Temný smaragd

Prolog Wales Gaeafský les zima léta Páně 1271 Lodema měla husí kůži, i když se hřála u ohně. Něco se dělo.

Cítila to v kostech, viselo to v mrazivém zimním povětří.

Do chatrné doškové střechy se opírala vichřice ledová jako dech zlého démona a na Lodemu jako štěnice na spáče dotíralo neblahé tušení, že lesem obchází smrt. Nemohla na to nemyslet; už tolikrát se stalo, že podobné předtuchy věstily příchod zlých časů.

Ohořelou dřevěnou lžící zamíchala dušené skopové, které bublalo ve zčernalém kotlíku nad žhavými uhlíky. Na polici s by­ linkami, svíčkami a kousky provázků si hověla Lodemina kočka, takové skvrnité kotě s očima jako dva korálky. „Taky to cejtíš, Luno, viď? Větřím starosti, a míří naším směrem.“ Luna zvedla packu a začala se čistit dlouhým jazýčkem.

Někde poblíž zaplakalo nemluvně. Tichounce, nezřetelně.

Lodema ztuhla.

Kočička znehybněla.

Ale kdeže, to není možné. Co by dělalo venku nemluvně? Teď, když je tam taková zima a tma?

Když vtom znovu zaslechla pláč. Jediné žalostné zakňourání. „U všech svatých.“ Lodema upustila lžíci. Žádné dítě tam není. Určitě ne. Proč by taky bylo hluboko v lese uprostřed tuhé zimy, jakou nepamatuje už řadu let. To si s ní jistě pohrává její zjitřená představivost.

Znovu se ozval tlumený pláč, tak slabý, že jej přes meluzínu kvílící v trámoví téměř neslyšela.

— 7 —

Napínala uši a rozeznala dusot koňských kopyt a skřípění kol.

Mocná Cerridweno, koho to sem uprostřed noci čerti nesou?

Luna se nahrbila, celá se naježila a zaprskala, jako by tam ven­ ku obcházelo ztělesněné zlo. Jak ohnivá střela seskočila na podla­ hu a pelášila se schovat za hromádku dříví vedle ohniště. Ve sně­ hu přede dveřmi zakřupaly kroky. „Pane, smiluj se,“ šeptla Lodema, ale víc než na Boží slitování se spoléhala na nenápadný nůž ukrytý hluboko v kapse. Dodáva­ la si odvahy. Uprostřed noci chodí po venku jen blázni a zlí lidé.

Buch! Buch! Buch! Ozvaly se rány na dveře. Jednou rukou sví­ rala nůž a druhou si přitáhla vlněný přehoz těsněji ke krku. „Lodemo!“ zahřměl mužský hlas a v ní se probudily nejasné vzpomínky. „To jsem já, Simon.“ „Simon?“ zašeptala nevěřícně. Je to možné – po tolika le­ tech? Když odsunula zástrčku a otvírala dveře, sevřelo se jí hrdlo a zmučené srdce začalo tlouct jako na poplach. Opřel se do ní nápor ledového větru, prohnal se místností a rozdmýchal skomí­ rající plamen.

Byl to on.

Vysoký, jako vždycky býval. Hrdě vzpřímený.

Je to už tak dávno, co se stal Simon knězem. Na sobě měl skvostný šat a ve tváři, která vypadala, jako by se nikdy ne­ usmívala, přísný výraz. V jedné ruce držel krásný košík zahalený houněmi. „Simone…?“ Jak je to dlouho? Deset let? Dvacet? Vítr se proháněl mezi stromy, cloumal suchými větvemi bez listí a zaplé­ tal se Lodemě do hnědých kudrn. „Matko Boží, co tě sem přivádí v takovou noc?“ Myslí jí prolétly sladké vzpomínky na mladého jinocha a na ukradené chvilky rozkoše, jakou už nikdy potom nezažila. „Raději se mě na nic neptej.“ Jejich pohledy se na okamžik střetly a ona si všimla, že v tom jeho se stále ještě zračí vina. „Já – nikdy se neptám.“ „Vím, a proto jsem si tě vybral.“ „Myslíš teď?“ vysmívala se a on stiskl rty. Prohlížela si toho, jehož jako mladá holka vroucně milovala, muže, jenž tvrdil, že miluje Boha víc než chudou vesnickou dívku. Svedl ji, miloval se — 8 —

s ní a nakonec ji opustil a stal se knězem. Ještě teď ji bolelo srdce pro tu důvěřivou naivku, jíž tenkrát byla. „Dávej si pozor na to, co říkáš, ženo. Přináším ti požehnání.“ Pozvedl košík a ona znovu zaslechla ten žalostný, srdceryvný pláč. „Nemluvně?“ vyschlo jí v hrdle. „Ano.“ „Pojď dál, venku je taková zima.“ Vyšla před práh a teď teprve si všimla Simonova povozu; nebyl o moc větší než dvoukolový vozík. Táhla jej pěkná hnědá kobylka a na kozlíku se choulil chla­ pec, kterému jistě nebylo víc než osm let. Z rozedraných rukavic mu vykukovaly prsty, přes hlavu měl přetaženou kápi, tvář od­ vrácenou. „Vezmi kluka dovnitř, aby…“ „Ne. Není čas.“ Simon vešel a ona si všimla, že má vlněný plášť potřísněný krví, ustarané vrásky na čele a oči plné znepokojení a beznaděje. Simon byl štíhlý, vyšší než ostatní muži, prošedivělé vlasy mu spadaly na ramena. Bez okolků postavil košík na jediný stůl v místnosti, plný vrypů a šrámů, a odhrnul přikrývku z ovčí vlny. Z košíku na ně vyjeveně mrkalo tmavovlasé novorozeně s červeným obličejíčkem, oslněné náhlým přívalem světla. Holčič­ ka sevřela drobounké pěstičky a třepala jimi u hlavičky. „Čí je to dítě?“ zeptala se Lodema. „Teď je tvoje.“ Lodemě se málem zastavilo srdce. Zprudka se nadechla a na okamžik zapochybovala. Dítě? Pro ni? Ach, u všech svatých, jak strašně ráda by měla miminko. Ale netroufala si. Koutkem oka zahlédla Lunu přikrčenou za hromádkou dříví, kočičí oči bez mrknutí hleděly na Simona, jako by byl poslem samotného pekla. „Jistě má někde matku… a otce.“ „Nikoho, kdo by se o ni postaral.“ Jeho slova umně skrývala lež. „Spousta lidí touží po dítěti.“ Lodema byla opatrná, protože cítila past – a přece, ach, tak nádhernou past. „A určitě si ho za­ slouží mnohem víc než já.“ „Snad, ale já je nabízím tobě, Lodemo.“ „A co za ně?“ — 9 —

„Mlčení.“ Podívala se na dítě, které na ni mžouralo z košíčku. Černé kudrlinky, uhlově černé řasy a růžové tvářičky; drobné rtíky se zlehka pohybovaly, jako by chtěly pít. Ledový krunýř svírající Lo­ demino vyprahlé srdce praskl a pomalu tál. „My dva jsme vždyc­ ky nebývali jedné mysli, Simone.“ Vrhl na ni rychlý pohled a pak se zahleděl stranou, jako by si taky vzpomněl na ztracenou nevinnost mládí. „To je pravda, ale já ti odpouštím,“ řekl a nahříval si ruce nad ohněm.

Lodema se napřímila. „Jak jsi laskavý,“ odpověděla sarkastic­ ky a ani se nesnažila skrýt osten svých slov. „Proto jsem za tebou přišel, Lodemo. Nebýt mě, už dávno by tě pověsili jako čarodějnici. Kdekdo ví, že ses spolčila s nečistými silami.“ „Tak to není…“ „Mlč, ženo,“ vyštěkl a zprudka se k ní otočil; jeho oči najed­ nou bodaly jako zimní vichřice, jež lomcovala křehkými větve­ mi stromů a kvílela v komíně. „Umlčel jsem je tím, že jsem jim připomněl, kolika dětem jsi pomohla na svět a jak jsi docháze­ la k nemocným, když byli lékaři, mastičkáři a kněží s rozumem v koncích.“ Odkašlal si. „Nelíbilo se mi, co děláš, ale máš dobré srdce, Lodemo. Vím to, i když to často vypadá, že ses vydala ne­ správnou cestou.“ Neodpověděla. Převelice si to dítě přála. Budou s ním však spojeny starosti, cítila to až do morku kostí. „Já ti teď dávám příležitost stát se matkou, být skutečnou že­ nou. Žádám jen, abys ji vychovávala jako křesťanku a nemotala jí hlavu kouzly a čárami – nepřeji si, aby se učila zaříkávat, přivo­ lávat vítr, mluvit s divokou zvěří nebo věštit budoucnost. Nikdo nesmí vědět, že nevzešla z tvého lůna. Žiješ tu sama a jsi ještě dost mladá na to, abys mohla mít dítě. Někdy se celé týdny nebo do­ konce měsíce neukážeš mezi lidmi. Nikdo se nebude divit, když se příštího jara objevíš s dítětem a bez muže. Vždycky se sice najdou nějací klevetníci, ale těch si nemusíš všímat. Tebe přece nikdy nezajímalo, co se o tobě říká.“ Děťátko tiše zakňouralo.

— 10 —

„Má hlad,“ řekla Lodema. „Ano.“ Knězův pohled se střetl s Lodeminým. „Teď už je to tvoje starost.“ Beze spěchu si stáhl rukavici a vystavil na odiv dlouhé jemné prsty – prsty, které ji kdysi, ach, už je to tak dáv­ no, laskaly, ovládajíce neřestné kouzlo. Ještě i teď, když si na to vzpomene, stoupá jí krev do tváří a v klíně se probouzí dávno zapomenutá touha. „Vím, že ti můžu důvěřovat, Lodemo,“ řekl tiše a jeho hlas hladil jako peříčko. Tak jako kdysi. „Ano, Simone, můžeš.“ Rukou v rukavici si stáhl z prstu prsten, zlatý kroužek s tma­ vým drahokamem. V záři ohně vrhal kámen světlo připomínající temnou zeleň lesních samot. „Je tvůj. Vezmi si ho jako odměnu.“ „Nepotřebuju…“ „Ale to víš, že potřebuješ.“ Tvrdý výraz v obličeji najednou změkl a on vypadal jako ten chlapec, kterého kdysi znala a ce­ lým svým pošetilým srdcem milovala. Položil prsten na stůl vedle košíku, zalovil hluboko v kapsách pláště a vytáhl malý kožený váček. Vyňal z něj několik mincí a položil je vedle prstenu.

Dítě začalo plakat a otec Simon si ztěžka povzdechl. Už se nechoval povýšeně a Lodema si na okamžik myslela, že ji obejme a políbí, jako to dělával, když byli mladí. Místo toho si však začal znovu pečlivě navlékat jelenicovou rukavici. „Simone,“ řekla oslovujíc ho tak, jak byla kdysi zvyklá, „čí je to dítě?“ „Dozvíš se to, až přijde čas, a pak pochopíš, proč nikdo nesmí vědět, co je zač. Je to pro tvoje i její bezpečí.“ V očích se mu najed­ nou objevila únava. „Lodemo, prosím, dej mi své slovo.“ „Máš je mít,“ odpověděla bez přemýšlení, on se usmál a vrás­ ky na čele na chvíli zmizely. „Kdo ještě o tom ví?“ „Nikdo.“ „A ten chlapec, co tě přivezl?“ Simon si zamyšleně přejel po obočí. „Je to ještě dítě a je place­ ný za to, aby si to, co viděl, nechal pro sebe.“ „Pak tedy ví?“ — 11 —

„Ví jen, že jsem vezl sirotka ženě, která bude jeho matkou.“ Chvíli uvažoval. „S ním si nedělej starosti, Lodemo.“ „Jak se jmenuje?“ Simon si povzdychl. „Henry. Je to obyčejný čeledín. Je v mých službách. Kradl a chytili ho. Nabídl jsem mu, že může svůj sku­ tek odčinit, když mi bude sloužit. Nechtěl jsem se dívat na to, jak ho uvrhnou do vězení a jeho duše přijde nazmar.“ Simon si přes hlavu přetáhl kapuci. „Nezradí mě, Lodemo.“ „Ani já tě nezradím,“ odvětila. „Já vím.“ Jedním prstem zlehka přejel Lodemě po tváři a jí, o níž mnozí říkali, že má koňskou náturu, se chtělo plakat pro lásku, která kdysi zemřela. „Věděl jsem, že ti mohu důvěřovat,“ zašeptal.

Ach, Morgano, stůj při mně. „Navždycky,“ řekla se staženým hrdlem.

Jeho oči posmutněly. „Simone…“ „Už ani slovo, sladká Lodemo.“ A potom, jako by řekl víc, než chtěl, si spěšně upravil plášť, až se kolem něj zavlnil, a přistoupil ke dveřím. Na prahu se pokřižoval a zmizel ve tmě. Dveře za ním s lomozem zapadly a ona se hrůzou otřásla.

Jako by vrostla do místa, kde stála v okamžiku, kdy se jí dotkl.

Zaslechla ostré prásknutí bičem a skřípot odjíždějícího povozu.

Nemluvně se hlasitě rozplakalo.

Lodema se rychle vzpamatovala. „Ššš. Všechno bude dob­ ré, maličká,“ zašeptala, spěšně popadla teplý uzlíček do náručí a přála si věřit tomu, co říká. Ano, děťátko potřebuje matku, a, ach bohové, Lodema touží po dítěti. Jako by však cosi viselo ve vzdu­ chu. Něco zlého. Lodema holčičku jemně pohupovala, přitáhla si ji a políbila na jemné kudrlinky.

Koutkem oka zachytila na stole prsten osazený temným, chladným kamenem. V broušených ploškách drahokamu se od­ rážely plamínky z ohniště, ale nejiskřil.

Schovala šperk do kapsy a zahleděla se na krásnou dětskou tvářičku. „Bude tvůj, děvčátko. Odteď jsi Tara, dcera Lodemina.

Vychovám tě jako svou vlastní.“ Ano, jako křesťanku, ale tako­vou, — 12 —

která bude znát i staré bohy, dívku, která bude milovat vzduch, vodu a oheň stejně jako Otce, Syna a Svatého ducha.

Letmo se dotkla rty dětského čelíčka a tiše doufala, že na sebe a na dítě neuvalila kletbu.

— 13 —