1 Před dávnými časy kroužil vysoko nad králičí norou orel. Najednou se střemhlav spustil dolů, položil na zem snítku se zralými bobulemi a znovu se vznesl k nebi. Králík viděl, že orel je vysoko. Klidně může opustit bezpečí své nory a doběhnout pro bobule. Stihne se vrátit do doupěte dřív, než se k němu orel snese. Druhého dne orel opět sletěl k zemi se snítkou bobulí. Tentokrát ji však položil o něco dál od nory. Králík znovu viděl, že orel krouží vysoko na jasné obloze. Doběhl pro bobule a vrátil se do nory dřív, než se k němu dravec mohl dostat. Tak to šlo sedm dní. Králík se každý den pouštěl stále dál od svého doupěte a orel jenom kroužil vysoko nad ním. Na bledě modré nebeské báni se zdál maličký. Králík usoudil, že bobule jsou dar. Orel však byl orel a nedalo se mu věřit. Osmého dne ležela snítka zase daleko od nory, ale orel na obloze vy padal malý a neškodný. Připomínal pouhé zrnko prachu, které králíkovi spadlo do obezřetného oka. Když však králík vylezl z doupěte, dravec se znenadání zvětšil. Ve skutečnosti to byl jestřáb. Byl menší než orel, jehož králík obvykle vídal, a proto se zdál tak vzdálený. Králík si příliš pozdě uvědomil, co se stalo. Nestihne se vrátit do bezpečí své nory. Slabí tvorové umírají dřív než ti silní. Proto také Duch stvořil slabé a silné. Králík to v hloubi duše věděl a celý na místě ztuhl. Jestřáb se rychle snesl k zemi. Doširoka rozevřel křídla a zakryl jimi sluneční kotouč. Nebe potemnělo. Dravec králíkovi zaťal do zad ostré pařáty. Králík zakvičel, ale jestřáb ho už unášel vzhůru do temnoty černější než noc. Zoufalý kvikot rozfoukal vítr. Tlukot jestřábích křídel připomínal hrom ohlašující nadcházející bouři. Tak to chodilo před dávnými časy.
9
2 New York, současnost Vera Doaksová zastrčila klíč do zámku svých dveří a v duchu si řekla, že musí být trpělivá. V New Yorku bydlela něco přes měsíc. Za tu krátkou dobu už jí v časopise Nation Travels, vydávaném jednou leteckou společností, vyšel článek. Také prodala povídku časopisu o záhadách, který vychází v celých Spojených státech. Magisterský titul v užitém umění z Ohijské státní univerzity začínal vynášet. Vera si říkala, že zanedlouho už nebude muset dělat servírku, aby měla na nájem. Začne ho za ni platit nějaké vydavatelství. V předsíni se zastavila u zrcadla, které koupila na bleším trhu. Naklonila hlavu do strany, aby se podívala, jak by vypadala její fotografie na přebalu knihy. Ze stříbřité plochy se na ni usmívala atraktivní rusovláska s širokými lícními kostmi, jaké mívají modelky. Ve tváři jí zářily pronikavé hnědé oči a mezi nimi byl posazený nos s trochu zvednutou špičkou. Vera měla pevnou bradu s důlkem a světaznalý sebevědomý úsměv. A teď se tvař inteligentně. Tohle byl její slavný spisovatelský výraz. Vera si ho často nacvičovala. Toužila po kariéře spisovatelky. Povídka, kterou prodala časopisu, měla být odrazovým můstkem pro její první knihu. Hodlala napsat napínavý román zasazený do svého nového bydliště, New Yorku. Pocházela z maloměsta, ale brzy si zamilovala zběsilou každodenní aktivitu metropole pulzující energií, která jí nedala spát ani v noci. Milovala divadla (do nichž si sotva mohla koupit lístek), bistra i stánky s občerstvením. Měla ráda užaslé turisty bloumající po ulicích. Uchvacovaly ji chodby metra, jež působilo jako podzemní město plné tragických písní a někdy i nebezpečných lidí. S nadšením sledovala, jak bohatí šlapou po chudých a chudí 10
se vzmáhají a míří mezi bohaté. Fascinovala ji směsice ras, náboženství, různých čtvrtí, jazyků a životních nejistot. Byla tím vším nadšená. Vera věděla, že právě tady najde inspiraci a náměty na skvělé knihy. Inspirace jí rozhodně nechyběla, a navíc si vždycky věřila. Ještě nikdy jí nikdo uspokojivě nevysvětlil, proč by to mělo být jinak. Věřila si, když psala povídku a článek pro aerolinie. Díky tomu teď měla na nájem za byt bez výtahu ve čtvrti Hell´s Kitchen. Už si ho stihla zamilovat. Radost ze slibného začátku úspěšného života jí kalil jenom nedostatek romantické lásky. V tu je však také potřeba věřit. Rozvázala si šedé běžecké boty, vyzula se z nich a odkopla je stranou. Odrazily se od stěny. Vera vešla do prostoru odděleného od zbytku maličké garsonky trojkřídlým paravánem s čínskými motivy. Stála tam postel a toaletní stolek. Doplňoval je malý prostor sloužící jako šatník. Ramínka se v něm místo na tyč věšela přímo na holou vodovodní trubku. Vera odtud vytáhla základní prvek své garderoby – jednoduché černé šaty. Připadalo jí, že každá Newyorčanka má právě takové a soutěží se všemi ostatními ženami v umění nosit je a vybírat k nim co nejlepší doplňky. Vera si k nim hodlala vzít nepohodlné, ale slušivé černé lodičky, bílou šálu a perlový náhrdelník. Vše chtěla doplnit nepravou kabelkou od Prady, kterou si koupila u stánku na ulici. Navíc si uměla skvěle načesat dlouhé zrzavé vlasy, které byly tmavé a měly nádech do kaštanova. Na rozdíl od jiných zrzek nebyla bledá a v hnědých očích měla zelené tečky. Za ohromnou krasavici se nepovažovala, ale v černých šatech jí to velice slušelo a zcela jistě měla šanci uspět v konkurenci ostatních žen. Zatím se jí to však nepovedlo. Svlékla si seprané džínsy, tričko s nápisem Yankees a kalhotky. Bosa došla do koupelny s malinkatým sprchovým koutem. Třeba bude mít zrovna dneska večer štěstí. Jdem tmou, jdem tmou… Slova jí v hlavě zněla jako libá melodie. Z čeho je ta písnička? Snažila se rozpomenout. Přece z West Side Story! Skvělého muzikálu na motivy Romea a Julie. Na motivy příběhu věčných milenců. 11
Ve West Side vlastně bydlí. Vera otočila rozvrzanými porcelánovými kohoutky a postavila se pod proud tekoucí vody. Vzala do ruky hladké oválné mýdlo a dala se do zpěvu. Věděla, že venku za okny tepe večerní velkoměsto, stejně jako její srdce. Očekává ji a otevírá před ní nekonečné možnosti. Jdem tmou, jdem tmou…
12