Tajemství ctnostné dámy

1 Nesmíme zahazovat šanci na dobrodružství, která se nám naskýtá pokaždé, když se ocitneme na rozcestí.

Bedekr anglické dámy Dokonce i ti nejméně všímaví z nás by při prvním, ale i druhém či třetím pohledu na lady Cordelii Bannisterovou shledali, že je to žena výjimečných kvalit. Skvěle vychovaná, kultivovaná a za všech okolností zdvořilá. A přestože ráda cestovala, věnovala se psaní cestovních průvodců a celkově byla velmi nezávislá, na tomto dojmu to nic změnit nemohlo. Samozřejmě pokud jste naši hrdinku, poslední neprovdanou dceru hraběte z Marshamu, poprvé nespatřili během jednoho obzvláště zamračeného letního dne, když stála před otcem u jeho stolu v pracovně a před matkou, jež seděla stranou. „Ne. V žádném případě. Vždyť je to barbarství!“ Cordelia vrhla rozhořčený pohled na otce. „Proto jste mě sem zavolali? Chci slyšet pravdu. Tatínku, uznejte, že na něco tak závažného by měl být člověk alespoň upozorněn, aby se mohl připravit. Žila jsem v domnění, že půjde jen o můj poslední účet u madame Colette.“ Hrabě seděl za masivním stolem, symbolem svého postavení, a musel na okamžik zavřít oči, jako by se modlil za sílu, což se stávalo často, jakmile se jednalo o jeho dcery. „Ten účet jsem ještě neviděl, ačkoli mám tušení, že mě vůbec nepřekvapí.“ „Tak zlé to není, drahý,“ chlácholila ho matka. „Není to horší než obvykle.“ „Vraťme se k věci.“ Cordelia hrdě zvedla hlavu a pohlédla na otce. „Nemám v úmyslu udělat, co po mně chcete, a upřímně řečeno, otče, myslím, že mě k tomu ani nemůžete přinutit. Jsem dospělá.“ Cordelia klesla do křesla za sebou. „Ten nápad mi připadá odpudivý, urážlivý a předpotopní.“ 8

„To bych neřekla,“ zamumlala matka. „Jen už možná není tak moderní.“ Aniž své ženě věnoval pozornost, hrabě se zahleděl na svou nejmladší dceru. „Ale ovšemže tě mohu přinutit, Cordelie. Tvůj věk nehraje žádnou roli, jelikož jsi stále závislá na své rodině stejně jako v době, kdy jsi ještě byla dítě. To ostatně dokládá účet od tvé švadleny.“ Cordelia musela uznat, že otec má pravdu. Přesto si stála za tím, že dívka, jíž je téměř šestadvacet, by neměla být nucena do něčeho tak krutého, jako je sňatek, se kterým nesouhlasí. „Ne tak docela, tatínku. Díky svým článkům o cestování jsem si našetřila celkem slušné jmění.“ Otec přimhouřil oči. „O cestování, které jsem zaplatil já.“ „Pokud se na to chceš dívat takhle…“ Lhostejně pokrčila rameny, ačkoli věděla, že jinak se na to ani dívat nedá.

Krátce po svých osmnáctých narozeninách se Cordelia spolu s rodiči vydala na kontinent a ihned propadla kouzlu cestování.

Dva roky nato si cestu zopakovala v doprovodu starších sester Amelie, Edwiny a Beatrice. Před dvěma lety se s tetičkou Lavinií zúčastnila fascinující výpravy do Egypta a Svaté země. Tuto část světa si skutečně zamilovala a nemohla se dočkat, až se do ní vrátí.

Ale přestože svá putování pečlivě zaznamenávala, teprve Lavinia jí vnukla nápad, aby ze svých deníků vytvořila články pro dámské časopisy. Koneckonců, jak tehdy tetička podotkla, pokud se Cordelia nezačne řídit jejími radami a neprovdá se, měla by si určit životní cíl, jinak skončí u některé ze svých sester a bude pečovat o její děti.

Cordelia ovšem neměla v úmyslu zůstat svobodná. Naopak, po sňatku velmi toužila; nenašla ještě ale muže, který by jí stál za tu námahu. Protože ať už ji tetička ke vdavkám přesvědčovala sebevíc, nikdy neopomněla zdůraznit, že nejsou-li muži náležitě pod kontrolou, žít s nimi je mimořádně obtížné. Vzhledem k tomu, že Lavinia byla už třikrát vdaná, kdo jiný by to měl vědět lépe než právě ona? „To jmění, o kterém mluvíš,“ pokračoval otec, „tě může uživit? Zajistí ti střechu nad hlavou a drahé, módní oblečení? Stačí 9

na plat pro tvou společnici? Pro společnici, kterou bys nepotřebovala, kdyby sis našla manžela tak jako tvé sestry.“ „Přiznávám, že na to všechno patrně stačit nebude,“ zamumlala Cordelia.

Tušila, že kdyby neměla jiné peníze než své úspory, žalostně by živořila. Cordelia si ve skutečnosti o své nezávislosti nevytvářela plané iluze. Přestože pracovala na knize složené z dosavadních článků, jež měla sloužit jako cestovní průvodce pro dámy, nohama stála pevně na zemi, takže věděla, že touto prací si živobytí nezajistí. Kdysi zaslechla zmínku o dědictví po vzdálené tetičce, to bylo ovšem podle všeho podmíněné sňatkem. Její jedinou nadějí na nezávislost byla tedy existence zámožného, byť neznámého příbuzného, jenž by vydechl naposledy a zanechal Cordelii celé své jmění. Ale jelikož se o všech příbuzných v rodině vědělo, taková šance byla mizivá. „O společnici jsem vás nikdy nežádala, tatínku,“ dodala. „Sarah Elizabeth je nám tak blízká, jako by byla jedna z našich vlastních dcer.“ Matka věnovala otci přímý pohled. „To ti ale snad nemusím připomínat.“ Ten obrátil oči v sloup. „Ovšemže ne. Neodvážil bych se tvrdit nic jiného. Nicméně dostává slušný plat. Ale její postavení v této domácnosti teď není podstatné.“ „Máte pravdu, tatínku.“ Cordelia si založila ruce na prsou. „Podstatné je, že mě nutíte ke sňatku s mužem, kterého jsem nikdy neviděla.“ „Nenutíme tě.“ Matka zavrtěla hlavou. „Jenom bychom ti rádi pomohli. Ano, to je mnohem lepší formulace.“ Cordelia povytáhla obočí. „Ale je i přesnější?“ „Ano,“ ujistila ji matka. „Ne,“ ozval se otec. „Tohle manželství potřebuješ, Cordelie, stejně jako já. Zatím jsi neprojevila žádnou snahu najít si manžela sama.“ Cordelia se ušklíbla. „Ale ovšemže ano. Jednoduše jsem nenašla toho pravého.“ „Nuže, já ano.“ Opřel se a pozorně se na dceru zadíval. „Měla bys mít radost.“ 10

Cordelia svraštila obočí. „Radost? Tohle rozhodnutí změní celý můj život a vy jste mi znemožnili, abych ho učinila sama.“ „A tím jsme ti ulevili od dalších starostí. Cordelie,“ pokračoval otec mírněji, „pověz mi, copak jsi už nedostala několik nabídek k sňatku?“ „Neřekla bych několik,“ bránila se Cordelia. „Byly tři, pokud vím,“ poznamenala matka. „A všechny jsi je odmítla. Proč?“ „Nevzpomínám si,“ odbyla jeho otázku Cordelia, byť si moc dobře pamatovala, proč ani jednoho nápadníka nevyslyšela.

Prvním z nich byl gentleman tak nudný, že by se po zbytek života musela snažit neusnout, zatímco by jí donekonečna vykládal o věcech, které ji ani v nejmenším nezajímají. Druhou na­ bídku jí učinil vcelku okouzlující a pohledný mladík, jemuž by nicméně nikdy nemohla důvěřovat, neboť i v okamžiku, kdy ji žádal o ruku, měl oči pro jinou. A Cordelia neměla v úmyslu stát se manželkou tolerující zálety svého chotě. Bylo to skutečně politováníhodné, jelikož to byl přesně ten typ muže, kterého by dokázala milovat. Naštěstí o něm zjistila pravdu ještě dřív, než mu dala své srdce. Třetí nabídka přišla od milého gentlemana s význačným titulem a skvělým původem. Vzhledem ke všemu, co zaslechla o jeho obchodech, získala Cordelia bohužel pocit, že jeho zájem o ni vyvolaly spíše styky její rodiny a bohaté věno nežli hluboký cit.

Cordelia pokrčila rameny. „Stačí říci, otče, že mne ani jeden z nich skutečně nezaujal.“ Matka se k němu naklonila. „Nebyla zamilovaná, drahý.“ „Obávám se, že na lásku už je teď pozdě.“ Otec ji dlouho mlčky sledoval, pak pokračoval: „Doufal jsem, že budeš mít větší pochopení, Cordelie. Když opomenu tvé romantické představy o manželství, vždy jsem měl za to, že jsi z mých dcer nejrozumnější. Krom toho jsi neobyčejně inteligentní.“ „Děkuji, tatínku,“ odvětila Cordelia rezervovaně, byť ji otcova slova nemálo překvapila. Doposud se domnívala, že ji otec považuje za poněkud lehkovážnou a umíněnou, podobně jako její matku.

11

„Pravda je taková, že ze všech dětí jsi mi nejvíc podobná.“ Zavrtěl hlavou. „I mě láká dobrodružství spojené s cestováním, vzrušení z nových míst a tajemství skrývající se za dalším rohem.

A mohu dodat, že píšu skvělé dopisy. Jsme si podobní povahou i zálibami.“ Cordelia vrhla kradmý pohled na svou matku, kterou, jak se zdálo, otcovo prohlášení nijak nepřekvapilo. Ovšem Cordelia nebyla z těch, kteří by promarnili nabízenou šanci, a tak tlumeným hlasem pronesla: „O tom jsem nikdy nepochybovala, tatínku.“ „Pak tedy jistě chápeš, že sňatek s tímto mužem je v nejlepším zájmu nás všech. Cordelie…“ Otec se zamyslel. „Jak dobře víš, investuji do celé řady podniků a kromě jiného jsem většinovým vlastníkem jedné menší plavební společnosti. Ta nám donedávna přinášela nemalé zisky a sama o sobě stačila na výdaje celé této domácnosti a údržbu rodinných nemovitostí. Avšak doba se změnila a podnik si už nevede tak dobře. Mé finanční zdroje jsou teď poněkud omezené.“ Cordelia překvapeně zamrkala. „Jak moc omezené?“ Matka ji chlácholivě poklepala po ruce. „Nemusíš mít strach, o střechu nad hlavou nepřijdeme. Tak zlé to není.“ „Zatím,“ dodal otec nevesele. „Daniel Sinclair…“ „Za kterého mě chcete provdat,“ skočila mu Cordelia do řeči.

Otec přikývl. „Jeho otcem je Američan Harold Sinclair. Díky svým obchodům po celém světě nashromáždil ohromné jmění.“ „Podniká i v lodní dopravě?“ zeptala se Cordelia. Teď už to začíná dávat smysl, napadlo ji. „Ano, ta patří k jeho hlavním obchodním zájmům. Zejména parní lodě.“ Otec se odmlčel a nepřítomně zabubnoval prsty o stůl. „Už nějakou dobu si s panem Sinclairem dopisuji a před dvěma týdny jsme se setkali v Paříži. Rád by dohodl podmínky, za nichž by se naše společnosti sloučily.“ „A k oněm podmínkám patří i spojení rodin,“ vytušila Cordelia. „Kromě nesporných finančních výhod, jež tato dohoda oběma stranám přinese, by si Harold Sinclair rád zajistil svazek se starým šlechtickým rodem,“ vysvětlil jí otec nevzrušeně, jako by hovořil o počasí.

12

„Předpokládám, že pan Sinclair nemá žádnou dceru, kterou by mohl provdat za Willa?“ Cordelia se po očku podívala na matku. „Dlouho už přece tvrdíte, že by se měl usadit.“ Matka pokrčila rameny, jako by budoucnost jejího jediného syna nebyla v tomto okamžiku podstatná. „Nemám tušení, zda má pan Sinclair dceru, a jelikož Will je stále ještě v Indii, sotva na tom záleží.“ Otec přimhouřil oči. „Alespoň se snaží vylepšit rodinnou situaci.“ „A totéž chcete i ode mě, že ano?“ optala se Cordelia s předstíraným klidem. „Kvůli udržení rodinného majetku se musím provdat za muže, jehož jsem nikdy nepotkala. A k tomu za Američana.“ „Mysleli jsme, že právě Američan by se ti mohl líbit,“ poznamenala matka.

Otec svou dceru mlčky sledoval. „Vzhledem k obtížím s otcovým podnikem je to zcela jiná situace.“ Cordelia se zvedla, ovinula si paže kolem těla a začala přecházet po pokoji. „Odmítnu-li, ponesu zodpovědnost za…“ Ohlédla se na otce. „Za zhoršení rodinných příjmů,“ doplnil ji otec suše. „A pokud budu souhlasit…“ Cordelia se zhluboka nadechla a narovnala se. „Já nemohu, jednoduše nemohu.“ „Ale ovšemže můžeš,“ ubezpečila ji matka. „Matko!“ vyjekla Cordelia. „Čekala jsem, že budete na mé straně.“ „Ale vždyť jsem, má milá. A právě proto se domnívám, že by ses na to měla podívat rozumně a s klidem.“ Matka zvedla ruku a začala odpočítávat na prstech. „Je ti pětadvacet, a přestože jsi měla mnoho příležitostí najít si vhodného manžela, zatím se ti to nepodařilo. Kdoví, kdy se ti znovu naskytne možnost se provdat.

Možná je to zásah osudu, a proto bychom ho neměli promarnit.

Skutečně by ses nad tím měla zamyslet.“ „Matko,“ vydechla Cordelia. „Máme rok osmnáct set padesát čtyři. Podobné věci se už nedělají.“ „Nesmysl,“ odbyla ji matka. „Dělají se neustále. Jen se o nich už nemluví jako dříve. Není to nic neobvyklého a vlastně je to jakási rodinná tradice.“ Hraběnka se naklonila ke své dceři a upře13

ně se jí zadívala do očí. „Přece si nemyslíš, že jsem si tvého otce chtěla vzít, nebo ano?“ Cordelia vykulila oči. „Prosím?“ Otec se zachmuřil. „Prosím?“ „Jenom zpočátku, drahý.“ Vřele se na něj usmála. „Oba víme, že náš sňatek dohodly naše rodiny. Byla jen čirá náhoda, žes mi připadal neobyčejně přitažlivý a okouzlující a zamilovala jsem se do tebe na první pohled.“ Odmlčela se. „Tedy, možná ne na první, ale tak či onak velmi brzy a navždy.“ Zdálo se, že posledními slovy svého manžela uchlácholila. „A vidíš, jak se nám daří.“ Věnovala dceři zářivý úsměv. „Má drahá Cordelie, nenutíme tě, aby ses rozhodla okamžitě. Měla bys mít čas na rozmyšlenou. Za týden odjíždíme do Brightonu a myslím, že by bylo skvělé, kdybyste si zatím s mladším panem Sinclairem vyměnili několik dopisů. Můžete se začít poznávat.

Podle psaného projevu se o muži dozvíš ledasco.“ „A proč by se nemohli rovnou setkat?“ Otec zabubnoval prsty o stůl. „Ať je to co nejrychleji vyřízené.“ „Protože jsi mi, můj drahý, sám řekl, že pan Sinclair si není jistý, jak jeho syn bude na váš návrh reagovat. V tuto chvíli by setkání mohlo dopadnout velmi rozpačitě. Oba by byli z nadcházející svatby nervózní. Pan Sinclair možná není tomuto nápadu nakloněn o nic víc než Cordelia.“ „Jak by ne? A Cordelia si ho vzít nechce?“ Otec sklouzl pohledem na dceru a pak se znovu zadíval na svou ženu. „Co se to tu u všech svatých děje? Bývaly doby, kdy bylo slovo muže v jeho domácnosti svaté.“ Cordelia si s matkou vyměnila významný pohled. Ani jedna z nich nehodlala hraběti prozradit, že jeho manželka a dcery – a obzvláště jedna z nich – si ho vždy dokázaly snadno omotat kolem prstu. V minulosti ale matka pokaždé stála na straně Cordelie. Nyní se zdálo, že se postavila za otce. „Tak dobrá.“ Otec si ztrápeně povzdychl. „Alespoň s tímhle snad souhlasíš.“ „Ale ovšem,“ přitakala Cordelia s úlevou. „S radostí panu Sinclairovi napíši. Ačkoli“ – vrhla nejistý pohled na matku – „nebylo by vhodnější, aby mi napsal jako první?“ 14

„Za jiných okolností bych souhlasila. Nicméně vzhledem k to­ mu, že pan Sinclair je Američan, soudím, že by u své budoucí choti ocenil určitou dávku přímočarosti.“ „Přímočarost mi potíže nedělá,“ přitakala Cordelia tlumeně.

Zatímco si bude s Danielem Sinclairem dopisovat, přijde na to, jak z nevítaného sňatku vyklouznout. Cordelia ale věděla, že si nemůže vytvořit žádný plán, dokud svého protivníka nepozná.

Když mu napíše, jistě to bude krok tím správným směrem, ovšem poněkud zdlouhavý. Ne, nebude jen tak nečinně přihlížet, jak jí rodiče chystají svatbu. Musí něco udělat. Potřebuje nějaký bezchybný plán, nějaký senzační nápad. Nic ji zrovna nenapadalo, ale byla si jistá, že na něco přijde. Koneckonců, jak řekl její otec, je velmi inteligentní. Ona už něco určitě vymyslí.

15