1 Londýn květen 1817 Lady Thea Debenhamová si svlékla své vzdušné zelené šaty. „Vytáhni mi jiné, Harriet. Rychle.“ „Červená řepa, mylady!“ bědovala komorná, zatímco sklízela róbu potřísněnou tmavě červenou skvrnou. „Já vím, já vím, ale určitě si s tím nějak poradíš. A teď mi podej jiné šaty.“ „Které, mylady?“ „To je jedno!“ Ale jedno to rozhodně nebylo. Thea se otočila a pohlédla do zrcadla. Ke každé róbě vždy nosila dokonale sladěné spodní prádlo, takže teď měla na sobě všechno azurově zelené – od volánků na korzetu až po lem spodničky. „Najde se v mém šatníku něco, co by se blížilo tomuhle odstínu?“ „Ne, mylady.“ Thea si zamyšleně promnula bradu, což jí připomnělo její zelené hedvábné rukavičky. Rychle je stáhla. „Tak vytáhni, co tě napadne. Nebylo by něco, co jsem ještě neměla na sobě?“ Harriet spěchala do šatny, která sousedila s Theinou ložnicí. Thea pohlédla na špičky svých zelených střevíců. „A nezapomeň na boty ve stejné barvě!“ zavolala na komornou. Chtěla se předklonit, aby se vyzula, ale pevně utažený korzet jí v tom zabránil. K čertu s korzetem a k čertu s Uffhamem! Schválně 7
se na dnešní večer vyzbrojila tou nejslušivější výbavou ze svého šatníku. Zelená róba měla velmi hluboký výstřih, tak jak kázala nejnovější móda, a přesně to byl kámen úrazu. Markýz z Uffhamu jí zíral do výstřihu s takovým zaujetím, že jí potřísnil šaty kouskem nakládané červené řepy, která mu sklouzla z talíře. Dvě dámy sedící poblíž zděšeně vykřikly. Thea se jen tak tak ovládla. Takhle zničené šaty – a to je měla poprvé na sobě. A k tomu se to muselo stát zrovna dnes večer. Zatímco nervózně přecházela po pokoji, hedvábná spodnička jemně šustila. Její matka pořádala večírek na oslavu zasnoubení Theina bratra, lorda Darea Debenhama s lady Marou St. Brideovou, ale šlo ještě o něco jiného. Darea totiž potkaly další potíže. Už si toho tolik vytrpěl. Bojoval u Waterloo, tam utrpěl těžká zranění a byl prohlášen za mrtvého. Thea a všichni v rodině tomu věřili celý strastiplný rok. Dare však nezemřel, ale žena, která ho ošetřovala, mu dlouhou dobu dávala příliš velké dávky opia, takže u něj vypěstovala závislost. Vrátil se do Anglie s podlomeným zdravím, ale postupně se zotavil a našel svou životní lásku. Snažil se bojovat se svou závislostí a snížil denní dávky na nejmenší možnou míru. A teď tohle. Jako by stál osud proti němu. Kdosi o Dareovi rozšířil hroznou pomluvu a celý Londýn si šeptá o tom, že svá zranění u Waterloo neutržil v čestném boji, ale při útěku z bojiště. To je nehorázná lež! Každý, kdo Darea zná, dobře ví, že to není pravda, ale zatím se nenašel nikdo, kdo by tu historku popřel. Ani Dare sám si toho z onoho osudného dne mnoho nepamatuje a nevybavuje si, co následovalo bezprostředně poté, co byl raněn. Obává se proto, zda to nakonec přece jen nebylo tak, jak se povídá, a to pomyšlení jej velmi trápí. Nutně potřebují svědka. Vždyť to byla velká bitva. Všude kolem se hemžily spousty mužů. Ale jak se zdá, bojiště zastřela kouřová clona, všude panoval zmatek a každý si hleděl jen sám sebe. A tak teď Theině rodině nezbývalo než patřičně využít svého vlivu a působit jaksepatří sebejistě. Tenhle narychlo uspořádaný večírek měl být pro smetánku výzvou: přijměte pozvání a dokažte tím, 8
že těm nesmyslům nevěříte, nebo účast odmítněte a nepatříte mezi naše přátele. Přišlo samozřejmě mnoho významných hostů. Vévoda a vévodkyně z Yeovilu se těšili všeobecné oblibě a nikdo jejich pozvání neodmítl, ale Thea tušila, že za zářivými úsměvy se skrývají nejrůznější otázky. Může být na té historce něco pravdy? Koneckonců, lord Darius není žádný zkušený voják, nýbrž gentleman, který se dal armádě k dispozici. Jistě by nebylo až tak překvapující, kdyby při tak hrozné bitvě ztratil kuráž… Dá se tím snad vysvětlit, proč to trvalo tak dlouho, než se vrátil domů? Zatímco ho jeho ubohá matka oplakávala…? Proto potřebuje opium – aby jím zaháněl pocit viny? Thea se statečně usmívala, tančila a flirtovala, aby ukázala světu, že Dareova rodina nemá nejmenší pochybnosti, ale nad jejich domácností se po celou dobu vznášel temný stín. A ona teď otálí ve svém pokoji na opačné straně domu jen tak ve spodním prádle. „Harriet!“ „Už jdu, mylady!“ Komorná vyběhla z šatny s tmavě červenou róbou v náručí. Nesla i korzet a střevíce ve stejné barvě. „Tys vzala tyhle?“ vyhrkla Thea. Poté, co na začátku sezony přijela do Londýna, dozvěděla se, že se o ní mluví jako o Ledové dámě. Chladné, odtažité a povýšené. Taková nespravedlnost! Není přece divu, že se během své první sezony v roce 1815 nevrhla do víru bezstarostné zábavy, když Evropu znovu ohrozil Napoleon a Dare jel proti němu bojovat! A minulý rok…, ten teprve za nic nestál. V té době Darea ještě stále pokládali za mrtvého. Thea se sice ve společnosti ukázala, hlavně aby se matka trochu rozptýlila, ale jak se mohl někdo divit, že se nechová dost vesele a přátelsky? A že odmítla všechny nápadníky? Jako reakci na tu nevítanou přezdívku si nechala ušít několikery velmi odvážné šaty. Zelená róba se jí osvědčila, ale ta červená byla až příliš vyzývavá. Thea červenou nikdy nenosila. Ale dnešní večer by se dal přirovnat k bitvě a tohle je možná přesně ta správná výzbroj. 9
„Dobře.“ Popadla korzet a odhodila ho na postel. „Na to teď není čas.“ „Ale máte na sobě zelenou, mylady.“ „Prádlo nebude vidět. Pospěš si.“ Komorná cosi zamumlala, ale pomohla Thei do šatů. Dívka protáhla ruce krátkými rukávy a róba po ní hladce sklouzla. Proboha! Ohromeně zírala do zrcadla. Šaty byly ušité podle nejnovější módy: měly zvýšený pas a těsně obepínaly postavu. Thea zahlédla v zrcadle Harrietin zděšený výraz. „Není to trochu příliš, mylady?“ Harriet bylo něco přes třicet, ale jako Theina komorná sloužila teprve dva roky a málokdy se odvážila vyjádřit své mínění, takže její poznámka měla značnou váhu. „Proboha,“ vyhrkla Thea, tentokrát nahlas. „Přinesu něco jiného, mylady…“ „Už není čas.“ Jakmile jí Harriet zapnula poslední knoflík, Thea se posadila na lavici. „A teď střevíce.“ Komorná spěšně vyměnila zelené boty za střevíčky z červeného saténu a zavázala stuhy kolem kotníků. Thea zatím při pohledu do zrcadla hodnotila svůj zevnějšek. Perlový náhrdelník se k červeným šatům vůbec nehodí, ale všechny její dražší šperky jsou v otcově trezoru. A čelenka zdobená bílými květy musí dolů. Thea si ji začala odepínat. Jen co Harriet skončila se střevíci, Thea přešla k toaletnímu stolku. „Zkus mi něco udělat s vlasy.“ Zatímco jí komorná upravovala kadeře, Thea se znovu zahleděla do zrcadla. Červené šaty dávaly vyniknout jejím bělostným ňadrům, zvýrazněným pevně utaženým korzetem. Snad by se přece jen měla převléknout… Ale Harriet už jí mezitím vplétala do vlasů poupata rudých růží a červené stuhy. Hodiny na krbové římse odbily jedenáctou. Už je jedenáct! Thea vstala, popadla svůj perleťový vějíř – ani on se nehodil k červeným šatům, ale alespoň šel dohromady s perlovým náhrdelníkem – a spěchala ke dveřím. „Mylady!“ Thea se prudce otočila. „Co se děje?“ Harriet jí zděšeně ukázala na živůtek. 10
Dívka se obrátila k zrcadlu. Kolem výstřihu vykukoval proužek zelené krajky. „Ten druhý korzet, mylady…“ „Než se převleču, bude to trvat celou věčnost.“ Thea si vytáhla živůtek a potáhla dolů korzet. „Tak.“ „Mylady…“ „Nedělej z toho vědu, Harriet. A zkus něco provést s tou skvrnou.“
11