1 Před dávnými časy kroužil vysoko nad králičí norou orel. Najednou se střemhlav spustil dolů, položil na zem snítku se zralými bobulemi a znovu se vznesl k nebi. Králík viděl, že orel je vysoko. Klidně může opustit bezpečí své nory a doběhnout pro bobule. Stihne se vrátit do doupěte dřív, než se k němu orel snese. Druhého dne orel opět sletěl k zemi se snítkou bobulí. Tentokrát ji však položil o něco dál od nory. Králík znovu viděl, že orel krouží vysoko na jasné obloze. Doběhl pro bobule a vrátil se do nory dřív, než se k němu dravec mohl dostat. Tak to šlo sedm dní. Králík se každý den pouštěl stále dál od svého doupěte a orel jenom kroužil vysoko nad ním. Na bledě modré nebeské báni se zdál maličký. Králík usoudil, že bobule jsou dar. Orel však byl orel a nedalo se mu věřit. Osmého dne ležela snítka zase daleko od nory, ale orel na obloze vy padal malý a neškodný. Připomínal pouhé zrnko prachu, které králíkovi spadlo do obezřetného oka. Když však králík vylezl z doupěte, dravec se znenadání zvětšil. Ve skutečnosti to byl jestřáb. Byl menší než orel, jehož králík obvykle vídal, a proto se zdál tak vzdálený. Králík si příliš pozdě uvědomil, co se stalo. Nestihne se vrátit do bezpečí své nory. Slabí tvorové umírají dřív než ti silní. Proto také Duch stvořil slabé a silné. Králík to v hloubi duše věděl a celý na místě ztuhl. Jestřáb se rychle snesl k zemi. Doširoka rozevřel křídla a zakryl jimi sluneční kotouč. Nebe potemnělo. Dravec králíkovi zaťal do zad ostré pařáty. Králík zakvičel, ale jestřáb ho už unášel vzhůru do temnoty černější než noc. Zoufalý kvikot rozfoukal vítr. Tlukot jestřábích křídel připomínal hrom ohlašující nadcházející bouři. Tak to chodilo před dávnými časy.
9