Svedení pravého gentlemana

1 On si myslel, že jsem žebračka? Kathleen MacDavidová, vnučka hraběnky z Dumleavy, udiveně hleděla na mince v dlani. Žebračka? Takový náfuka. Ne, takový hlupák! „Odpusťte…“ Vzhlédla, ale slova jí zamrzla na rtech. Hrabě už nastupoval do kočáru.

Sledovala ho, jak odjíždí, a zlost ji pomalu přecházela. Měla-li být spravedlivá – a tahle vlastnost patřila k jejím mnoha přednostem –, musela uznat, že při zběžném pohledu si ji hrabě lehce mohl splést s žebračkou. Rychle se stmívalo a ona byla zahalená ve starém plášti, který podle její babičky přinášel štěstí – už po celé generace přecházel z babičky na vnučku, a proto v sobě měl jistou moc. Pokud by podle starého pláště někdo usoudil, že Kathleen není urozená dáma, ale žebračka, skutečnost, že jí chybí garde v podobě nějaké nevzhledné starší ženy, mohla tento mylný dojem jenom potvrdit.

Kathleen vykročila ke svému kočáru, jenž byl pouhých několik metrů od místa, kde ještě před okamžikem stál kočár hraběte z Norcroftu. Možná přece jen není takový hlupák, usoudila.

Vzhledem k okolnostem to bylo uklidňující zjištění.

Požádala kočího, aby jel zpět k hotelu, a pak se usadila v kočáře naproti své tetičce a zároveň společnici, lady Hannah Fitzgivensové. Popravdě řečeno, někdy bylo skutečně obtížné určit, kdo koho hlídá. Ovšem obě byly vdovy, a tak ani jedna z nich v zásadě nepotřebovala doprovod. Hannah nicméně trvala na tom, že se ke Kathleen připojí, neboť, jak prohlásila před odjezdem ze Skotska, mohlo by to být zajímavé dobrodružství. „Nuže?“ Hannah povytáhla obočí. „Viděla jsi ho?“ „Ano,“ odpověděla Kathleen pomalu. „A dál?“ zeptala se Hannah netrpělivě.

11

„Vůbec jsem nepromluvila.“ „Ach tak.“ Hannah se zatvářila zklamaně, pak se ale její tvář znovu rozjasnila. „Budeme ho tedy sledovat?“ „Ne, samozřejmě že ne. Vracíme se do hotelu. Neměla jsem v úmyslu ho přepadnout.“ „Zatím.“ „Teď ani nikdy jindy. Jen jsem se na něj chtěla zblízka podívat.“ Kathleen pokrčila rameny, jako by jí skutečně o nic víc nešlo.

Obě ale věděly své. Když se před ní hrabě zastavil, Kathleen na okamžik váhala, zda nehodit opatrnost za hlavu a nepředstavit se. Zdálo se, jako by i v tom kratičkém okamžiku byl určitý náznak nevyhnutelnosti. To byl ale samozřejmě nesmysl, který se dal snadno připsat na vrub babiččiným prohlášením a Kathleenině nedávno nalezené víře v osud a nejrůznější záhady. Takové první setkání by tak či tak mohlo být rozpačité, a k tomu nevhodné, ačkoli na společenská pravidla Kathleen příliš nedbala, alespoň ne do chvíle, než se jí samotné hodila.

Ale hrabě byl Brit s významným titulem a bylo by nerozumné hned první setkání pokazit. Kathleen si byla jistá, že existuje lepší způsob, jak se mu představit. S povzdechem se opřela. Celý tenhle podnik bude bezpochyby přinejmenším ošemetný. „Ale měla jsem za to, že máš jeho fotografii.“ „Ovšem, ten obrázek, jehož zachycení trvá nesnesitelně dlouhou dobu, a člověk musí stát naprosto nehybně, aby aparát vytvořil jeho podobiznu. Vždy jsem měla pocit, že to vůbec není realistické. Samozřejmě je to přesné, ale fotografie nedokáže zachytit…“ Kathleen se na okamžik zamyslela. „Život, abych tak řekla. Předmětem fotografie by stejně dobře mohlo být jablko a výsledek by byl zrovna tak bez života.“ Zavrtěla hlavou. „Hrabě na fotografii vůbec nevypadá jako člověk z masa a kostí.“ „A ve skutečnosti ti připadá…“ Hannah se významně odmlčela. „Ucházející?“ „Ano, tetičko Hannah.“ Víc než ucházející, ale Kathleen si nebyla jistá, zda se k něčemu takovému chce přiznat. Do očí mu příliš neviděla, ale i v houstnoucím soumraku si všimla, že mají sytě modrou barvu, a napadlo ji, jak asi vypadají, když se hrabě směje. Nebo když se zlobí. Nebo v zápalu vášně, ačkoli takovými 12

představami by se nyní zabývat neměla a rozhodně by se s nimi neměla svěřovat tetičce. Díky fotografii by ho kdekoli poznala, ale černobílá podobenka s vážným, neústupným výrazem na tváři ho nevystihovala dostatečně dobře.

Vlasy měl světlejší, než podle fotografie soudila, spíše tmavohnědé než černé. Také byl vyšší, než čekala, měl širší ramena a odhodlaný krok. Ne, nikoho lepšího si nemohla přát. „Zatím sis nepřipravila žádný plán, takže předpokládám, žes čekala, až onoho gentlemana uvidíš na vlastní oči. Teď si ale nějaký vytvořit musíš, má drahá.“ „Ano, já vím,“ zamumlala Kathleen.

Tetička Hannah pevně věřila v plánování. Tvrdila, že většinu neštěstí ve světě má na svědomí právě špatná strategie, a často opakovala, že její manželství se zámožným skotským lordem bylo výsledkem dobře promyšleného plánu. Tetička ale bohužel nemohla předvídat, že její choť zemře velmi mladý a ona se s jeho odchodem bude velmi těžko vyrovnávat. Uteklo již takřka čtvrt století od jeho smrti a tetička Hannah za tu dobu sice měla několik milenců, ale novou lásku nepoznala. A když se jí někdo zeptal, říkávala, že je to část jakéhosi vyššího plánu, který není tak docela do detailů promyšlený. „Na něco přijdu,“ dodala Kathleen. „Ráda ti připravím lektvar,“ nabídla jí tetička nevinně. „Vše by se tím usnadnilo.“ „Ne,“ odmítla Kathleen rozhodně.

Hannah pokrčila rameny. „Jen mne to napadlo.“ „Myslím, že pro tuto situaci budou vhodné obvyklé metody.“ „S tím nesouhlasím.“ Hannah se ušklíbla. „Tahle situace není obvyklá, ani co by se za nehet vešlo.“ „Nicméně bych ji ráda vyřešila po svém.“ „Když myslíš.“ Tetička zamumlala ještě cosi, čemu Kathleen nerozuměla. Patrně to tak bylo lepší. Jako vždy to pravděpodobně bylo něco o neuvážlivosti Kathleeniných zesnulých rodičů a o tom, jak se jim jejich dcera podobá. A na další debatu o magii teď Kathleen neměla náladu.

Její babička a tetička se kouzlům věnovaly od nepaměti, a pokud Kathleen věděla, nedosáhly s nimi ještě žádných podstatných 13

výsledků. Samozřejmě prohlašovaly, že všechna jejich kouzla i lektvary měly úspěch, ale podle Kathleen byly jejich výsledky poněkud sporné a nezřídka se daly vysvětlit zcela racionálně.

Měla podezření, že její příbuzné si magii jednoduše oblíbily a teď se domnívaly, že ji praktikují, ovšem skutečnost byla zcela opačná. Jejich víra v kouzelnické umění byla jedním z důvodů, proč se Kathleen považovala za jedinou rozumnou, a tudíž zodpovědnou členku rodiny.

Magii, kouzla, zaříkadla a kletby považovala za holý ne­smysl.

V posledních letech nicméně musela přiznat, že její příbuzné možná mají v něčem pravdu, alespoň pokud jde o události, pro něž neexistuje logické vysvětlení. „Myslím, že když jsi konečně uznala tu klet…“ „Neříkej to,“ zarazila ji Kathleen spěšně. Jedna věc byla přijmout něco, čemu člověk nikdy nevěřil, a docela jiná vyslovit to nahlas, jako by to bylo zcela nezvratné. Pouze v téhle věci byla Kathleen ochotná uznat, že je malinko pověrčivá. Přestože se k tomu své rodině nepřiznala (protože kdyby to udělala, uznala by, že se mýlila), tentokrát uvěřila s vášnivostí pijáka, který se zříká alkoholu, či bezvěrce, jenž se ve slabé chvilce obrací k Bohu. „A máš pravdu. Budu potřebovat veškerou pomoc, která se mi naskytne, a bylo ode mne nezdvořilé ji odmítnout.“ „Pak mi dovol, abych…“ „Zatím ne, ale bude-li to nutné, využiju tvé nabídky později.“ Jedna věc byla uznat síly přesahující čirý rozum, zcela jiná uvěřit v tetiččinu nikdy neprokázanou schopnost ovlivňovat svět skrze magii. „Máš-li ale jakýkoli návrh ohledně mého plánu, ráda si jej vyslechnu.“ „Přijímám.“ Hannah se na mladší ženu zářivě usmála. „I když vím, jak si zakládáš na takových otravných věcech, jako je upřímnost, přímost a otevřenost. Na nich mé plány stojí jen zřídkakdy.

Skutečně si myslím, že takové zbytečnosti by mým plánům jen uškodily.“ Kathleen se neubránila smíchu. „Tohle je pro tebe tedy skvělá příležitost. Obávám se, že na našeho arogantního lorda přímost ani upřímnost nebudou fungovat.“ 14

„Všichni lordi jsou arogantní, má drahá.“ Hannah svou neteř jemně poklepala po koleni. „Myslel si, že jsem žebračka.“ „Taková drzost.“ Hannah se zahihňala. „Netuším, jak na něco takového mohl přijít.“ „Já si neumím představit, jak by si mohl myslet něco jiného,“ namítla Kathleen. Jak mohla být tak hloupá, aby se ho pokoušela oslovit před klubem? Navíc v tom zatraceném plášti. Pokud šlo o plány, tenhle nebyl zrovna nejchytřejší. Vlastně to ani plán nebyl. Spíš jen momentální nápad, který se ani trochu nevydařil.

Hannah přerušila její myšlenky klidnou otázkou: „Myslíš, že až se příště setkáte, pozná, žes to byla ty?“ Kathleen zavrtěla hlavou. „Měla jsem kápi a byla už téměř tma. Neviděl mi do tváře.“ „Za to můžeme být vděčné.“ Hannah pohodila hlavou. „Okamžik překvapení zvyšuje šanci na úspěch.“ „Já jsem jeho tvář ale viděla.“ Kathleen pohlédla na tetičku. „Je mnohem pohlednější, než jsem čekala.“ „Víc než jen ucházející?“ Kathleen vzdala snahy o zapírání. „Ano, tetičko Hannah, mnohem víc než jen ucházející.“ „Takže to nakonec nebyla úplná ztráta času.“ Hannah se k ní důvěrně naklonila. „Nemáme času nazbyt, to přece víš.“ „Ano. A podařilo se mi o našem lordovi ledasco zjistit.“ „Skutečně? Co ses dozvěděla krom skutečnosti, že jako každý anglický lord má nárok chovat se povýšeně, a navíc má pěknou postavu?“ Kathleen na ni podrážděně pohlédla. „O jeho postavě jsem nic neříkala.“ „Mám oči, abys věděla, a podle mého názoru je radost na něj pohledět,“ prohlásila tetička dotčeně. „Naprosto s tebou souhlasím, a krom toho se domnívám, že je to i dobrý člověk.“ „Říkalas, že je arogantní.“ „To se navzájem nevylučuje.“ Kathleen se na okamžik zamyslela. „Navzdory svému povýšenému chování i za tu krátkou chvíli 15

ukázal, že je vlídný k cizím lidem a štědrý k těm, kteří v životě neměli takové štěstí jako on.“ „Vida, to byl tedy plodný večer.“ Hannah se odmlčela. Pak se váhavě zeptala: „Ještě máš pochyby, Kathleen?“ „Ano, ale ulevilo se mi, když jsem zjistila, že hrabě má dobré srdce a šlechetnou povahu.“ Kathleen vyhlédla z okýnka a posmutněle se pro sebe usmála.

Ať už jsou okolnosti jakékoli, vědět takovou věc o muži, kterého si žena chce vzít, nemůže být nikdy na škodu.

Kathleen seděla u stolu v komfortním salonku apartmánu, jejž společně s tetičkou Hannah obývaly v hotelu Claridge, a listovala spisem před sebou. Byly v Londýně teprve dva dny, ale i za tak krátkou dobu stačila ty stránky pročíst již více než tucetkrát. Vyšetřovatel, jehož babička najala s pomocí svého advokáta v Glasgow, byl velmi důkladný. Všemožné detaily, které se mu podařilo vypátrat, vytvářely zajímavý obrázek života hraběte z Norcroftu.

Získané informace obsahovaly od těch nejobyčejnějších údajů: místa a data narození – byl o pouhé dva roky starší než ona –, přes popis jeho finančních poměrů – s výjimkou jisté pochybné investice do výstavby železnic v Americe se daly považovat za více než uspokojivé a stálé – až k těm, které bylo možno pokládat za pouhé klepy, ale přesto byly velmi poučné. Podle nich hrabě se svými třemi přáteli uzavřel jakousi zvláštní sázku, jejímž vítězem se měl stát ten, který se ožení jako poslední nebo zůstane svobodný. Jak ze zprávy vyplývalo, navzdory všem předpokladům a všeobecným domněnkám zvítězil právě lord Norcroft. Kathleen se dočetla, že všichni na něj sázeli jako na prvního, kdo ze sázky vypadne, jelikož se jako jediný manželství nijak nebránil. Kath­ leen si nebyla jistá, co přesně ono vítězství o hraběti vypovídá, ale velmi ji to zaujalo.

Jeho křestní jméno bylo Oliver, rodinné Leighton. Jeho otec zemřel brzy, a Oliver se tak ještě jako chlapec stal dvanáctým hrabětem z Norcroftu. Jeho matka se angažovala v mnoha dobročinných spolcích a byla považována za skvělou hostitelku. Pouze za poslední rok provedla tři neteře jejich první sezonou a uspořádala dvě svatby, obě pro svou další neteř, což ale vyšetřovatel nebyl 16

schopen nijak objasnit. A minulý měsíc podle všeho velmi narychlo, ale s velkým úspěchem připravila dobročinný maškarní ples.

Norcroft byl schopný, ovšem nijak výjimečný student. Očividně neměl aspirace na učence. To byla poněkud škoda, jelikož Kathleen si vždy libovala v intelektuálních rozpravách, obzvlášť pokud se týkaly kultury starých Římanů. Studium římské civilizace bylo její dlouholetou vášní a o působení Římanů na Britských ostrovech by mohla vyprávět celé hodiny. V tomto ohledu se jejich zájmy očividně neshodovaly. Na tom ale tolik nezáleželo.

Kathleen si povzdechla a dokument odstrčila. Pak se opřela a zavřela oči. Dnešní setkání s hrabětem ji nečekaně rozrušilo. „Nuže?“ zavolala na ni Hannah z druhé strany pokoje. „Přišla jsi na něco?“ „Vůbec na nic. Jak mohu přesvědčit naprosto cizího muže, aby si mne vzal?“ „Nemám nejmenší ponětí. Nikdy jsem muže k manželství přesvědčovat nemusela, ani jsem po tom netoužila.“ Odmlčela se. „Možná přišel čas,“ dodala po chvíli, byť bylo vidět, jak neochotně ta slova říká, „na upřímnost a otevřenost.“ Kathleen odpověděla, aniž otevřela oči. „Vidím to před sebou – stojím před jeho dveřmi…“ „Stojíš před jeho matkou,“ opravila ji Hannah. „Vyzbrojena doporučujícím dopisem od mé matky, význačné hraběnky.“ „Možná tak ve Skotsku,“ odsekla Kathleen.

Hannah si sedla na pohovku. „Jsem ráda, že to nemůže slyšet.

Troufám si říci, že má matka se považuje za sílu, s níž je třeba počítat, ačkoli je možná jediná, kdo má takový názor.“ Zahihňala se. „A jsem ráda, že neslyší ani tohle.“ Pravda byla ovšem taková, že hraběnka Dumleavyová skutečně disponovala mocí, jež šla ruku v ruce s ohromným jměním a vysokým postavením. Jediná věc, již měla Kathleen této ženě, která ji vychovala, za zlé, byla její neústupná víra v magii, pověry a kletby. „Jak jsem již říkala, ukážu se u jeho dveří a oznámím mu, že jsem přijela do Londýna, abych se za něj provdala a zlomila kletbu, jež naši rodinu sužuje již celých pět století a nyní nás může 17

všechny zničit.“ Kathleen zvedla hlavu a otevřela oči. „Ano, to by mělo stačit. Jsem si jistá, že si Norcroft okamžitě vezme ženu, již nikdy neviděl, aby zlomil kletbu, o níž doposud nevěděl, nebo věděl, ale ani za mák jí nevěřil.“ „Ale vždyť on tě už viděl,“ namítla Hannah chabě. „A usoudil, že jsem žebračka.“ Kathleen zavrtěla hlavou. „To není moc slibný začátek.“ „Hloupost. Existuje spousta šťastných párů, které se seznámily za mnohem podivnějších okolností než vy.“ Hannah se odmlčela. „Ačkoli musím přiznat, že nyní si na žádný takový nevzpomínám.“ „To mi moc nepomůže, tetičko.“ Kathleen si prstem promnula místo mezi obočím, v němž jí s přestávkami tepalo již od chvíle, kdy souhlasila, že se provdá za lorda Norcrofta. Byla si téměř jistá, že ta navracející se bolest hlavy je následkem jejího zdlouhavého boje s myšlenkou, že ona kletba by mohla být skutečná.

V posledních letech bylo čím dál obtížnější její existenci popírat. Život Kathleen i jejích blízkých se často ubíral cestami, pro něž nebylo žádné rozumné vysvětlení.

Poprvé o kletbě slyšela před téměř devíti lety po náhlé smrti svého manžela Kennetha. Její babička tomuto sňatku nebránila.

Kenneth koneckonců pocházel z dobré, zámožné rodiny a byl skvělá partie. Mimoto ho Kathleen milovala a později se od babičky dozvěděla, že právě díky tomu získala její požehnání. Ale teprve po Kennethově smrti jí babička odvyprávěla poněkud mlhavý příběh o tom, jak se kdysi dávno měly ve sňatku spojit dvě znesvářené rodiny, jedna skotská a jedna anglická, aby se ukončila dlouhá léta krveprolití. Z jakéhosi neznámého důvodu k onomu sňatku však nedošlo a žena, která v nekončících půtkách přišla o téměř celou rodinu, oba rody proklela. Podle příběhu, který Kathleen považovala spíše za legendu než za skutečnost, stará žena oběma rodinám přiřkla pět století na to, aby se spojily, jinak oba rody vymřou a začnou se dít strašlivé věci. Babička nikdy neupřesnila, o jaké věci mělo jít – a neochvějně opakovala, že podrobnosti zmizely v propadlišti času –, ale trvala na tom, že budou děsivé. Dokonce ani nebylo jisté, zda to má skutečně být 18

pět set let, ale vědělo se, že kletba se naplní léta Páně 1854 v den podzimní rovnodennosti.

A život dával babičce každým rokem za pravdu. Čím blíže byl tento osudový rok, tím hůře se celé Kathleenině rodině vedlo.

Babička poukazovala na skutečnost, že z jejích tří dětí – Kath­ leeniny matky Glynnis, Hannah a jejího dvojčete Malcolma – měla potomky pouze Glynnis, která zemřela mnohem dříve, než měl nadejít její čas. Hannah prožila jen krátké manželství, které rovněž skončilo tragicky. A přestože Malcolm vždy kypěl zdravím a po boku své manželky prožil třináct let, ani on žádného dědice na svět nepřivedl a jeho žena před téměř deseti lety zemřela.

To všechno babička zarytě připisovala oné dávné kletbě a utvrzovala ji v tom i skutečnost, že navzdory své zálibě v dámské společnosti Malcolm neměl jediného nemanželského potomka.

Ani z Kathleenina manželství žádné dítě nevzešlo, a Kathleen tak byla posledním potomkem prokletého ženicha a jediným členem rodu, který mohl kletbu zrušit. Babička všechna rodinná neštěstí dávala za vinu kletbě a snažila se ostatní přesvědčit, že už ji déle nemohou přehlížet.

Když se o ní Kathleen poprvé od babičky doslechla, chtěla vědět, proč se o ní nedozvěděla dříve. Koneckonců, její manžel si měl být vědomý rizika, jemuž se vystaví, když si ji vezme. Pokud byla kletba skutečná, proč je nikdo nevaroval? „Kvůli naději,“ odpověděla jí babička rozhodně, „a také kvůli lásce.“ Všichni stále doufali, že kletba je přece jen pouhá báchorka. Sama přiznávala, že ji dlouho považovala jen za smyšlenku, než ji události přesvědčily o opaku. Také doufala, že láska, již Kathleen chová ke svému manželovi, se ukáže být mocnější než staletí staré nepřátelství.

Nyní už ale babička v kletbu věřila, stejně jako ve všechny ostatní záhady. Kathleen se existenci kletby zpočátku zarytě bránila, postupně ji neochotně přijala a nyní už jí věřila málem stejně vášnivě jako babička, přestože to odporovalo její rozumné po­vaze. „Stane se, co se má stát,“ zamumlala Kathleen a nepřítomně si prsty přejela po místě na prsteníčku, kde mívala snubní prsten.

Zdálo se, že pokud má člověk zachránit svou rodinu prostřednictvím manželství, musí nechat svou minulost za sebou.

19