Temný rubín

Prolog Věž na Rhyddu, Wales 1271 Ve skomírajícím ohni v krbu se drahokam v prstenu zatřpytil temnou červení krve. Sváděl. Vábil. Škemral o to, aby ho uchopily hbité a dobře vycvičené prsty.

V úkrytu za sametovými závěsy si Trevin zvlhčil suché rty jazykem, třel konečky prstů o sebe a pokoušel se uklidnit splašený tep. Ve svých patnácti byl zlodějem a ovládal své řemeslo vskutku dobře. Opuštěné dítě, které krade, aby přežilo. Ještě nikdy nepodlehl pokušení ukrást něco tak vzácného jako prsten, který někdo nechal bezstarostně ležet na okenní římse. Ale teď byl zoufalý a ty drahokamy a zlato by mohl prodat za dobrou cenu, možná by si za ně mohl koupit koně, když jeho pokus nějakého ukrást skončil nezdarem. Záda ho bolela od podlitin, které mu způsobil farmář bičem. Kůži měl rozsekanou a pálila jako oheň pekelný. Bude mu dlouho připomínat jeho nezdar.

Ale tentokrát to tak nedopadne.

Tentokrát bude mít prostředky k tomu, aby mohl uprchnout od Rhyddu a svých hříchů navždy.

Naslouchal, ale v lordově pokoji bylo ticho. Kromě občasných kroků na chodbě, tichého šelestu myší ve vonných sítinách roztroušených po kamenné podlaze či syknutí plamenů v roštu neslyšel jiný zvuk než tlukot vlastního srdce.

Tiše vyklouzl mezi závěsy a kradl se po sítinách k oknu, vzal prsten a rychle ho pustil do malé kapsičky všité do rukávu tuniky, která byla určena přesně pro takové účely. Se zatajeným dechem zamířil ke dveřím, když vtom z chodby zaslechl udýchaný ženský hlas. „Pojď sem, Idelle, rychle.“ — 7 —

Pod Trevinem se podlomila kolena, když si uvědomil, že sama žena hradního pána stojí z druhé strany stejných dubových dveří.

Neměl jinou možnost než se vrátit za závěs do okenního výklenku. Pomoz mi, prosil tiše Boha, který ho však vyslyšel jen velmi zřídka.

Dveře se rozletěly a závan vzduchu rozdmýchal v krbu plameny, které na chvíli ozářily pokoj. Zlatavé záblesky zatančily po bíle nalíčených zdech.

Trevin se odvážil vykouknout mezi těžkým sametem a zahlédl lady Gwynn, která si právě přetahovala tuniku přes hlavu a bezstarostně ji odhodila na podlahu. Se znuděným povzdechem ulehla na postel, oblečená pouze ve spodním prádle.

Trevin ucítil pnutí v tříslech při pohledu na krajkovou košilku přiléhající Gwynn k tělu. Idelle, stará porodní bába, o které spousta lidí tvrdila, že je čarodějnice, se došourala do pokoje a zavřela za sebou dveře. Poloslepá a tak trochu mrzák v sobě Idelle měla zvláštní moc, a přestože její staré oči byly zakalené a mléčně bílé, viděla mnohem víc než většina lidí na zámku. Říkalo se o ní, že má zvláštní dar nahlížet lidem do duše. „Pravá chvíle,“ zaskřehotala hlasem nikoliv nepodobným ropušímu kvákání. Opatrně postavila košík s bylinami a svíčkami na stolek. Postupně brala jednu svíčku z včelího vosku po druhé a přidržela její knot u ohně v krbu, dokud všechny nehořely.

Když byly jejich plamínky dost silné a spokojeně plápolaly v průvanu, sáhla Idelle do košíku, nabrala hrst sušených vonných bylin a rozhodila je nad plameny. Pokojem se téměř okamžitě linula vůně růží a myrty, která se mísila s vůní hořících dubových polen. „Tak už začni,“ vybídla ji lady Gwynn, netrpělivě se zavrtěla na posteli a vytáhla si košili přes nohy nahoru až nad boky. Trevin byl rázem celý rozpálený. Košile stoupala výš a výš, dokud se tenoučká látka nezarazila o mladá pevná prsa.

Ač samozřejmě věděl, že je to hřích, nemohl odtrhnout oči od nahého těla. V mihotajícím se světle svíček skutálela mladá paní své mladé pružné tělo co nejblíže ke stařeně.

Trevin usilovně zatínal čelisti. Nedokázal se ubránit tomu, aby si neprohlížel její bílé břicho, jemné vroubkování žeber a hnízdečko ryšavě hnědého chmýří, které se jí lesklo v klíně.

— 8 —

Mladíkovi vyschlo v hrdle. Tak takhle vypadá urozená dáma pod šaty ze sametu a kožišin. Ach, co by dal za to, kdyby ji mohl pohladit alespoň jedním mozolnatým prstem po té hladké, neodolatelné kůži. „Tak ukažte, děvče. Podívám se, co tam máme.“ Idelle poklekla k posteli a stařeckými kloubnatými prsty začala mladé paní prohmatávat hladké břicho. Jak ji osahávala a zkoumala, něco si mumlala v prastarém jazyce, možná pohanská zaklínadla, neboť bylo veřejným tajemstvím, že obětuje pohanským bohům a modlí se k nim, jak to dodnes staří dělají. I čaroděj Muir, který ho vychoval. „Při všech bozích, je to zbytečné,“ potřásala s hlubokým povzdechem Idelle šedivou hlavou. Měla vyhublý obličej, jen staré kosti potažené tenkou kůží, a ve tváři se zračily bolesti a strasti, které za všechna léta prožila. „Jste prázdná, děvče. Není tam žádné dítě.“ „Ne!“ zvolala Gwynn, ale jejímu hlasu chyběla přesvědčivost.

Idelle smutně mlaskla jazykem. „Moc mě to mrzí a vy to víte.“ „A nemáš pravdu! Ó, prosím tě, Idelle, řekni mi, že čekám dítě,“ žadonila zoufale. „Ne, já…“ „Mlč! Je tam dítě. Musí tam být!“ Hradní paní blýskaly oči paličatou pýchou, jako by mohla silou své vůle přinutit dělohu, aby v ní začalo růst dítě. „Ach, dobrý Bože, musíš se mýlit!“ šeptala a brada se jí chvěla.

Ať se Trevin snažil sebevíc, nemohl od ní odtrhnout oči. Vytáhla si košili až pod paže a on, poprvé ve svém životě, uviděl šlechtičnu, urozenou dámu, nahou. Zahlédl již nahé služky a děvky, to ano, ale nikdy předtím neviděl ženu barona. Špulil rty při pohledu na její sladce kulaťoučká ňadérka s malými růžovými bradavkami. Připomínala mu růžová poupátka. Jeho proklaté mužství, vždy připravené k činu, se mu postavilo v kalhotách. „Osahej mě znovu. Snaž se to dítě nahmatat,“ prosila Gwynn Idelle, ač v její tváři byla patrná rezignace, jako by pochopila svůj osud.

Idelle lítostivě sešpulila rty, že vypadaly jako vrásčitý suk. Položila dlaň Gwynn na břicho, zavřela nevidomé oči a začala potichu zpívat. Nahá žena ležela klidně, ani se nepohnula.

— 9 —

Idelle si povzdychla a odtáhla sukovité prsty z jejího břicha. „Nic tam není.“ „Co budu dělat?“ špitla Gwynn a těžce polkla. „Nevím.“ „Marie, milosrdná matko Ježíše Krista, pomoz mi,“ šeptala nešťastná hradní paní na loži – na lordově loži. Kdyby baron věděl, že chudý mládenec ze stájí – ne, teď již zloděj – vidí jeho ženu nahou, draze by za to zaplatil. S největší pravděpodobností by Trevina nechal rozčtvrtit a jeho vnitřnostmi nakrmil hradní psy.

Při té představě se mladík zachvěl hrůzou, ale stejně od mladé paní nemohl odtrhnout oči, jako by měly vlastní vůli.

I Gwynn měla oči rozšířené strachem a kousala se do spodního rtu. Svíce u postele čadily a jejich tenké plamínky se zrcadlily v slzách, které jí kanuly po tvářích. Svatý Petře, je tak krásná! „Jestli nepřivedu na svět syna, manžel mě zabije.“ Trevinovi se sevřelo srdce. Slyšel řeči o lordově krutosti, ale zabít tuto ženu – tu krásnou paní? „Ne, to by nikdy…“ „Nelži mi, Idelle!“ učinila Gwynn poslední pokus, hrdě se posadila na loži, vystrčila bradu a košile jí sklouzla po dokonalých ňadrech dolů. Vystrašená do hloubi duše sevřela porodní bábě kostnatou paži a zaryla do ní prsty. „Je mi to líto, paní, vím, že jste zralá, to ano, ale…“ „Já chci dát svému muži syna!“ Gwynnina hezká tvář se pokřivila zoufalstvím a najednou dostala prohnaný výraz. Trevinovi připadalo, že se tváří jako vlk pronásledující zraněné jehně. „Já… já… spala jsem s manželem každou noc, než odjel do války,“ řekla tiše Gwynn, jako by potřebovala přesvědčit samu sebe. „Snažila jsem se, ach, jak jsem se snažila…“ „Je to smůla, to je jisté.“ „A dělala jsem všechno, co jsi mi radila,“ dodala Gwynn, jako by skutečnost, že nečeká dítě, zavinila Idelle. Jednou rukou ukázala na svíce z včelího vosku u postele. „Přidala jsem do svíček myrtu, dubovou kůru a růže. Kreslila jsem do písku germánská znamení plodnosti a lhala jsem otci Anthonymu, když mě při tom přistihl.“ Přivřela oči a do její dokonalé tváře se opět vloudil ten lstivý výraz. „Abych to odčinila, modlila jsem se na kamenné — 10 —

dlažbě v kapli hodinu za hodinou v naději, že Bůh mé prosby vyslyší. Udělala jsem vše, co jsem mohla, a ty se mi teď opovážíš říct, že nečekám dítě?!“ Idelle svraštila čelo a mnula si chloupky na bradě. „Já vám nelžu, paní.“ „Pro lásku svaté Judity!“ Gwynn seskočila z postele a bosá přešla po sítinách k malému okénku ve zdi ložnice. Měsíční světlo pronikající otvorem zalilo její krásnou rozhněvanou tvář a postříbřilo jí ohnivě rudé vlasy. „Musíš mi pomoci, Idelle!“ Idelle mlaskla jazykem a bezradně si proplétala pokroucené prsty. „Zkoušela jsem to. Při všech bozích, zkoušela jsem to, děvče. Ale někdy spolu mohou muž a žena ležet, a dítě nepřijde.“ „Ale proč?“ zeptala se Gwynn a ve svém rozrušení se mračila a ťukala prsty do bílé zdi. „Kdo ví?“ „Bůh trestá mě, i když je to baronova chyba.“ Idelle zvedla prošedivělé obočí. „Jeho chyba?“ „Ano, ale stejně mě zabije, když mu nedám syny,“ opakovala, obrátila se a opřela si hlavu o parapet. Trevin se zděsil. Kdyby nestál ve stínu, musela by ho vidět. „Copak nenašli jeho první ženu Kateřinu mrtvou v posteli?“ ukázala na hromadu kožišin za závěsy. „V této posteli, po šesti letech bezdětného manželství!“ „Ano, ale…“ „Zardoušenou, říkalo se, nebo zadušenou.“ „Pán to popřel, i před otcem Anthonym.“ „A svoji druhou ženu utopil, když mu ani ona nedala dítě.“ „To je pravda,“ přiznala Idelle a třela si klouby tak, až Trevin dostal strach, že si sedře kůži.

Gwynn si hlasitě povzdychla. „Lord Roderick už dávno není žádný mladík. Chce mít syny a já, Idelle, mu je dám, za každou cenu.“ Trevin se kousl do rtu. Slyšel, jak si služky v soláriu, v umývárně nádobí, ve stájích a po celém baronátu o tom šuškají. Dokonce i vesničané podezřívali barona Rodericka z toho, že zadusil svoji první ženu, utopil druhou a vzal si třetí – tuto, Gwynn z Llynwenu, patnáctiletou dívku, za jediným účelem – aby mu — 11 —

dala dědice. Syna. Trevin polkl, protože mu v hrdle vyschlo, jako by v něm měl písek.

Mezerou mezi závěsy viděl, jak se obočí zámecké paní spojilo a její pohled rychle přelétl okenní římsu. „Můj prsten,“ zašeptala, na okamžik rozptýlena tím, jak přejížděla prsty po omítnutém kameni. Trevinovi se zastavilo srdce. Cítil se provinile. „Ještě před chvílí tu ležel… ten s rubínem, od mého otce…“ Rozmrzelá a zamyšlená se kousla do rtu. „Vím, že jsem ho sem položila. Ach, pro lásku svaté Panny Marie, jsem tak roztržitá kvůli těm starostem s dítětem!“ Trevin se neodvážil ani dýchat, když se sehnula a začala prohledávat sítiny na podlaze, zda prsten s rubínem nezapadl mezi ně. Teď se k ní přidala i Idelle a ten prokletý šperk začal Trevina pálit v rukávu. „To je divné…“ „Nemohla jste ho dát jinam, paní?“ „Ne, ne. Byl tady. Přesně na tomto místě. Vím to jistě!“ Plácla dlaní do římsy a pomalu se rozhlédla po pokoji.

Trevin cítil, jak mu po zádech stéká pot, když se zadívala na závěsy. Úplně zkameněl. Může ho vidět? Mohou se mu odrážet plamínky svíček v očích? Nebo se pohnul a ona si toho všimla? Zavřel oči a vyslal prosbu k Bohu, v něhož nevěřil, a polkl knedlík v krku veliký jako vejce. Strachem se celý zpotil, přestože podzimní vítr, který pronikal oknem do pokoje, byl studený a silný tak, že rozdmýchal hořící polena v krbu a na zdech se objevily jejich jasně červené odlesky. Ježíši Kriste, jak se sem dostal – jako liška zahnaná do pasti!

Lady Gwynn klečela na podlaze a pokračovala v hlasitých úvahách. „Teď si nemohu dělat starosti s prstenem,“ zašeptala nešťastně. „Teď nepotřebuji rubín, ale dítě.“ „Kéž bych tak uměla vykouzlit dítě, ale…“ Idelle potřásala hlavou a znovu se škrábala na bradě mezi dlouhými řídkými vousy. „Nejde to.“ Gwynn vstala a upřela na bábu zamyšlený pohled. „Možná se mýlíš.“ „Ach, paní, kéž bych se mýlila.“ — 12 —