lého kolegy, který v práci strávil mnoho hodin zjišťováním, jak se nabourat do zakódované pošty v databázi zpravodajství. Mail posílala Serena Warnerová prezidentovi společnosti. Byl krátký a věcný. Siréna v něm tvrdila, že propouštění znamená možnost zbavit se „některých starých struktur“.

Randall zprávu roztrhala na tisíc kousků a zahodila ji do koše.

Pokud se ještě před chvílí jen trochu zdráhala, teď už nikoli.

Randall při svém pátrání zjistila, že Serena brzy vstává a tudíž obvykle bývá kolem jedenácté doma. Ten večer nebyl výjimkou.

Svítilo se u ní a nějakou dobu do domu nikdo nevešel ani z něj nevyšel.

Randall si byla jistá, že jak se blíží k Sereninu bytu, slyší oknem vycházet zvuk znělky zpravodajství. Tra−ra−RA−ra−ra.

Vysoké tóny orchestru, po nichž následovalo zavíření bubnů.

Bum−bum−bum−bum.

19

Stiskla tlačítko zvonku. Z domovního telefonu se chraplavě ozval Serenin hlas: „Ano?“ „Tady je Teddy.“ Chvilku bylo ticho. Znělka zpravodajství zesílila. „Tra−ra−ra− Ra−ra−ra. Bum−b…“ „Teddy?“ „Jestli nemáš čas…“ „Ne, ne. Pojď nahoru.“ Serena znervózněla jako školačka. „Jenom chvilinku počkej, ať se můžu připravit.“ Tra−Ra−ra−ra−ra…, slábla znělka. Randall netrpělivě čekala.

Modlila se, aby kolem nikdo neprošel. V téhle části Lispenard street byl v noci obvykle klid.

Dveře se konečně otevřely a Randall mohla vejít dovnitř.

Bez sebe strachem vyšla po schodech nahoru. Dveře Serenina bytu byly otevřené dokořán. Strčila do nich a vešla přímo do pro− storného obýváku s několika kusy moderního nábytku. Strop z ocelových desek podpíraly dórské sloupy. Otevřená kuchyň.

Uvnitř nikdo. „Nazdar!“ zvolala Randall a sevřela Emmy v ruce. Málem ji přemohlo nutkání otočit se a utéci. Dveře dokořán? Co když je to past? Znovu se rozhlédla po místnosti. Z pokoje vlevo se ozval jakýsi zvuk. Klapání vysokých podpatků na dřevěné podlaze. Pak se otevřely dveře a vstoupila Serena. „To jsi ty!“ vyjekla.

Randall si v tu chvíli uvědomila, že se z internetu o své bývalé nadřízené nedozvěděla všechno. Vlastně tam chybělo to nejzají− mavější.

Serena byla oblečená jako domina. Měla na sobě korzet z černé kůže vepředu zašněrovaný červeným koženým páskem, k tomu odpovídající kalhotky a bič. Nohy jí až ke stehnům obepínaly ko− žené kozačky s jehlovými podpatky. Randall zacukalo ve tvářích.

Cítila se nesmírně trapně. Serena působila lacině, v přesném vý− znamu toho slova. Materiál jejího úboru vlastně ani nevypadal jako kůže. Nehledě na to, že těstovitá Serena do něj neměla odpo− vídající postavu.

Zato měla otevřenou hlavu. Okamžitě jí bylo jasné, že se nejed− ná o přátelskou návštěvu. „Vypadni!“ Napřáhla bič a obličej pod 20

černou koženou škraboškou jí zrudl. Nad horním rtem měla stopy bílého prášku. Randall jejím slovům nevěnovala pozornost a se− vřela v ruce sošku Emmy. Serena bičem namířila na její obličej a švihla zápěstím. Randall se sehnula, ale spletená kůže jí dopad− la na rameno. „Au! To bolí!“ Serena znovu pozvedla bič a Randalliným tělem jako blesk projel záchvat euforie. Takhle si mají správné ženské vyřizovat účty. Čestně a otevřeně. Bez úskoků. Rozpřáhla se soškou a vší silou udeřila.

Spatřila kůži a krev promísenou s vlasy obarvenými na blond.

Randall uštědřila Sereně ránu za ucho. Serena zůstala stát. Z ceny Emmy se odlomila spodní část. „Sakra,“ zabručela Randall, když se pevný spodek trofeje kamsi odkutálel a v ruce jí zůstala pouze soška. Ta jí nebyla k ni− čemu. Typická televize – ani ceny nic nevydrží, jsou jen na ozdo− bu. Rychle se sehnula, aby sebrala podstavec. Přitom si narazila kolena o naleštěnou podlahu.

Serena však byla stejně rychlá. Rozkročila se ve svých kože− ných kozačkách nad Randall, která se krčila tváří k zemi, a šlehla jí bičem blízko u ucha. Randall zaúpěla. Kdyby se tenhle případ někdy dostal před soud, žádná porota v celé zemi ji nemohla odsoudit – pohled na Serenu Warnerovou, jak nyní vypadala, by dokázal vyprovokovat kohokoli.

Serena znovu práskla bičem a Randall ucítila štiplavou bolest na krku. S námahou se postavila, jednou rukou si kryla obličej a druhou se natáhla pro podstavec sošky. Serena ji začala kopat špičkou laciné kozačky. Určitě to není pravá kůže, utvrdila se Randall ve svém původním dojmu. Chytila Serenu za nohu, na niž přenesla váhu, a povalila ji na zem.

Serena jednala hbitě. Vykroutila se z Randallina sevření, roz− přáhla se a jediným pohybem ji sekla do ucha pouty, která si předtím připevnila k zápěstí. Randall sevřela podstavec Emmy a znovu se rozpřáhla. Uštědřila sokyni další mocnou ránu. Nor− mální člověk by po ní padl k zemi, ale Serena, která se předtím posilnila kokainem, si jenom otřela krev z očí a znovu se po útoč− nici rozehnala pouty. Kov Randall udeřil naplocho do tváře.

21