Prolog Londýn Květen 1822
Drahá Šarloto, doneslo se mi, že lady Venécie, Tvá bývalá žačka, opět odmítla dokonale vhodného nápadníka. Jakožto nezávislý pozorovatel soudím, že si lady zřejmě bere Tvé rady pro dědičky příliš k srdci. Jestli nebude opatrnější, dosáhne jen toho, že z ní bude osamělá stará panna. Tvůj bratranec Michael
Dcery jsou pro muže pohromou. Tak uvažoval Quentin Campbell, hrabě z Duncannonu, jemuž jeho čtyřiadvacetiletá dcera hýbala žlučí. Doufal, že ve škole pro mladé dámy, kterou provozovala paní Šarlota Harrisová, se naučí poddajnosti, ale Venécie tam pochytila ještě větší drzost. Po své matce zjevně zdědila nejen půvab, ale i vzpurnou povahu. A on už toho začíná mít právě dost! Našel ji v kuchyni jejich londýnského domu, připravovala ten odporný léčivý odvar, kterým mu pak prolévala hrdlo. „Jak se opovažuješ odmítnout vikomtovu nabídku k sňatku, když jsem mu dal svolení, aby se o tebe ucházel?“ spustil zhurta. Venécie, chladná jako horské jezero, dál drtila jakýsi nachový květ na prášek. „Papá, kdyby ses mě zeptal, než mu dáš svo lení…“ — 9 —