1 Londýn květen 1819 Lady Clara Stanbourneová pocházela z dlouhé rodové linie reformátorů a švindlířů. Mezi příbuznými jejího zesnulého otce se objevila celá řada kvakerů a whigů, jejichž touhu měnit svět k lepšímu překonávala snad jen váženost jejich postavení. Na druhé straně Doggettové, předci její zesnulé matky, se mohli po chlubit nejedním nezodpovědným ničemou, holdujícím hazardu, hýření a nespoutanému způsobu života. Jejich postavení by neby lo bývalo vážené ani za mák nebýt sňatku, jímž se jejich linie spo jila se Stanbourneovými. Naštěstí pro Anglii Doggettové již prakticky vymřeli. V rodin né tradici pobuřujícího chování tak pokračoval pouze Clařin strýc Cecil, karetní podvodník, jenž se ovšem této zálibě nyní věnoval v Americe. Tam uprchl před osmi lety poté, co se kvůli falešné hře octl na špatném konci jedné opravdu velké pistole. Pro lady Claru bylo tedy nemalým překvapením, když jedno ho jarního pondělního jitra zjistila, že do Stanbourne Hall zavítal pan Gaither, právní zástupce jejího strýčka, který k nim vážil ces tu až z Virginie. Do této chvíle netušila, že by její strýc mohl mít někoho tak vznešeného jako právního zástupce. Samuel, její nový komorník, nicméně trval na tom, že právě takový člověk na ni čeká v salonu. Clara s povzdychem pohlédla na hodiny. „V domově mě oče kávají každou minutu. Budou si dělat starosti, když se po dvou týdnech na venkově zpozdím. Zdá se, že budeš muset poslat ně kterého z chlapců se zprávou.“ — 7 —
„Jistě, mylady,“ přitakal Samuel a nervózně se ve své zbrusu nové uniformě ošil. Clara na něj byla pyšná, neboť patřil k nejno vějším úspěchům Stanbourneova nápravného domova pro kap sáře. A přestože byl na řádného komorníka trošičku malý, své povinnosti zvládal obstojně a na tom záleželo nejvíc. Ze salonu se zničehonic ozval divoký štěkot, který ji varoval, že její tetička, Verity Stanbourneová, se již s návštěvníkem setkala. Clara spěšně otevřela dveře a tiše zasténala při pohledu na trojici opentlených pudlíků, kteří divoce poskakovali kolem Američa na. Chudák pan Gaither vrávoravě balancoval na nízké stoličce a halekal: „Kšá, kšá! Pryč, vy potvory! Nechte mě být!“ Tetička Verity zoufale mávala rukama a bezvýsledně se snažila hopsající a ňafající pejsky ukáznit. „No tak, Ťapko, nesmíš… Ale Lapko, co to provádíš! Chňapko, jestli okamžitě nepřestaneš…“ Vrhla na pana Gaithera bezradný pohled. „Vidíte, jak jste mé holčičky rozrušil? Jsou teď pěkně rozzlobené, to vám povídám.“ Odněkud zpoza dveří zaznělo ostré štěknutí a vzápětí se do míst nosti vřítila stará kokršpanělka. „Bože, smiluj se, ještě k tomu Cí sařovna – ani se nehněte, pane Gaithere! Jestli se jí nebudete líbit, dozajista vás pokouše!“ Clara prošla místností a vrhla se přímo do té vřavy. „Okamžitě lehnout, všechny! Žádné kousání!“ Střelila po pudlicích přísným pohledem, až ze štěkotu zbylo jen tlumené kňourání a tři páry kadeřavých oušek se provinile svěsily. Císařovna vytrvale poštěkávala u nohou pana Gaithera, a tak na ni Clara křikla: „To by stačilo, Císařovno,“ a kokršpanělka se neochotně stáhla k tetičce Verity. Nepřestávala ovšem tiše vrčet, s tím ale Clara už bohužel nic nesvedla. Císařovně se host očividně nezamlouval, což pro něj nevěstilo nic dobrého. Fenka měla pozoruhodnou schopnost přesně lidi odhadnout. A jakmile na někoho takhle vrčela a štěka la, dříve či později se ukázalo, že dotyčný oplývá vážnými vada mi charakteru. Císařovna byla natolik schopná, že s její pomocí tetička Verity vybírala nové služebnictvo. Díky tomu jí personál záviděli všichni její přátelé. Soudě podle podmračeného výrazu pana Gaithera, k jeho hlavním nedostatkům patřila nenávist ke psům. — 8 —
Clara zvedla ruku, aby mu pomohla ze stoličky. „Moc se omlouvám, pane. Jsem lady Clara Stanbourneová a vidím, že s mou tetičkou jste se již seznámil. Prosím, odpusťte nám tak nepěkné uvítání. Návštěvy nemíváme často.“ „To mne nepřekvapuje,“ poznamenal, když slézal dolů. Nazlo beně těkal očima, a jakmile se octl na zemi, rukou si ometl dlouhý plášť, aby z něj dostal stopy po psech. „Můžete si za to sám, pane.“ Tetička se usadila na pohovku a koketně si kolem sebe rozprostřela sukni. „Nedovolil jste jim, aby si vás očichaly, a to se jim vůbec nelíbí.“ Jedna z pudlic jí vyskočila do klína a ona ji k sobě přivinula. „A chtěl jste kopnout do Lapky, na což je velmi citlivá.“ „Citlivá! Vždyť je to jen zatracený pes! Krom toho si nemys lím…“ „Posadíte se, pane Gaithere?“ přerušila ho Clara. „Možná bys te si dal šálek čaje?“ To ho konečně zarazilo. Vrhl na ni podmračený pohled. „Ne, děkuji, madam. Raději bych si nejprve odbyl to, kvůli čemu jsem přijel.“ S těmi slovy se právní zástupce usadil co nejdál od psů, aniž přitom spustil zrak z Císařovny, jež se s žuchnutím svezla k nohám tetičky Verity a dál potichu vrčela. „Nechávat ty potvory takhle volně pobíhat…, štvát je na cizince… Celá tahle země je šílená.“ Tetička Verity jeho brblání nevěnovala pozornost a místo toho jen poklepala na pohovku vedle sebe a volné místo se vmžiku zaplnilo dvěma pudlími tělíčky, která se vedle ní schoulila do klubíčka. Clara se s povzdychem posadila z druhé strany. Můj bože, říkala si v duchu, to je ale den. A to ještě není ani poledne. Pan Gaither fenky po očku sledoval a přitom zalovil ve své brašně a zapátral mezi papíry. „Přijel jsem, mylady, abych vás informoval, že Cecil Doggett zesnul.“ Prohlásil to tak nevzrušeně, že si Clara nebyla jistá, zda se nepřeslechla. „Prosím? Strýček Cecil? Jste si jistý?“ „Domníváte se, že bych se sem handrkoval takovou dálku a snášel tahle… tahle stvoření, kdyby tomu tak nebylo?“ Vytáhl z brašny jakýsi úředně vypadající dokument a podal ho Claře. „Tady je úmrtní list.“ — 9 —
Clara ho přijala a rychle pročetla. Jakékoli naděje ji rychle opouštěly. Stálo to tu černé na bílém. Ztěžka polkla. Strýček Cecil možná byl mizera, přesto k němu vždy chovala jistou náklonnost. A on schvaloval její zálibu ve sbí rání knih pro děti. Nikdy o jejím zájmu neřekl, že je „pošetilý“, jak s oblibou prohlašoval její otec, nebo že je to „nesmysl“, jak tvrdívala její matka. Jednoduše jí pokaždé přinesl, po čem toužila – roztomilé sbírky pohádek, bajek či hrdinských příběhů. Znovu úmrtní list prolétla očima, zalitýma slzami. „Tady… tady se píše, že zemřel na selhání srdce.“ Pan Gaither mezitím znovu získal svůj klid a nyní s vážnou důstojností přikývl. „Tomu nevěřím.“ Tetička jí vzala list z ruky a sama si ho pře četla. „To se na Cecila vůbec nepodobá.“ Vzhlédla k advokátovi. „Víte jistě, že ho neotrávili? Nebo se mu nestalo nic podobně hro zivého?“ Jelikož se pan Gaither zdál být poněkud zaskočen, Clara usou dila, že je třeba tetin dotaz vysvětlit. „Víte, Doggettové jsou… byli… dobrodruzi a všichni skončili velmi špatně. Můj nejstarší strýc byl zastřelen v souboji a ten nejmladší zase oběšen v Madri du za padělatelství.“ „Čili selhání srdce by od Doggetta nikdo nečekal,“ dodala tetička Verity. „Mohu vás ujistit, že kdybych si nebyl jistý příčinou smrti, ni kdy bych Ameriku neopouštěl,“ prohlásil advokát dotčeně. „A zce la jistě bych lady Stanbourneové nepředával jeho dědictví.“ Clara na něj hleděla nepřítomně, ale tetička se jeho prohlášení chopila. „Dědictví? Vždyť Cecil měl vždycky jednu kapsu prázd nou a druhou vysypanou.“ „Když pan Doggett zemřel, zanechal po sobě patnáct tisíc liber. Deset tisíc odkázal lady Claře. Pokud je přijme.“ Clara udiveně zamrkala. „Deset tisíc liber!“ vyhrkla ve snaze tu ohromující zprávu vstřebat. To je jako z pohádky od Charlese Perraulta, napadlo ji. A jako všechny pohádky se to zdálo pří liš nádherné, než aby to mohla být pravda. „Neprozradil vám strýček, jak takový majetek získal? Když opouštěl Londýn, neměl téměř nic.“ — 10 —
„Bylo mi řečeno, že v kartách vyhrál plantáž. Bratr majitele, velmi zámožný muž, mu místo ní nabídl peníze a pan Doggett nabídku přijal. Řekl mi, že pro něj život plantážníka není. Želbo hu si svého nově nabytého jmění nestačil užít.“ Claře se sevřelo srdce při představě, že strýček zemřel docela sám v cizí zemi. „A… ehm… vyhrál tu hru čestně?“ zajímalo tetičku. Clara obrátila oči v sloup. To ji ještě nenapadlo. „Ovšem!“ pohoršil se advokát. „Ujišťují vás, že s nezákonný mi podniky bych nechtěl mít nic společného.“ Clara mu věnovala chabý úsměv. Jestliže strýčka nepřistihli při podvádění tehdy, nyní už nemělo význam jeho nešvar vysvět lovat. A pokud mohla soudit, v téhle hře nepodváděl. Stejně tak se dalo ovšem tvrdit, že prasata dokážou létat. „Je to tak náhlé,“ povzdychla si Clara. „Víte jistě, že strýček chtěl ty peníze odkázat mně? Vždyť jsem jen jeho neteř. Možná jste si mě spletl s jednou z jeho… no… milenek, nebo s jedním z nemanželských dětí. Slyšela jsem, že jich měl několik.“ „Claro!“ Tetička Verity zakryla Císařovně uši. „Před Císařov nou takhle mluvit nemůžeš. Je nedotčená!“ Fenka se zavrtěla, aby unikla jejímu sevření. Očividně by ráda něco skandálního vyslechla. Clara pokrčila rameny. „Strýček Cecil se svými neřestmi nikdy netajil, a tak nevidím důvod, proč bych měla předstírat, že ne existovaly.“ „Panenko skákavá, Claro, takovými řečmi všechny mé miláč ky dočista vyděsíš. Na neslušné výrazy jsou tak hákliví.“ Advo kát, který se doposud tvářil smrtelně vážně, se uchichtl a tetička ho zpražila příkrým pohledem. „Nuže, je to tak. Jak by také ne, když žijí v domě Stanbourneů. Můj bratr, Clařin otec, byl kněz, víte. Skvělý člověk.“ „Prosím za prominutí,“ odvětil pan Gaither, „ale byl jsem in formován, že byl markýzem z Pembertonu.“ Clara na něj ztrápeně pohlédla. „Ano, to byl. Později, když nečekaně zdědil titul. Do té doby byl knězem. Tak, a nyní se vrať me ke strýčkovi…“ — 11 —
„Ano, ovšem. Pokud jde o vaši otázku, svým ,milenkách a ne vlastním potomkům‘ odkázal zbylých pět tisíc. Takže oněch deset tisíc patří bez nejmenších pochyb vám. Pokud je ovšem nechcete odmítnout. Pan Doggett mi kladl na srdce, že pokud je nebudete chtít přijmout, nemám vám je nutit.“ „Myslím, že bys je skutečně měla odmítnout,“ vložila se do hovoru tetička. „Tvůj otec vždycky říkával tvé matce, aby od strý ce nikdy nepřijímala žádné peníze z jeho nečestných…“ „Nečetných,“ přerušila ji Clara. „Ze strýčkových nečetných podniků.“ „Ale drahá, to jsem přece říct nechtěla…,“ ohradila se tetička. „Ale ano, chtěla,“ ujistila ji Clara. Možná strýček skutečně podváděl. Ale teď už to nikdo nezjistí a krom toho na tom nic nemůže změnit. Ovšem Clara by mohla jeho „nečestné“ peníze velmi dobře využít. Samozřejmě ne pro sebe. Tatínek jí zanechal roční apanáž tisíc liber, která jí stačila víc než bohatě. A spolu s penězi tetičky Verity měly dostatek, aby si mohly ve Stanbourne Hall pohodlně žít do konce svých dní. Ale když si jen pomyslela, jaká vylepšení by s deseti tisíci liber mohli provést v domově! „Takže, přijímáte tu částku, lady Claro?“ otázal se advokát ne trpělivě. Clara pomyslela na všechny své plány. „Ovšemže přijímám.“ „Výborně, madam.“ Pan Gaither jí v krátkosti vysvětlil, jak dojde k přesunu peněz. „Pokud si těch deset tisíc chceš opravdu vzít, Claro,“ ozvala se tetička, „mohla bys je využít k něčemu užitečnému.“ „To mám také v plánu, tetičko,“ opáčila Clara trpělivě. „Mohla by ses konečně provdat!“ Clara na ni úkosem pohlédla. „Co s tím mají společného pe níze?“ „Přece všechno, má drahá. Kdybys ke svému věnu přidala osm tisíc, mohla by sis vybírat ze všech vážených a vhodných gentle manů. Obzvlášť pokud ty zbylé dva tisíce využijeme k tomu, aby chom tě trochu upravily.“ Odmlčela se a poklepala Claru po kole ni. „Jistě bych nechtěla naznačovat, že už teď nevypadáš k světu. — 12 —
Líbí se mi, jak se oblékáš. Ovšem neušlo mi, že i vážení muži dávají přednost ženám, které… inu…“ „Které se oblékají draze?“ napověděla jí Clara. „Nikoli, drahá. Které mají vkus. Tvé vlněné šaty se hodí pro práci v domově, ale aby sis získala muže, musíš se oblékat s ele gancí. A jakmile ti šaty a věno zajistí manžela, můžeš si dál nosit, co se ti zlíbí. Jenomže nejprve ho musíš polapit. Nemám pravdu, Lapko?“ Lapka nadšeně zaňafala. Clara obrátila oči ke stropu. „Doslechla jsem se, že lord Winthrop, jenž nedávno ovdověl, hledá manželku,“ pokračovala tetička významně. „Má ty dobroto, už zase Winthrop,“ zaúpěla Clara. Bylo to mnoho povyku pro nic – tento poněkud fádní gentle man se o ni zajímal, když poprvé vstoupila do společnosti, ovšem jeho náklonnost vyprchala v okamžiku, kdy jeho matka prohlási la cosi o Clařině „sprostém“ příbuzenstvu. A když se před osmi lety oženil s jinou ženou, čímž zmařil naděje tetičky Verity, Clara doufala, že je to uzavřená záležitost. Pak mu ale chuděra manželka zemřela a zanechala ho samot ného s pěti dětmi. A tetička Verity mohla zase začít kout své plá ny. „Jakmile tě trochu vyparádíme,“ uzavřela tetička, „a on se dozví o tvém novém bohatství, jsem si jistá, že mu znovu padneš do oka.“ „Nechci mu znovu padnout do oka. Byl to nadutý trouba tehdy a stejný trouba je i teď.“ „Vážení muži ctící Boha takoví už někdy bývají, má drahá. Ale mám za to, že vzhledem ke svým povinnostem přesně takového manžela potřebuješ.“ Clara se zamračila, byť musela přiznat, že tetička má možná pravdu. Až se provdá, měla by si vzít nějakého spořádaného obča na, který by ji podporoval v její bohulibé činnosti. Potíž spočívala v tom, že se jí žádný takový muž nelíbil. Možná za to mohla ona nešťastná doggettovská krev, ale všichni jí připadali poněkud… nudní. Jednoho dne se s tím bude muset smířit a někoho takové ho si vybrat za manžela, ale zatím se k tomu nedokázala přimět. Tetička Verity se sklonila k Císařovně a zašeptala jí do ucha: „Co myslíš, děvče, nevypadala by Clara nádherně ve francouzské — 13 —
róbě s perlami ve vlasech? Dokonce i takový upjatý patron jako Winthrop by dokázal přehlédnout skandální chování jejího pří buzenstva a…“ „Nechci ty peníze vložit do věna,“ přerušila ji Clara dříve, než se stačila rozpovídat o elegantních doplňcích, růžových čepcích a bůhví o čem ještě, a vrhla rozpačitý pohled na pana Gaithera. „Hodlám je použít v domově.“ Tetička se prudce narovnala. „V domově?“ „S deseti tisíci liber ho můžu ohromně vylepšit,“ vysvětlova la Clara nadšeně. „Mohli bychom dětem konečně vytvořit školní třídu a přispívat obchodníkům, aby je přijali jako učedníky. Snad bychom mohli i založit svůj vlastní obchod, který by vedly starší děti.“ „Ale, Claro, copak musíš všechny peníze použít pro domov? Proč bys na něj nemohla věnovat jen polovinu a tu druhou při dat ke svému věnu?“ Tetička svraštila obočí. „Pak by nám ovšem nezbyly žádné peníze na oblečení. Hmm, možná kdybychom našly nějakou anglickou švadlenu…“ „Na své věno nedám ani penny,“ zarazila ji Clara, které již došla trpělivost. „Bůh ví, že už teď je více než dostatečné.“ Tetička si přitiskla ruce na hruď. „Moje drahá, nemluv tak leh kovážně. Mysli na to, že stárneš.“ „Děkuji za připomenutí,“ opáčila Clara. Bylo to tak pokořující, vést takový rozhovor před cizím člověkem. „Je mi teprve dvacet osm, takže se ještě nemusím uchylovat k tomu, abych si manžela koupila. Na vdavky mám zatím času dost.“ „Panenko skákavá, Claro…“ „Tak dost! Už jsem se rozhodla.“ Tetička Verity se otočila na pana Gaithera, jenž celému rozho voru naslouchal s blazeovaným klidem. „Povězte jí, že nemůže celé dědictví použít v domově.“ Poprvé za celé dopoledne se na hubené, přísné tváři pana Gaithera objevil úsměv. „Pokud jde o využítí peněz, pan Doggett si nekladl žádné podmínky. Toto rozhodnutí nechal plně na své neteři.“ „Chytrý muž,“ poznamenala Clara polohlasně. — 14 —