STEVE BERRY
RASPUTINOVO
PROROCTVÍ
STEVE BERRY RASPUTINOVO
PROROCTVÍ 2009
Copyright © 2004 by Steve Berry Translation © 2009 by Hana Čapková Cover design © 2009 by DOMINO
Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.
Z anglického originálu THE ROMANOV PROPHECY, vydaného nakladatelstvím Ballantine Books, New York 2005, přeložila Hana Čapková Odpovědná redaktorka: Karin Lednická Jazyková redakce: Hana Pernicová Korektura: Hana Bončková Technický redaktor: Martin Pěch Sazba: Dušan Žárský Obálka: Radek Urbiš Vytiskla tiskárna Finidr Český Těšín Vydání první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v září 2009
ISBN 978-80-7303-470-2
Pro Amy a Elisabeth
PODĚKOVÁNÍ Jako obvykle chci poděkovat několika lidem, bez jejichž pomoci by tato kniha nikdy nevznikla, především své agentce a kamarádce Pam Ahearnové. Hodně mě naučila a pomohla mi najít správný název. Pak také všem pracovníkům Random House. Děkuji výjimečné nakladatelce Gině Centrellové, která mi dala šanci. Editorovi Marku Tavanimu, jehož moudré rady ovlivnily celý text. Kim Hoveyové, vedoucí vynikajícího týmu, který se staral o propagaci mé knihy – mezi jinými do něj patří i Cindy Murrayová. Děkuji Becku Stvanovi za moc pěkný obal. Lauře Jorstadové, jejímuž ostřížímu zraku neunikla jediná chybička. Carole Lowensteinové za skvělou grafickou úpravu textu. A také všem z oddělení marketingu a prodeje za jejich neúnavnou práci. Také mockrát děkuji Danu Brownovi za obrovskou laskavost vůči začínajícímu kolegovi. Je pro mě živoucím důkazem, že i veleúspěšný člověk může být velkorysý. Stejně jako u Jantarové komnaty nesmím opomenout Fran Downingovou, Nancy Pridgenovou a Daivu Woodworthovou. Tak skvělé kritiky bych přál každému spisovateli. Nakonec chci poděkovat především své ženě Amy a dceři Elizabeth. Díky nim je můj život zajímavý a krásný.
Rusko je země, kde se i nemožné stává skutečností. Petr Veliký
Přijde běsný konec velkoruské slávy, koruna se sveze z pomazané hlavy. Ze zlatého trůnu padne k zemi car, osud jeho země – nic než smrt a zmar. Michail Lermontov (1830)
Rusko je neprobádaný temný kontinent. Hádanka opředená tajemstvím, nerozluštitelná záhada, jak ho nazval Winston Churchill. Je vzdálené a nepřístupné cizincům, nevysvětlitelné dokonce i pro své vlastní obyvatele. To je mýtus, který sami Rusové hojně přiživují, protože nechtějí, aby někdo odhalil, kdo doopravdy jsou a jak ve skutečnosti žijí. Robert Kaiser, Rusko: Lidé a moc (1984)
Přes všechny zkoušky a všechny chyby je třeba na příběh Ruska konce dvacátého století pohlížet jako na příběh znovuzrozeného, probuzeného státu. David Remnick, Zmrtvýchvstání: Zápas o Nové Rusko (1997)
PŘEHLED VÝZNAMNÝCH UDÁLOSTÍ V RUSKÉ HISTORII 21. února 1613
Michail Fjodorovič prohlášen carem
20. října 1894
Na trůn nastupuje Mikuláš II.
5. dubna 1898
Mikuláš věnuje matce darem Konvalinkové vejce od Fabergého
16. prosince 1916 Felix Jusupov zabíjí Rasputina 15. března 1917
Mikuláš II. abdikuje; spolu s rodinou je zatčen a uvězněn
říjen 1917
Bolševický puč; Leninův nástup k moci
1918
V Rusku vypuká občanská válka; Bílí bojují proti Rudým
duben 1919
Felix Jusupov prchá z Ruska
1921
Konec občanské války; vítězství Rudých, vedených Leninem
27. září 1967
Felix Jusupov umírá
květen 1979
U Jekatěrinburgu nalezen hrob Mikuláše II. a jeho rodiny
prosinec 1991
Rozpad Sovětského svazu
červenec 1991
Exhumace ostatků Mikuláše II. a jeho rodiny; chybí těla dvou dětí
1994
Definitivně se potvrzuje, že ostatky patří carské rodině; těla dvou dětí stále chybí
n 11
PROLOG Alexandrovský palác, Carské Selo, Rusko, 28. října 1916
A
lexandra, vládkyně vší Rusi, bděla. Když zaslechla, jak se otevřely dveře, otočila se od postele nemocného. Celé hodiny nespustila z ubohého dítěte pod přikrývkami oči. Jakmile do ložnice vtrhl muž, jehož zvala přítelem, rozplakala se. „Konečně jste tady, otče Grigoriji. Díkybohu. Alexej vás nutně potřebuje.“ Rasputin přiskočil k posteli a udělal nad ní znamení kříže. Z jeho modré hedvábné haleny a sametových kalhot táhl alkohol, takže nebyl tolik cítit charakteristický pronikavý pach jeho těla. Jedna dvorní dáma kdysi prohlásila, že Rasputin smrdí jako starý kozel, ale Alexandra na pachy nedbala a zejména otci Grigorijovi je ochotně odpouštěla. Před několika hodinami vyslala stráže, aby se po něm podívaly v okrajových čtvrtích hlavního města, kam se stahovali cikáni. Dobře věděla, co se povídá o Rasputinově zálibě v jejich společnosti. Dokázal tam celé noci pít a smilnit s prostitutkami. Jeden voják carevnu dokonce informoval, že svatý muž se s oblibou naparuje se staženými kalhotami na stole, všem ukazuje svůj mohutný úd a vykřikuje, že jím potěšil nejednu dámu od carského dvora. Alexandra takovým řečem o svém drahém příteli odmítala uvěřit a bez okolků nechala strážce přeložit daleko od hlavního města. „Sháním se po vás již od soumraku,“ řekla, aby upoutala Rasputinovu pozornost. Její přítel se však soustředil jenom na nemocného chlapce. Padl před Alexejem na kolena. Chlapec byl už skoro hodinu v bezvědomí. V podvečer upadl při hře na zahradě a do dvou hodin ho začaly trápit hrozné bolesti. n 13
Alexandra sledovala, jak Rasputin odhrnuje přikrývku a upírá zrak na chlapcovu pravou nohu. Byla celá modrá a tak nateklá, že se skoro nepodobala lidské končetině. Pod kůží prudce pulzovala krev a otok už nabyl velikosti malého melounu. Alexej měl nohu pokrčenou. Z pohublého obličeje se mu vytratila barva, jenom pod očima měl temné kruhy. Carevna synovi něžně odhrnula světle hnědé vlasy z čela. Díkybohu, že se uklidnil a přestal křičet. Každou čtvrthodinu ho s příšernou pravidelností zachvacovaly křeče. Chlapec blouznil v horečce a nepřestával naříkat. Srdce jí nad ním usedalo. Na okamžik přišel k sobě. „Pomozte mi, maminko,“ zaprosil. Potom chtěl vědět, jestli by bolest zmizela, kdyby umřel. Alexandra mu nebyla schopná po pravdě odpovědět. Čeho se to jen dopustila? Všechno je to její vina. Je přece všeobecně známo, že sklon k hemofilii se dědí po matce, která jí ovšem sama onemocnět nemusí. Na tuto chorobu zemřel její strýc, bratr i její synovci, ale Alexandru nikdy nenapadlo, že by mohla být její nositelkou. Porodila čtyři dcery, takže vůbec nic netušila. Krutou pravdu se dozvěděla až před dvanácti lety, kdy se konečně dočkala vytouženého syna. Na zdravotní riziko ji žádný doktor neupozornil a sama se o ně do té doby nezajímala. Odmítali jí cokoli prozradit. Dokonce i na přímé otázky často dostávala nesmyslné odpovědi. Proto si tolik vážila otce Grigorije. Nic před ní netajil. Rasputin zavřel oči a usadil se vedle churavého chlapce. V neupraveném plnovousu měl nalepené zbytky zaschlého jídla. Na krku mu visel zlatý kříž, který mu věnovala carevna. Pevně ho sevřel v ruce. Místnost ozařovaly jenom plameny svící. Alexandra slyšela, že Rasputin cosi mumlá, ale nerozuměla jedinému slovu. Neodvažovala se na něco ptát. Byla sice carevnou, vládkyní celé Rusi, ale otci Grigorijovi do řeči nikdy neskákala. Krvácení dokázal zastavit jenom on. Bůh ho seslal na zem, aby ochraňoval jejího nejdražšího Alexeje. Careviče a jediného následníka trůnu. Budoucího Imperátora vší Rusi. Hlavně aby se nástupu na trůn dožil! Chlapec otevřel oči. 14 n
„Neboj se, Alexeji, už je to dobré,“ zašeptal Rasputin. Mluvil klidně a melodicky, ale hlas měl pevný. Pohladil zpoceného careviče a řekl: „Už jsem ty hrozné bolesti zahnal, už tě nebudou trápit. Zítra ti zase bude dobře a budeš si moct dál vesele hrát.“ Nepřestával chlapce hladit. „Jen si vzpomeň, co jsem ti povídal o Sibiři. Jsou tam obrovské lesy a nekonečná step, tak velká, že nikdo nedohlédne na její konec. To všechno patří tvojí mamince a tatínkovi a jednoho dne, až vyrosteš a budeš zdravý a silný, to připadne tobě.“ Sevřel v dlani chlapcovu ruku. „Jednou tě na Sibiř vezmu a celou ti ji ukážu. Žijí tam úplně jiní lidé než tady. Je to vznešené místo, Alexeji. Určitě se tam jednou musíš podívat.“ Pořád mluvil klidně. Chlapci se rozzářily oči. Život se mu do těla vrátil stejně rychle, jako z něj před několika hodinami vyprchal. Carevič se pokusil zvednout z polštáře. Alexandra dostala strach, aby si znovu neublížil. „Dávej pozor, Alexeji. Musíš být velice opatrný.“ „Nechte mě, maminko. Chci si to poslechnout.“ Syn se otočil k Rasputinovi: „Pokračujte, otče.“ Rasputin se usmál a dal se do vyprávění o hrbatých koních, beznohém vojákovi a slepém jezdci. Vykládal mu o nevěrné carevně, která se za trest proměnila v bílou kachnu, o širých stepích plných bylin, které mají duše jako lidé a umí mluvit. Na Sibiři prý umí mluvit i zvířata. Grigorij se v dětství naučil rozumět koňské řeči a ví, co si šeptají oři ve stájích. „Tak vidíte, maminko. Říkal jsem vám, že koně umí mluvit.“ Alexandra se nad synovým zázračným uzdravením málem rozplakala. „Máš pravdu. Naprostou pravdu.“ „Viďte, že mi povíte úplně všechno, co jste se dozvěděl od koní,“ žadonil Alexej na Rasputinovi. Svatý muž se souhlasně usmál. „Zítra. Víc ti povím zítra. Teď si musíš odpočinout.“ Nepřestával careviče hladit, dokud znovu neusnul. Rasputin vstal. „Maličký bude žít,“ řekl. „Kde berete svou jistotu?“ „Proč vy ji ztrácíte?“ n 15
V hlase mu zaznívalo rozhořčení. Carevna okamžitě zalitovala svých pochybností. Mnohokrát ji už napadlo, jestli Alexejovy bolesti nezpůsobuje právě její malověrnost. Možná, že synova hemofilie je ve skutečnosti zkouškou její víry. Rasputin obešel postel, poklekl před Alexandrou a vzal ji za ruku. „Neodvracejte se od Pána, maťuško. Nepochybujte o jeho moci.“ Takhle neformálně ji směl oslovovat jenom on. Byla pro něho maťuškou – matičkou, a její manžel Mikuláš II. báťuškou – tatíčkem. Takhle na ně pohlíželi rolníci – jako na přísné rodiče. Carevně její okolí pořád tvrdilo, že Rasputin je také jenom obyčejný rolník. Ti lidé možná měli pravdu, ale on jako jediný dokázal Alexeji ulevit od bolesti. Sibiřský rolník se slepeným plnovousem, nemytým tělem a dlouhými umaštěnými vlasy pro ni byl boží posel. „Bůh odmítá vyslyšet mé prosby, otče. Opustil mě.“ Rasputin vyskočil. „Jak můžete takhle mluvit?“ Vzal ji za bradu a natočil jí tvář k posteli. „Jen se podívejte na maličkého. Strašně trpí, protože jste ztratila víru.“ S výjimkou manžela se jí bez jejího svolení nesměl nikdo dotknout, ale u Rasputina jí to nevadilo. Vlastně to vítala. Trhl jí hlavou zpátky a dlouze se jí zadíval do očí. V jeho světle modrých zorničkách jako by se soustředila veškerá síla jeho osobnosti. Nedalo se jim uhnout. Sršely z nich jiskry, které bodaly a hladily zároveň. Rasputin zrakem bloudil v dálavách, ale přitom carevně viděl přímo do duše. Nedokázala síle jeho pohledu odolat. „O našem Pánu nesmíte pochybovat, maťuško. Maličký vaši víru potřebuje. Potřebuje, abyste důvěřovala Bohu.“ „Důvěřuji vám.“ Pustil její ruku. „Já jsem jen pouhý nástroj boží vůle. Bůh skrze mne koná, já sám nedělám vůbec nic.“ Ukázal rukou k nebi. „Všechno jsou to činy boží.“ Carevně se zalily oči slzami. Zahanbeně se svezla z křesla na zem. Měla rozcuchané vlasy a tvář pobledlou starostmi. V mládí bývala krásná, ale teď měla voskovou pleť zbrázděnou tisícem vrásek. Oči ji pálily od pláče. Doufala, že do komnaty nikdo nevstoupí. Jako žena a matka se dokázala otevřeně projevit pouze v přítomnosti tohoto božího člověka. Oběma rukama mu s plá16 n
čem objala nohy a obličej zabořila do kalhot páchnoucích koňským trusem a blátem. „Nikdo jiný než vy mu nedokáže pomoci,“ zaštkala. Rasputin se nehýbal. Je jako strom, pomyslela si carevna. Stromy dokáží přestát i nejkrutější ruskou zimu a na jaře znovu obrazit. Tenhle svatý muž, jehož jí jistě seslal sám Bůh, je stromem, o který se může opřít. „Tímhle ničemu nepomůžete, maťuško. Bůh si žádá vaší oddanosti, ne vašich slz. Citová hnutí ho nedojímají. Vyžaduje víru. Takovou, která nikdy nepochybuje…“ Cítila, jak se rozechvěl. Pustila jeho nohy a vzhlédla. Rasputin tam stál s nehybnou tváří a očima obrácenýma v sloup. Najednou se celý otřásl a podlomily se mu nohy. Skácel se k zemi. „Co vidíte?“ zeptala se ho carevna. Rasputin neodpovídal. Popadla ho vepředu za košili a zatřásla s ním. „No tak, mluvte, otče!“ Rasputin pomalu otevřel oči. „Vidím obrovské hromady mrtvol. Jsou na nich i velkoknížata a stovky hrabat. Něva rudne krví.“ „Co to znamená, otče?“ „Je to proroctví, které se mi nezjevilo poprvé, maťuško. Zanedlouho v hrozných bolestech zemřu.“ Co to proboha říká? Chytil ji za ruce a přitáhl si ji k sobě. Po tvářích mu stékaly slzy, ale na carevnu se nedíval. Oči upíral kamsi do dálky za jejími zády. „Moje pozemská pouť skončí ještě před Novým rokem. Pamatujte, maťuško: pokud mě zabijí obyčejní vrazi, car se nemá čeho obávat. Zůstane na trůně a nebude se muset bát o své děti. Budou vládnout celá staletí. Ale jestli mě zabijí bojaři, na jejich rukou ulpí moje krev a smyjí ji až za pětadvacet let. Odejdou z Ruska. Bratr povstane proti bratru a s nenávistí v srdci ho zabije. V zemi nezůstane jediný šlechtic.“ Carevnu jeho slova vyděsila. „Proč říkáte takové věci, otče?“ Přestal hledět do dáli a podíval se na ni. „Jestliže mě zabije některý z carových příbuzných, váš rod do dvou let vymře. Povražn 17
dí ho ruský lid. Dbejte na svou spásu a povězte svým příbuzným, že jsem za ně zaplatil vlastním životem.“ „To je nesmysl, otče.“ „Je to vize, kterou jsem měl už několikrát. Přijde temná noc plná utrpení, ale já už ho neuvidím. Moje poslední hodina se blíží, ale já se jí neobávám, i když bude zlá.“ Znovu se rozechvěl. „Ach, Hospodine. Zlo má obrovskou moc. Celou Zemi zachvátí hladomor a postihnou ji strašné choroby. Matka Rus zhyne.“ Carevna jím znovu zatřásla. „Takhle nesmíte mluvit, otče. Alexej vás potřebuje.“ Rasputin se uklidnil. „Ničeho se nebojte, maťuško. Mám ještě jednu vizi – o spáse. Dnes úplně poprvé. Je to mocné proroctví. Vidím všechno naprosto jasně.“
18 n