Rembrandtovo poselství

1 GLASTONBURY, ANGLIE I když to cizinec zřejmě ještě netušil, ten večer již byly v pohybu dvě na sobě nezávislé řady událostí, které jej měly brzy vylákat zpět na bojiště. Jedna se odehrávala za zamčenými dveřmi tajných zpravodajských služeb, zatímco druhá vyvolala celosvětový mediální rozruch. Tisk ji tituloval „létem zlodějů“, nejhorší epidemií loupeží uměleckých děl, která se přehnala Evropou za posledních dvacet let. Po celém kontinentu mizely vzácné obrazy jako pohlednice ze stojánků u novinových kiosků. Odborníci z uměleckých kruhů vyjadřovali zděšení z nebývalé vlny loupeží, zatímco staří policejní profesionálové považovali za malý zázrak, že je vůbec ještě co krást. Jeden rozhořčený důstojník Interpolu prohlásil: „Pokud pověsíte sto milionů dolarů na zeď, kterou skoro nikdo nehlídá, je jenom otázkou času, než se je nějaký odhodlaný chmaták rozhodne odnést.“ S nestoudností zlodějů se mohla měřit pouze jejich profesionalita. Jejich technická úroveň byla naprosto nezpochybnitelná.

U policie se největšího obdivu těšila železná disciplína protivníků. Žádná slabá místa, úniky informací, žádné intriky a ani jediný požadavek na výkupné. Zloději loupili často, ale byli velmi vybíraví a nikdy si neodnesli víc jak jeden obraz. Nebyli to žádní amatéři, kteří toužili po rychlém výdělku, ani exponenti organizovaného zločinu, jimž by šlo o zdroj financí pro nelegální činnost. Byli to zloději umění v tom nejryzejším smyslu. Jeden unavený detektiv předpověděl, že díla odcizená v onom dlouhém parném létě budou s největší pravděpodobností pohřešována po mnoho let, či spíše celá desetiletí. Otráveně k tomu dodal, že většina z nich se 15

s jistotou natrvalo zařadí do databáze ztracených děl a veřejnost je už nikdy nespatří.

Ani policie nevycházela z údivu nad invencí zlodějů. Bylo to jako sledovat slavného tenistu, který jeden týden vyhraje titul na antuce a další na trávníku. V červnu lupiči uplatili nespokojeného pracovníka ostrahy z Kunsthistorisches Museum ve Vídni a v noci si odsud odnesli Caravaggiova Davida s hlavou Goliáše. V červenci v Barceloně se rozhodli pro akci ve stylu přepadového komanda a z Picassova muzea se vypařili s Portrétem señory Canalsové. Jen o týden později zmizela z Matissova muzea v Nice rozkošná Maisons à Fenouillet tak nepozorovaně, že ji francouzská policie podezřívala, jestli náhodou neodešla po svých. A poslední srpnový den došlo v Courtauldově historickém muzeu v Londýně k učebnicové loupeži za bílého dne, kdy si zloděj přímo před zraky návštěvníků vytáhl z vitríny Autoportrét s uříznutým uchem od Vincenta van Gogha. Celá akce trvala pouhých devadesát sedm vteřin – výkon o to působivější, že si jeden z lupičů před výskokem z okna v druhém patře neodepřel malou přestávku, aby obscénním gestem pozdravil svůdný Modiglianiho Ženský akt. Ještě téhož večera se inkriminovaný záznam z průmyslové kamery objevil na internetu. Jak poznamenal rozrušený ředitel onoho ožebračeného muzea, byla to dokonalá tečka za hororovým létem.

Dalo se očekávat, že krádeže vyvolají vlnu obviňování z mizerného zabezpečení světových pokladnic umění. Britský deník Times informoval, že nedávný vnitřní audit v Courtauldově muzeu tamnímu vedení důrazně doporučil, aby přestěhovalo van Gogha na bezpečnější místo. Toto zjištění bylo ovšem zamítnuto, protože tehdejšímu řediteli galerie se obraz líbil tam, kde visel.

Ani Telegraph nechtěl zůstat pozadu a přišel se sérií analýz, které vyhodnocovaly svízelnou finanční situaci významných britských muzeí. Vyplynulo z nich, že například Národní ani Tateova galerie se neobtěžovaly své sbírky pojistit a raději se spoléhaly na zastaralé bezpečnostní kamery a mizerně placené hlídače. Renomovaný londýnský obchodník s uměním Julian Isherwood se jedněm novinám svěřil: „Neměli bychom si klást otázku, jak je možné, že z muzeí mizí slavná díla, ale spíše bychom se měli ptát, 16

proč k tomu nedochází častěji. Naše kulturní dědictví pomalu, ale jistě mizí v nenávratnu.“ Několik málo institucí, které si mohly dovolit investovat do zesílených bezpečnostních opatření, tak neprodleně učinilo, a ty, co byly přiškrceny nízkými rozpočty, se zamkly za mřížemi a v koutku duše doufaly, že nejsou další položkou na seznamu nelítostných plenitelů. Když však uběhlo celé září a žádný další obraz nezmizel, vydechli si správci umění úlevou a bláhově se konejšili, že to nejhorší mají za sebou. Mezi obyčejnými smrtelníky se již celá záležitost také začínala brát v mnohem lehčím tónu.

V době, kdy se stále ještě válčilo v Iráku a Afghánistánu a celosvětová ekonomika se nepřestávala potácet na okraji propasti, se jen málokdo pohoršoval nad ztrátou kusu pomalovaného plátna.

Představitelka jedné organizace pro zajišťování mezinárodní pomoci odhadovala, že celková hodnota zmizelých děl by stačila k nasycení hladovějících v Africe na několik let. Nebylo by rozumnější, ptala se v televizní reportáži, kdyby boháči tohoto světa udělali konečně se svými nadbytečnými miliony něco rozumného a nenechávali je ležet v bankovních trezorech s uměním?

Julianu Isherwoodovi a jeho soukmenovcům, jejichž živobytí záviselo právě na lakotě bohatých, byla taková prohlášení na obtíž. Přece jen však nacházeli vnímavé publikum v Glastonbury, starobylém poutním městečku v somersetské rovině západně od Londýna. Ve středověku se do Glastonbury hrnuli křesťanští věřící, aby na vlastní oči spatřili proslulé opatství a stoupli si pod posvátný trnový keř, který zde údajně vyrašil, když Josef z Arimatie, Ježíšův učedník, léta Páně 63 zarazil na tomto místě svou hůl do země. Dnes, po dvou tisíciletích, bylo opatství jen slavnou zříceninou, několika pahýly kdysi k nebi sahající chrámové lodi, které dnes opuštěně postávaly na smaragdovém trávníku rozlehlého parkového areálu jako pomníky dávno mrtvé víry. Novodobí poutníci sem zavítali jen zřídka; raději se plahočili na vrchol nedaleké mysteriózní hory Tor nebo popocházeli mezi obchůdky s náčiním pro všemožné obskurní praktiky novodobých vyznavačů, jež byly rozesety po celé High Street. Někteří sem přicházeli hledat sami sebe, jiní tu hledali ruku, která by je vedla. A jen málokdo tu opravdu hledal Boha, či aspoň jeho věrnou kopii.

17

Christopher Liddell sem nepřišel ze žádných takových důvodů. Přišel sem kvůli ženě a zůstal kvůli dítěti. Nebyl to poutník.

Byl to vězeň.

Přivábila jej sem Hester – jeho největší láska a nejhlubší omyl.

Před pěti lety si vymínila, aby se odstěhovali z Notting Hillu, protože se potřebovala najít v Glastonbury. Během svého niterného objevování však Hester zjistila, že klíčem k jejímu štěstí je nezahazovat se s Liddellem. Jiný muž na jeho místě by se možná sbalil a odešel. On sice dokázal žít bez Hester, ale nedokázal si svůj život představit bez Emily. Raději tedy zůstal v Glastonbury a trpěl všechny ty druidy a vyznavače pohanských kultů, než aby se vrátil do Londýna a stal se v myšlenkách své jediné dcery jen vybledlou vzpomínkou. A tak pohřbil svůj zármutek a hněv a dřel se dál. Takto Liddell přistupoval ke všemu. Byl zodpovědný. Podle jeho mínění to byla ta nejlepší vizitka správného chlapa.

Glastonbury vlastně nebylo až tak nehostinné místo. Mezi jeho půvabná zákoutí patřila restaurace Sto opic, kde se připravovaly veganské speciality z biopotravin a kam se rád uchyloval i Liddell. Sedával tu pravidelně u svého stolu a schovával se za rozevřeným výtiskem Evening Standard. U vedlejšího stolu seděla žena středního věku a četla si knihu s názvem Dospělé děti: Skrytá dysfunkce. V zadním rohu přednášel plešatý prorok v rozevlátých bílých kalhotách hloučku zaujatých učedníků něco o zenové filozofii. A u stolu hned vedle vchodových dveří s rukama rozjímavě složenýma pod neoholenou bradou posedával muž kolem třicítky. Očima brouzdal po vývěsce, která byla ověšená všedními hloupostmi – propagačními letáčky místního Sdružení pozitivního života, pozvánkou na veřejnou přednášku věnovanou rozboru sovích vyvrženin, upoutávkou na ozdravná sezení s tibetskou pulsní diagnostikou. Ten člověk však všechny ty zprávy studoval s neobyčejným zanícením. Před ním na stole ležel nedotčený šálek kávy a hned vedle otevřený notes. Asi básník, co vyhlíží nějakou inspiraci, pomyslel si Liddell. Nebo kritik, co čeká, až jej popadne ta správná žlučovitá nálada.

Liddell jej začal proměřovat praktickým pohledem. Měl na sobě obnošené džíny a flanelovou košili, typický glastonburský lidový kroj. Měl tmavé vlasy vzadu sepnuté do roztřepeného culí18

ku, oči měl skoro černé a lehce skelné. Na pravé ruce měl hodinky se silným koženým řemínkem, na levé pár laciných stříbrných náramků. Liddell si prohlížel i jeho paže, jestli na nich neobjeví nějaké tetování, ale žádné neměl. Zvláštní, pomyslel si, protože v Glastonbury se rafinovanými tetážemi chlubí i babičky. Panenská kůže čistá jako zimní slunce tu byla k vidění jen zřídka.

Objevila se servírka a koketně doprostřed otevřených novin položila účet. Byla to vytáhlá ženská, docela pěkná, se světlými vlasy uprostřed rozdělenými pěšinkou a se jmenovkou angela na přiléhavém svetříku. Jestli to bylo její křestní jméno nebo certifikát původu, nebyl schopen posoudit. Od doby, co odešla Hester, nedokázal konverzovat s cizími ženami. Navíc teď do jeho života vstoupila nová osoba. Byla to tichá dívka, co mu nevyčítala jeho nedostatky a byla vděčná za každý projev něžnosti. Dokonalá milenka. A velké tajemství Christophera Liddella.

Zaplatil útratu hotově – s Hester se o kreditkách stejně jako o všech ostatních věcech dost často hádal – a vykročil ke dveřím.

Básník-kritik si něco zběsile zapisoval do svého notesu. Liddell kolem něj mlčky prošel a vyšel ven na ulici. Padal pichlavý opar, odněkud z dálky zaslechl dunění bubnů. Vzpomněl si, že je čtvrtek, což byl den šamanské bubnové terapie v místním společenském sále.

Přešel na protější chodník a vydal se podél kostela svatého Jana, za kterým byla farní školka. Zítra tu bude v jednu hodinu stát a spolu s ostatními matkami a chůvami vyčkávat, až jeho Emily vyběhne ze dveří. Soudní nařízení z něj udělalo neplacenou sílu na hlídání dětí; přiřkli mu dvě hodiny denně, což sotva stačilo na jedno svezení na kolotoči a zákusek v cukrárně. Hester se uměla mstít.

Zabočil do Church Lane. Byla to úzká ulička z obou stran se­ vřená vysokými kamennými zdmi. Jako obvykle byla jediná lampa zhasnutá a na chodníku byla tma jako v pytli. Liddell už několikrát uvažoval o tom, že si pořídí malou svítilnu, takovou, co za války používali jeho prarodiče. Zdálo se mu, že za sebou zaslechl kroky, a otočil se přes rameno do tmy. To nic, usoudil, byly to jen hloupé myšlenky. Jsi hlupák, Christophere, slyšel říkat Hester.

Obyčejnej hlupák.

19

Na konci uličky začínala obytná čtvrť dvouřadých rodinných domků. Na její severní straně byl slepý konec Henley Close, odkud bylo vidět na sportoviště. Tam stály čtyři domky, které byly o něco větší než jejich protějšky ze sousedství a měly před vchodem zídku se zahrádkou. Zelený koutek u domu č. 8 začínal bez Hester získávat zasmušile zanedbaný vzhled, který budil pohoršené pohledy manželů odvedle. Zasunul klíč do zámku a odemknul. Vešel do předsíně a zaregistroval pozdrav od vrnícího alarmu. Vyťukal do něj bezpečnostní kód – datum narození Emily převedené do osmi číslic – a vyšel po schodech do horního patra.

Dívka, oděná do tmy, na něj již čekala. Liddell rozsvítil lampu.

Seděla na dřevěné židli, ramena měla zahalená do šperky zdobeného hedvábného přehozu. Po stranách štíhlého hrdla jí visely perlové náušnice a na sněhobílé hrudi se jí třpytil zlatý řetízek.

Liddell natáhl ruku a jemně ji pohladil po tváři. Léta jí poznamenala obličej vrásčitými brázdami a zažlutila její alabastrovou kůži.

To však nebylo podstatné; Liddell měl moc ji uzdravit. Ve skleněné lahvičce si připravil bezbarvý roztok – dva díly acetonu, jeden díl methylproxitolu plus deset dílů lakového benzínu – a smočil v něm konec vatového tampónu. Když jím objížděl křivku jejích ňader, díval se jí přímo do očí. Dívka jeho pohled mlčenlivě opětovala a její rty jako by se pohnuly v náznaku úsměvu.

Liddell odhodil tampón na zem a připravil nový. Vtom za­ slechl v přízemí zvuk, který zazněl jako zaklapnutí zámku. Chvíli bez hnutí seděl, pak zaklonil tvář ke stropu a zavolal: „To jsi ty, Hester?“ Když nedostal žádnou odpověď, namočil nový chomáček vaty do průzračného roztoku a znovu jím zlehka otíral pokožku dívčiných ňader. O pár vteřin později se ozval další zvuk, tentokrát blíže než ten dřívější, natolik zřetelný, že Liddell již najisto věděl, že tu není sám.

Rychle se otočil na stoličce a zahlédl na schodišti stín postavy.

Postava udělala ještě dva kroky a tiše vstoupila do Liddellova ateliéru. Džíny a flanelová košile, tmavé vlasy vzadu sepnuté do roztřepeného culíku, tmavé oči – muž od Sta opic. Teď již bylo jasné, že to nebyl ani básník, ani kritik. V ruce držel zbraň, kterou mířil Liddellovi přímo na srdce. Liddell se natáhl po lahvičce s ředidlem. Byl zodpovědný. A proto byl za chvíli mrtev.

20