Úvod Chertsey, Surrey v říjnu r. 1803
„Váš otec je připraven se s vámi setkat, pane Daltone.“ Služebná v Norcourt Hall s kývnutím ustoupila, aby Anthony mohl projít do vikomtovy pracovny. Služka byla moc pěkná, její objemná ňadra jedenáctiletého Anthonyho okouzlovala. A když se na něj usmála, nemravné myšlenky, které mu při pohledu na zmíněné vnady bleskly hlavou, způsobily, že zrudl. Zamumlal poděkování a spěšně vešel. Teta Eunika měla pravdu. Je nejhříšnější hoch v celé Anglii. Často sice sám sobě říkal, že si nesmí všímat služčiných půvabů a musí potlačit touhu se jí dotýkat, ale všechno marné. Poslední dobou se nutkání spatřit nahou ženu stalo přímo chorobným. Otec o tom nesmí nic tušit. Nikdy. Zmíněný muž odložil brýle a přísně na syna pohlédl. Anthonyho znovu polilo horko, obával se, že otec už má jeho hříšné myšlenky přečtené. „Soudím, že si se mnou chceš o čemsi promluvit,“ řekl. Anthony polkl. Otcovy modré oči a husté černé obočí se od synových v ničem nelišily, ale v zachmuřeném výrazu ostře řezaného obličeje působily hrozivě. Anthony vypjal hruď a snažil se vypadat neohroženě. „Otče, rád bych nastoupil do Etonu.“ Muž složil brýle a jeho upjatý pohled poněkud zjihl. „Však půjdeš, hochu, půjdeš. Ve dvanácti, jako tvůj bratr.“ — 7 —
Ještě rok. U strýce Randolpha a tety Euniky Bickhamových v Telfordu už další rok nevydrží. To raději bude snášet výprasky v Etonu. „Rád bych jel, až se Wallace bude vracet na podzimní semestr.“ Otec mlčel, a tak rychle pokračoval: „Říkal, že polovina jeho spolužáků nastoupila už v osmi.“ „Zřejmě uměli latinsky natolik dobře, aby byli přijati tak mladí.“ „Já také umím.“ V každém případě si přál, aby to tak bylo. Latinu nenáviděl. Nebyla jako matematika, kterou uměl jako když bičem mrská. Latina podle něj neměla žádný smysl. Otec povytáhl obočí. „Tvůj strýc tvrdí, že nedokážeš přečíst ani Cicera.“ „Protože Cicero je zabedněnější než Wallaceova hlava,“ řekl si pro sebe. Otcův pohled zledovatěl a Anthony si v tu chvíli přál zemřít. Proč neumí držet jazyk za zuby? „Promiňte, otče, nechtěl jsem tím říci, že Wallace…“ „Zbláznil ses? Nejspíš to tak bude! Nicméně mám dojem, že s jistou drzostí ze strany mladšího bratra vůči staršímu je potřeba počítat.“ Otec poklepal brýlemi o naleštěnou desku mahagonového stolu. „Bohužel, v latině je vyžadována jistá zběhlost a tvůj strýc říká, že od té doby, co jsi přijel o posledních Velikonocích domů, žádného pokroku jsi nedosáhl.“ Jak by také mohl? Stěží se může učit latině, když musí stále odříkávat tetě Eunice zpaměti zásady uvedené v Průvodci mravností a náboženstvím pro mladé. „Kdybyste mě vyzkoušel, viděl byste, že umím latinsky dost dobře.“ „Zkoušet tě nepotřebuji. Slovo tvého strýce je postačující.“ Anthonymu vyvstal na čele pot. Bickhamovým nikdy neunikne! Nikdy! Po matčině smrti ho k nim otec poslal v rámci ,dočasného‘ opatření, a on tam strávil už tři roky! Když dostal od tety Euniky potřetí políček za to, že plakal steskem po mamince, zvykl si netesknit. Vyhnat z hlavy nemravné myšlenky a držet jazyk za zuby se mu však nedařilo. „Když nepůjdu do Etonu, mohl bych domů? Kdybyste dohlížel na má studia, určitě bych brzy četl i nejtěžší latinské texty.“ — 8 —
Pod otcovým strohým pohledem znejistěl, ale zachoval si vážnou tvář. Otec nesnášel sebemenší známky slabosti. „A proto si už dál nepřeješ bydlet u strýce?“ Pověděla mu snad teta Eunika o bezpočtu ponižujících trestů, které musela synovci udělit kvůli jeho špatným mravům? Jestli ano, zemřel by. Slíbila mu však, že nic neřekne, pokud jí odpřisáhne, že se polepší. A tak přísahal a prosil a dělal všechno, co řekla, protože mu bylo jasné, že jestli se otec dozví v plném rozsahu o jeho ošklivých vlastnostech, nikdy se mu nepodaří domácnost Bickhamových opustit. Zpočátku byl Anthony vykázán k tetě, protože, jak otec řekl, „hoch, kterého matka rozmazlovala, potřebuje prostředí, kde vládne přísnost“. Proč by měl otec měnit názor, jen aby z toho příliš špatný Anthony měl užitek? Pokrčil rameny. „U strýce Randolpha to není takové jako tady. To je všechno. Rád bych byl doma s vámi.“ Otec po něm vrhl sotva patrný úsměv. „Občas mi tolik připomínáš…“ Úsměv zmizel. „Lituji, hochu. Myslím si, že by nebylo moudré, kdybys teď pobýval v Norcourt Hall. Bude lepší, když zůstaneš u tety a strýce. Anthonyho se zmocnila beznaděj. Takže ho čeká další rok, kdy bude trávit dlouhá odpoledne klečením na mramorové podlaze, zatímco mu teta Eunika bude předčítat z Wesleyových kázání. Další rok ledových koupelí, kterými se snažila potlačit jeho ohavné pudy. Další rok dlouhých hodin o samotě potmě… Ne! „Otče, slibuji, že budu hodný. Ani nepoznáte, že jsem tady. Budu usilovně studovat a dělat, co se mi řekne. Nepromluvím ani slovo, dokud k tomu nebudu vyzván.“ Otec se neradostně zasmál. „Obávám se, že toho nebudeš schopen, Anthony. A navíc, s tím, jestli budeš nebo nebudeš hodný, to nemá nic společného. Chystám se ke známému na sever. Chci si tam obhlédnout jeho zavlažovací systém, který bych rád zavedl tady. S sebou tě vzít nemůžu a na shánění vychovatele nemám čas. A napospas lhostejnému zájmu služebnictva tě nenechám. Ne, vrátíš se do Telfordu, a až ti bude dvanáct, půjdeš do Etonu. A basta.“ — 9 —
Otec si nasadil na nos brýle a vrátil se k novinám, čímž dal najevo, že debata skončila. V tu chvíli Anthony otce hořce nenáviděl a to jen nahrávalo jeho ohavnému chování. Nabízel, že bude hodný, ale bylo to úplně jedno. Otce vůbec nezajímalo, jak se Anthony snaží. Nezabýval se tím, co jeho syn dělá, jen když to bylo dostatečně daleko od norcourtského sídla. A pomyšlení, že se vrátí k tetě do Telfordu… Anthonyho bodlo u srdce a do očí mu vstoupily slzy. Rázně je spolkl. Hlavně se nerozbrečet! Už není žádný malý kluk! Je skoro dospělý, nebo aspoň brzy bude. Měli mu dovolit jít do Etonu, když tam chce! A měli mu dovolit, aby si dělal, co je mu libo, a ne aby mu za to všichni nadávali! Opravdu se snažil udělat tetě a otci radost. A k čemu to bylo dobré? Dál si bude pouštět pusu na špacír, a ten nemrava v jeho kalhotech pokaždé zdivočí, když zahlédne hezkou dívku, a tak budou následovat další tresty. V pořádku. Jestli má trpět tak jako tak, pak jim aspoň musí dát k trestání řádnou záminku! Když po odchodu z otcovy pracovny zjistil, že na chodbě dosud stojí ona půvabná služebná, nijak se netajil obdivnými pohledy na její plná ňadra. Dala se do smíchu. „Pane Daltone, vy jste nenapravitelný!“ Nenapravitelný. To se mu líbilo. Protože on takový opravdu je – nebo od nynějška bude. Však jim ukáže! „Přesně tak,“ prohlásil s vysunutou bradou a dodal: „Mějte to na paměti!“ Nato hrdě odkráčel a pohřbil svědomí tak hluboko, aby ho už nikdy netrápilo.
— 10 —