1 POLOOSTROV LIZARD, CORNWALL Nakonec to byl onen Rembrandtův obraz, který celou záhadu definitivně vysvětlil. Když se pak místní obyvatelé potkávali na nákupech v těch svých bizarních krámcích a popíjeli v pohaslých hospůdkách na pobřeží, jen nevěřícně kroutili hlavou, jak mohli přehlédnout tak jasná znamení, a nakonec se společně od srdce zasmáli některým výstředním teoriím, jež tu kolovaly o skutečné náplni jeho práce. Nikdo z nich si totiž ani v nejdivočejších snech nedokázal představit, že by ten zamlklý chlapík z druhého konce zátoky Gunwalloe mohl být restaurátor obrazů, a to ještě světově proslulý. Nebyl to první cizinec, který zabloudil do Cornwallu, aby se tu ukryl s nějakým tajemstvím, ale sotvakdo jej strážil tak žárli vě, pletichářsky a s takovou elegancí. Názorným příkladem byl třeba způsob, jak si tu pro sebe a pro svou mnohem mladší ženu opatřil bydlení. Vybral si malebnou chatu přímo na útesech a za platil nájem na celých dvanáct měsíců dopředu – jev v těchto končinách naprosto nevídaný. A všechno zařídil jakýsi právník až v Hamburku, o kterém tu nikdo jakživ neslyšel. Nastěhoval se až za čtrnáct dnů, jako by vzal nečekaně ztečí nějakou vzdálenou nepřátelskou výspu. Ti, kdo se s ním setkali na jeho prvních vý letech do vesnice, nemohli na jeho osobě přehlédnout naprostý nedostatek otevřenosti. Jako by ani neměl jméno – alespoň ne takové, které by byl ochoten někomu prozradit – a nikdo nedo kázal přijít na to, odkud vlastně přišel. Duncan Reynolds, který kdysi dělal na dráze, byl už třicet let v důchodu a místní jej pova žovali za největšího světáka, říkával, že „ten chlápek je záhadnej jak šifra“, zatímco ostatní se stěží dokázali dohodnout, jestli je 11
„studenej jak psí čumák“ nebo „neomalenej až hrůza“. Nicméně všichni se nakonec shodli na tom, že jejich vesnička na západním cípu Cornwallu je teď díky němu mnohem zajímavější. Po nějaké době se jim podařilo vypátrat, že se jmenuje Gio vanni Rossi a že stejně jako jeho půvabná žena pochází z Itálie. O to podivnější pak ovšem bylo, když si začali všímat vozidel s vládními značkami, které se tu občas pozdě v noci plížily ulič kami. A pak tu byli ti dva chlápci, co čas od času rybařili v zátoce. Bez výjimky se všichni shodli na tom, že to byli ti nejhorší rybáři, co se tu kdy ukázali. A jak se v malých osadách typu Gunwalloe nevyhnutelně stává, rozpoutala se vášnivá debata o tom, kdo ten nově příchozí ve skutečnosti je a čím se živí. Všechny dohady nakonec zodpověděl Portrét mladé ženy, olej na plátně 104 krát 86 centimetrů, který namaloval Holanďan Rembrandt van Rijn. Kdy k tomu přesně došlo, si už nikdo nedokázal vzpomenout. Bylo to nejspíš někdy v polovině ledna, protože zrovna tehdy si všimli dramatické změny v jeho každodenním rituálu. Jeden den ještě šlapal po rozeklaných útesech poloostrova Lizard, jako by se potýkal se špatným svědomím, a den nato už stál před ma lířským stojanem ve svém improvizovaném ateliéru se štětcem v jedné ruce, s paletou v druhé a do toho všeho vyřvávala nějaká opera tak hlasitě, že ji nemohli přeslechnout až v Marazionu ješ tě kus za zálivem Mount. Protože jeho chata stála docela blízko pobřežní silnice, bylo jej možné uvnitř zahlédnout – tedy pokud člověk na správném místě přibrzdil a ve správném úhlu natáhl krk. Nejdřív si mysleli, že pracuje na nějakém vlastním obrazu. Jak se ale týdny pomalu vlekly vpřed, začínalo být zřejmé, že se ten člověk věnuje restaurátorskému řemeslu. „Co je tohle sakra za práci?“ zeptal se jednou v hospodě U Be ránka Malcolm Braithwaite, vysloužilý lovec humrů, který ne ustále páchl po moři. „To znamená, synku, že dává tu hrůzu do pořádku,“ řekl Duncan Reynolds. „Vobraz, to je živá věc. Jak zestárne, začne se drolit a rozpadat, zrovna jako ty, Malcolme.“ „Tuhle jsem zaslech, že je to nějaká mladice.“ „Náramně hezká,“ přisvědčil Duncan. „Tvářičky jak brosk vičky. Jenom se zakousnout.“ 12
„A vod koho to veledílo vlastně je?“ „To brzo zjistíme, už se na tom dělá.“ A skutečně nezaháleli. Hledali v nejrůznějších knížkách, pro slídili spoustu internetových stránek a ptali se i u lidí, kteří toho o umění věděli víc než oni – což vlastně platilo o většině popu lace západního Cornwallu. Nakonec, někdy začátkem dubna, se Dottie Coxová z vesnického krámu osmělila a jednoduše se na to zeptala té krásné mladé Italky, když k ní přišla na nákup. Žena se otázce vyhnula mnohoznačným úsměvem. Nato si jen přehodila přes rameno svou slaměnou tašku, loudavě se vydala zpět k zá toce a bujné tmavé vlasy se jí zmítaly v jarním povětří. Pár minut poté, co zmizela ve dveřích, opera utichla a v celé chatě spadly rolety jako těžká oční víčka. A zůstaly spuštěné celý příští týden, kdy restaurátor i jeho půvabná manželka zcela bez varování zmizeli. Několik dní se obyvatelé Gunwalloe obávali, jestli náhodou nemají v úmyslu vrátit se, odkud přišli, a několik místních dokonce projevilo vý čitky z toho, že strkali nos do jejich soukromí. Když ale jednou ráno Dottie Coxová listovala v Timesech, narazila na článek wa shingtonského zpravodaje, který se zmiňoval o odhalení dlou ho ztraceného Rembrandtova portrétu – portrétu, který vypadal přesně jako ten, který občas zahlédli v chatě na opačném konci zátoky. A záhada byla konečně vyřešena. Shodou okolností se na titulní straně stejných novin psalo také o sérii záhadných explozí ve čtyřech tajných íránských jaderných zařízeních. Nikoho v Gunwalloe ani ve snu nenapadlo, že by tyto dvě události spolu mohly nějak souviset. Alespoň zatím. Když se restaurátor vrátil z Ameriky, nikomu neunikla jeho proměna. I když pořád s každým komunikoval velmi obezřetně – a pořád byl z těch, jimž se člověk po soumraku raději vyhne –, bylo zřejmé, že z něj něco těžkého spadlo. Tu a tam se dal na jeho hranaté tváři zahlédnout úsměv a z jeho až nepřirozeně zele ných očí vyzařoval jas, který už neměl tak vyhraněný defenzivní odstín. I jeho dlouhé denní vycházky byly jiné; dřív se plahočil po strmých pěšinách, jako by jej někdo uhranul, teď se vznášel 13
vzhůru na mlžné útesy jako duch z artušovských legend, který se vrátil domů z nějakých vzdálených končin. „Já vám říkám, že se ten chlap musel zbavit nějakýho móc těžkýho závazku,“ poznamenala Mildred Hobbsová, majitelka místního pekařství. Když ji ovšem vyzvali, aby druh závazku blíže upřesnila či objasnila, ke komu jej měl cizinec mít, odmítla spekulovat. Tak jako skoro každý usedlík se už stačila ztrapnit svým zaručeným tipem na jeho povolání. „Uděláme nejlíp,“ háji la se, „když jej necháme na pokoji. Jinak se totiž může stát, že až odsud zase někdy zmizí, už se tu znovu nemusí ukázat.“ Jakmile se zářivé léto začalo pomalu loučit, stávaly se restaurátorovy plá ny na nejbližší budoucnost hlavním tématem pro celou vesnici. V září měl vypršet nájem na chatu, a protože zatím nic nena svědčovalo tomu, že by se jej snažil prodloužit, začali potajmu vymýšlet, jak by jej přiměli zůstat. Došli k závěru, že restaurátora by mělo ke cornwallskému pobřeží něco poutat – nějaká činnost, která by zaměstnala jeho jedinečné vlohy a trochu jej osvobodila od toho věčného bloumání po útesech. O jakou práci by se mělo jednat a kdo by mu ji měl poskytnout, zatím neměli nejmenší po tuchy, byli však pevně rozhodnuti něco rafinovaného vymyslet. Po dlouhém dohadování a rozmýšlení nakonec přišla Dottie Coxová s originálním nápadem uspořádat první ročník velkole pé přehlídky gunwalloeského výtvarného umění, nad nímž by slavný restaurátor Giovanni Rossi trůnil jako čestný předseda. A hned na druhý den svůj návrh přednesla jeho mladé paní, když se v obvyklý čas zastavila na nákup. Vyvedlo ji to očividně z míry, a když se z toho vzpamatovala, prohlásila, že je to licho tivá nabídka, ale měla trochu pochybnosti, jestli ji signor Rossi přijme. Jeho oficiální odmítavá odpověď přišla hned následující den a vyhlídka na všemi vyhledávaný festival umění se sesypala jako domeček z karet. Bylo to ale nakonec jedno, protože už pár dní poté se dozvěděli, že restaurátor si chatu pronajal na další rok. A opět zaplatil na rok dopředu a veškeré náležitosti vyřídil tentýž záhadný právník z Hamburku. Život se tak zase vrátil do jistého normálu. Lidé se s restau rátorem pravidelně vídávali skoro každé dopoledne, když se s ženou vypravil na nákupy, a pak zase v pozdním odpoledni, 14
když se procházel po útesech ve svém honáckém nepromoka vém plášti a placatou čepicí staženou do čela. Pokud jim náho dou zapomněl odpovědět na pozdrav, nezlobili se. A pokud jej náhodou něčím uvedli do rozpaků, velkoryse jej nechali, ať se s tím vyrovná po svém. Objevil-li se cizinec ve městě, sledovali jej na každém kroku, dokud zase neodešel. Možná, že restaurátor i jeho žena sem původně opravdu přišli z Itálie, teď už ale pat řili do Cornwallu a chraň bůh, jestli se jim je zase někdo pokusí odlákat pryč. Na Lizardu ovšem bylo i pár takových, kteří byli přesvědčeni, že pravda je někde jinde. A zvláště jeden člověk si byl zatvrzele jistý, že ví kde. Šlo o Teddyho Sinclaira, provozovatele docela slušné pizzerie v Helstonu a nadšence pro nejrůznější konspirač ní teorie. Teddy byl přesvědčen, že přistání na Měsíci byl podfuk. Věřil i tomu, že útoky z Jedenáctého září byly dílem americké vlády. A byl si také jistý, že muž ze zátoky Gunwalloe ukrývá víc než zvláštní schopnost omlazovat staré obrazy. Aby svoje přesvědčení jednou provždy prokázal, svolal dru hý listopadový čtvrtek k Beránku všechny zájemce, před jejichž zraky odhalil zvláštní tabulku, která tak trochu připomínala pe riodickou soustavu prvků. Ta měla nad veškerou pochybnost do ložit, že ty výbuchy v íránských jaderných zařízeních byly dílem legendárního důstojníka izraelské tajné služby Gabriela Allona – a že je to právě Gabriel Allon, kdo teď v poklidu žije v Gun walloe pod jménem Giovanni Rossi. Když salva smíchu konečně utichla, označil to Duncan Reynolds za tu nejpitomější věc, co slyšel od doby, kdy jistý Francouz prohlásil, že by Evropa měla mít společnou měnu. Tentokrát si však Teddy stál neochvějně na svém, což se ze zpětného pohledu jeví jako nanejvýš správ né. Možná se mýlil ve věci měsíční mise nebo Jedenáctého září, pokud však šlo o muže ze zátoky Gunwalloe, měl stoprocentní pravdu. Následujícího rána, které připadlo na den památky padlých, zaskočila obyvatele vesnice a okolí zpráva, že restaurátor a jeho žena zmizeli. Mildred Hobbsová na nic nečekala a hned pospí chala dolů k zátoce. Když nahlédla do oken chaty, všimla si, že restaurátorovy propriety leží rozložené na nízkém stolku a že na 15
stojanu je připevněné plátno s ženským aktem ležícím na pohov ce. Trvalo jen zlomek vteřiny, než Mildred došlo, že ta pohovka je totožná s kusem nábytku, co mají v obývacím pokoji, a že tou ženou není nikdo jiný než dáma, kterou vídá každé ráno ve svém pekařském krámě. I přes své značné pohoršení se Mildred ne dokázala od plátna odtrhnout, protože shodou okolností to byl jeden z nejúchvatnějších obrazů, které kdy spatřila. A zároveň to bylo i dobré znamení, říkala si, když se pak vracela do vesnice. Takový obraz nikdo nenechá jen tak ležet, když se náhodou roz hodne prásknout do bot. Restaurátor se i se svou ženuškou určitě vrátí. A jestli ne, tak to ten syčák Sinclair pěkně schytá…
16