Temnější než noc

1 Jan Elznerová se s hrůzou vytrhla ze spaní.

Cosi ji vyrušilo z příjemných snů, které rázem zapomněla.

Z kuchyně k ní dolehl nějaký zvuk. Natáhla ruku, aby strčila do svého manžela Martina, ale nahmatala pouze hladkou přikrývku a chladný polštář. Možná se probudil chvíli před ní a šel se podí­ vat, co se děje.

Jan se usmála a ponořila se zpátky do mělkého spánku. Její muž se jistě vrátí do postele a všechno bude zase v pořádku.

Zvuk nejspíš vydává výrobník ledu v lednici, anebo v některé skříňce spadl nějaký nestabilní předmět. Martin to jako obvykle vyřeší. Je to muž, který…

Zaslechla čísi hlas.

Nerozuměla, co říká, ale byla si jistá, že patří Martinovi.

Znovu se podívala na radiobudík u postele. S kým se to man­ žel ve tři hodiny ráno vybavuje?

Hovor utichl.

Jan pootevřela oči a nehnutě ležela ve tmě. Okny ložnice k ní doléhaly vzdálené zvuky rozespalého Manhattanu. Z dálky k ní zalétl tlumený výkřik a pak zavřískla siréna, jako když zavyje vlk na lovu. Dole v ulicích tiše hučela auta. Zvuky noci. Jan se převa­ lila na záda a pozorně se do nich zaposlouchala…

Začala se bát, i když věděla, že nemá čeho.

Nemám strach. Není čeho se bát.

Uvědomovala si, že to není pravda.

Martin si nikdy nepovídal sám se sebou. Nedovedla si ani představit, že by to dělal.

Ozvalo se třesknutí. Pak cosi tiše bouchlo a kutálelo se po ku­ chyňské dlažbě.

Posunula se k okraji postele a posadila se. Srdce jí zběsile tlouklo. Vzpomněla si, co jí před mnoha lety řekla babička: Srdce zná pravdu dřív než hlava. Srdce všechno ví jako první. Za dveřmi 9

ložnice bylo vidět obdélník světla, které vycházelo z kuchyně a šikmo dopadalo na podlahu v předsíni. Vtom se přes něj mihl stín.

Co to tam Martin provádí?

Jan se zvedla. Jednou bosou nohou stála na tkaném koberečku vedle postele a druhou na chladné dřevěné podlaze. Naleštěné dubové podlahy patřily k věcem, které s Martinem na bytě v Upper West Side měli nejradši. Věděli, že tady budou šťastní.

A také tu šťastní byli. Vlastně jsou.

O čem ví její srdce, ale hlava ne?

Strach se podobal droze. Nutil ji vstoupit do předsíně a kráčet ke světlu na jejím konci i přes hrůzu, kterou cítila. Musela zjistit – potřebovala nutně vědět –, co ji tak děsí. Přiměla ztuhlé nohy pod hedvábnou noční košilí k pohybu a šla dál. Bledé ruce zatí­ nala v pěst. Slyšela jenom, jak její bosé paty dopadají na dřevěnou podlahu. Potácela se směrem ke světlu a příšernému vědomí, je­ muž se nedokázala ubránit.

Zahnula za roh a zůstala stát ve dveřích kuchyně.

Zatajila dech a hleděla na výjev před sebou. Na podlaze v jas­ ně osvětlené kuchyni ležel Martin zkroucený v jakémsi černém stínu. Na lesklé šedé desce stolu ležela igelitová taška a kolem ní byly rozházené potraviny. Na podlaze kousek od Martinovy pravé paže se válela konzerva tuňáka. Právě ta spadla na zem.

Skutálela se ze stolu.

Jan vyslovila manželovo jméno a o krok k Martinovi přistou­ pila.

Když se zpoza kuchyňského ostrůvku vztyčila temná postava a přiblížila se k ní, vlastně ji to ani nepřekvapilo. Potvrdilo to její hrozivou domněnku. Muž cosi držel v pravé ruce. Je to zbraň? Ne. Ano! Zbraň s jakýmsi nástavcem. Pistole s tlumičem. „Prosím vás.“ Jedna ruka jí vylétla před obličej. „Prosím vás.“ Nezabíjejte mě. Mě ne! Ještě ne!

Téměř neslyšela tlumené puf!, které pistole vydala. Kulka jí protrhla maso a roztříštila kost. Zaryla se jí mezi prsa a šikmo jí vletěla do srdce. Jediná olověná střela vtrhla do jejího světa a ro­ zervala ho na kusy. Rozcupovala její život, ukončila její minulost i budoucnost, zkrátka všechno.

10

Ležela na zemi a ještě dýchala. Bolest už necítila, ale hrůzu ano. Muž s pistolí se krátce sklonil nad Martinem, pak Jan opatr­ ně překročil, aby si neumazal boty od krve, a nerušeně kráčel ke dveřím.

Na okamžik zahlédla výraz ve tváři zrůdy, která ji připravila o všechno, co měla a čím byla. Vždyť je to on! Byl neskutečně klid­ ný. Spokojeně se usmíval jako obyčejný řemeslník, který právě dokončil potřebnou součást své každodenní práce.

Trochu zvědavě se na ni podíval. Zřejmě usoudil, že je mrtvá, a dál jí nevěnoval pozornost.

Nemýlil se. Jenom se o několik sekund unáhlil v odhadu.

11

2 Blesk!

Fedderman zamrkal. Technici pořídili další fotografii a auto­ matický navíječ filmu ve fotoaparátu vrčel jako miniaturní mixér. Členové týmu, který ohledával místa činu, byli roztroušení po celém bytě. Fotografovali, nanášeli na předměty roztok luminolu, vysávali a pinzetami sbírali vzorky.

Elznerovým nevadila ani jejich všetečnost, ani kaluže krve v kuchyni. Bylo jim jedno i to, co se jim stalo.

Takhle lidi dokáže proměnit náhlá smrt. Uprostřed hrůz, které Fedderman během služby u newyorské policie zažil, mu právě tohle připadalo jako jediné milosrdenství. „Budete už s těmi dvěma hotov?“ otázala se jeho partnerka Pearl soudního lékaře, pečlivě upraveného mužíka jménem Nift.

Kdyby se jeho život ubíral jiným směrem, možná by udělal ka­ riéru u filmu, kde by skvěle ztvárnil Napoleona. Pobíhal kolem těl už patnáct minut a sděloval Pearl a Feddermanovi své první dojmy. „Teď si s nimi můžete chvíli pohrát. Až skončíte, tak je, prosím vás, zapněte do pytlů.“ Tenhle Napoleon byl pěkně protivný.

Fedderman viděl, jak Pearl cestou k tělu Martina Elznera ze všech sil šlápla Niftovi na nárt. Nejspíš to udělala schválně. Její pohodlné černé boty s pěticentimetrovými podpatky, které nosila, aby vypadala vyšší, dokázaly být pěkně nebezpečné.

Nift sebou trhl bolestí a uskočil vzad. Přitom málem odkopl konzervu tuňáka, která ležela na zemi. „Pokud možno nešlapejte do krve,“ prohodila Pearl. Úplně si Nifta přestala všímat. Sehnula se a opatrně z Elzne­ rových ztuhlých prstů vyprostila poloautomatickou pistoli znač­ ky Walther. Zastrčila do hlavně tužku, aby zbraň mohla přesu­ nout do plastového sáčku na důkazy.

12

Nift po ní střelil očima a vyrazil ke dveřím. Vyšel z nich a ani se neohlédl. Svůj nechutný smysl pro humor si odnesl s sebou.

Fedderman o vyšetřovatelce Pearl Kasnerové věděl, že si nene­ chá od nikoho nic líbit, dokonce ani od Napoleona. Právě kvůli tomuto rysu se už několikrát dostala do potíží a zkomplikovala si kariéru. Fedderman ji kvůli její povaze měl rád, ale předpokládal, že už moc dlouho partnery nezůstanou. Příští rok touhle dobou Pearl nejspíš bude řídit taxík nebo prodávat parfémy v obchod­ ním domě Macy’s.

Pearl byla pěkná ženská. Měla nádherná prsa a hezký zadek.

Kdyby byla o něco vyšší, mohla by být herečkou či modelkou.

K tomu měla pronikavé tmavě hnědé oči, černé vlnité vlasy a nos trochu nahoru. Byla svá. Fedderman si někdy v duchu říkal, že kdyby byl mladší a svobodný, možná by se ji pokusil sbalit. Ale se svými občasnými poruchami erekce, zápachem z úst, chronic­ kými bolestmi břicha, plešatějící hlavou a skoro čtrnácti kilogra­ my nadváhy by u ní rozhodně nepochodil.

Pearl jednomu technikovi podala sáček s pistolí a střelila po Feddermanovi pohledem, jako by věděla, na co myslí.

Ona to ví. Jsou přece už několik měsíců partneři – od chvíle, kdy Pearl začala mít potíže. Oba věděli, že to ani pro jednoho z nich není žádná výhra. Tak to jejich nadřízený také zamýšlel.

Pokud si začnou lézt na nervy, mají smůlu. Stejně jako ti dva na podlaze v kuchyni.

Na oddělení vražd zavolala motorizovaná hlídka. Na místo činu dorazila na základě telefonátu sousedky, která si všimla, že má ve stěně v kuchyni dírku jako po kulce. Když správce pustil policisty do bytu, zjistili, že otvor je skutečně od náboje. Prolétl tělem Jan Elznerové a pak skrz zeď, která byt Elznerových oddě­ lovala od sousedů. Policisté případ předali kriminálce a zajistili místo činu.

Pearl s Feddermanem vyslechli nájemníky, kteří bydleli z obou stran vedle Elznerových, nad nimi a pod nimi. Nikdo z nich žádný výstřel neslyšel. Nift ale říkal, že k vraždám došlo někdy mezi druhou a čtvrtou ranní, kdy je podle lékařů lidský spánek nejhlubší. Fedderman věděl, že když je tou dobou někdo z jakéhokoli důvodu vzhůru, mohou se přihodit strašlivé věci.

13

Při pohledu na tratoliště krve na podlaze se mu zvedl žaludek.

Ani všemožné hrůzy, které za léta služby viděl, mu nepomohly vybudovat si imunitu. Podíval se na kuchyňský stůl. „Co říkáš na to jídlo? Vypadá to, jako by se jedna z obětí, případně obě zrov­ na vrátily z nákupu a ukládaly potraviny do lednice a do skříněk.“ Pearl na něho upřela oči jako trnky. „Ve tři ráno? V pyžamu a županu?“ „Já vím, že to zní jako pěkný nesmysl, ale třeba byli nakoupit a zapomněli jídlo vybalit. Pak si na něj vzpomněli, vstali a šli ho uklidit. Přitom se začali hádat. Manžel popadl pistoli, oddělal že­ nušku a pak sebe. Takové věci se na světě stávají.“ „Myslíš v našem světě?“ Fedderman s Pearl nechtěl zabřednout do metafyzické roze­ pře. „Tak co řekneme kapitánu Eganovi? Že jde o vraždu a ná­ slednou sebevraždu?“ „S tím pičusem bych se nejradši vůbec nebavila.“ „Pearl…“ „No jo, dobře… Stoprocentně to vypadá na vraždu a násled­ nou sebevraždu. Obojí způsobil tlak života ve velkoměstě a nával manželského štěstí.“ Fedderman ulehčeně vydechl. Pearl nehodlala revoltovat proti systému a dělat problémy. Fedderman měl svých potíží dost. „Ale něco na tom drhne.“ „Tak je to vždycky,“ poznamenal Fedderman. „Ale musíme jednat na základě důkazů. Máme dvě mrtvoly. Jelikož manžel má kolem díry v hlavě popáleninu, pistole v jeho ruce je nepochybně vražedná zbraň. Vypadá to, že zastřelil svou ženu, pak si uvě­ domil, co provedl za šílenost, a zabil se. Vyrovnal se s tím se ctí.

Vrah spáchal sebevraždu. Vyšetřujeme zločiny jako na běžícím pásu. Sotva se jeden vyřeší, objeví se další. Až vyřešíme tenhle, přivalí se na nás jiný. A jedeme dál.“ „Dál ano, ale rozhodně ne nahoru,“ podotkla Pearl.

Fedderman věděl, na co naráží. I když se jí podaří udržet si práci u policie, nemá nejmenší šanci na povýšení. Vyšší posty pro Pearl nebyly.

14

Po incidentu s kapitánem Eganem věděla, jak na tom je. Věděli to všichni.

Pearl a Egan.

Když na to Fedderman někdy pomyslel, začal se usmívat.

15