Rituál

1 13. května Krátce po obědě onoho květnového úterý, v téměř třímetro­ vé hloubce bristolského „plovoucího přístavu“, sevřela policejní potápěčka seržantka „Blecha“ Marleyová svými prsty v potápěč­ ské rukavici lidskou ruku. Trochu zaražená, že ji našla tak snad­ no, kopla lehce nohama a rozvířila na dně bláto a motorový olej.

Její těžiště se přitom přesunulo dozadu, což zvýšilo vztlak jejího těla a ona začala stoupat. Musela se sklonit, vklínit levou ruku pod pontonové nádrže a vypustit z potápěčského obleku trochu vzduchu, aby stabilizovala svou polohu, klesla zpátky na dno a získala čas k ohmatání objektu.

Dole vládla černočerná tma, jako by měl člověk obličej v bah­ ně, takže nemělo smysl pokoušet se pohledem zjistit, co drží před sebou. U většiny ponorů v řekách a přístavech bylo nutné prová­ dět všechno hmatem, takže Blecha musela být trpělivá a počkat, až vjemy o tvaru onoho objektu přejdou z jejích prstů přes paže až do mozku a vytvoří tam vizuální obraz. Jemně ruku ohmatala, zavřela oči a spočítala prsty, aby se ujistila, že je skutečně lidská.

Poté začala identifikovat jednotlivé prsty: nejprve prsteníček, kte­ rý byl ohnutý směrem od ní, z čehož se dalo vyvodit, že ruka spo­ čívá dlaní nahoru. Musela úporně přemýšlet, aby si představila, v jaké poloze asi tělo leží – pravděpodobně na boku. Zkusmo za ruku zatáhla. Místo aby však narazila na odpor hmotnosti těla, ruka volně vyplavala z bahna směrem k ní. Tam, kde mělo být zápěstí, trčela jen syrová kost a chrupavka. „Seržantko?“ ozval se jí ve sluchátku strážník Rich Dundas.

Jeho hlas zněl v klaustrofobické temnotě tak blízko, že se Ble­ cha vylekala. Dundas stál na přístavní hrázi a sledoval její postup spolu s povrchovým asistentem, který jí odmotával lano a kon­ troloval komunikační panel. „Jak to tam vypadá? Jsi přímo na označeném místě. Vidíš něco?“ 9

Svědek se zmiňoval o ruce. Prý nezahlédl celé tělo, ale pouze ruku, což všechny členy týmu znepokojilo. Nikdo se ještě neset­ kal s případem, kdy by mrtvola plavala na zádech – v důsledku rozkladného procesu plavaly všechny mrtvoly obličejem dolů, přičemž paže a nohy volně visely ve vodě. Ruka tudíž byla tím posledním, co se dalo z mrtvoly vidět. Blecha však nyní zjišťovala něco jiného: tato konkrétní ruka byla v nejslabším místě zápěstí oddělená – žádné tělo na ni nenavazovalo. Svědek tedy nezahlédl mrtvolu, která by v rozporu se všemi fyzikálními zákony plavala na zádech. Přesto na jeho výpovědi něco nehrálo. Blecha ruku obrátila a v duchu si představila, v jaké poloze spočívala – mys­ lela na všechny drobné detaily, které bude potřebovat při vlastní svědecké výpovědi. Ruka nebyla pohřbená. Nedalo se ani říci, že by byla zahrabaná v bahně. Prostě jen tak ležela na dně. „Seržantko? Slyšíš mě?“ „Jo,“ odpověděla Blecha. „Slyším tě.“ Sebrala ruku, jemně ji uchopila a pomalu se vznesla nad bah­ no na dně přístaviště. „Seržantko?“ „Jo, Dundasi. Jo. Jsem tady.“ „Máš něco?“ Blecha polkla. Otočila ruku tak, aby prsty ležely na prstech její dlaně. Měla by Dundasovi ohlásit „pět zvonů“ neboli nález. Ona to však neudělala. „Ne,“ řekla místo toho. „Ještě nic. Zatím ne.“ „Co se tam děje?“ „Nic. Ještě se o kousek posunu. Dám ti vědět, až budu něco mít.“ „Dobře.“ Zabořila jednu ruku do svinstva na dně a přinutila se přemýš­ let s čistou hlavou. Nejprve jemně škubla za lano, přitáhla si je k sobě a nahmatala další třímetrový díl. Na hladině to působilo dojmem, že se lano přirozeně odvíjí – že se Blecha sune po dně.

Jakmile našmátrala značku, přidržela si lano mezi koleny, aby na ně dál vyvíjela tlak, a lehla si do bahna tak, jak to učila ostatní členy týmu v případě, že je postihne zahlcení CO2 a budou si muset odpočinout: obličejem dolů, aby se jim nezvedla maska, a koleny lehce v bahně. Nalezenou ruku si přitom držela blízko 10

u čela, jako by se k ní modlila. Ve sluchátkách zabudovaných do helmy slyšela jen ticho a jemné šumění otevřené linky. Když nyní dorazila k cíli, měla chvíli času. Odpojila si od masky mikrofon, na vteřinku zavřela oči a zkontrolovala rovnováhu. V duchu se soustředila na pomyslný červený bod, sledovala ho a čekala, až se roztančí. Nestalo se. Bod zůstával pevně na místě. Blecha téměř dokonale znehybněla a jako vždy čekala, co se bude dít dál. „Mami?“ zašeptala a nenáviděla svůj hlas, který se v helmě ozýval tak procítěně, tak šumivě. „Mami?“ Čekala. Nic. Jako vždycky. Silně se soustředila, přičemž lehce tiskla kosti nalezené ruky, až jí tento neznámý kus masa začal při­ padat napůl povědomý. „Mami?“ Něco jí vniklo do očí a začalo ji štípat. Otevřela je, ale nic tam nebylo: jen obvyklá zatuchlá černota masky, kalné zahnědlé stí­ ny bahna vířícího před ochranným krytem a k tomu všeobjíma­ jící zvuk jejího dechu. Musela přemáhat slzy. Chtělo se jí to říct nahlas: Mami, prosím tě, pomoz mi. Včera v noci jsem tě viděla.

Opravdu jsem tě viděla. A vím, že se mi snažíš něco sdělit – jenže to neslyším správně. Prosím tě, pověz mi, co ses mi snažila říct. „Mami?“ zašeptala. „Maminko?“ dodala vzápětí, přestože se v tom okamžiku styděla sama za sebe.

Hlas jí obletěl hlavu a ozvěnou se k ní vrátil, jenže tentokrát to neznělo jako Maminko, nýbrž jako Idiote, ty idiote. Blecha zaklo­ nila hlavu a začala zhluboka dýchat, přičemž se usilovně snažila potlačit slzy. Co čekala? Proč se jí chce plakat vždycky pod vodou, na tom nejnemožnějším místě – proč je jí do pláče právě v mas­ ce, kterou si na rozdíl od sportovních potápěčů nemůže sundat?

Možná bylo přirozené, že na podobných místech více vnímala máminu blízkost, ale bylo v tom i něco jiného. Voda pro ni od nepaměti představovala prostředí, kde se dokázala soustředit, kde pociťovala jakýsi zvláštní splývavý mír, jako by v sobě tam dole dokázala otevřít kanály, které na souši otevřít neuměla.

Počkala ještě několik minut, až slzy bezpečně pominou a ona bude mít jistotu, že si po vynoření nebude muset zakrývat oči a neudělá ze sebe hlupáka. Nato si povzdechla a zvedla odtrženou ruku. Musela si ji přistrčit tak těsně k masce, až se lehce dotý­kala 11

plexisklového průzoru, protože jinak by ji při této viditelnosti vůbec neodlišila od okolí. A když se pak na ruku podívala zblíz­ ka, uvědomila si, co jí na ní připadalo podivné.

Zastrčila si kabel mikrofonu zpátky. „Dundasi? Jsi tam?“ „Co se děje?“ Obrátila ruku necelý centimetr od průzoru a prohlédla si zašed­ lé maso s roztřepenými konci. Svědkem, který tu ruku zahlédl, byl jeden starý chlapík. Viděl ji jen na vteřinku, když byl venku s vnučkou v batolecím věku, která si chtěla za bouřky vyzkoušet nové růžové holínky. Choulili se pod deštníkem a dívali se, jak do vody dopadají dešťové kapky, když vtom ruku zahlédl. A Blecha ji teď našla přesně v místě, které jim svědek označil – zasunutou pod pontonem. Jenže on ji za této viditelnosti v žádném případě nemohl na dně vidět. Z pontonu se nedalo dohlédnout hlouběji než patnáct centimetrů pod hladinu. „Blecho?“ „Jo, zrovna jsem přemýšlela – pamatuje si někdo tam nahoře, že by tu někdy byla jiná než nulová viditelnost?“ Nastalo ticho, během něhož se Dundas radil se členy týmu na přístavní hrázi. „Ne, seržantko,“ ozval se po chvíli. „Nikdo.“ „Takže sto procent času je tady viditelnost nula?“ „Řekl bych, že je to vysoce pravděpodobné, seržantko. Proč?“ Blecha opět položila ruku na dno přístavu. Musí se sem vrátit se sadou na odebírání důkazů z končetin – v žádném případě nemůže vyplavat s rukou na hladinu, a přijít tak o drahocenné důkazy –, avšak momentálně se držela linie pátrání a snažila se přemýšlet: chtěla přijít na to, jak mohl svědek tu ruku pod vodou vidět. Cosi jí blesklo hlavou, ale když se snažila tu myšlenku uchopit a rozvést, zjistila, že jí uniká. Možná to nějak souviselo s tím, co včera v noci provedla. Anebo možná stárne. Příští měsíc jí bude devětadvacet. Hej, mami, co ty na to? Už je mi skoro devě­ tadvacet. Nikdy by tě nenapadlo, že to dotáhnu tak daleko, viď? „Seržantko?“ Pomalu pustila lano a začala povolovat tah, aby měl povrcho­ vý asistent dojem, že se vrací podél základny hráze. Ujistila se, že je kabel mikrofonu správně zapojený.

12

„Jo, promiň,“ řekla. „Trochu jsem se tu zasekla. Pět zvonů, Ri­ chi. Objekt nalezen. Vracím se nahoru.“ Stála s maskou v ruce na přístavní hrázi, její dech se v mrazi­ vém chladu měnil v obláčky páry a její tělo se třáslo zimou, když ji Dundas stříkal hadicí. Ponor se speciální sadou k utržené ruce už měla za sebou a nyní nastal okamžik, který ze všeho nejví­ ce nenáviděla: šok z vynoření, šok z návratu mezi zvuky, světla a lidi – a k tomu ten vzduch, jako políček do tváře. Jektaly jí z něj zuby. I samotný přístav dnes působil tísnivě, přestože bylo jaro.

Déšť ustal, do oken se začalo opírat slabé odpolední slunce, ve Velkém západním doku na protější straně se tyčily špičaté jeřáby a na hladině se leskla olejnatá duha. Policie opatřila zadní terasu nábřežní restaurace Moat zástěnami a její tým ve fluorescenčních žlutých vestách teď přesouval venkovní stoly a rovnal na terase vybavení: kyslíkové lahve, komunikační systém, pohotovostní raft, prkno na těla – a mezi tím vším se na podlaze z borového dřeva leskly kaluže. „On s tebou souhlasil,“ prohodil Dundas, zastavil hadici a kývl směrem k zrcadlovému oknu restaurace, za nímž se rýso­ val rozmazaný a matný obraz manažera místa činu – právě se díval do rozevřeného žlutého pytle na končetiny. „Myslí si, že máš pravdu.“ „Já vím.“ Blecha si povzdechla, odložila masku a sundala si dva páry rukavic, které kvůli ochraně nosí všichni policejní potá­ pěči. „Ale podle jeho výrazu by to člověk nikdy nepoznal, co?“ Nebyla to první a určitě ani poslední část těla, kterou Blecha vylovila z bahna kolem Bristolu, a kromě toho, že její nález vypo­ vídal o smutku a osamělosti smrti, nebylo na utržené ruce nic po­zoruhodného. Bezpochyby pro ni existovalo vysvětlení, něco skličujícího a fádního, zřejmě něčí sebevražda. Novináři často sle­dovali policejní operace pomocí teleobjektivů z protější strany přístaviště, avšak dnes na Redcliffe Wharf nikdo nebyl. Podobné akce byly i na jejich poměry zkrátka příliš běžné. Pouze Blecha, Dundas a manažer místa činu věděli, že na této ruce není běžného vůbec nic a že kdyby se novináři dozvěděli, co si tu právě nechá­ vají ujít, dělali by psí kusy, jen aby získali rozhovor.

13

Ruka nebyla rozložená. A nebýt rány po oddělení od těla, byla by navíc absolutně neporušená. Její nápadná zachovalost akti­ vovala v policistech všechny varovné signály. Blecha ji ukázala manažerovi a zeptala se, jak se ta ruka mohla odpojit od zbyt­ ku těla, když přece nemohla jen tak sama od sebe odpadnout, a v opačném případě by na ní musely zůstat nějaké stopy, nějaká velice konkrétní poranění. Pokud by si prý ona mohla tipnout, tak ty stopy na kostech nepocházejí od rybích zubů, nýbrž od čepele.

Manažer na to řekl, že před pitvou nemůže tuto věc komentovat, ale že oceňuje její bystrost. Prý je příliš bystrá na to, aby trávila život pod vodou. „Mluvil už někdo se šéfem přístaviště?“ zeptala se teď Blecha, zatímco jí povrchový asistent pomáhal sundat výstroj a kyslíkové lahve. „Ptali jste se ho, jak velký tu byl dneska průtok?“ „Ano,“ odpověděl Dundas a sklonil se, aby rozmotal hadici s tryskou. Blecha se mu zadívala na temeno, na pletenou čepi­ ci sytě červené barvy, kterou neustále nosil – teplem, které mu vychází z olysalé lebky, by prý jinak dokázal vytopit stadion. Pře­ stože měl pytlovitou fluorescenční kombinézu do každého počasí, věděla Blecha, že jeho mohutné tělo je velmi dobře stavěné. Někdy nebylo snadné být v týmu jedinou ženou, která musí rozhodovat za devět mužů, z nichž polovina je starší než ona. O Dundasovi však nikdy nepochybovala. Za všech okolností stál na její straně.

Byl to geniální technik, který k přístrojům a vybavení přistupoval s jakousi otcovskou starostlivostí, i když měl někdy velmi, velmi nevymáchaná ústa. Momentálně se však soustředil a v takových chvílích byl tak pokorný, že by ho Blecha dokázala políbit. „Dnes tu byl velký průtok, ale až po tom nálezu,“ prohlásil. „Ze zdymadla?“ „Jo. Ve čtrnáct nula nula se na dvacet minut otevřelo. Šéf pří­ stavu objednal z napájecího kanálu říční bagr, aby to tu trochu protáhl.“ „A v kolik přišlo to hlášení?“ „Ve třináct padesát pět. Zrovna když se zdymadlo otevíralo.

Jinak by byl šéf přístavu počkal. Vůbec nepochybuji, že by byl počkal, když uvážím, jak nás tady dole milují. Jak se neustále snaží dělat, co nám na očích vidí.“ 14

Blecha vsunula prsty pod neoprenovou kuklu a jemně si ji pře­ táhla přes obličej, aby příliš nedrhla, protože kdykoliv se do kuk­ ly po vyplutí podívala, vždycky se jí zdálo, že je plná vlasů vytr­ haných s kořínky i s malými vločkami kůže. Někdy se divila, že ještě není holohlavá jako Dundas. Odhodila kuklu, utřela si nos a podívala se úkosem přes vodu na Perrotův most, na jehož dvou pilířích se zlatavě rozlévalo slunce, a na nábřeží St. Augustine’s Reach za ním, kde z podzemního kanálu vtékala do přístavu řeka Frome. „Já nevím,“ zamumlala. „Připadá mi to popletené.“ „Co myslíš?“ Blecha pokrčila rameny, zadívala se na kus šedého masa na podlaze mezi nohama dvou mužů a opět se pokusila přijít na kloub otázce, jak mohl svědek tu ruku vidět. Nic ji však nena­ padlo. Hlava se jí stále točila a snažila se s sebou strhnout zbytek těla. Blecha ztěžka usedla na židličku a přiložila si ruku na čelo.

Věděla, že jí z obličeje odtekla všechna krev. „Stalo se něco, Blecho? Kristepane, holka, moc dobře teda ne­ vypadáš.“ Blecha se zasmála a přejela si prsty po tváři. „No jo, taky se moc dobře necítím.“ Dundas před ní podřepl. „Co se děje?“ Seržantka zavrtěla hlavou, sklopila oči k vlastním nohám v černé kombinéze a zadívala se na loužičky, které se vytvoři­ ly kolem jejích potápěčských ploutví. Pod hladinou strávila víc hodin než kterýkoliv jiný člen týmu a očekávalo se od ní, že bude ostatní vést – byla proto chyba, veliká chyba, co včera v noci pro­ vedla. „Ale nic,“ řekla a pokusila se všechno zlehčit. „Vážně nic. Jen jako obvykle nemůžu spát.“ „Takže je to pořád na hovno?“ Blecha se na Dundase usmála a cítila, jak se v dešťových kap­ kách v jejích očích zachytává světlo. Jako šéfka jednotky byla také instruktorkou, z čehož někdy vyplývala povinnost ponořit se sama do vody, na nejnižší stupeň řetězce velení, a dát ostatním šanci zahrát si na šéfy ponoru. Po pravdě řečeno se jí to nelíbilo.

Nevadilo jí to pouze v případech, jako byl ten dnešní – v přípa­ 15

dech, kdy šéfem ponoru jmenovala Dundase. Jeho dospělý syn Jonah kradl jemu i jeho bývalé manželce peníze, aby uspokojil svou drogovou závislost, a přitom v otci vyvolával stejné výčitky svědomí, jaké v Bleše odjakživa vyvolával její bratr Thom. Měla s Dundasem spoustu společného. „Jo,“ řekla nakonec. „Je to pořád na hovno. I po takové době.“ „Dva roky,“ řekl Dundas, vsunul jí ruku pod paži a pomohl jí vstát, „nejsou dlouhá doba. Ale řeknu ti něco, co ti pomůže.“ „Co?“ „Že by ses měla pro změnu něčeho najíst. Já vím, je to pitomý nápad, ale možná ti to pomůže spát.“ Blecha se na něj chabě usmála, položila mu ruku na rameno a nechala se podepřít. „Máš pravdu. Asi se radši najím. Je něco v dodávce?“

16