1 Helena, Montana duben 1888
N
a zápraží domu Braddock-Blackových stály dvě ženy. U no hou jim ležela jejich zavazadla a kočár, jenž je přivezl z nádraží, pomalu mizel v přítmí chladné noci. Mladší žena si z tváře podrážděně smetla několik sněhových vloček a zamračila se. „To snad nemůže být pravda! Je duben, a tady sněží!“ „Zdejší počasí je mnohem proměnlivější než ve Florencii, drahá.“ Hlas starší ženy zněl klidně, vždyť koneckonců nehovořily o ničem jiném než o počasí. Žena s černými vlasy vyštěkla: „Přesně tam bychom měly být. Rozhodně ne tady a už vůbec ne právě teď.“ Prstem ukázala na dlouhou řadu kočárů, které lemovaly příjezdovou cestu. „Dobrotivé nebe, máti, vždyť ti lidé mají společnost.“ „Nezdržíme se dlouho. A co se týče toho, že jsme tady, řekla bych, že na to máme stejné právo jako všichni ostatní. Pokud ne větší.“ „Copak v sobě nemáš kouska studu, máti? Copak chceš vtrhnout do jejich životů a uvést je do rozpaků před všemi jejich přáteli?“ „Nesmysl. Nejsme tady, abychom někoho uváděly do rozpaků. Přišly jsme navštívit tvého otce. Nevidím v tom nic špatného.“ „Nejsem si jistá, zda s tebou bude souhlasit.“ „Drahá, nemusíš si dělat starosti. Znám zdejší lidi a vím, že to všichni budou považovat jen za zdvořilostní návštěvu.“ „Je to už třiadvacet let, máti. Pochybuji, že tě někdo z nich ještě vůbec pozná, což však může být naše jediná záchrana,“ zamumlala 5