PROLOG Fatima, Portugalsko 13. července 1917
L
ucia zírala k nebi a sledovala, jak postava sestupuje. Zjevení přicházelo od východu, tak jako již dvakrát předtím, vystupujíc jako jiskřivá tečka z hloubi mračné oblohy. Rychle se přibližovalo a ani jednou nezakolísalo. Jeho rysy se rozjasnily, když se ustálilo několik stop nad korunou zakrslého dubu. Panna Marie stála zpříma. Její krystalická podoba byla oděna do jasu, který téměř zastiňoval svit samotného slunce. Lucia musela před tou oslnivou nádherou sklopit zrak. Když se před dvěma měsíci Panna Marie zjevila Lucii poprvé, byla u toho sama; dnes ji obklopoval početný dav. Tenkrát byla přítomna pouze ona, sedmiletá Jacinta a devítiletý Francisco; pásli v polích ovce, jež jim svěřili do péče jejich rodiče. Lucia byla z dětí nejstarší a ve svých deseti letech si to také dobře uvědomovala. Francisco klečel ve svých dlouhých kalhotách a střapaté čepici po její pravici, nalevo Jacinta v černé sukni a šátku. Lucia pohlédla vzhůru a znovu si uvědomila přítomnost zástupů. Lidé se začali shromažďovat už od včerejška. Mnozí přicházeli z nedalekých vesnic, někteří s sebou vzali i své postižené potomky v naději, že je Bohorodička uzdraví. Převor z Fatimy prohlásil zjevení za podvod a vybízel farníky, aby se drželi zpátky. Dílo ďáblovo, pravil. Lidé však na jeho varování nedbali, jeden z věřících dokonce neváhal převora označit za hlupce, neboť ďábel by sotva vybízel lidi k modlitbě. Jakási žena z davu vykřikovala, že Lucia i její společníci jsou bludaři a že Bůh jejich svatokrádež ztrestá. Strýc Manuel Marto, otec Jacinty a Franciska, stál hned za dětmi a Lucia slyšela, jak ženu napomíná, aby byla zticha. V údolí se tento muž těšil velikému respektu, protože na rozdíl od ostatních, kteří se za celý život n 13
nedostali za kopce Serra da Aire, viděl kus světa. Jeho pronikavé hnědé oči, poklidná rozvážnost a blízkost dodávaly Lucii mezi tolika cizími lidmi konejšivou útěchu. Snažila se nevěnovat pozornost žádným slovním výpadům, které k ní doléhaly, a odháněla ze své mysli vůni máty, borovic i palčivého divokého rozmarýnu. Její myšlenky, a nyní i její oči, se upínaly pouze k Panně, která se vznášela před ní. Vidět ji mohla pouze ona, Jacinta a Francisco, pouze dívkám však bylo dáno také slyšet její slova. Lucii to připadalo zvláštní, že Franciskovi to bylo odepřeno, avšak již během své první návštěvy Panna naznačila, že Francisco se dostane do nebe až po mnoha odříkaných růžencích. Přes širou, členitou kotlinu Cova da Iria se prohnal svěží vá nek. Tento kus země patřil Luciiným rodičům a rostly v něm osamělé olivovníky i háje zelených stromů. Tráva tu byla vysoká a dávala výtečnou píci, v půdě se dařilo bramborám, kapustě a obilí. Jednotlivá políčka od sebe dělily prosté kamenné zídky. Většina z nich už se dávno rozpadla, a Lucia tomu byla ráda, aspoň se mohly ovce volně pást. Měla za úkol pečovat o rodinné stádo jako Jacinta s Franciskem, a tak spolu za posledních několik let strávili společně na pastvinách mnoho času. Někdy si hráli, jindy se modlili, tu a tam je Francisco bavil foukáním na píšťalu. To všechno se však před dvěma měsíci změnilo, když se jim poprvé ukázalo zjevení. Od té doby na ně neustále doléhaly nekonečné otázky i výsměch bezvěrců. Matka vzala Luciu dokonce k faráři a nutila ji, aby před ním přísahala, že je to všechno lež. Kněz děvče vyslechl a usoudil, že není možné, aby Panna Maria sestoupila z nebe jenom proto, aby věřícím oznámila, že se mají každý den modlit růženec. Jediné útěchy se Lucii dostávalo, když byla o samotě a mohla bez zábran plakat nad sebou i nad nebohým světem. Nebe se zatáhlo a lidé v davu začali sklápět slunečníky, pod nimiž si dopřávali stínu. Lucia vystoupila a zvolala: „Smekněte, neboť vidím Pannu Marii.“ Muži okamžitě uposlechli a někteří se pokřižovali, jako by žádali odpuštění za svou neomalenost. 14 n
Obrátila se opět ke zjevení a poklekla. „Vocemecê que me quere?“ zeptala se. Co ode mne žádáš? „Přestaňte urážet Hospodina, Boha našeho, neboť jeho trpělivost je již u konce. Chci, abyste na toto místo přišli třináctého dne následujícího měsíce a po pět desítek dalších let abyste každý den odříkávali růženec ke slávě Panny Marie, aby na světě zavládl mír a skončila válka. Neboť ona jediná vám dokáže pomoci.“ Lucia se upřeně zahleděla na Pannu Marii. Její postava byla průhledná a zářila žlutými, bílými a modravými odstíny. Měla překrásnou tvář, kterou však halil podivný zármutek. Plášť měla spuštěný až ke kotníkům, sepnuté ruce měla opletené růžencem připomínajícím perly. Její hlas zněl jemně a líbezně, nezvyšoval se ani neklesal, byl konejšivě monotónní jako vánek, který ovíval dav. Lucia sebrala odvahu a pravila: „Chci tě požádat, abys nám řekla, kdo jsi, a učinila zázrak, aby všichni uvěřili, že jsi se nám zjevila.“ „Přicházejte sem dál každý měsíc v tento den. V říjnu vám sdělím, kdo jsem a co si přeji, a vykonám zázrak, abyste uvěřili.“ Celý předešlý měsíc Lucia přemýšlela, co říct. Mnozí se na ni obraceli s prosbami za své blízké či za těžce nemocné. Na mysli jí vytanula zvláště jedna prosba: „Můžeš uzdravit chromého syna Marie Carreirové?“ „Neuzdravím jej, postarám se ale o jeho živobytí. Musí však každý den odříkávat růženec.“ Připadlo jí zvláštní, že královna nebes svazuje své milosrdenství podmínkami, věděla však, že je třeba pěstovat zbožnou lásku. Kněz vždycky říkal, že modlitba je jediný způsob, jak získat Boží milost. „Obětujte se za hříšníky,“ pokračovala Panna Marie, „a často si opakujte, zejména pokud konáte nějakou oběť: Ježíši, činím tak pro tvou lásku, za obrácení hříšníků a za odčinění hříchů spáchaných vůči neposkvrněnému srdci Bohorodičky.“ Panna Marie rozevřela náruč. Jako by se z ní vylila pronikavá zář, která zalila Luciu teplem, jaké je cítit ze slunce v chladném zimním dni. Oddala se přicházejícímu světlu a po nějaké chvíli si n 15
všimla, že se nezastavilo u ní a jejích dvou společníků. Vstoupilo i do země a země se rozevřela. Bylo to nové a zvláštní a šel z toho strach. Ve velkolepé vizi se před ní rozprostřelo ohnivé moře. V plamenech se míhaly jakési zčernalé chuchvalce podobné kouskům hovězího v kotli vřící polévky. Měly lidskou podobu, nedaly se však na nich rozeznat žádné rysy ani tváře. Na okamžik vyhlédly z plamenů a vzápětí v nich zase zmizely za nářku a sténání tak děsivého, až z toho Luciu mrazilo. Jako by ubohé duše neměly žádnou tíhu či rovnováhu, vydány zcela v nemilost stravujícímu ohni. Objevovaly se jí před očima i zvířecí podoby, z nichž některé rozeznávala, všechny ale budily nevýslovnou hrůzu. Dobře věděla, o koho jde: Byli to pekelní démoni, sluhové plamenů. Zmocnil se jí zoufalý strach; když pohlédla vedle sebe, viděla, že i Jacinta a Francisco jsou k smrti vyděšeni. Slzy jí vstoupily do očí, jak je oba zatoužila upokojit. Kdyby se v blízkosti nevznášela Panna Marie, asi by to více neunesla. „Pohlédněte na ni,“ zašeptala ke svým společníkům. Poslechli a všichni tři s rukama sepjatýma a ukazujícíma k ne bi odvrátili zrak od té děsuplné podívané. „Vidíte peklo, kam odcházejí duše nebohých hříšníků,“ pravila Marie. „Bůh je však chce zachránit, a proto si přeje, aby se svět obrátil k Neposkvrněnému srdci. Budou-li lidé činit, co vám povím, bude spaseno mnoho duší a zavládne pokoj. Válka se chýlí ke konci. Nepřestanou-li však urážet Boha, začne za vlády Pia XI. další a mnohem strašnější.“ Vidění pekla se rozplynulo a hřejivé světlo se navrátilo zpět do sepjatých dlaní Panny Marie. „Až v noci spatříte, jak oblohu ozáří neznámé světlo, vězte, že je to velké znamení od Boha, který ztrestá svět za jeho hříchy skrze války, hlad a pronásledování církve i Svatého otce.“ Lucia byla těmito slovy zmatena. Věděla, že už několik let zuří v Evropě válka. Muži z okolních vesnic odcházeli do armády a mnozí se nevrátili. Slyšela v kostele naříkat celé rodiny. Nyní se dozvídala, jak toto utrpení ukončit. „Chci tomu zabránit,“ pokračovala Panna Marie, „a proto přicházím a žádám, aby bylo Rusko zasvěceno mému nepo 16 n
skvrněnému srdci a bylo zavedeno smírčí přijímání první sobotu každého měsíce. Jestliže uposlechnou mé žádosti, Rusko se obrátí a zavládne pokoj. Jestliže neuposlechnou, jeho hřích se rozeseje po celé zemi a bude podněcovat války a pronásledování církve. Bezúhonní budou zmírat mučednickou smrtí, Svatý otec bude mnoho trpět, četné národy budou vyhlazeny. Svatý otec zasvětí Rusko mně a ono bude obráceno, načež na jistou dobu bude pro svět zajištěn pokoj.“ Lucia si nebyla jistá, co je míněno oním Ruskem. Krom své rodné Galicie a Španělska neznala žádnou jinou zem. Její svět byla vesnice Fatima, kde žila její rodina, osada Aljustrel, odkud pocházela Jacinta a Francisco, údolí Cova da Iria, kde se pásly ovce a obdělávala pole, a jeskyně Cabeco, kde se jí loni a předloni zjevil anděl, který ohlásil příchod Panny Marie. Rusko muselo být jistě něčím důležité, když upoutalo pozornost nebeské královny. Lucia však chtěla znát něco bližšího. „A Portugalsko?“ „V Portugalsku bude nauka víry vždy uchovávána.“ Usmála se. Uklidňovalo ji pomyšlení, že její rodná zem se v nebi těší přízni. „Když se modlíte růženec,“ pravila dál Panna Marie, „po každém tajemství opakujte: Ježíši, Pane můj, smiluj se nad námi a vysvoboď nás z ohně pekelného. Přiváděj ke spáse všechny duše, zvláště ty, které jsou v nouzi.“ Lucia přikývla. „Ještě něco vám musím říct.“ Když Panna Marie vypověděla dívkám třetí poselství, pravila: „Toto však ještě nikomu neříkejte.“ „Ani Franciskovi?“ otázala se Lucia. „Jemu můžete.“ Nastalo dlouhé mlčení. Ze shromážděného zástupu nikdo nevydal ani hlásek. Všichni muži, ženy či děti buď stáli, nebo klečeli ve zvláštním vytržení, upoutáni tím, co tři vizionáři – jak je nazvali – právě konali. Mnozí svírali v dlaních růžence a odříkávali modlitby. Lucia věděla, že nikdo z nich Pannu Marii nevidí; pro všechny to byl prožitek víry. Nějakou chvíli to ticho z hloubi prožívala. Celé údolí bylo pohrouženo do slavnostní vážnosti. Dokonce i vítr ztichl. Cítila n 17
po těle chlad, poprvé v životě na ni dolehla tíha odpovědnosti. Zhluboka se nadechla a otázala se: „Žádáš ode mne ještě něco?“ „Dnes už od tebe nežádám nic.“ Panna Marie začala stoupat k východní obloze. Nad hlavami se jim rozezněl zvuk podobný hřmění. Lucia se postavila. Celá se třásla. „Tam odchází!“ zvolala a ukazovala k nebi. Dav pochopil, že vidění je u konce, a začal se tlačit k ní. „Jak vypadala?“ „Co říkala?“ „Proč jsi tak smutná?“ „Přijde znovu?“ Tlačenice pod dubem začala houstnout, až se rozechvěla strachem. „Je to tajemství. Je to tajemství!“ To bylo to jediné, co ze sebe dokázala vypravit. „Je dobré, nebo zlé?“ vykřikla jakási žena. „Pro někoho dobré, pro jiné zlé.“ „Nám nic nepovíš?“ „Je to tajemství. Panna Marie nám nedovolila, abychom je prozradili.“ Manuel Marto popadl Jacintu do náručí a loktem si razil cestu zástupem. Lucia kráčela hned za ním a držela za ruku Franciska. V patách je pronásledovali opozdilci a vyptávali se. Na jejich prosebné otázky měla jen jedinou odpověď. „Je to tajemství. Tajemství!“
18 n