PROLOG Únor 1810 Hrabě z Wickhamu, pohledný, zámožný třicátník, se nedočkavě usmíval, když v sytě zelené krajině pátral po kořisti. Stačil výmluvný pohyb, gesto sloužícího, a přiložil pušku k rameni. Vtom se ozval výstřel a jeho zvuk nečekaně prudce rozčísl mihotavý žár, jenž v té chvíli panoval na ostrovním ráji jménem Cejlon. Ta rána nepocházela z hraběcí zbraně. Wickham se skácel dopředu, jako by ho do hýždí nakopla čísi obrovitá bota. Jen co se jeho tvář dotkla země, ze zad mu vytryskla krev a téměř okamžitě se jeho tenká plátěná košile zbarvila doruda. Sloužící, jimž leknutí na chvíli vyrazilo dech, se vzpamatovali a rozběhli se o překot a s halasem ke svému pánovi. Jezdec na pahorku vzdáleném tak čtvrt míle nevěřícně vytřeštil oči, strnul a z úst se mu vydral výkřik hrůzy. Koně tím vylekal natolik, že se pod ním vzepjal. Muž věděl hned, že je po všem. Ruka s dalekohledem, který měl přiložený k oku, se zachvěla a zakolísala. Odvrátil zrak od místa neštěstí a zaměřil se na houští vedle chaotické scény. Přes husté větvoví zahlédl drsně vyhlížejícího chlapíka. V ruce svíral pušku a právě pobídl svého ztrhaného koně. Se stejně neskutečným pocitem, s jakým přihlížel násilnému skonu hraběte, si muž na vršku uvědomil, že smrtící výstřel musí mít na svědomí ten prchající ničema. Markuse zavraždili přímo před jeho očima. Ne, nepřemohl ho smutek, spíš se ho zmocnil vztek. Temný, prudký, nezvladatelný hněv. Ze rtů mu splynula záplava kleteb 7
a v srdci vzplanula touha po odplatě. Rázně složil dalekohled a zabořil koni paty do slabin. Přijel příliš pozdě. Teď už nemůže Markusovi pomoci. Pokusí se však zabránit v útěku jeho vrahovi.
8
1 „Je mi líto, že musím být poslem špatných zpráv, slečno Gábi.“ Ze slov Jema Downese, který se přeplavil přes oceán a projel velkou část dvou kontinentů, aby jí, lady Gabrielle Banningové, sdělil, co má na srdci, spíše než lítost zaznívalo skutečné zoufalství. Jeho uslzené hnědé oči se smutně zadívaly do jejích šedivých, rozšířených údivem. Postarší majordomus Stivers se s úklonou odporoučel a s tlumeným cvaknutím za sebou zavřel dveře. Vlhkost čpící z Jemova oděvu přehlušila slabý zápach síry z kamen a lojové svíčky prskající jí u lokte. Jem svíral v rukou klobouk; zmačkané šaty měl promáčené a leskly se na nich kapky deště, pozůstatek neutuchajícího lijáku, který zuřil venku. Boty a nohavice měl potřísněné blátem. Za obvyklých okolností by dlouholetého rodinného sluhu ani ve snu nenapadlo předstoupit před panstvo v takovém stavu. Skutečnost, že nepočkal do rána a ani si nesvlékl ušpiněné šatstvo, hovořila výmluvně o jeho duševním rozpoložení. Gábi se téměř bezděčně připravila na nadcházející ránu. Rty se jí sevřely, záda napjala, takže seděla zpříma za masivním stolem v rohu pracovny, kam se odebrala po večeři, aby prošla účty domácnosti. Až do této chvíle ji nejvíc zaměstnávala myšlenka, zda dokáže z beztak až na dřeň osekaných výdajů ubrat ještě pár šilinků. Po Jemových slovech jí srdce vyskočilo až do krku. Rázem přestala myslet na rodinné patálie s penězi a ze všech sil se snažila zachovat klid. Jedinou známkou náhlé úzkosti byl strnulý postoj, kdy její prsty křečovitě obemkly pero, jež držela. Gábi je raději pomalu odložila vedle kalamáře a opřela útlé, bledé ruce o otevřenou účetní knihu před sebou. 9
Venku zarachotil hrom tak silně, že jeho zvuk pronikl i přes mohutné zdi Hawthorne Hallu. Oheň v krbu nečekaně zaplápolal, bezpochyby kvůli tomu, že si větrem zmítané kapky deště našly cestu dolů komínem. Náhlé zahřmění a následný závan horka připadly Gábi jako zlověstné znamení. S obtížemi potlačila zachvění. Co mě čeká? pomyslela si a zadívala se upřeně na Jema. Ach, Pane na nebi, co? „Viděl jsi mého bratra?“ Život s tím nejhorším typem despoty ji naučil, jak důležité je zachovat zdání, že ji nic nerozhází bez ohledu na to, jaká pohroma se na ni valí. Její hlas studil jako led. „Slečno Gábi, hrabě zemřel.“ Jem, jenž si byl dobře vědom, o jak důležitou zprávu jde, mačkal v rukách měkký plstěný klobouk, až úplně ztratil tvar. Padesátník s krátkými prošedivělými vlasy, ostrými rysy a drobnou, šlachovitou postavou nezapřel žokeje, jímž kdysi býval. Teď se jeho tělo, nahrbené pod tíhou toho, co musel říci, zdálo ještě menší než obvykle. Gábi krátce, prudce zalapala po dechu. Měla pocit, jako by ji někdo uhodil. Že její prosby zůstanou nevyslyšeny, že ji bratr Markus, pokud se podobá otci, dokonce vyplísní za to, že si vůbec troufla o něco žádat, na to byla připravena – toto však nečekala. Její nevlastní bratr Markus Banning, který se po otcově smrti před rokem a půl stal sedmým hrabětem z Wickhamu, byl o pouhých šest let starší. Před dvěma měsíci, když bylo zřejmé, že nový hrabě se svým příjezdem do Anglie nespěchá, poslala Jema s dopisem pro bratra na Cejlon, kde Markus strávil většinu života na čajové plantáži, již vlastnila rodina jeho matky. V listě se pokusila co nejvýstižněji popsat jejich situaci a požádala bratra o svolení a také příslušné prostředky, aby mohla vzít do Londýna jejich sestru Claire a uvést ji do společnosti, což se mělo stát už dávno. Nevěřila, že se Jemovo poslání setká s úspěchem. Něco se však udělat muselo. Claire bylo téměř devatenáct. Gábi by nepřenesla přes srdce, kdyby se její sestra z nouze provdala za pana Cuthberta, nanicovatého, postaršího, léta ovdovělého majitele sousedního panství, jenž byl jejím nejvytrvalejším ctitelem, či za Oswalda Prestona, místního kuráta. Oba byli svým způsobem do Claire zamilováni, a jelikož během života dívčina otce nebyli 10
v Hawthorne Hallu vítanými návštěvníky, nyní si všechno vynahrazovali. Claire se k nim chovala mile, neboť byla laskavá od přírody, avšak z pomyšlení, že by si vzala buď zavalitého statkáře či svatouškovského Oswalda, se Gábi dělalo špatně. „Bratr zemřel?“ opakovala pomalu. Postupně jí docházelo, co ta hrozná zpráva znamená. Úplně se jí sevřel žaludek. „Určitě, Jeme?“ Pošetilá otázka. Za normálních okolností by ji nikdy nepoložila. Nedalo se předpokládat, že by se Jem zmýlil v něčem tak strašlivém, jako byl skon novopečeného hraběte. Jem se zatvářil pokud možno ještě sklíčeněji. „Ano, slečno Gábi. Určitě. Byl jsem u toho, když Jeho lordstvo vypustilo duši. Vydal se s družinou na lov tygra a šelma se vynořila z houští, když to nikdo nečekal. V nastalém shonu někdo vystřelil a ta rána ho zasáhla. Zemřel téměř okamžitě. Nebylo mu pomoci.“ „Ach, můj bože.“ Gábi zavřela oči. Zatočila se jí hlava. V měsících po otcově smrti se na Markusův příjezd napůl těšila, napůl se ho obávala, vždyť nevlastního bratra viděla jen jedenkrát v životě. S příchodem nového hraběte se daly očekávat změny: v postavení sester Banningových by nastal obrat. K lepšímu, jak doufala, ačkoliv ji život poučil, že to může být i k horšímu. Jenže co může být strašnějšího než vidět, jak Claire a po ní Beth čeká stejný osud, jaký potkal ji? Otec, jenž neskutečně pohrdal ženami a nebyl s to projevit svým dětem sebemenší špetku náklonnosti, se jí střídavě vysmíval nebo ji naprosto přehlížel. Co se peněz týče, držel je zkrátka – a přitom se jednalo o velmi zámožného muže. Na jídle pro ně se šetřilo tak, že se mnohdy ani dosyta nenajedly. Chřadly bez užitku s nepatrnou nadějí na manžela a děti, či vůbec na život mimo prostorný a odlehlý Hawthorne Hall. Gábi si náhle uvědomila, co by mohlo být horší: kdyby navždy ztratily svůj domov a přišly o prostředky, jež jim dovolují v něm žít, byť si nemohou vyskakovat. Kdyby jim nezbývalo nic jiného než opustit Hawthorne Hall a postarat se o sebe samy. Budou-li mít štěstí, mohou skončit jako vychovatelky či společnice. Beth je příliš mladá, aby si obstarala nějaké místo, uvědomila si Gábi, když se pokusila přemýšlet s chladnou hlavou, a Claire – 11
copak by ji někdo zaměstnal? Takovou krasavici? Vždyť stačilo, aby se procházela po Yorku, nejbližším trochu významnějším městě, a všichni se za ní ohlíželi. Žádná úctyhodná žena by Claire nenabídla místo, uvědomila si Gábi se silným pocitem nevole. Jen ona, ve zralém věku dvaceti pěti let, s obyčejným, ničím se nevymykajícím zjevem a kulhající kvůli úrazu, který utrpěla jako dvanáctiletá, by jako jediná z nich snad mohla sehnat nějaké za opatření. Zdalipak by si mohla s sebou vzít sestry, kdyby se jí přece jen poštěstilo získat nějaké zaměstnání? Nejspíš ne. Téměř určitě ne. Zvláště až by budoucí chlebodárce uviděl Claire. Co si počnou? Ta otázka jí neodbytně vířila v hlavě. Gábi se sevřelo srdce a málem se jí zmocnila panika. Náhle jí statkář Cuthbert a pan Preston připadali jako záchranný člun na rozbouřeném moři. Pokud by si Claire musela vybrat, raději by se provdala za jednoho z nich, než aby byla vržena do světa málem jen s tím, co má na sobě. Ale počkej, řekla si odhodlaně Gábi ve snaze potlačit rostoucí obavy, na takové úvahy je příliš brzy. Musí tu být i jiné možnosti. Jen ji dosud žádná nenapadla. „Zanechal… rodinu? Syna?“ Gábi se rozbušilo srdce poslední slabounkou nadějí. „Myslím, že Jeho lordstvo se neoženilo a nezanechalo potomky, slečno Gábi. Bezpochyby by si vybralo vhodnou anglickou nevěstu, až by se rozhodlo odjet domů a zaujmout zde své místo.“ „Ano.“ Gábi si zhluboka povzdechla. Ať už se s ní a jejími sestrami stane cokoliv, musí okamžitě podniknout jisté kroky, uvědomit určité lidi o skonu lorda Wickhama. Nedávno se stejného úkolu zhostila po smrti otce, takže jí přišlo, že si dokáže poradit. Musí to oznámit panu Challowovi, otcovu právníkovi, a také bratranci Thomasovi… Při té představě polilo Gábi horko. Po bratrově smrti přejde titul hraběte a vše, co k němu náleží, na nejbližšího mužského dědice, ctihodného Thomase Banninga, syna otcova zesnulého bratrance. Otec Thomase nesnášel a ten mu spolu s příšerně arogantní manželkou lady Maud a dvěma hloupě se culícími dcerami oplácel jeho nevraživost stejnou 12
mincí. S ním a jeho rodinou se Gábi sešla jen párkrát, naposledy na otcově pohřbu. Choval se k ní a k jejím sestrám s chladnou zdvořilostí a jeho žena a dcery také nehýřily ohleduplností. Ona, Claire a Beth mu teď budou vydány na milost a nemilost, uvědomila si Gábi a při té představě se jí sevřel žaludek. Otec, který nesnášel ženy, v poslední vůli své tři dcery nijak nezaopatřil, což ke své nelibosti zjistila až po jeho smrti. Neměly žádný příjem, žádný vlastní majetek. Zanechal je zcela závislé na štědrosti – či naopak skrblictví – nového hraběte. Ne poprvé Gábi napadlo, zda otec po smrti nepřišel do pekla. Strašné, že si dcera připouští takové myšlenky, nedokázala však potlačit pocit, že v tom případě by se jednalo o spravedlivou odplatu za bídu a utrpení, jež způsobil těm, jichž si měl za života víc hledět. Možná jim Thomas dovolí, aby zůstaly žít v Hawthorne Hallu, přemítala bez valných vyhlídek. Třeba by jeho ženu potěšilo, kdyby měla Matthewovu směsku, jak se přezíravě vyjadřovala o Gábi a jejích sestrách, neboť každou z nich přivedla na svět jiná hraběnka z Wickhamu, pod dohledem jako chudé příbuzné. Jenže pak si znovu vzpomněla na Claire a bylo jí jasné, že žádná naděje není na místě. Maud nesnese, aby se Claire pohybovala v blízkosti jejích nehezkých dcer. „Slečno Gábi, Jeho lordstvo vám napsalo dopis.“ Po těch slovech se Gábina pozornost opět soustředila na Jema. „Dopis?“ Až ji překvapilo, že se jí v hlase neodrazilo nic z to ho, co ji soužilo. „Noc předtím než… než si ho našla smrt. Zrovna se vydal na tu loveckou výpravu za tygrem, jak už jsem říkal. Tam, v pustině, kam ho doprovázeli jen ti jeho pohanští domorodí sloužící, jsem s ním mluvil. Zavolal mě do svýho stanu a řekl mi, abych vám předal toto.“ Jem zašmátral v koženém vaku, jenž mu visel u pasu, vytáhl trochu zmačkaný a zašpiněný dopis a podal jí ho. Vzala si ho, zlomila pečeť a rozložila jej. Šlo o pouhý list pokrytý pár řádky naškrabanými pevnou, vypsanou rukou. Uvnitř se ukrýval další zapečetěný dopis. Ten odložila stranou a začetla se do bratrova psaní. 13
Má drahá Gábi, stálo v něm, podle toho, co vím a co jsem se doslechl o našem otci, jsem ochoten věřit, že jsi přinejmenším leccos zamlčela o stavu, v jakém se nyní nacházíte. Chci tě požádat o prominutí, že jsem se o celou záležitost nezajímal dříve. Musím se otevřeně přiznat, jak mě mrzí, že jsem se nepostaral o blaho svých sester, a tudíž ti dávám svolení, abys vzala naši sestru Claire do Londýna na společenskou sezónu. Zařiď vše potřebné na patřičné úrovni a dle svého uvážení čerpej z mých prostředků. Přikládám dopis s příslušnými pokyny pro právníky, pány Challowa, Mathera a Yadona. Náhodou mi má situace dovoluje, abych vážně uvažoval o cestě do Anglie, takže se k vám možná za nějakou dobu v Londýně připojím. Těším se, že se lépe poznáme a že se při té příležitosti seznámím s Claire a s malou Beth. Srdečně tě objímám, Markus Gábi při pohledu na vzletné písmo nečekaně vyschlo v krku. Bratrova slova zněla tak věrohodně, zdálo se, že byl skutečně ochoten postarat se o ně, a přitom jí po něm nezůstalo nic jiného než tento list spolu s matnými vzpomínkami na jeho návštěvu v Hawthorne Hallu, když jí bylo sotva jedenáct. Přišlo jí to nespravedlivé. Jenže tak to v životě chodí, jak dobře věděla. „Gábi, Gábi, to mluvíš s Jemem?“ Dveře pracovny se bez varování rozletěly. Do místnosti vpadla lady Elizabeth Banningová, rozkošná patnáctiletá rusovláska, dosud ještě dětsky boubelatá. Ač obvyklá doba, kdy měly nosit smutek za svého otce, již dávno uplynula, měla na sobě stejně jako Gábi strohé černé šaty, a to z prostého důvodu, že šlo o nejnovější svršky, které sestry vlastnily. Peníze na nákup smutečního oblečení jim neochotně poskytl pan Challow. Prý by neměl schválit žádné výdaje bez posvěcení jejich bratra. Prozradil jim, že i další vyplácení skromného příjmu, který Gábi umožňoval hradit chod domácnosti, se stalo předmětem dohad uvnitř právnické kanceláře. Nakonec padlo rozhodnutí, že bez zpráv od nového hraběte bude lepší ponechat věci tak, jak jsou, dokud nedorazí pokyny, že mají jednat jinak. 14