1 Millii Graffovou bolela chodidla. Pracovala jako servírka v nové, ale oblíbené restauraci Mingles na západním konci Pěta čtyřicáté poblíž Times Square a dobrých pět hodin si nestihla ani na okamžik sednout. Cestou domů musí navíc ujít tři bloky a zdolat dlouhé betonové schodiště na nástupiště podzemní drá hy. A v přeplněném vagónu jí určitě ještě pošlapou nohy. Z práce v Mingles si ale nedělala těžkou hlavu. Nelitova la ani času, který tam musela trávit. Našetřila si už tolik, že se brzy bude moci přestěhovat z těsného bytu ve Village do něčeho většího, možná do Upper West Side. Měla stálý příjem, a navíc existovala šance, že se jí podaří získat místo v tanečním souboru nedaleko Broadwaye. Tanec byl její velkou láskou. Kvůli němu opustila malé měs tečko i všechny své známé v New Jersey a vydala se do New Yorku. Tancovala a snila. Byla štíhlá, měla typické držení těla a stále útlý pas, malá prsa a vypracované nohy tanečnice. Elegantní křivky jejích kotníků přitahovaly nejeden obdivný mužský pohled. Zrovna takový, navíc doprovázený úsměvem, jí věnoval i muž středního věku, který kráčel kousek cesty s ní, než vyběhla po betonových schůdcích ke svému domu. V ruce nesla plasto vou krabičku s jídlem, které si koupila cestou. Až naprší a uschne, pomyslela si na jeho adresu poněkud drs ně Millie. Skoro se až zastyděla, zatímco ramenem otvírala dveře do vestibulu. V hale ani u výtahu nikdo nebyl. Když se zastavila, aby z kabelky vylovila klíče od bytu, znovu si uvědomila, jak je unavená. Po sedmi hodinách rozdávání úsměvů na všechny strany by byl ale unavený kdekdo. Odemkla, otočila mosaznou koulí na dveřích a vešla dovnitř. 9
Sotva si stačila uvědomit, že něco není v pořádku, když se před ní objevil chlap, který na ni čekal schovaný za dveřmi. Zje vil se tak náhle, jako by doslova vyrostl ze země. Millie zalapala po dechu. Plastová krabička s kuřecími křidél ky a hnědou rýží jí vypadla z ruky, obsah se vysypal na koberec. Muž u ní stál tak blízko, že ani nedokázala zaostřit, aby roze znala jeho tvář. Nejdřív si myslela, že nemá jen košili, ale vzápětí si uvědomila, že je nahý úplně. Cítila odér jeho potu, horké tělo. Byl vyšší než ona, hlavou jí blesklo, že měří jistě přes sto osm desát. Usmál se způsobem, z něhož se už beztak vyděšené Millii stáhlo hrdlo úzkostí. Nemohla popadnout dech. „Znáte mě,“ řekl. Samozřejmě, že ho neznala. Ještě ne. „Mám pro vás dárek,“ pokračoval, zatímco strnule přihlížela, jak jí přetahuje přes hlavu něco, co vypadalo jako náhrdelník. Dělal to opatrně, jako by jí nechtěl rozcuchat účes. Periferně zahlédla rychlý pohyb jeho pravé ruky. Někde dole se zablýsklo cosi stříbrného. Ostří nože! Bylo na něm ale něco podivného. Zmatek v jejích očích ho vzrušil. Ještě nepochopila, co se děje. Ostří nože nejprve studilo, dokud všechny pocity nepřehlu šila bolest. Teď stál tak, že ji podpíral, v levé ruce držel její střeva. Připo mínaly mu horkého hada. Domníval se, že je to úžasné. Neuvěřitelné! Výraz v Milliiných očích mu dával za pravdu, i ona to považovala za neuvěřitelné. Měla oči rozšířené očekáváním toho, co bude následovat. Pocítil první záchvěv erekce. Ačkoliv byla vážně zraněná, věděl, že ještě není mrtvá. Jem ně ji nechal klesnout na podlahu a položil ji na záda tak, aby příliš nekrvácela. Opatrně jí hlavu zapřel o pohovku a dal jí při čichnout k výparům čpavku. Chtěl, aby znovu nabyla vědomí a mohla si prohlédnout, co jí udělal. Pochopila, že to je teprve začátek.
10
2 „Proč chcete, aby se na tohle díval duševně příčetný člověk?“ zeptal se Quinn. Věděl ale přesně, proč ho pozvali. Komisař newyorské policie Harley Renz by se u těchhle krva vých jatek neobjevil, kdyby to nepovažoval za opravdu důležité. Přesto postával v uctivé vzdálenosti od božího dopuštění, které bylo k vidění v mrňavém obývacím pokoji. Vzduch byl prosycen měďnatým zápachem krve. Od té doby, co se s ním Quinn setkal naposledy, komisař ještě přibral. Jeho klasický modrý oblek doslova a do písmene praskal ve švech, takže veškeré krejčovské mistrovství vzalo za své. Růžový krk se mu přeléval přes okraje bílé hedvábné košile jako zaškrcený pouťový balónek. Postavou stále více připomínal toho, kým byl i ve skutečnosti – tlustého a úplatného politika se vzhledem vykrmeného bloodhounda, policejního honicího psa. Vypadal jako nenasytné a neustále hladové stvoření. „Podívejte se na ni,“ řekl a v zarudlých, tukem zalitých oč kách se mu zračil soucitný výraz. „Podívejte se, proboha, na ni!“ Nebylo to ovšem vůbec jednoduché. Žena ležela na zádech na krví nasáklém koberci, s nohama i rukama roztaženýma, jako by se úplně odevzdala osudu a jen toužebně čekala, až trýznění, kte rému byla vystavena, vezme rychlý konec. Quinn ale věděl, že musela čekat hodně dlouho. Vypadalo to, že v ohbích paží a pod koleny má přeřezané šlachy, aby nemohla vládnout končetina mi, břišní dutina byla otevřena pravděpodobně nějakým nožem nebo podobným nástrojem. Malé okrouhlé spáleniny napovída ly, že jí někdo škvařil tkáň cigaretou. Z těla jí plandaly cáry masa způsobem, jako by je někdo nejprve nařízl žiletkou a pak vytrhl a oderval od kostí kleštěmi. 11
Quinn odhadoval, že jde spíš o amatérskou řezničinu než o práci lékařsky vzdělaného člověka. Prvotní vrahovou snahou bylo mučení. Pálil ji a vyrvával tkáň jen proto, aby jí působil bolest. Musel to dělat v době, kdy ještě žila. Oběť měla v ústech smotek zarůžovělé látky, který vypadal na její kalhotky. Elastickou gumu měla omotanou kolem krku a pevně zauzlovanou v zátylku. Quinn se obrátil k Renzovi. „Nift tvrdí, že to trvalo hodiny a byla při tom naživu,“ řekl Renz. „Začal žaludkem.“ Hlas se mu lehce zachvěl. To u něj ne bylo zvykem. Teprve teď si Quinn všiml užvaněného a někdy až nesnesitel ného soudního lékaře, doktora Julia Nifta. Postával u zdi s uni formovaným policistou a detektivem v civilu, kterému se pod náprsní kapsou klimbala kožená chlopeň služebního odznaku. Ve dveřích do vedlejší místnosti stál technik v bílé pracovní kom binéze a s gumovými rukavicemi na rukou. Jako by se každý snažil být od Renze co nejdále. „Proto je tu tolik krve,“ vysvětloval Nift. „Poranění žaludku, jako je tohle, vypadá hrůzostrašně, ale oběť na ně nutně nemusí hned zemřít. Nehledě na to, jak vypadá, někdo se snažil, aby jí srdce tlouklo co nejdéle. Kolem její hlavy je také cítit lehký zá pach čpavku. Mohl sloužit jako inhalační soli, kterými ji přiváděl zpět k vědomí, když ho už ztrácela. Takže vnímala všechno.“ Quinn zaslechl přidušené sípání, ale vzápětí si uvědomil, že to je jeho vlastní dech. Zavražděná žena s veškerou mrtvolnou at mosférou kolem mu připomněla katakomby s hroby světců. Pak si ale uvědomil, proč ho takovýhle příměr napadl. K bledé pravé ruce oběti bylo tenkým řetízkem pevně přivázané stříbrné pís meno S, jako by to byl růženec, s tím rozdílem, že druhý konec řetízku měla žena omotaný kolem krku. Aby Quinn nevkročil do zasychajících kaluží krve, opatrně přistoupil blíž a sklonil se, aby si smrtící náhrdelník prohlédl. „Cetka, kterou můžete koupit v jakémkoliv obchodě se suve nýry na Times Square,“ odtušil Renz. 12
„Možná odtamtud skutečně pochází,“ připustil Quinn. „Na zadní straně je drobným písmem napsáno New York.“ „Všiml jsem si,“ řekl Renz a pravděpodobně lhal. Quinn se narovnal a rozhlédl se kolem. Obývací pokoj byl vkusně zařízený, vybavený proutěným nábytkem, na jedné stě ně visela dekorativní proutěná maska a na protější zarámovaná reprodukce Degasovy baleríny s razítkem MoMa. Nábytek ne působil ani luxusně, ani lacině, nicméně prostor byl přecpaný a blok domů, ve kterém se byt nacházel, nepatřil v téhle části East Village k nejlepším. Quinn přemýšlel, proč Renz považuje tenhle případ za dů ležitý. Nezdálo se, že by v tom hrály roli starostovy peníze. Po dle všeho se téhle ženě nevedlo špatně, ale žila skromně. Možná jde o nějaký politický zájem. Třeba byla tajnou milenkou někoho skutečně důležitého. Ne. Kdyby to byla pravda, Renz by rozehrál partii k posílení svého vlivu. V tomhle případě se ale zdál být citově zaintereso vaný. Kvůli množství prolité krve to také nebylo. Za dobu svého dlouholetého působení u policie jí viděl už spousty. Možná… Jeho úvahy přerušil Nift: „Teď to tak nevypadá…“ Quinn zpozorněl, protože znal Niftovu zálibu v oplzlých po známkách na adresu žen, které se staly obětí trestného činu. „… ale byla na svůj věk docela vysportovaná,“ dokončil Nift myšlenku a vyhnul se přitom pohledu na Renze. „Chci vám ukázat ještě něco,“ řekl Renz a ignoroval jeho po známku. Provedl Quinna ložnicí do malé koupelny. Stála v ní samostatná vana na nožičkách a porcelánové umyvadlo, podlaha i stěny byly obložené šedými a modrými dlaždicemi. Bílé ruč níky s krvavými šmouhami ležely zmuchlané na podlaze i ve vaně. Vana i umyvadlo nesly stopy krve, jako by je nějaký šílený umělec vyzdobil rudou barvou. „Ten bastard se tu potom, co ji zabil, ještě umyl,“ podotkl Renz. „Dokonce víc než to,“ ukázal na galerii se zrcadlem, na které někdo, s největší pravděpodobností vrah, načmáral krví jméno Philip Wharkin. „Je to on?“ zeptal se Quinn. 13
„Možná. Je to typ parchanta, co nás provokuje, abychom ho chytili. Dělávají to. Jsou úplně mimo.“ „Nebylo by to poprvé.“ Quinn přistoupil k zrcadlu a zblízka studoval ledabyle na čmáraná rudá písmena. „Myslím, že tenhle k nim nepatří. Byl opatrný. Napsal to prstem namočeným v krvi, ale vypadá to, že měl gumové rukavice.“ Odstoupil od zrcadla. „Když nic jiného, jedná se o zločin z vášně. Oběť možná s nějakým Philipem Whar kinem něco měla a dopadlo to neslavně.“ „Taky mě to napadlo,“ řekl Renz. „Pokud to tak bylo, může si být jistý, že ho dostaneme.“ I přes Renzovy odulé tváře Quinn viděl, jak sevřel čelisti. Z nějakého důvodu byla pro něho ta žena důležitá, to bylo jasné. Třeba to může nějak souviset i s jeho povedenou kariérou poli cejního komisaře. Opustili koupelnu i s její tísnivou atmosférou a vrátili se do obývacího pokoje. Zastihli techniky v pilné práci. Ti využíva li prostoru, který se jim naskytl, když Renz s Quinnem odešli z místnosti. Nift klečel na koleni a balil si nádobíčko do černého kufru, protože s ohledáním byl už hotový. Tělo již čekal jen pře voz do pitevny. Ležela tam, jako by se jí to ani netýkalo. Světle modré oči rozšířené prožitou hrůzou upíraly svůj pohled plný bolesti ke vzdáleným obzorům, jako by tam na ni čekalo něco lepšího. Quinna zamrazilo v zádech. Ještě před několika hodinami kolo vala všechna tahle krev černající na podlaze v těle živoucí a mož ná krásné ženy. „Kolik jí mohlo být?“ zeptal se Quinn Nifta. Byl to ale Renz, kdo mu odpověděl. „Dvacet tři. Vím to přes ně.“ „Vy ji znáte?“ zeptal se ho Quinn. „Jo.“ Renz se sklonil k tělu a lehce nadzdvihl koberec tak, aby Quinn mohl vidět její záda. Po ramenou a zadních stranách paží se jí táhly staré zahojené jizvy po spáleninách. Podobné jizvy měl Quinn na pravém rame ni a obou nadloktích. 14
„S tímhle nemá vrah nic společného,“ konstatoval Renz a po ložil mrtvou do původní polohy. Quinn se znovu a tentokrát pozorněji zadíval ženě do tváře. Snažil se představit si ji bez ran, šarlatových skvrn a děsuplného výrazu. Cítil, jak mu krev tuhne v žilách. Pak se roztřásl. Pokusil se ovládnout, ale chvěl se dál. „Je to Millie Graffová,“ řekl Renz.
15