Sním o tobě by Domino Knihy

1 Ve stínu stála osamělá ženská postava. Opírala se o zeď oprýskané noclehárny a ramena měla shrbená, jako by byla nemocná. Derek Craven, který přicházel od zadních dveří herny, po ní sjel tvrdýma zelenýma očima. V ulicích Londýna nebyl takový obrázek ničím neobvyklým a zvlášť v některých oblas− tech se dalo lidské utrpení spatřit ve všech možných podobách. Tady, poměrně blízko nádhery paláce svatého Jakuba, byly oprýskané budovy jen hromadou špíny. Toto místo se hemžilo žebráky, prostitutkami, podvodníky a zloději. Lidmi, jako byl on sám. Žádnou slušnou ženu by tady člověk nenašel, zvlášť po set− mění. Ale pokud to byla prostitutka, byla dost podivně oblečená. Šedý plášť, vpředu rozepnutý, odhaloval tmavé šaty, upnuté až ke krku. Z kapuce jí vyklouzla kadeř vlasů neurčité hnědé barvy. Možná čekala na svého zatoulaného manžela, ale taky to mohla být mladá prodavačka, která zabloudila. Lidé se na ženu letmo dívali, ale míjeli ji, aniž změnili krok. Jestli tady zůstane stát déle, mohli by ji znásilnit nebo okrást, či dokonce zbít nebo i zabít. Gentleman by k ní zašel, zeptal se, jestli je v pořádku, a zajímal se o její bezpečí. Ale on žádný gentleman není. Derek se odvrátil a kráčel dál po rozbitém chodníku. Vyrostl na ulici – narodil se v kanále, vycho− vala ho skupina zpustlých prostitutek a v mládí ho vzdělávali kriminálníci všecho druhu. Dobře ovládal způsob, jak týrat ne− opatrné, jak několika rychlými hmaty oloupit muže nebo mu zmáčknout krk. Ženy byly často používány jako volavky, dělaly zeď nebo dokonce i samy útočily. Hebká ženská ruka dokázala

pořádně ublížit, když držela železný klacek nebo punčochu s půl− kilovou či kilovou koulí. Za nějakou chvíli si Derek uvědomil, že blízko za sebou slyší kroky. Zněly tak divně, až ho zamrazilo. Dvoje těžké mužské kro− ky. Úmyslně změnil tempo a ony se přizpůsobily. Nějací muži ho sledovali. Možná je poslal jeho konkurent, Ivo Jenner, aby vyvola− li hádku. Tiše zaklel a začal zatáčet za roh. Podle jeho očekávání se na něho vrhli Rychle se obrátil a kryl si obličej pěstmi jako boxer. Spoléhal na instinkt a léta zkušeností, přesunul váhu na jednu nohu a druhou nohou kopl jednoho z útočníků do žaludku. Muž překvapeně zalapal po dechu a za− vrávoral. Derek se otočil, vyrazil hákem po druhém muži, ale bylo příliš pozdě… Do zad a do hlavy ho udeřilo něco kovového. Rána ho omráčila a on ztěžka padl na zem. Dva muži přelezli přes jeho kroutící se tělo. „Udělej to rychle,“ řekl tiše jeden. Derek cítil, jak se mu hlava zaklání dozadu. Vyrazil sevřenou pěstí, ale přitiskli mu paži na zem. Na tváři ucítil říznutí, v uších slyšel ohlušující řev a oči a ústa mu zaplavilo mokré horko… jeho vlastní krev. Zasténal a pokusil se osvobodit od tupé bolesti. Stalo se to moc rychle. Nedokázal je zastavit. Vždycky se bál smrti, protože podvědomě věděl, že takhle nějak přijde. Ne v míru, ale plná bolesti, násilí a temnoty. Sára se zastavila, aby si prošla informace, které se jí zatím podařilo získat. Přes brýle zírala na nová slangová slova, která dnes v noci slyšela. Jazyk ulice se rok od roku rychle měnil a ten vývoj ji fascinoval. Opřela se o zeď, probírala se svými poznámka− mi a tužkou naškrábala pár oprav. Hazardní hráči nazývali karty listy a varovali se navzájem, aby si dávali pozor na chlupaté, což byli patrně policisté. Měla tam dvě slova, která označovala pouliční zloděje a rozdíl mezi nimi musela teprve zjistit. Tedy, měla by to zjistit… musí přece používat správné termíny. První dva romány, které napsala, Mathilda a Žebrák, byly ceněny pro její smysl pro detail. Nechtěla, aby ten třetí, zatím bez názvu, byl plný nepřesností.

Říkala si, jestli by muži, kteří přicházeli a odcházeli z herny, mohli její otázky zodpovědět. Většina z nich byla docela sešlá, byli neoholení a nemytí. Možná by nebylo moc moudré se jich na něco vyptávat – asi by jim nebylo vhod, kdyby je vytrhla z jejich večerních radovánek. Na druhou stranu, potřebovala s nimi mlu− vit kvůli své knize. A Sára si vždycky dávala pozor, aby neposu− zovala lidi jenom podle jejich vzhledu. Najednou si všimla, že se na konci ulice rozléhá nějaký povyk. Pokoušela se zahlédnout, co se děje, ale ulice byla skryta ve stínu. Složila papír, schovala ho do kabelky a zvědavě se pustila dopře− du. A prudce zrudla, když se k ní donesla záplava sprostých slov. V Greenwood Corners tak nemluvil nikdo, kromě starého pana Dawsona, když se na každoroční vánoční oslavě opil kořeněným punčem. Bojovali tam spolu tři muži. Vypadalo to, že dva z nich drží třetího na zemi a bijí ho. Slyšela zvuk pěstí dopadajících na tělo. Sára se nejistě zamračila a pevně sevřela kabelku. Byla vystrašená jako králík. Nebylo by moc moudré se do toho zaplést. Byla tady jako pozorovatel, ne jako účastník. Ale ta ubohá oběť tak žalostně sténala… a najednou si s hrůzou uvědomila, že se v rukou útoč− níků zablýskla čepel nože. Oni ho zavraždí! Sára chvatně prohrabávala kabelku a hledala pistoli, kterou s sebou na svých výzkumných výpravách vždycky nosila. Ještě nikdy ji proti nikomu nepoužila, ale trénovala střelbu na terč na vesnickém poli jihovýchodně od Greenwood Corners. Vytáhla malou zbraň, natáhla kohoutek a chvíli zaváhala. „Hej, vy tam!“ vykřikla a snažila se, aby to znělo silně a autori− tativně. „Okamžitě přestaňte!“ Jeden z mužů se na ni podíval, ale ten druhý ji ignoroval a znovu zvedl nůž. Vůbec ji nepovažovali za hrozbu. Skousla si ret, zvedla chvějící se ruku s pistolí a zamířila vlevo od nich. Nechtěla nikoho zabít – to by její svědomí neuneslo – ale možná je ten hla− sitý zvuk vystraší. Ruka se jí přestala chvět a Sára stiskla kohoutek.

Když ozvěna výstřelu utichla, otevřela oči, aby viděla výsle− dek svého úsilí. Ke svému úžasu si uvědomila, že jednoho z těch mužů neúmyslně zasáhla… ach bože, zřejmě do krku! Padl na kolena a rukama si svíral ránu, ze které prýštila krev. Najednou se zachroptěním padl dopředu. Druhý muž ztuhl strachem, ale Sára mu neviděla do tváře, protože ji měl ve stínu. „Okamžitě běžte pryč,“ volala a hlas se jí třásl hrůzou. „Jinak… jinak vás taky budu muset zastřelit!“ Zdálo se jí, že se rozplynul ve tmě jako duch. Přikradla se ke dvěma tělům, která ležela na zemi. Zděšeně otevřela ústa a okamžitě je přikryla dlaní. Teď naprosto jistě viděla, že jeden z mužů je mrtvý. Obešla ho a pomalu přistoupila k druhému muži ležícímu na zemi. Tvář měl celou od krve. Kapala mu z černých vlasů a vsako− vala do náprsenky jeho večerního obleku. Dělalo se jí špatně při představě, že její pomoc přišla příliš pozdě. Sára vložila pistoli zpět do kabelky. Bylo jí zima a celá se chvěla. Za celých dvacet pět let života nic podobného nezažila. Dívala se z jednoho těla na druhé. Kéž by byl poblíž nějaký strážník nebo některý z těch nových výborně vycvičených detektivů. Něco by se mělo stát! Někdo by se tady měl rychle objevit! Prostupoval ji pocit viny. Pane bože, jak jenom bude moct žít s tím, co udělala? Lítostivě a zároveň zvědavě se podívala na oběť přepadení. Bylo těžké rozpoznat rysy jeho zakrvácené tváře, ale byl to zřejmě mladý muž. Jeho oblečení bylo dobře ušité z toho druhu látek, které se daly koupit v Bond Street. Najednou si všimla, že se mu zvedá hruď. Překvapeně zamrkala. „P−pane?“ sklonila se k němu. Prudce se posadil a ona hrůzou vypískla. Velká ruka ji popad− la za živůtek a sevřela tak pevně, že se nemohla odtáhnout. Dru− hou ruku jí položil na tvář a jeho třesoucí se prsty jí zamaza− ly brýle krví. Po neúspěšném pokusu o únik se zhroutila vedle něho. „Zneškodnila jsem ty útočníky, pane.“ Pokoušela se odtrh− nout mu prsty ze svého živůtku, ale jeho sevření bylo jako ze železa. „Myslím, že jsem vám zachránila život. Pusťte mě… prosím…“

Dlouho trvalo, než odpověděl. Nakonec mu ruka klesla z její tváře a pomalu klouzala po paži, až našla její zápěstí. „Pomozte mi,“ chraplavě pronesl. Překvapil ji svou výslovností – nečekala, že někdo v tak vybraném oblečení bude mluvit jako nevzdělanec z východního Londýna. „Bylo by lepší, kdybych zavolala pomoc!“ „Tady ne,“ lapal po dechu. „Huso. Oloupí nás… a zabijí bez mrknutí oka.“ Jeho hrubost ji urazila a Sára měla chuť podotknout, že trocha zdvořilosti by neuškodila. Ale musel mít hrozné bolesti. „Pane,“ pokračovala nejistě, „váš obličej… Jestli mi dovolíte vzít si z ka− belky kapesník…“ „To vy jste vystřelila z pistole?“ „Bohužel ano.“ Odstrčila pistoli stranou a našla kapesník. Než ho stačila vytáhnout, sevřel jí ruku pevněji. „Pomůžu vám,“ tiše řekla. Jemně mu otřela tvář a přitlačila složené plátno na ošklivou řeznou ránu, která vedla od obočí až do středu protější líce. Bude ho hyzdit. Jen kvůli němu doufala, že nepřijde o oko. Sykl bolestí a poprskal ji krví. Sára sebou trhla, chytila ho za ruku a jemně mu ji přitiskla na tvář. „Možná byste si to tady mohl přidržet. Výborně. A teď, jestli tady chvíli počkáte, pokusím se najít něko− ho, kdo by nám…“ „Ne.“ Nepouštěl její šaty a zabořil klouby prstů do měkké látky. „Já jsem v pořádku. Pomozte mi ke Cravenovi. Do St. James Street.“ „Ale já na to nemám dost sil, ani neznám tak dobře město…“ „Není to odsud tak daleko.“ „C−co ten muž, kterého jsem zastřelila? Nemůžeme tady jen tak nechat jeho tělo.“ Odfrkl si. „Ať ho čert vezme. Doveďte mě do St. James.“ Sáru napadlo, co by dělal, kdyby odmítla. Vypadal jako muž s výbušnou povahou. Bez ohledu na svá zranění byl pořád schop− ný jí ublížit. Ruka na její hrudi byla velká a velmi silná. Sára si pomalu sundala brýle a schovala je do kabelky. Vklouzla mu rukou pod kabát, objala ho kolem štíhlého pasu

a zrudla. Ještě nikdy neobjímala muže, kromě svého vlastního otce a Perryho Kingswooda, jejího skorosnoubence. A s žádným z nich se tak necítila. Perry byl celkem ve formě, ale vůbec se nemohl srovnávat s tímto velkým, kostnatým cizincem. Namá− havě se zvedala a zavrávorala, když se o ni muž opřel. Nečekala, že bude tak vysoký. Držel ji kolem ramen, tiskl si kapesník na tvář a slabě zasténal. „Jste v pořádku, pane? Chci říct, můžete jít?“ Kuckavě se zasmál. „Kdo sakra jste?“ Sára udělala váhavý krok směrem k St. James a on klopýtal vedle ní. „Slečna Sára Fieldingová,“ představila se a opatrně do− dala: „Z Greenwood Corners.“ Zakašlal a vyplivl sliny smíchané s krví. „Proč jste mi po− mohla?“ Sára si všimla, že jeho výslovnost se znatelně zlepšila. Teď mluvil skoro jako gentleman, ale pořád tam byl ten přízvuk. „Neměla jsem jinou možnost,“ odpověděla a klesala pod jeho váhou. Jednou rukou se chytil za žebra a druhou se o ni opíral. „Když jsem viděla, co ti muži prováděli…“ „Měla jste jinou možnost,“ drsným hlasem ji přerušil. „Mohla jste odejít.“ „Otočit se zády k někomu, kdo potřebuje pomoc? To je nemys− litelné.“ „Každý to tak dělá.“ „Ale ne tam, odkud pocházím, věřte mi.“ Všimla si, že míří ke středu ulice, a vrátila se s ním na okraj do stínu. Tohle byla nejpo− divnější noc jejího života. Ani ve snu by ji nenapadlo, že půjde s cizím zmláceným mužem zanedbanou londýnskou čtvrtí. Sun− dal si z tváře kapesník a Sáře se ulevilo, když viděla, že rána už tolik nekrvácí. „Měl byste tu ránu nechat zakrytou,“ řekla. „Mu− síme najít lékaře.“ Překvapilo ji, že se nezeptal na rozsah zranění. „Všimla jsem si, že máte dlouhou řeznou ránu přes celou tvář. Ale nezdá se mi, že by byla hluboká. Pokud se to dobře zhojí, váš vzhled to moc nepoškodí.“ „Na tom nezáleží.“

Ta poznámka zvýšila Sářinu zvědavost. „Pane, máte u Cra− vena přátele? Proto tam jdeme?“ „Ano.“ „Znáte se nějak s panem Cravenem?“ „Já jsem Derek Craven.“ „Ten pan Craven?“ Vzrušením vykulila oči. „Ten, který založil ten proslulý klub a pochází z podsvětí a … Opravdu jste se naro− dil v kanále, jak se povídá? Je pravda, že vy…“ „Nemluvte tak hlasitě, sakra.“ Sára nemohla uvěřit svému štěstí. „To je náhoda, pane Cra− vene. Právě pracuji na knize o hazardu. Proto jsem teď tady. Greenwood Corners není právě živé místo, a proto jsem se roz− hodla, že pojedu do Londýna. Moje kniha bude vymyšlená, ale budou v ní popisy míst a lidí, kteří jsou nějak spojeni s hazar− dem…“ „Ježíši,“ zavrčel. „Cokoliv chcete – podělaná náhoda – jenom když budete zticha, dokud tam nedorazíme.“ „Pane…“ Sára ho odtáhla kousek stranou od malé hromádky štěrku, přes kterou by mohl klopýtnout. Věděla, že má bolesti, a tak se neurazila, když na ni byl hrubý. Ruka, která jí svírala rameno, se třásla. „Už jsme skoro na místě, pane Cravene. Budete v pořádku.“ Derekovi se točila hlava a měl co dělat, aby udržel rovnováhu. Sevřel tu malou postavu vedle sebe pevněji a srovnal s ní krok. Nakláněl se k ní, až se uchem dotkl kapuce. Byl to divný pocit. Slepě šel s upovídanou malou cizí ženou a mohl jenom doufat, že ho vede správným směrem. Kdyby to uměl, modlil by se. Na něco se ho ptala a on se jen s obtížemi soustředil na její slova. „…měli bychom jít po předním schodišti, nebo jinými dveř− mi…“ „Bočními dveřmi,“ mumlal přes kapesník. „Tamhle.“ „Páni! To je ale velká budova.“ Sára si obdivně prohlížela klub. Mohutná budova s dvěma křídly měla vpředu osm korintských sloupů a sedm trojúhelníkových štítů. Kolem dokola byla mra− morová balustráda. Byla by ráda šla po předním schodišti a viděla proslulou vstupní halu s barevnými skly, modrým sametem a lus−

try. Ale pan Craven by se v tomto stavu pochopitelně nerad uka− zoval před členy klubu. Vyšli po krátkém schodišti k těžkým dřevěným dveřím. Derek popadl kliku a otevřel dokořán. Okamžitě k nim při− skočil jeden z jeho sluhů, Gill. „Pane Cravene?“ vykřikl mladík a díval se hned na zakrvácený kapesník na Derekově tváři, hned do Sářiných bystrých očí. „Pane bože…“ „Zavolej Worthyho,“ zamumlal Derek. Protáhl se kolem Gilla a zamířil k malému, dřevem obloženému předpokoji. Točité scho− diště vedlo do jeho soukromých pokojů. Zapřemýšlel nad počtem schodů a najednou kývl na Sáru, aby šla s ním. Sára zaváhala. Překvapilo ji, že chce, aby mu pomohla. Po− dívala se na mladého sluhu, který už mizel v široké chodbě, pokryté kobercem. „Pojďte,“ řekl nevrle Derek a znovu na ni kývl. „Myslíte, že tady budu stát celou noc?“ Okamžitě poslechla. Znovu jí položil ruku na ramena a spolu vyrazili po schodech nahoru. „Kdo je Worthy?“ zeptala se a vklouzla mu rukou kolem pasu. „Moje pravá ruka.“ Derek měl pocit, jako by se mu do žeber zarýval tupý nůž. Tvář mu jen hořela. Slyšel se, jak mluví. Všechny ty roky učení se rozplynuly v dým a zůstal jenom silný přízvuk východního Londýna. „Worthy… on dělá všechno… pomáhá mi vést klub. Věřím mu… i svůj život bych mu svěřil.“ Klopýtl a barvitě zaklel. Sára ho pevněji sevřela v pase. „Počkejte. Jestli upadnete, nemohla bych vás udržet. Musíme počkat na někoho silnějšího, kdo vám pomůže dojít nahoru.“ „Vy jste dost silná.“ Stiskl ji pevněji a znovu začal stoupat nahoru po schodech. „Pane Cravene,“ bránila se Sára. Nemotorně šplhali dál. Sára byla bez sebe hrůzou z toho, že by mohl omdlít a skutálet se dolů ze schodů. Začala mu dodávat odvahu a říkala všechno, co ji napadlo, jen aby ho udržela v pohybu. „Už jsme skoro na místě… Pojďte, jste dost tvrdohlavý na to, abyste zdolal ještě pár schodů… Držte se…“

Těžce dýchala námahou, když vystoupili na poslední schod a dorazili ke dveřím jeho bytu. Prošli chodbou do obývacího poko− je, zdobeného metry švestkově modrého sametu a drahocenného brokátu. Ohromeně si všimla zlatem zdobené kůže na zdech, ele− gantních francouzských oken, z kterých byl nádherný výhled na město. Pan Craven jí mumlavě radil, kudy má jít, aby se dostali do ložnice. Pokoj byl potažen zeleným damaškem a obložen zrcadly. Stála v něm ta největší postel, kterou kdy viděla. Sára prudce zrudla, když si uvědomila, že ještě nikdy nebyla v pánské ložnici. Ale rozpaky ji přešly starostí o pana Cravena, který se skulil na postel tak, jak byl, oblečený a v botách. Natáhl se na záda, zasté− nal a znehybněl. „Pane Cravene? Pane Cravene…“ Sára se nad něho sklonila a uvažovala, co má dělat. Omdlel. Jeho dlouhé tělo se nehýbalo, velké ruce měl stisknuté v pěst. Natáhla ruku a rozvázala mu ušpiněný nákrčník. Opatrně uvolnila látku a odtáhla mu kapesník z obličeje. Rána vedla od pravého spánku, šla přes kořen nosu a dolů až k levé lícní kosti. Jeho rysy nebyly jen hrubé, byly taky silné a pravidelné. Pootevřenými rty viděla neuvěřitelně bílé zuby. Mě− děné krvavé skvrny pokrývaly jeho snědou pleť a tvořily škraloup na hustém obočí a dlouhých řasách. Na druhé straně pokoje zahlédla umyvadlo. Rychle k němu běžela, nalila do něj ze džbánu trochu chladné vody a přenesla ho na noční stolek. Namočila kapesník, přitiskla mu ho na tvář a otřela krev a špínu. Když mu omývala oči a líce, chladná voda ho probrala. Chraplavě zasténal a zvedl husté řasy. Sára najednou zírala do žhavých zelených očí a v hrudi cítila něco zvláštního. Tolik ji fascinovaly, že nemohla ani mluvit, ani se hýbat. Zvedl ruku, dotkl se jedné kučery, která jí vyklouzla ze spon− ky, a chraplavě řekl. „Vaše jméno… znovu.“ „Sára,“ zašeptala. A v té chvíli vešli do pokoje dva muži, jeden z nich malý s brýlemi, ten druhý starší a vysoký. „Pane Cravene,“ řekl vážně ten malý. „Přivedl jsem doktora Hindleyho.“