Tajný deník Lucrezie Borgii

1 Poslední modlitba [Diario, 29. dubna 1519] Ráda bych vstala z lůžka, síly mě však opouštějí. Může za to nejen mé těhotenství, které mě vyčerpává víc než všechna předchozí, ale také zpráva o skonu mého švagra Francesca Gonzagy, markýze z Mantovy. Jeho smrt nenávratně ukončila příjemné chvíle prožité před nedávnem v jeho společnosti. Tato blízká minulost mi nyní připadá nesmírně vzdálená a neskutečná, jakoby zahalená jemným oparem vystupujícím ze země za ranního úsvitu, kdy jsme se naposledy sešli v lodžii nad jezerem a mlčky pozorovali zrození posledního dne, který jsme spolu strávili. Francescova choť Isabella tenkrát dokázala překonat chorobnou žárlivost a ohleduplně nás nechala samotné. Bůhví, kolik úsilí ji to stálo! Bude jí to však jistě přičteno k dobru. Soustrast jsem jí projevila jen několika řádky, víc by patrně nebyla snesla: Krutá ztráta, jež Vás postihla, mi působí takovou bolest, že mně samotné je zapotřebí útěchy, abych ji dokázala vyjádřit Vám. Z celého srdce soucítím s Vaší Milostí v neštěstí, jež ji postihlo, a nikdy nedokážu vyjádřit, jaké utrpení působí také mně. Bůh tomu však tak chtěl a nám nezbývá než se podřídit Jeho vůli. Jsem si jista, že Vaše Milost ponese svůj žal statečně a s odvahou, jíž je proslulá.

14

TAJNÝ DENÍK LUCREZIE BORGII

Ubohá Isabella! Postrádá moudrost svého bratra, mého chotě Alfonsa d’Este, který o skutečné povaze mého vztahu k Francescovi nikdy nepochyboval. Věděl, že pokud z mé strany došlo k poklesku, šlo pouze o duchovní, ne tělesný. Přesto jsem se dopustila hříchu. Vždyť jsem zapřela lásku k manželovi, otci mých dětí, a pod zástěrkou duševní spřízněnosti se oddala vášni, byť jen platonické!

Vzpomínky i těhotenství mě konejší, přesto mému tělu nedopřávají spánek ani odpočinek, jako by ve mně pozvolna rašící nový život čerpal sílu z mé tělesné schránky i z nedobrovolného bdění.

V zrcadlech, jež mi podávají mé dvorní dámy, abych se přesvědčila, jak mi rozčesaly a uspořádaly plavé vlasy, i v slzami zalitých manželových zracích se odráží obraz zestárlé ženy s přepadlou tváří a popelavou pletí. Temné kruhy zastiňují měňavou zeleň očí, které si přesto zachovaly svou živost. Není mi ještě ani čtyřicet let a cítím, ba dokonce vím, že brzy udeří má poslední hodinka. Zemřu smířená s Bohem i sama se sebou, ale také s mužem, za něhož jsem se provdala z politických důvodů a jenž mě učinil vévodkyní z Ferrary. Radost mi působí děti – je jich šest, sedmé na cestě –, co bych si mohla přát víc? Můj choť mě obklopuje pozornou péčí. Právě se vrátil z Francie, jejíž nejkřesťanštější král zajistil našim státům svobodu a ochranu před choutkami hlavy římské církve. Jsem dcera papeže Alexandra VI. Snad proto ke mně ctižádostivý Giovanni Medicejský, otcův v pořadí třetí nástupce, chová smrtelnou nenávist, která dopadá na celý rod d’Este. Obávám se, že jí budou trpět i moji synové. Také v tomto ohledu spoléhám na Boha: Což jsem se nezařekla, že se plně odevzdám do Tvé vůle?

Už nikdy se proti Tobě neprohřeším, ó Pane…

Alfonso dlí u mého lože, opouští mě pouze tehdy, odchází-li za svou milenkou, krásnou Laurou Dianti. Kvůli ní a kvůli mně zanedbává státní záležitosti. Neuvědomuje si, jak mě jeho přítomnost zmáhá. Když mi už posté opakuje, že Francouzi jsou mnou okouzleni a že laskavé vévodkyni z Ferrary dávají přednost před povýšenou markýzou z Mantovy, nezbývá mi než se mu odměnit úsměvem. Čím jsem si vůbec zasloužila tento přívlastek?

Joachim Bouflet

15

Jsem bídná hříšnice, Ty’s vtělená láska.

Tvé je vše kromě hříchu, ten patří mně.

V myšlenkách se obracím k Bohu. Odříkávám slova modlitby, kterou mi poslala sestra Lucia. Vlastně by mě ve zdech kláštera, v nichž je mou vinou odsouzena k přísné odloučenosti, měla proklínat. Přesto za mě oroduje a modlí se se mnou, stávám se součástí jejích modliteb. Pod polštářem uchovávám lístek psaný její rukou.

Už delší dobu se nemusím s dopisy, které dostávám, tajit. Slova v nich obsažená mi neustále tanou na mysli, znám je zpaměti, plynou mi přímo z duše: Ty láskou svou objímáš celý svět, rozumu pozbyl ten, kdo Tě nemiluje. Ó Pane, rozumu pozbyl ten, kdo Tě nemiluje.

Bože Všemohoucí, Ty dobře víš, že je to pravda, i když Tvoje zbožňováníhodná tvář nabývá občas, vlastně často, podobu mužů, které jsem milovala. V každém z nich rozeznávám rysy Tvé tváře.

Každý z nich mi daroval část Tvé lásky. Je snad rouháním to vyslovit, uvěřit tomu? Před očima se mi odvíjí celý můj život. Paměť přede mnou nemilosrdně odhaluje minulost, ne takovou, jakou bych si byla přála, ale tu ve světle Tvé pravdy: Hodna všech strastí, bez zásluh zcela.

Mou vinou do zkázy se řítí svět.

Zasloužím ať pohltí mě země, zasloužím si věčné prokletí.

Odpuštění ale přece žádám: Pohrdla jsem Tvými dary, co přivedla jsem na svět, ne-li samé zlo?

Jsou to tvrdá slova. Kupodivu mi snadno splývají ze rtů, protože jsou pravdivá. Vždy jsem hledala pravdu, a nakonec jsem ji našla v Bohu. Sestra Lucia to ví, tuto modlitbu mi složila pro útěchu. Když si ji se zavřenýma očima v duchu odříkávám, nedokážu se ubránit

16

TAJNÝ DENÍK LUCREZIE BORGII

slzám. Můj choť tím bývá zároveň dojat i podrážděn, lékaři se tváří starostlivě. Jak by mohli vědět, že pláč mi tentokrát přináší útěchu?

Ve vlastních očích se jím očistím, a poté se už mění v slzy vděčnosti, pod jejichž závojem šeptám to sladké jméno Lásky. Moje dvorní dámy mají za to, že blouzním v deliriu, a kroutí nad tím hlavou.

Nechápou mě od chvíle, co se odmítám svěřit do jejich péče.

Dřív jsem své tělo vášnivě hýčkala, nyní o ně budu usilovně pečovat jen proto, abych je Stvořiteli odevzdala neposkvrněné, jako drahocennou nádobu, naplněnou láskou k Němu. Můj zpovědník mě nechápe. Což však muži, především muži církve, měli kdy porozumění pro ženy? Domnívá se, že jsem svou tělesnou schránku začala nenávidět, a proto s ní zacházím tímto způsobem. Jak bych k ní však mohla chovat nenávist, když v ní znovu, už poněkolikáté, raší nový život? Každé mé těhotenství mě očišťuje a omlazuje mé tělo, kdysi halené do zlatého brokátu a dnes oděné do žíněného roucha. Přesto je naplněno stejnou láskou k životu. K vlastnímu žití ale jen do chvíle, kdy se narodil můj první syn. Od toho dne jsem tento cit přenesla na své děti, které jsou pokračováním mého bytí a nezvratným důkazem daru Lásky.

Na hranici života a smrti se mi tyto myšlenky nepřestávají honit hlavou. Ležím opřená o polštáře v šeru lože zastřeného závěsy.

Jsem ochotna přijmout smrt okamžitě, jakmile své dítě přivedu na svět. Záclony u lůžka nechávám raději zatažené.