Smyslnost

Prolog LONDÝN, BŘEZEN 1810

H

edvábná pouta se mu zařezávala do zápěstí a umocňovala pocit vzrušení. Dobrovolný zajatec Damien Sinclair ležel bezbranný, s oběma pažemi připoutanými ke sloupkům postele šarlatově čer− venými hedvábnými šátky.

Ve zlatě rámovaném zrcadle, umístěném nad hlavou, mohl po− zorovat svůj obraz: nahé svalnaté tělo kontrastující se sněhobílým prostěradlem, zcela ztopořené mužství trčící z kudrnatého ebenově černého klína.

Jeho mučitelka, rozkošná Elisa Swannová, stála nad ním, oble− čená pouze v to nejprůsvitnější mušelínové negližé, jaké si je možno představit, když nepočítáme smaragdový náramek, který jí věnoval na začátku jejich milostných hrátek. Zelené kameny, ve kterých se odráželo mihotavé světlo svící, zdobily její útlé zápěstí, zatímco rudou rtěnkou zvýrazněné bradavky nestydatě vykukovaly z průsvit− né látky s vypočítavou lascivností, aby vzbudily žádost jednoho z nej− zkušenějších svůdců.

Londýnská primadona, která používala umělecké jméno Stříbrná labuť, vzhledem ke svým stříbřitě blond vlasům, odváděla skvělý výkon. Oba věděli, že toto představení jí má zajistit pozici vydržované milenky. Roztomilá Elisa mu chtěla dokázat, že je této pozice hodna. „Jsem vám vydán napospas,“ hodnotil Damien škádlivě svou situaci. „Předpokládám, že mě čekají neobyčejné věci.“ „Máte pravdu, můj pane, vyhovuje mi, když se nemůžete bránit,“ řekla hlubokým melodickým hlasem, jenž nezapřel, že je zvyklá mlu− vit z jeviště. „Jsem celý nedočkavý, drahoušku.“ Ze stolku stojícího vedle lůžka vzala jezdecký bičík a lehce s ním Damiena pošimrala na hrudi. Muž povytáhl udiveně obočí a uva−

7

žoval, jestli se herečka mylně domnívá, že se musí uchýlit k sadis− tickým způsobům, aby ho dokázala vzrušit.

Od raného mládí vedl život plný pletek a radovánek. Navzdory své skandální pověsti i navzdory tomu, že stále vyhledával nové a nové zážitky, nedostal se ještě tak daleko, aby potřeboval per− verznost k vyvolání tělesné touhy. Jeho pohlavní choutky byly silné a reagoval okamžitě, obzvláště v přítomnosti krásné ženy.

A Stříbrná labuť vypadala nádherně. Zřejmě byla i dostatečně vní− mavá, protože když mu pohlédla do očí, zaváhala. „Myslím,“ pokračovala, „že není třeba použít síly, abych vás udržela vzrušeného. To, co mi tu v celé nádheře předvádíte, úplně stačí. Jste obdivuhodně obdařen…!“ V duchu jejich laškování se na ni místo odpovědi ušklíbl a pak vyloudil okouzlující úsměv. „Můj rozměr vám není vhod?“ Rudé rty se roztáhly k úsměvu. „Právě naopak, můj pane.“ Pokynem hlavy ukázal na bičík. „Vždycky jsem považoval účinek bolesti coby afrodiziaka za poněkud nadhodnocený. Obávám se, že budete muset být mnohem vynalézavější, kočičko.“ „Budu se snažit.“ Odhodila bičík na koberec, položila prst na svůj smyslný spodní ret a předstírala zamyšlení. „Nechte mě přemýšlet. Muž, o jehož milování kolují legendy…, ďábelský divoch, o němž se říká, že pod ním ženy křičí slastí. Čím mohu tak úžasného milence překvapit?“ Pomalu si rozepnula sponu na náramku. S poťouchlým úsměvem omotala šperk kolem jeho ztopořeného pyje a znovu sponku za− klapla. Jeho erekce se viditelně ještě zvýšila.

Tvrdé kameny dráždivě chladily na jeho rozpáleném mužství a ten pocit způsobil, že se zachvěl. Odměnil svou trýznitelku oceňu− jícím úsměvem. „Je to pro vás dostatečně vynalézavé, můj zkažený lorde Sine?“ Zasmál se příjemným hlubokým smíchem. „Uznávám, že máte představivost.“ „Říká se, že obdivujete u milenek nestoudnost.“ „Nestoudnost může mít své opodstatnění.“ „Tak vám předvedu, jak nestoudná umím být já.“ Chladnokrevně objala prsty jeho pulzující důkaz mužnosti a za− čala ho pomalu hladit.

8

„Takového hřebce,“ říkala sevřeným hrdelním hlasem, „člověk nevidí často.“ Damien zavřel oči s blaženým povzdechem a odevzdal se do ru− kou své zkušené milence.

Rty, jazykem i zuby laskala jeho stojící penis, mučivě ho dráždila vypočítavými doteky, až se Damien ocitl na samém pokraji vyvr− cholení. „Zkoušíte… moji výdrž, zlatíčko,“ řekl hlasem zdrsnělým vzru− šením. „To byl přece náš cíl, můj pane.“ Věnovala mu koketní úsměv. „Ano, ale rád bych, abyste se ke mně připojila. Bylo by ode mne neomluvitelně sobecké, kdybych všechnu rozkoš zabral jen pro sebe. Pojďte, sedněte si na mne.“ Odstoupila, protože jí dělalo potěšení ho škádlit. „Nejste právě v pozici, kdy byste mohl vznášet požadavky, uvědomujete si to?“ „Ne?“ S rukama stále přivázanýma za hlavou se Damien náhle otočil, vymrštil nohy a zahákl je za její stehna. Přitáhl překvapenou Elisu na sebe. „Dobře…, když na tom trváte.“ Se zřejmou chutí se Elisa natáhla celým tělem na něj, takže se mu obličej octnul právě v úžlabí jejích bujných ňader.

Když ucítil přes jemný mušelín hroty jejích bradavek, prudce se nadechl. Potlačil vlastní touhu, aby jí pomohl ke vzrušení. Přisál se k ní a jazykem a zuby dráždil to plné a smyslné poprsí.

Hlasitě sténala blahem, zdvihla boky a sedla si obkročmo na Da− miena. Horečnými chtivými pohyby se o něj třela. Damien zasykl bolestí, když se mu zapomenutý náramek zaryl do klína. Bez dechu zašeptal: „Ten náramek, drahá, pokud mě nechcete zbavit mého mužství, buďte tak hodná – a zbavte mě toho šperku.“ Nadzdvihla se nad ním, oči s těžkými víčky ztmavlé vášní, a rych− le hmátla po překážejícím náramku. Když ho zbrkle odhodila na po− dlahu, pohlédla Damienovi do očí a zaškemrala. „Můj pane…, pro− sím… “ „O co prosíte?“ zasmál se škádlivě. „Vždyť jste to vy, kdo ovládá situaci. Já jsem jen váš bezmocný zajatec.“ Znovu se nadzdvihla a zůstala obkročmo přímo nad jeho ztvrd− lým penisem. Cítil, jak je trojúhelník plavých kudrlinek v jejím klíně zvlhlý.

9

„Ano, drahoušku, osedlejte mě.“ Bez dalšího pobízení nasedla na jeho ztopořený pyj a vydechla blaženou úlevou. Damienovi klesla hlava na lůžko a vychutnával její horké lůno. Potom pozdvihl boky, a zabořil se tak hlouběji do té kluzké horké skulinky, za což byl odměněn dalšími slastnými vzde− chy.

Ještě jednou zopakoval svůj pohyb, než převzala iniciativu a za− čala se na něm rytmicky pohybovat. Tempo se rychle zvýšilo a Damien se připojil k jejím pohybům, aby podpořil tuhle divokou, vášnivou milenku. Byla tak rozpálená, že už se nedokázala déle ovlá− dat. Sténala v divoké touze po vyvrcholení, narážela na něj se zvířecí náruživostí a pak se s vítězným výkřikem oddala chvějivým vlnám orgasmu.

I když už znaveně klesla na jeho tělo, Damien oddaloval okamžik vlastního vyvrcholení, aby ještě stačil vychutnat záchvěvy jejího těla, než se sám ponořil do temného sevření vášně. Prohnul se v mohutné křeči a uvolnil to sžíravé napětí, které jako by mu chtělo roztrhnout slabiny.

Když se probral z opojení, zjistil, že Elisa ho stále ještě zakrývá svým tělem, cítil, jak ho chladí její dech na zpocené kůži, zatímco ho hedvábná pouta nepříjemně škrtí kolem zápěstí. „Kočičko, můžete mi pomoci?“ Malátně se natáhla, aby uvolnila uzly, a potom dopadla mezi polštáře. „Říká se,“ mumlala obdivně, „že jste muž legendární vášnivosti. ,Zkažený a nádherný‘ – takhle přesně jsem to slyšela. Teď mohu po− tvrdit, že ty pověsti nepřehánějí. Ale nikdy jsem neočekávala, že budete tak… ohleduplný milenec.“ Jeho odpověď přišla okamžitě – odpověď, kterou si přála slyšet. „Vaše pověst o vás také nelhala, Eliso. Splňujete všechny mužské představy.“ „Takže, shledáváte moje… služby uspokojivé, můj pane?“ Sexuálně uspokojen, i když nenaplněn – což se mu v poslední době stávalo stále častěji –, Damien zamumlal cosi, co se mohlo po− važovat za souhlas. Jejímu výkonu rozhodně nemohl nic vytknout.

Začínal si uvědomovat, že chyba bude patrně v něm.

Výjimečná madam Swannová by mohla být výbornou milenkou.

Jak její výkon v budoáru, tak její výkony na jevišti jasně svědčily

10

o tom, že je opravdu nadaná. Tahle vnímavá, smyslná a horkokrevná žena mohla snadno uspokojovat jeho vášeň. Celý Londýn ji obdivuje, dokonce už byla předmětem několika soubojů. Když ona nedokáže ukojit ten nepokoj, který v něm hlodá, pak zřejmě očekával víc, než je možné.

Damien otevřel oči a přistihl ji, jak si ho prohlíží. Bezpochyby právě v duchu vypočítávala, kolik bude stát zařízení nového domu, kočár, služebnictvo a šperky. „Vím,“ začala opatrně, „že v současné době nemáte stálou mi− lenku.“ „To jste rozhodně nemohla přeslechnout, že?“ odpověděl suše, protože narážela na skandální ukončení jeho poslední známosti. „Skutečně toho bylo v uplynulých dnech plné město.“ „Určitě se hrozně přehánělo.“ „Možná. Zhýralý baron Sinclair je zřejmě prvotřídní sousto pro všechny pomlouvače. Ale zrnko pravdy na tom musí být, ne?“ „A co jste vlastně slyšela?“ „Že když jste dal vale lady Varleyové, hrozila vám, že skočí do Temže. A vy jste jí nabídl, že ji dovezete do přístavu ve svém kočáře, aby s tím nemusela dlouho otálet.“ Damien se při vzpomínce ušklíbl. „Jen jsem jí nabídl, že ji odvezu domů. Byla z toho celá rozrušená.“ „Umím si představit, jak vás takové scény musí otravovat,“ po− znamenala madam Swannová. „Mě také. Znám dobře z vlastní zku− šenosti, jak to člověka obtěžuje, když se někoho nemůže zbavit. Není nic příjemného na tom, když se na vás pověsí nějaká vznešená dáma a prohlašuje, že vás bude milovat až za hrob.“ „Ta dáma mě vůbec nemilovala, ujišťuji vás. Jen si to namlouvala.“ „Stejně se říká, že máte za sebou spousty zlomených srdcí, můj neřestný lorde.“ Nato vydal jen nezávazné zamumlání.

Smyslným gestem Elisa uhladila neposlušný pramen jeho havra− ních vlasů. „Myslím, že ta příhoda dává ponaučení. Nikdy neztrácej srdce pro neřestníka.“ Damien se usmál svým obvyklým okouzlujícím způsobem, ale do očí jí nepohlédl. „To je moudrá rada, drahá. Ale mám ještě jed− nodušší řešení. Neztrácej srdce pro nikoho.“

11

„Já považuji lásku spíš za obchodní věc.“ Zřetelně se snažila ho uklidnit. Naznačovala, že nebude dělat žádné scény, až se rozhodne známost s ní ukončit.

Neměl chuť se vázat v nějakém stálém vztahu. Jeho známosti trvaly zřídka víc než několik měsíců, a rozhodně si nedržel milenku déle než jednu sezónu. Ze zkušenosti věděl, k jak špatným koncům vedou dlouhé známosti. A rozhodně nechtěl následovat svého otce, aby podlehl ženskému kouzlu tak zničujícím způsobem. Ani kvůli takové krásce, jako je Stříbrná labuť.

Než ale mohl nějak reagovat na její skryté nabídky, ozval se na chodbě zvuk rychlých kroků, které se zastavily přede dveřmi lož− nice.

Nedočkavé zaklepání se zdálo dost naléhavé. „Prosím za prominutí, milostpaní,“ volal nervózní ženský hlas, „ale je tu nějakej pán, chce mluvit s Jejich Lordstvem.“ Elisina krásná tvář se zkřivila vztekem. Vyskočila z postele a pře− běhla ke dveřím. Otevřela je jen tolik, aby do štěrbiny mohla zasy− čet. „Říkala jsem ti, že mě nikdy nesmíš vyrušovat, když mám ná− vštěvu!“ „Ale von řiká, že to hrozně spěchá. Že prej máte říct Jeho Lord− stvu, že se menuje pan Haskell.“ Damien zaslechl jméno svého sekretáře a zamračil se. Přemýšlel, jaká neodkladná záležitost ho sem přivádí, a přehodil nohy přes okraj postele, aby dosáhl na své saténové večerní kamaše. Zatímco krásná madam Swannová nadávala ubohé služebné jako stará trhov− kyně, posbíral zbytek svého oblečení a šel ke dveřím. „Říkala jste pan Haskell?“ zeptal se služebné. „Jo, pane,“ třesoucí se dívka udělala pukrle a honem vrhla vy− strašený pohled na svou paní. „Pustila sem ho do zelenýho pokoje, pane.“ Damien se vrhl ke schodům, následován herečkou, jež v rych− losti popadla šál, aby se trochu zahalila.

Bez potíží našel zelený salon, kterým rázoval jeho sekretář, Geor− ge Haskell. Byl to vysoký mladík příjemného zevnějšku, neurčitě hnědých vlasů a na nose mu seděly brýle se zlatými obroučkami.

Normálně to byl veselý mládenec, ale tentokrát se tvářil tak vážně, jak ho jeho zaměstnavatel ještě neviděl.

12

„Co se děje, Georgi? To musí být opravdu důležité, když jste přišel právě sem.“ Sekretář pohlédl na herečku, která se ledabyle opírala o veřeje. „Přišel jsem v naléhavé záležitosti, můj pane. Mohu s vámi mluvit o samotě?“ Elisa se roztomile zapýřila. „Ale přirozeně, nechám vás o sa− motě.“ Poslušně couvla a zavřela dveře. „Co je?“ Damien už byl netrpělivý. „Obávám se, že mám špatnou zprávu. Vaše sestra měla ne− hodu.“ Damien měl náhle pocit, že se mu zastavilo srdce. „Olívie?“ Byla to zbytečná otázka. Měl jenom jednu sestru, asi o patnáct let mladší, než byl sám. Žila v ústraní na jejich venkovském sídle Rose− woodu. „Nehodu jakého druhu?“ „Neznám ještě všechny podrobnosti – zpráva, kterou poslal soud− ní sluha, byla psaná ve zřejmém spěchu. Zdá se, že slečna Sin− clairová spadla ze schodů. Když nabyla vědomí, zjistilo se, že nemá žádný cit v nohách. Povolali doktora, ale nenašel žádné zlomeniny.

Domnívá se, že má zraněnou páteř. Může se stát, že bude na doživotí invalidní.“ Damien byl šokován. „Obávám se, že to ještě není všechno,“ dodal tiše George. „Co ještě máte?“ otázal se chraptivě. „Je tam zmínka, že k tomu zranění došlo, když…“ „Tak k čertu, vymáčkněte se!“ „Vám to snad tak vadit nebude, pane, ale… byl to nezdařený útěk.“ „Cože?!“ Damien kroutil nevěřícně hlavou. Přece nemůže věřit tomu, že jeho stydlivá, dobře hlídaná sestra se pokusí o něco tako− vého. Navíc, ta přísná guvernantka, kterou pro ni najal, by to nikdy nepřipustila. „To je nemožné. To musí být nějaký omyl.“ „Doufejme,“ připustil George nejistě. „Kdo je ten muž?“ „Muž?“ „Ten svůdce. Za koho se chtěla provdat?“ „V dopise se zmiňují o lordu Rutherfordovi, ale není jasné, jestli je to pravý viník.“

13

Damien věděl, že vikomt Rutherford je divoký mladý muž, který nedávno obdržel titul. „Tady,“ podal mu dopis, „možná si to budete chtít přečíst sám.“ Damien popadl pomačkaný kus papíru a snažil se rozluštit téměř nečitelné písmo soudního úředníka. K tragické nehodě došlo v Al− cesteru, v hostinci U čtyř lvů, což je hojně navštěvovaná zastávka dostavníků nedaleko Rosewoodu. Zpráva popisovala rozsah Olívii− na zranění a potom vysvětlovala, jak asi došlo k nehodě. Bellows psal: Činí mi utrpení oznamovat vám takové neštěstí, ale pochopil jsem, že vaše sestra plánovala útěk. Bohužel se na poslední chvíli ukázalo, že dotyčný mladý muž couvnul. Slečna Olívie opouštěla místo ve spěchu a rozrušení, což zřejmě přispělo k jejímu pádu. Lord Rutherford okam− žitě poslal pro lékaře, ale ten nemohl pomoci ani jí osobně, ani její zkažené pověsti.

Doufám, že se mi tento politováníhodný případ podaří udržet v taj− nosti co nejdéle, ale vím, že to nepůjde navždy. Prosím vás, pane, o pokyny a radu, jak co nejlépe jednat v této nepříjemné situaci.

Váš ponížený služebník, Sidney Bellows Damien si zoufalým gestem prohrábl vlasy. Byl hlavním účast− níkem tolika skandálů, že se nedaly ani spočítat, ale svou sestru držel ukrytou na venkově, v péči té nejpřísnější vychovatelky, jakou nalezl. A teď to vypadalo, že i přesto se Olívie neubránila skandálu.

Dokonce si ho sama způsobila. A ještě ke všemu se vážně zranila…, možná s trvalými následky.

V hrudi mu lomcoval zběsilý vztek. Z dopisu nebylo jasné, kdo je svůdcem, ale ať je to kdokoli, pozná Damienův hněv. Prožene mu hlavou kulku, a nebo, ještě lépe, zaškrtí ho vlastníma rukama. „Dovolil jsem si,“ mumlal sekretář, „připravit váš cestovní kočár.

Myslel jsem, že budete chtít hned odcestovat domů.“ „Ano…,“ odpověděl Damien nepřítomně, pořád ještě zasažen šokem.

Rychle se dooblékl. Kravata spadla na podlahu, když se snažil navléknout kabátec. Pak si přehodil plášť přes ramena a dal se k vý− chodu.

14

Jakmile vyšel z místnosti, položila mu Elisa svou půvabnou ručku na paži, aby ho zastavila. „Snad nemyslíte vážně, že odcházíte, můj pane?“ „Promiňte mi, ale musím.“ „Ale ještě jsme nedokončili…“ Naši dohodu, chtěla zřejmě říci.

Damien netrpělivě zaťal čelisti a jeho odpověď zcela postrádala jeho obvyklý šarm. „Musím odejít v naléhavé záležitosti.“ Omluvně se usmála. „Ach, to mě hluboce mrzí. Vaše návštěva byla tak krátká.“ „Vrátím se, až to bude možné.“ Rychle se uklonil a osvobodil svou paži z jejího sevření.

Okouzlující svůdce byl zapomenut, svého sekretáře následoval jen muž plný starosti o nebohou dívku – a plný zloby a touhy po po− mstě.

15