Temný safír

Prolog Ogofské panství, Wales Podzim léta Páně 1369 Konečně z něj bude muž.

Keegan zatnul zuby a vší silou svých patnácti let se opřel do vesla. Začínalo svítat, vítr kvílel a divoce skučel. Na zčeřené mořské hladině kolem loďky vřely vlny zdobené bílou pěnou. Keeganovi prudce bilo srdce. Prahl po krvi, rozechvívalo ho pomyšlení na blížící se zápas. Konečně. Pevně sevřel veslo a v duchu už se viděl, jak tasí meč, odhodlán zabít všechny otcovy nepřátele, kteří by jen naznačili, že se chtějí bít.

Ostatní muži ve člunu jeho zanícení nesdíleli.

Nejhorší ze všech byl ten starý kozel Hollis. Jako vždycky i teď reptal. „Povídám ti, že je to bláznovství, kapitáne,“ varoval stařec kapitána Rourka, Keeganova otce. Nevelký člun se houpal na rozbouřených vodách temného zálivu. „Z toho nic dobrýho nekouká.“ Rourke si z toho nic nedělal. Cosi zavrčel a dál vesloval k pevnině. „Musím se s Jestinem znovu setkat.“ Přimhouřil oči. „Čas vypršel.“ „U všech svatých, jsi blázen.“ „Přísahal jsem, že se vrátím, a vrátil jsem se. Doba, na které jsme se domluvili, uplynula. Dvacet let od sázky. A teď vesluj!“ nařídil kapitán Rourke a Keegan potlačil pyšný úsměv. Otce starcovy tirády neodradí. „Pro všechno, co je ti svaté, poslechni mě. Jsi sice kapitán, ale ze mě jsi udělal svého poradce, nevzpomínáš si?“ „Dnes tě nepotřebuju.“ — 9 —

„Zatraceně, proč já se vlastně starám?“ Rourke se ohlédl a probodl starce pohledem. „Přestaň naříkat jako stará ženská. Když říkám, že se s Jestinem setkáme, tak se s ním taky setkáme. Přísahal jsem, že ho za dvacet let znovu navštívím, a dnes je to na den přesně dvacet let!“ „Co se stalo, stalo se, měl bys zapomenout.“ „Ano, a za chvíli mi řekneš, že mu mám odpustit,“ ušklíbl se Rourke. Vítr mu cuchal vlasy. „A ty to pustíš jedním uchem tam a druhým ven, že jo?“ Hollis přestal veslovat a rozhodil rukama, jako by se modlil k rozbouřenému nebi. „Jako bych mluvil do větru. Abys věděl, Rourku, co bylo mezi tebou a Jestinem, je dávno pryč. Dnes už na tom nikomu nezáleží. Máš svoji loď a syna a…“ Přes bok člunu se převalila vlna a Rourke vyštěkl: „Vesluj, chlape zatracenej!“ Keegana postříkala slaná voda studená jako led.

Muži v loďce se snažili ze všech sil, aby je vzedmuté vlny nepotopily. Ranní vzduch byl prosycen vůní mořské vody, Keegan cítil chuť soli dokonce i na rtech. Když si představil, jak se otec střetne se svým protivníkem, krev v těle mu vřela a srdce zprudka bušilo. Ach, konečně se zúčastní boje, bude se bít, když to bude zapotřebí. Snil o tom. Toužil po tom.

Hollis věrný své povaze nepřestával malovat čerta na zeď. „Když nedbáš na sebe, mysli, pro lásku Boží, aspoň na toho kluka, Rourku. Je to tvoje pomsta, ne Keeganova.“ Keegan se naježil a ze všech sil zabral za veslo. Loďka se vyhoupla nahoru a pak se propadla do hlubin, div Keegana nevyhodila ze sedátka. Odplivl si do moře. Už není žádný kluk. Je mu skoro patnáct let, je z něj téměř muž. Jeho tělo je toho důkazem.

Přeskakující hlas přešel do hlubších poloh, na bradě mu vyrašily první vousy, svaly na rukou a na nohou zesílily a stále častěji se budil s přirozením vztyčeným jako hlavní stěžeň Válečníka, otcovy lodi. Dávno o sobě nepřemýšlel jako o chlapci. Starý křivonosý Hollis s očima hluboko zapadlýma zase slyší trávu růst. „Můj syn půjde se mnou.“ „Jo, i do hrobu? Chceš, aby zemřel tak mladý?“ „Já dnes neumřu, Hollisi.“ — 10 —

„Rád bych ti připomenul, že Jestin je lordem z Ogofu a třeba si bude myslet něco jinýho. Nemá tě dvakrát v lásce, kapitáne.“ „Já jeho taky ne,“ odsekl Rourke a Keeganovo srdce přetékalo pýchou. Jeho otec je kapitánem na vlastní lodi. Je to statečný muž, a i když je podvodník, pašerák a zloděj, nikdy se neprojevil jako zbabělec. Ne jako starý ustrašený Hollis. Proč vlastně Rourke nenechal toho strašpytla na lodi, kde by mu bylo dobře? „Pokoušíš osud, Rourku, a ty to víš,“ naříkal Hollis a jeho obavy jen rozdmýchávaly Keeganův hněv. Ten starý kozel se věčně něčeho bojí – bouří, mořských hadů, čarodějnic a podobných příšer. Často přechází po palubě a s pohledem upřeným do nebe se modlí a křižuje.

Jako by Bůh to jeho neustálé tlachání poslouchal. Pche!

I teď se ten starý strašpytel modlí. Vítr, jako by se mu vysmíval, se zmocnil jeho kapuce a obnažil plešatějící temeno s hnědými stařeckými skvrnami. Dlouhé stříbřité prameny vlasů bičovaly Hollisovi tvář.

Keegan se málem zachechtal, ale pak se spolu s ostatními muži, nejlepšími otcovými lukostřelci a šermíři, opřel do vesel.

Houpající se člun se blížil k nehostinnému pobřeží nedaleko Ogofu. Svítalo.

I když bylo chladno, Keegan se potil. Odvážil se pohlédnout k ústí zálivu, kde kotvil Válečník, jediný domov, jaký kdy poznal.

Plachty byly svinuté a lodní stěžně jako dlouhé kostnaté prsty čněly vzhůru k temným oblakům. „Co si od toho slibuješ, přijet do domu svého nepřítele bez ohlášení?“ dotíral Hollis a znovu začal se svou litanií.

Rourke přimhouřil oči. „Vyrovnat starý dluh.“ Ještě nikdy v životě, prožitém na drsném moři bičovaném bouřemi, Keegan neviděl, že by otci žhnuly oči takovou touhou po pomstě.

Hollis otevřel ústa a chystal se promluvit, ale pak je zase sklapl a popadl veslo. Loď zdolala poslední vlnu a muži vyskočili ven, aby ji vytáhli na břeh.

Keegan konečně zahlédl hrad Ogof, utopený v říjnových mlhách. Rozkládal se na nedalekých kopcích; jeho mohutné še— 11 —

divé hradby chvíli šplhaly vzhůru a pak zase klesaly dolů kopírujíce terén. Keeganovi připomínaly ostnatý hřbet dřímajícího draka, jenž se však vzbudí, sotva zavětří nebezpečí.

Brodil se přílivem a táhl za provaz připevněný k lodi. Zpěněná ledová voda mu vířila kolem kotníků, ale on si toho nevšímal.

Upíral zraky na hradní monstrum vypínající se nad obnaženými větvemi stromů. Tak tady bydlí jejich nepřítel. Impozantní. No dobře. Keegan se už nemůže dočkat. „Ty,“ řekl Rourke a rukou v rukavici ukázal na jednoho z námořníků, „zůstaneš u člunu.“ „Ano, sire,“ odpověděl muž řízně, jako by byl rád, že nebude svědkem Rourkovy msty. Asi nějaký zbabělec.

Keegan se nebojí. Baží po vzrušujících soubojích, prahne po pocitu, jejž přináší vítězství. Svůj nůž s kostěnou rukojetí si hrdě připnul k pasu a další, mnohem menší, ale se strašlivou čepelí, schoval do holínky. Kdyby se cokoli stalo, je připraven. Dobře připraven.

Rourke uháněl po skalnaté pláži plné rozeklaných kamenů a stařec se belhal za ním, pokoušeje se s ním držet krok. „Být po mým, otočíme se a s větrem o závod uháníme zpátky k lodi.“ Hollis vyslal poslední toužebný pohled k plavidlu houpajícímu se na vlnách v dáli. „Mám zlé tušení.“ „Vždycky máš zlé tušení,“ opáčil Rourke. V dlouhém tmavohnědém kabátci lemovaném černou kožešinou vypadal ještě vyšší a urostlejší. Kabát se kolem něj při chůzi nadouval a nikdo by nepoznal, že hluboko uvnitř jsou tajné kapsy, v nichž Rourke ukrýval své poklady, kostky pro podvodnou hru a zbraně. „Neměl bys vyvolávat přízraky minulosti,“ brblal Hollis a málem upadl. Jeho nohy, uvyklé na kluzkou a nezřídka nahnutou palubu Válečníka, se ještě nestačily sžít s pevnou zemí. „A já říkám, že je lepší požadovat odvetu.“ Hollis se zastavil na kraji pláže, aby nabral dech. Nad ním se zvedaly strmé útesy čnící k těžkým šedivým mrakům ženoucím se po nebi. „Pospěš si,“ popohnal ho Rourke, protože si už přál být v hradu.

— 12 —

Hollis ho s námahou dohnal. „Lord Jestin tenkrát vyhrál Bertrice v poctivé hře. Já tam byl,“ láteřil. „Už je to dvacet let, všechno je pryč. Čeho chceš dosáhnout tím, že lorda přemůžeš?“ Rourke vrhl na drobného muže pohled zlostný a hrozivý jako rozbouřené moře. „Na některé věci nelze zapomenout, Hollisi. Sám to víš nejlíp. Zadřou se ti pod kůži, proniknou ti hluboko do srdce. Nic nezmůžeš, jsi proti nim bezbranný.“ Pohlédl na chlapce a položil mu mohutnou ruku na rameno. „Tak to chodí, synu,“ prohodil a hněv v očích vystřídal smutek. „Dej si na ženy pozor. Na všechny. Jsou pro muže prokletím, to ti říkám upřímně. Začalo to už v ráji, když dala Eva Adamovi jablko. Před dvaceti lety jsem odsud odešel a teď je čas splnit dávný slib.“ Se zaťatou čelistí spěchal Rourke k pěšině vedoucí pásem holých stromů. Tam se rozšiřovala a napojila se na blátivou rozježděnou cestu vinoucí se nahoru k zlověstnému hradu.

Přestože se sotva rozednilo, Rourke a jeho muži neputovali k tvrzi sami. Do bláta na cestě se bořili koně táhnoucí povozy naložené vybraným zbožím. Obchodníci švihali biči a hlasitě zvířatům nadávali. Švih! „No tak hni sebou, Hnědko.“ Prásk! „Jen se snaž, ty stará herko. Opři se do toho, nebo tě prodám na salám!“ Ženy s koši vedoucí děti, které se jich držely za sukně, vojáci na bujných koních, lovci vlekoucí ranní úlovek, ti všichni proudili do obrovského chřtánu monstrózního sídla branou s padací mříží – netvorovými ostrými železnými zuby. Rourke sdělil strážnému, proč přichází, a aniž by si kdokoli čehokoli všiml, vtiskl mu do dlaně pár mincí z jedné z mnoha tajných kapes svého kabátce. „Můžete jít,“ pustil ho strážný, oči mu zasvítily a tlustými prsty stiskl stříbrné mince.

Keegana poněkud přešla kuráž, když za otcem vkročil na ogofské nádvoří a zpozoroval ostražité hlídky na širokých hradbách. Lukostřelci, muži s meči, vojáci, rytíři a řada dalších, kteří se zavázali bránit monstrózní pevnost, měřili přicházející zástupy zkoumavým pohledem.

— 13 —

Keegan pochyboval, že má otec při sobě tolik mincí, aby mohl podplatit všechny.

Vypudil z mysli nepříjemnou předtuchu.

Ne, nebojí se.

Napřímil ramena, přidal do kroku, aby stačil rychle kráčejícímu Rourkovi, a uklidňoval se pomyšlením na nůž připjatý u pasu.

Najednou se za ním strhl nějaký lomoz, jakási žena vykřikla a nadskočila.

V bráně se ozval klapot koňských kopyt. „Stát!“ houkl strážný.

Keegan se otočil a jen tak tak stihl uskočit. Kolem se prohnal jezdec na zpoceném koni. „U všech ďasů!“ lekl se Hollis a belhal se do bezpečí.

Na nádvoří se vřítil hnědočervený poník s tmavýma nohama; nozdry roztažené a uši přitisknuté k hlavě. Postava v sedle se perlivě zasmála. Na koni seděla dívka, sukni měla vyhrnutou až ke kolenům, hlavu schovanou mezi rameny a jako prapor za ní vlály její tmavorudé vlasy.

Užaslý Keegan na ni nehnutě zíral.

Koník byl celý mokrý, ztěžka oddychoval a na hrudi – stejně jako jezdkyně v kulaté tváři – byl postříkaný od bláta. Dívka měla světlou pleť, drobnou čelist pevně zaťatou a v očích jí hráli všichni čerti. Zatáhla za otěže. Hnědák zastavil a ta čertice mrštně seskočila na zem.

Natáhla se a láskyplně poplácala poníka po plecích; Keegan pocítil tlak na prsou a v rozkroku. Klisna potřásla hlavou a dívka řekla: „Jsi krásný kůň, Jetelinko.“ Na tmavé srsti měla kobylka stříkance pěny.

Růžovolící jezdkyně s očima modrýma jako letní moře si udýchaně utřela rukávem obličej. „Co že sis vyjela tak brzy ráno?“ napomínal ji nějaký muž. Byl to mrzák drobné postavy, menší než dívka. Zkroucenými prsty si od ní vzal otěže a mlaskl. „Paní nebude ráda.“ Zrzka na něj mrkla a zasmála se: „Ta není nikdy ráda. To nemá Fawn v povaze.“ Otřela si ruce do sukně a bylo jí úplně jedno, — 14 —

jestli se na ni někdo dívá. „Dele, dohlédni na to, aby Jetelinka pořádně vychladla, a pak jí dej nějaký dobrý oves.“ Stařec zaváhal. Zamračil se a ustaraně pohlédl na klisnu. „Bojím se, že Farrel řekne tvému otci, že sis vyjela.“ „Aťsi.“ „Ale on je správce stájí a…“ „A nebude mi říkat, co mám dělat.“ Potřásla rozcuchanými červenými kudrnami a růžové rtíky zvlnil předčasně dospělý úsměv. „Jen ať se trochu zapotí.“ Del si odfrkl. „To je jednou jistý, to si piš.“ Omotal si otěže kolem znetvořených prsů, mlaskl na koně a pomalu se belhal pryč.

Dívka, dítě, a přece už téměř žena, se podívala směrem, kde stál Keegan, a na okamžik se zarazila, povytáhla jedno drzé obočí a potom, jako by ji vůbec nezajímal, se otočila na zabláceném podpatku a proběhla branou do hradu.

Keegan stál jako přibitý. Tak krásnou dívku ještě nikdy v životě neviděl. Snoubila se v ní nevinnost s nezbedností. „Pospěš si,“ popohnal ho Rourke a zachmuřil se, když si všiml, kam jeho syn tak upřeně hledí.

Hollis si prohlížel nádvoří a nesouhlasně zafuněl. „Je větší, než jsem si myslel.“ Vrásky na čele se mu prohloubily. „Je vidět, že se lordu Jestinovi dobře daří.“ Kráčeli k bráně, v níž zmizela dívka, a Rourke starce umlčel přísným pohledem. Keegan na chvíli zapomněl, jaké tady mají poslání, a pátral po dívce s vlasy jako oheň. „Panenko Maria,“ zašeptal Hollis, když byli uvnitř.

Mužské hlasy cosi nařizovaly, ženy brebentily a ve vzduchu se mísil pach kouře, hnoje a moře. Kladiva zvonila, lopaty větrného mlýna klapaly ve větru, kdesi skřípal hrnčířský kruh a do toho lidského shonu se ozýval štěkot psů. Čeledíni rovnali dříví na oheň. Děvečky věšely prádlo. Děti krmily drůbež a sbíraly vajíčka. Koželuh čistil medvědí kůži, kovářské měchy kvičely a odfukovaly, zednická dláta zpracovávala kámen a ženy vláčely ke kuchyni vědra s vodou.

Koutkem oka, mezi skupinkami řemeslníků, zahlédl Keegan rusovlasou dívku, jak si spěšně shrnuje rozcuchané vlasy pod čelenku závoje a chvátá do kaple. Před dveřmi si uhladila suk— 15 —

ni, zhluboka se nadechla, horečně pokřižovala na malých prsou a ohlédla se. Její pohled se znovu střetl s Keeganovým; srdce se mu zastavilo.

Na okamžik znehybněla. Přimhouřila modré oči, jako by ho oceňovala. Keegan zatajil dech.

Beze slova vběhla do kaple.

Keegana popadl bláznivý nápad následovat ji, vykročil směrem ke kapli, když na rameni ucítil něčí paži. „Opatrně, chlapče,“ varoval ho otec.

Dveře paláce se s lomozem rozletěly. „Rourku!“ ozval se zevnitř hluboký zvučný hlas. „Kriste Ježíši,“ zašeptal Hollis neslyšně. „Ďábel Jestin osobně.“ Lord z Ogofu se objevil nahoře na schodišti do paláce. Měl na sobě vyleštěné holínky, krátké jezdecké kalhoty z kvalitní látky a tuniku lemovanou stříbrnou kožešinou. Byl to robustní muž s ohnivě rudými vlasy zastrčenými pod čepici; vyzařovala z něj autorita. Ve tváři měl přísný výraz a rysy tvrdé jako kámen, z něhož byl postaven jeho hrad. „Tak ses nakonec vrátil?“ Když promluvil, činorodý shon na nádvoří ustal. Bušení na kovadlinu utichlo, řemeslníci odložili dláta a rašple.

Rozhostilo se ticho; vzduch jako by zhoustl.

Keegana se zmocnila zlá předtucha a cítil, jak se mu ježí drobné chloupky na krku.

Rourke přivřenýma očima vzhlédl k baronovi. „Ano, Jestine.

Vrátil jsem se, jak jsem slíbil.“ „Přišel jsi pozdě.“ „Ne. Dohodli jsme se. Řekli jsme dvacet let.“ Lordova tvář se zahalila chmurami. „Přišel jsi pozdě, jestlis chtěl vidět Bertrice. Je mrtvá. Zemřela před pěti lety.“ Rourke zbledl; jako by mu najednou podklesla kolena. Svěsil mohutná ramena. Dav, který se kolem nich shromáždil, mlčel. „To není pravda,“ zašeptal Rourke. „Je to tak.“ Bičoval je ledový vítr.

Kapitán ze sebe tlumeným hlasem plným zoufalství vypravil: „Pro lásku Boží.“ Keegan poprvé v životě viděl, že se jeho otec — 16 —

pokřižoval; pak zavřel oči. Vteřiny ubíhaly, konečně se Rourke pomalu narovnal, jako by znovu nalezl ztracený smysl života. „Přijmi… mou upřímnou soustrast.“ „Děkuji.“ Jestin si odkašlal. „Znovu jsem se oženil.“ Ukázal k otevřeným dveřím a v nich se objevila bledolící žena; nesla se pyšně a bylo vidět, že se brzy stane matkou. Postavila se vedle manžela. Měla jemnou světlou pleť a byla krásná. Zavěsila se do lorda. „To je Fawn,“ představil ji Jestin a Rourke se zamračil. Někde vpovzdáli zabečela ovce. „Teď je lady z Ogofu ona.“ Keegan zaregistroval, že rusovlasá dívka vyklouzla z kaple.

Strhla si závoj a neslyšně kráčela po uschlé trávě směrem k paláci. U postranních dveří se zastavila, a když si všimla světlovlasé ženy po lordově boku, stáhla koutky úst. „Lady Fawn, to je kapitán Rourke,“ představil je Jestin. „Mylady.“ Rourke, v obličeji popelavě bledý, se toporně uklonil.

Ona kývla a přes rty jí přelétl prchavý úsměv. „Buďte vítán, kapitáne,“ řekla, ale její oči prozrazovaly, že se do zdvořilosti nutí. Byly chladné a vypočítavé. Nepřátelsky si prohlížely Rourka a jeho doprovod, až z toho Keeganovi běhal mráz po zádech.

Rourke chvíli hleděl k zemi, potom pomalu vzhlédl a podíval se na lorda z Ogofu. Odkašlal si. U jednoho oka mu pulzovala drobná žilka. Zatnul ruce v pěst. „Je mi líto, že Bertrice zemřela, Jestine. Miloval jsem ji.“ Z nebe na zem dopadly první kapky deště; lord Jestin sevřel rty. Lady Fawn neznatelně nadzvedla obočí, jako by zaslechla nějakou novou pomluvu, která by se jí někdy mohla hodit. „A protože už jsem tady, nevidím důvod, proč bychom si ty a já neměli zase jednou zahrát,“ pokračoval Rourke. Odkudsi zakvičel vepř.

Rozpršelo se silněji, dešťové kapky dopadaly Keeganovi na hlavu a stékaly mu po krku; déšť bubnoval do střech a na zemi se tvořily kaluže.

Jestin nesouhlasně zavrtěl hlavou. Rolníci a sloužící se semkli blíže. „Nemá to cenu.“ „Už nehraješ?“ zeptal se kapitán.

— 17 —

Jestin si hryzl koutek úst a mlčel. „Třeba se to nelíbí tvé nové ženě,“ nadhodil Rourke.

Baron se upjatě narovnal. Zlobně stáhl červené obočí. „Dělám, co uznám za vhodné, ale mám teď spoustu práce.“ „Tolik práce, že nemáš čas ani na jednu hru?“ Jestin si odkašlal, vrhl pohled na lady Fawn, která se na něho nesouhlasně dívala, a zeptal se: „A o co bychom hráli?“ „Ach, zpočátku ne o moc.“ Z jedné z mnoha skrytých kapes vytáhl kožený měšec a zazvonil jím. „Jen o pár drobných, ale… když budeš chtít, po hře či po dvou můžeme sázku zvýšit, jako jsme to udělali posledně.“ „A co nabídneš?“ Rourke pohodil hlavou směrem k zálivu. „Když ty mi nabídneš něco zajímavého, dám v sázku svou loď.“ To ne! Válečník je přece jejich domovem.

V Hollisovi by se krve nedořezal. „Nezahrávej si,“ varoval kapitána chraplavě. „Jestin tě jistě nenávidí, protože tě kdysi Bertrice milovala. Určitě se nebude dvakrát rozmýšlet a loď ti sebere, a co potom s tebou bude? Co bude s tvým chlapcem?“ „Neprohraju,“ prohlásil Rourke a potom, hlasitěji, dodal: „O co budeme hrát, barone Jestine? Co nabídneš?“ „Hrad nedám, to snad chápeš.“ Baron zúžil oči a pohlédl směrem k západu, jako by viděl skrz hradby a pozoroval Válečníka houpajícího se na šedých vlnách zálivu. V očích se mu objevil lačný, chtivý výraz. „Ty dáš v sázku loď?“ „Ano. A co dáš ty?“ Baron pohlédl kapitánovi zpříma do očí. „Nepřijdeš zkrátka, Rourku, pokud se ve hře dostaneme tak daleko.“ „Já bych mu nevěřila,“ pronesla lady Fawn káravě a dotkla se manželovy paže. „Já taky ne, ale nebylo by špatné ho porazit.“ Jestin zamžoural na svého starého nepřítele. „Pojď tedy dál a uvidíme, jestli ti tentokrát bude štěstí přát.“ Luskl prsty a přiběhli sloužící. Za chvíli už byli kapitán, Hollis, Keegan a ostatní muži, kteří s nimi připluli, uvnitř v paláci. Dva odvěcí sokové seděli u zjizveného stolu, v dřevěném kalíšku rachotily kostky a na stole stály poháry s vínem.

— 18 —