Rozum a vášeň

1 Anglie, Richmond v listopadu r. 1824 Šarlota Harrisová, ředitelka a majitelka Školy pro dědičky, se­ děla u svého stolu a znovu – podruhé – četla prosebný dopis pro bratrance Michaela, jejího anonymního dobrodince.

Pak list roztrhala. Jaký má smysl dotyčnému psát, když se jí všechny dopisy, které odeslala jeho advokátovi, vrátily nedot­ čené?

Přejela si vlhkými dlaněmi po sukni. Michael určitě ví, v jak zoufalé situaci se škola nachází – jemu přece nic neujde. A ještě před šesti měsíci ji o všech novinkách informoval. Poté co ho neodbytně žádala, aby prozradil svou totožnost, však ukončil korespondenci a od té doby se ani slovem neozval. Žaludek se jí sevřel strachem, jejž v poslední době často po­ ciťovala. No dobře, možná má Michael dobrý důvod se na ni zlobit. Souhlasila přece, že nebude naléhat, aby vystoupil z ano­ nymity.

Ale stejně, jak je po takové době mohl opustit? Před čtrnácti lety se podílel na založení školy. Bez něj by vlastně žádná neexistovala. Ona, Šarlota, by se nejspíš dosud trápila jako učitelka ve škole v Chelsea a snila o tom, že si jednoho dne bude moci ote­ vřít vlastní ústav, který bude řídit sama podle vlastních osnov.

A pan Pritchard, ten tupec odvedle, teď všechno zničí! Kolují řeči, že se co nevidět chystá prodat Rockhurst, sídlo v soused­ ství školního pozemku, majiteli dostihové dráhy v Yorkshiru.

— 7 —

Je jasné, co bude následovat – na školní pozemek se začnou pře­ lévat davy neurvalých dostihových sázkařů a navazovat hovor s jejími dívkami.

Jak může bratranec Michael něčemu takovému nečinně při­ hlížet? Majitelem sídla je on. Cožpak by mu bylo jedno, kdyby odtud byla nucena odejít?

Zhluboka se nadechla. Nejvíc ji však bolí něco jiného – je mož­ né, že bratranec do ničeho nezasahuje, aby jí mohl zvýšit nájem.

Od začátku mu platí méně, než chtějí ostatní nájemci v Richmon­ du, a v současné době, kdy ceny nemovitostí v oblasti prudce stoupají, je její nájem směšně nízký. A záhadný bratranec jej za celá léta nezvedl. Netušila proč. Domníval se snad, že ona si větší zvýšení nemůže dovolit?

Tato skutečnost platí zvlášť teď, když počet zapsaných dívek kvůli skandálům, které během předchozího roku pronásledovaly její žačky, klesá. Jestli se klevety o možném prodeji sousedního sídla potvrdí, situace se ještě zhorší.

Nezbývá než se pustit do boje. Když se před několika měsíci zdálo, že Rockhurst změní majitele, ona a její přítelkyně přišly s několika dobrými nápady, jak panu Pritchardovi zmařit plány.

Mohly by znovu sepsat petici licenčnímu úřadu, nebo… „Promiňte, madam.“ Vzhlédla. Ve dveřích stál sluha. „Ano, Terenci?“ „Přijel lord Kirkwood, chce se s vámi setkat.“ Srdce jí poskočilo. David? Tady? To není možné! Jaký důvod ho přivádí, nyní, když je jeho manželka, bývalá žákyně školy, po smrti?

Ukryla ruce pod stolem, aby příliš všímavý sluha nepostřehl, jak jsou roztřesené. „Víte určitě, že je to lord Kirkwood?“ „Ten, který si vzal slečnu Sarah Linleyovou, ne?“ Přikývla. „Zmínil se, proč přichází?“ „Ptal jsem se, ale řekl, že jde o soukromou záležitost.“ Teren­ ce, vždy připravený ji bránit, si založil ruce na statné hrudi. „Já na to, že při návštěvě dívčí školy nemají muži na nic sou­ kromého právo!“ „Terenci!“ — 8 —

Rty mu nervózně zaškubaly. „Namítl, že on nemá ve zvyku vzdávat se svých záměrů pro pobavení drzého služebnictva!“ Šarlota se smutně zasmála. „Takové řeči se k němu moc ne­ hodí.“ Terence se zatvářil rozpačitě. „Tak vy ho znáte? Mám dojem, že tu nikdy nebyl, ani poté, co si vzal slečnu Linleyovou.“ „Znám ho ze společnosti. Prostřednictvím lorda Norcourta.“ Právě vyslovila přehnané a zároveň nesmírně skromné tvr­ zení, co se týká jejího svazku s Davidem Mastersem, vikomtem Kirkwoodem.

Byla šťastná, že se k ní při těch několika příležitostech, kdy se setkali ve společnosti, choval zdvořile. Vzhledem k obrovské křivdě, které se na něm a jeho rodině před lety dopustila, by mu nemohla mít za zlé, kdyby si jí ani nevšiml.

Ve skutečnosti se bála, že právě tak se zachová, když se před několika měsíci účastnila pohřbu ubohé Sarah. Přestože věděla, nakolik je mu její přítomnost nepříjemná, cítila nutnost se do­ stavit.

S Davidem si vyměnili strohý pozdrav, ačkoliv se na muže, který jí zcela jistě pohrdá, choval překvapivě srdečně. Ji však pouhá vzpomínka na ono osudné léto naplňovala odporem.

Tak co ho sem proboha přivádí? Ona, Šarlota, si neumí před­ stavit trapnější situaci. Za celá léta se s Davidem neocitli o samo­ tě, nikdy spolu nemluvili o tom, co mu provedla. „Mám ho vyprovodit?“ zeptal se Terence.

Na okamžik zaváhala. Vikomt však musí mít k návštěvě ženy, která mu kdysi tak ošklivě ublížila, vážný důvod. „Ne. Jen ho uveďte.“ Jakmile sluha odešel, zkontrolovala v zrcadle, jak vypadá, a ujistila se, že zlatohnědé kadeře má upravené a není příliš ble­ dá. Možná je to pošetilé, ale chce před ním vypadat co nejlépe.

Sotva si uhladila sukni a štípla se do tváří, vikomt byl uveden.

Ocitla se tváří v tvář muži, za kterého se před lety málem pro­ vdala.

Nasadila úsměv a vykročila kupředu s napřaženou rukou. „Lorde Kirkwoode! Ráda vás opět vidím!“ — 9 —

Oči se mu zaleskly skrytým pohnutím. „Šarloto!“ Přijal nabí­ zenou ruku, krátce ji stiskl a teprve pak uvolnil. Šarlota. Nikoli paní Harrisová, ale Šarlota, vysloveno zastřeným tónem, ze kterého by se jí v době, kdy jí bylo osmnáct a jemu ne­ celých dvacet, svíralo srdce.

Ne, na to nesmí myslet. Ony dny navždy minuly, ztracené na stránkách jejich minulosti. Čas a chyby, jichž se oba dopustili, je oba neodvolatelně změnily.

Nejlépe to dokládají jeho lehce prošedivělé skráně a vrásky starostí vepsané na čele. Ve svých sedmatřiceti je David stále neobyčejně pohledný; má bojovné, energické rysy muže, který odjakživa přitahoval pozornost, počínaje ostře řezaným nosem a konče svislou rýhou na bradě. Co se barev týče, připomínal jí les – oči listově zelené, husté tmavohnědé vlasy barvy oříšků, kůry a čerstvě zorané půdy.

A jeho tělo…

Prudce se obrátila a spěchala za stůl. Měla strach, že zrudla.

V osmnácti viděla jeho tělo neurčitým pohledem panny, jež ne­ zná smyslné radovánky. Nyní, jako vdova v letech, je vnímala téměř bolestně.

Sarah zemřela před šesti měsíci, proto měl na sobě polosmu­ teční oděv. Ebenově černé kalhoty obepínaly úzké boky a pevná stehna muže, který se udržuje v kondici, dokonale padnoucí ža­ ket z uhlově tmavé vlněné látky zvýrazňoval široká ramena. Vel­ mi dobře si uměla představit dlouhé ruce v rukavicích, z nichž jedna teď svírala držadlo kožené brašny, jak si zkušeně pohrávají s ženským tělem…

Probůh, musí s tím přestat! Terence ji ode dveří ostražitě sle­ duje, zjevně setrvává v místnosti, aby měl jistotu, že jí David ne­ ublíží.

Zamračila se na něj. „Děkuji, Terenci, můžete jít.“ S brbláním odkráčel. „Poněkud neotesaný sluha!“ poznamenal David chladně. „Býval boxerem.“ „Proč si proboha najímáte jako dámského sluhu boxera?“ Naježila se. „Protože jeho dovednosti jsou ženě, která se pohy­ buje po městě sama, mnohem užitečnější než vybrané chování!“ — 10 —

Přinutila se k úsměvu. „Ale o služebnictvu jste jistě debatovat nepřijel, lorde Kirkwoode!“ Ukázala na židli před stolem a sama usedla na svou. Potřebo­ vala, aby je oddělovalo něco mohutného, co jí zabrání neustále si v duchu uvědomovat nevítanou přitažlivost muže, který ji určitě nemůže vystát.

Jenomže on nevypadá, že by ji nenáviděl. Nenuceně se posadil jako člověk, který se v daném prostředí cítí spokojeně, a nespou­ štěl z ní zrak. „Vlastně jsem přinesl jisté dobré zprávy.“ Dobré zprávy? On? „Oč běží?“ „Nedávno jsem procházel věci své zesnulé ženy a objevil jsem její rukou psaný dodatek k závěti. Podle něj zanechala vaší škole značnou finanční částku.“ Slyší dobře? „Nerozumím.“ „Sarah odkázala část svého jmění škole.“ „Sarah, vaše žena. Odkázala mi peníze.“ „Vám ne,“ opravil ji se zdviženým obočím. „Škole.“ „Ano, jistě, škole. Ale…“ Vybavila si jedovaté poznámky do­ tyčné i její chování o posledním čaji, který navštívila. Vždycky se zdálo, že Sarah dává spolužačkám najevo pohrdání. „Ale proč?“ Pokrčil rameny. „Odjakživa vás obdivovala a na dobu stráve­ nou ve škole s láskou vzpomínala.“ „Sarah, vaše manželka, vzpomínala na zdejší časy s láskou?“ „Podle mého soudu jsme si už dostatečně vyjasnili, že ta, o níž je řeč, je moje zesnulá manželka Sarah,“ pronesl odměřeně. Šarlotina reakce mu zřejmě připadala urážlivá. „Promiňte.

Já jen…, nikdy se nezdálo, že by ona… To je…“ „Chápu, že Sarah uměla být… potížistka. Ale jsem přesvěd­ čen, že tajně chovala vás i školu v úctě.“ Šarlota zamumlala: „Toto tajemství ovšem spočívalo pohřbe­ né tak hluboko, že o něm nikdo neměl tušení.“ Načež s povzde­ chem dodala: „Promiňte. To bylo neslušné. Pomyšlení, že by Sarah ke mně nebo ke škole cítila nějakou zvláštní úctu, mě zkrát­ ka šokuje.“ „V tomto ohledu je důkazem pravdy výše odkázané sumy.“ Významně na ni pohlédl. „Je to třicet tisíc liber.“ Šarlota se zhluboka nadechla. „Proboha! Víte to určitě?“ — 11 —

Sotva znatelně se usmál. „Jinak bych tu nebyl.“ Vyjmul z braš­ ny stoh dokumentů a položil jej před ni. „Dovolil jsem si oslovit našeho rodinného advokáta, aby sepsal právní dokument, kde budou v plné míře zakotveny podrobnosti uvedené v závěti.

Klidně je dejte přezkoumat vašemu právníkovi.“ Šarlota stále nebyla schopná novinu přijmout a jen beze slova zírala na úřední listiny opatřené hlavičkou jisté právnické firmy. „Než si však údaje přečtete,“ dodal David, „měl bych vás upo­zornit, že s odkazem souvisí jedna… totiž… podmínka.“ Šarlota k němu sklouzla pohledem. Začínala si připadat jako v pohádce, ale život nikdy neběží tak hladce. Třebaže to ředitelka před ostatními nerada přiznávala, Sarah byla docela zlomyslná. „Oč jde?“ „Sarah chtěla peníze použít na otevření nové školní budovy.

Ta by samozřejmě měla nést její jméno.“ „Jistě,“ přitakala netečně, ale duchem bloudila jinde, snažila se to všechno pochopit. „Promiňte, sire, vím, že to opět bude znít tak trochu urážlivě, ale… vaše žena nedala na dobročinné akce, které jsme pořádaly, nikdy ani vindru. Nedokážu si představit, proč by odkazovala jmění na výstavbu nové školy.“ „Ve skutečnosti anonymně přispívala na charitu značné část­ ky,“ poznamenal klidně. „Byla mnohem větší lidumil, než si kdo myslí.“ Vykreslil Sarah v tak podivném světle, až Šarlota pojala po­ dezření. Nerada mluví o mrtvých špatně, ale musí vědět, co za tou záležitostí vězí. „Opět se musím omluvit, ale měla jsem za to, že Sarah se starala v první řadě o karty, nikoli o charitu!“ Nejele­ gantnější způsob, jak zjistit pravdu.

David zrudl. „Ano, je to tak. Jenomže to dělala z touhy vynik­ nout ve společnosti. Hrála karty, aby ji určitá skupina dam přijala mezi sebe. A za přijetí draze zaplatila.“ „Přesto jí zbylo dost, aby odkázala značnou sumu škole?“ Poslal jí nepřesvědčivý úsměv. „Měla ohromné jmění. Proč si myslíte, že jsme se Sarah byli před šesti lety nuceni uprchnout?

Její otec nejevil žádné velké nadšení, když viděl, že taková částka připadne „marnotratníkovi s titulem“!

— 12 —