1 PAŘÍŽ, LISTOPAD 1940 Město světla potemnělo. Od té doby, co nacisté před půl rokem vpadli do Francie, se z největší světové metropole stala bezútěšná končina. Nábřeží podél Seiny zela prázdnotou. Vítězný oblouk i náměstí l’Etoile – vyhlášené atrakce, jež dřív zářily do noci – nyní působily ponuře a opuštěně. Nad Eifellovou věží, kde vždycky plápolala francouz− ská trikolora, zavlál prapor s hákovým křížem. Paříž ztichla. Po ulicích už nejezdila téměř žádná auta, ani taxíky. Většinu grandhotelů zabrali fašisté. Bujaré veselí, smích večerních chodců a hýřilů, to všechno bylo pryč. Zmizeli i ptáci. Padli za oběť kouři ze spáleného benzinu v prvních dnech ně− mecké invaze. Lidé se večer raději drželi doma. Okupanti zavedli zákaz vy− cházení a další zákony. Na ulicích hlídkovali vojáci Wehrmachtu v zelených uniformách, vyzbrojení bajonety a pistolemi. Kdysi hrdé město sužoval hlad a strach. Zoufalství. Dokonce i vznešená avenue Foch, nejširší a největší tepna Pa− říže lemovaná hezkými fasádami z bílého kamene, vypadala om− šele a pochmurně. S jistou výjimkou. Jedna soukromá vila přece jen jiskřila světlem. Zevnitř se linu− la slabá hudba: swingový orchestr. Cinkání porcelánu a křišťálu, vzrušené hlasy, bezstarostný smích. Byl to ostrůvek nablýskaného luxusu uprostřed všeobecné šedi. Hôtel de Châtelet byla nádherná rezidence hraběte Maurice Léona Philippa du Châteleta a jeho ženy, vyhlášené a laskavé hos− titelky Marie−Hél`ene. Hrabě du Châtelet byl nesmírně bohatý prů− myslník a navíc ministr kolaborantské vichistické vlády. Nejvíc se ovšem proslavil svými večírky, jež pomáhaly pařížské smetánce přežít temné dny okupace. 11
Pozvánka na dýchánek v paláci de Châtelet byla předmětem společenské závisti a na večírek se čekalo celé týdny. Obzvlášť v době přídělového systému a nedostatku jídla, kdy bylo takřka nemožné koupit pravou kávu, máslo nebo mléko a pouze lidé s velkými známostmi dokázali sehnat maso či čerstvou zeleninu. Pozvání na koktejly k du Châteletům znamenaly příležitost najíst se dosytosti. Zde, v tomto vznešeném domě, člověk nenašel ani připomínku, že žije ve městě strašlivého strádání. Večírek už byl v plném proudu, když sluha vpustil opozdilého hosta. Byl to nápadně hezký mladý muž ve věku necelých třiceti. Měl husté černé kadeře, velké hnědé oči se šibalskými jiskřičkami a výrazný nos. Byl vysoký a mohl se pochlubit vypracovanou spor− tovní postavou. Když podal kabát majordomovi, kývl a usmál se: „Bonsoir, merci beaucoup.“ Jmenoval se Daniel Eigen. V Paříži pobýval s přestávkami zhruba rok a pravidelně navštěvoval společenské akce, kde ho každý znal jako bohatého Argentince a také mimořádně atraktivní partii. „Aáá, Danieli, drahoušku,“ zabroukala Marie−Hél`ene du Châ− teletová, když Eigen vstoupil do nabitého tanečního sálu. Kapela hrála novou písničku, v níž poznával „How High the Moon“. Pa− ní domu si ho všimla téměř z druhého konce místnosti a hnala se k němu s nadšením, které si jinak vyhrazovala pro velmi bohaté nebo velmi mocné – řekněme vévodu a vévodkyni z Windsoru, případně německého vojenského správce Paříže. Pohledná pade− sátnice v černých večerních šatech od Balenciagy, jež odhalovaly hlubokou rýhu v bujném dekoltu, byla z mladého hosta dočista bez sebe. Daniel Eigen ji políbil na obě tváře. Hostitelka ho k sobě na okamžik přivinula a francouzsky mu důvěrně špitla: „Jsem tak ráda, že jste přišel, drahý. Už jsem měla strach, že se neuká− žete.“ „Nechat si ujít slavnost v paláci de Châtelet?“ řekl Eigen. „Co− pak jsem přišel o rozum?“ Podal jí krabičku zabalenou v pozla− ceném papíře, kterou předtím skrýval za zády. „Pro vás, madam. Poslední kousek v celé Francii.“ 12
Paní domu se celá rozzářila. Vzala krabičku, dychtivě z ní strhla papír a vytáhla hranatou křišťálovou lahvičku parfému Guerlain. „Ale… ale Vol de Nuit se už nikde nedá koupit!“ vy− jekla užasle. „To máte pravdu,“ odtušil Eigen s úsměvem. „Koupit se vážně nedá.“ „Danieli, drahoušku, vy jste tak pozorný! Jak víte, že je to moje oblíbená voňavka?“ Skromně pokrčil rameny. „Mám vlastní špionážní síť.“ Madame du Châtelet se zamračila a naoko mu pohrozila prstem. „Jako by nestačilo, že jste nám sehnal Dom Pérignon. Váž− ně jste příliš velkorysý. Ale mám radost, že jste tady – hezkých mládenců jako vy je v dnešní době jako šafránu, milánku. Budete muset omluvit přítomné dámy, jestli některé omdlí. Myslím ty, které jste ještě nedobyl.“ Znovu ztlumila hlas. „Yvonne Prin− tempsová je tady s Pierrem Fresnayem, ale zdá se, že už zase loví, tak si dávejte pozor.“ Mluvila o slavné muzikálové hvězdě. „A Coco Chanelová přišla se svým novým milencem, tím Něm− cem, co s ním bydlí v Ritzu. Znovu spustila tirády proti židům – už je to unavující.“ Eigen si vzal číši šampaňského ze stříbrného podnosu, který přinesl sluha. Rozhlédl se po obřím sále se starou parketovou podlahou jako na zámku, bílo−zlatými stěnami posetými v pra− videlných rozestupech gobelíny a dramatickým stropem z dílny stejného malíře, jenž později ztvárnil stropy ve Versailles. Výzdoba ho však nezajímala tolik jako hosté. Přejížděl pohle− dem davy lidí a celkem dost jich poznával. Přišly obvyklé celebri− ty: zpěvačka Edith Piaf, která dostávala dvacet tisíc franků za každé vystoupení; Maurice Chevalier; různé filmové hvězdy, jež nyní pracovaly pro německou společnost Continental řízenou samotným Goebbelsem a natáčely filmy, které Němci schválili. Obvyklá plejáda spisovatelů, malířů a muzikantů, kteří si nemohli nechat ujít vzácnou příležitost najíst se a napít, co hrdlo ráčí. A jako vždy také francouzští i němečtí bankéři a průmyslníci, kte− ří obchodovali s nacisty a jejich loutkovým vichistickým režimem. Samozřejmě nechyběli ani němečtí důstojníci, kteří měli v teh− dejší společnosti výsadní postavení. Všichni se dostavili ve slav− 13
nostních uniformách. Mnozí nosili monokly a malé knírky jako samotný führer. Německý vojenský správce generál Otto von Stülpnagel. Německý velvyslanec ve Francii Otto Abetz se svou mladou francouzskou manželkou. Kommandant von Gross−Paris, starý generál Ernst von Schaumburg, jenž si díky svým vlasům na ježka a pruským způsobům vysloužil přezdívku Hnědá skála. Eigen je všechny znal. Vídal je pravidelně v podobných salo− nech, ale především pro většinu z nich dělal menší služby. Nacis− tičtí vládci Francie takzvaný černý trh nejenže tolerovali – oni ho potřebovali jako všichni ostatní. Jak jinak by sehnali zmrzlinu nebo pudr pro své ženy a milenky? Kde jinde by našli slušnou láhev armaňaku? Ani novým vladařům Francie se nevyhnuly strasti války. Takže pokoutní obchodník jako Daniel Eigen byl vždycky v kurzu. Ucítil na rukávu čísi dotyk. Podle diamantů okamžitě poznal prsty své bývalé milenky Agn`es Vieillardové. Otřepal se hrůzou, přesto se otočil a vykouzlil srdečný úsměv. Tu ženskou neviděl už měsíce. Agn`es byla drobná atraktivní dáma se zářivě rusými vlasy, jejíž manžel Didier byl významný podnikatel: obchodník s municí a vlastník závodních koní. Daniel potkal roztomilou a neukojenou Agn`es na dostizích v Longchamp, kde měla soukromou lóži. Její muž tou dobou pobýval ve Vichy, kde radil loutkové vládě. Pohlednému a bohatému Argentinci se představila jako „válečná vdova“. Jejich románek, krátký a vášnivý, trval do manželova návratu do Paříže. „Agn`es, ma cherie! Kde pořád jsi?“ „Já? Neviděla jsem tě od toho večera u Maxima.“ Jemně se zhoupla v jazzovém rytmu skladby „Imagination“. „Moc dobře si vzpomínám,“ prohodil Eigen, i když si vzpomí− nal jen matně. „Měl jsem hrozně práce – omlouvám se.“ „Práce? Ty přece žádnou práci nemáš, Danieli,“ pokárala ho. „Víš, táta mi vždycky říkal, že bych si měl najít užitečné za− městnání. Teď, když je okupovaná celá Francie, se mi to docela hodí.“ 14
Zavrtěla hlavou a zamračila se, čímž chtěla zakrýt bezděčný úsměv. Přitáhla se k němu blíž. „Didier je zase ve Vichy. A na tomhle mejdanu je až moc Boches. Co odsud vypadnout a zajít do Jockey klubu? I u Maxima je teď spousta fricků,“ pronesla šeptem, neboť na plakátech v metru stálo, že každého, kdo Němcům na− dává do „Boches“, čeká smrt zastřelením. Němci byli na výsměch Francouzů velice citliví. „Ale mně Němci nevadí,“ snažil se Daniel změnit téma. „Jsou to skvělí zákazníci.“ „Vojáci – jak jim říkáte, haricots verts? Jsou to hrozní hulváti! Chybí jim vychování. Přijdou k ženě na ulici a prostě si ji vezmou!“ „Měj trochu slitování,“ řekl Eigen. „Chudák německý voják dobyl svět, ale francouzská holka se na něj ani nepodívá. To přece není fér.“ „Ale jak se jich zbavit…?“ „Stačí říct, že jsi židovka, mon chou. To je spolehlivě odradí. Nebo se zadívat na ty jejich velké boty – to je vždycky znejistí.“ Teď už se úsměvu neubránila. „Ale jak pochodují po Champs− −Élysées!“ „Myslíš, že je to hračka?“ zeptal se Daniel. „Někdy si to zkus – a kecneš si na zadek.“ Pokradmu se rozhlédl po místnosti a hle− dal, jak by unikl. „Představ si, před pár dny jsem viděla Göringa, jak vystupuje z auta v ulici de la Paix. Měl tu svoji blbou maršálskou hůlku – on s ní snad i spí! Vešel ke Cartierovi a vedoucí mi potom řekl, že tam koupil manželce náhrdelník za osm milionů franků.“ Dloubla ukazovákem do Danielovy naškrobené bílé košile. „Všimni si, že kupuje ženě francouzskou módu, ne německou. Boches si pořád stěžují na naši úpadkovost, ale přímo to tady zbožňují.“ „Pro Herr Maiera jen to nejlepší.“ „Herr Maier? Jak to myslíš? Göring není žid.“ „Víš přece, co řekl: ‚Jestli jednou spadne na Berlín bomba, nebu− du se jmenovat Hermann Göring. Klidně mi můžete říkat Maier.“ Agn`es se zasmála. „Nemluv tak nahlas, Danieli,“ zašeptala dů− razně. Eigen se dotkl jejího pasu. „Musím si tady promluvit s jedním pánem, doucette, takže jestli mě omluvíš…“ 15
„Chceš říct, že ti padla do oka jiná,“ utrousila Agn`es a vý− znamně se ušklíbla. „Ne, ne,“ uchichtl se Eigen. „Bohužel jde opravdu o kšeft.“ „Hmm. Danieli, lásko moje, mohl bys mi aspoň sehnat pravou kávu. Ty uměliny už mi lezou krkem – cikorka, pražené žaludy! Co říkáš, zlato?“ „Jasně,“ odtušil. „Hned jak to půjde. Za pár dní čekám do− dávku.“ Jakmile se však odvrátil od Agn`es, oslovil ho přísný mužský hlas. „Herr Eigen!“ Přímo za ním stál hlouček německých důstojníků, jemuž vé− vodil vysoký a důstojný Standartenführer SS, plukovník. Měl vlasy sčesané dozadu, brýle ze želvoviny a malý knírek, jímž se otrocky snažil napodobit führera. Standartenführer Jürgen Wegman proká− zal Eigenovi velkou službu. Opatřil mu povolení, díky němuž mohl jako jeden z mála lidí jezdit po Paříži autem. S dopravou byla v těch zlých časech obrovská potíž. Povolení jezdit vlastním vozem měli jen lékaři, hasiči a bůhvíproč i přední herci a herečky. Metro bylo příšerně přecpané a polovina stanic beztak zavřená. Taxíky prakticky neexistovaly a benzinu se nedostávalo. „Herr Eigen, ty doutníky byly vyčichlé.“ „To mě mrzí, Herr Standartenführer Wegman. Měl jste je ve skříňce na tabák, jak jsem vám řekl?“ „Žádnou nemám.“ „Tak to budeme muset napravit,“ odvětil Eigen. Statný Gruppenführer SS s kulatou tváři, brigádní generál Jo− hannes Koller, se tiše zahihňal. Právě ukazoval svým druhům ko− lekci hnědých fotografií ztepilé ženy oděné jen v punčochách a podvazkovém pásu, která předváděla různé chlípné pózy. „Ne, ne, byly vyčichlé, už když jste mi je dal. A nejspíš ani nebyly z Kuby.“ „Ale byly, Herr Kommandant. Balené přímo na stehně mladé kubánské panny. Tu máte, ochutnejte. Ať slouží.“ Mladý muž sáhl do náprsní kapsy a vytáhl z ní sametový váček s několika dout− níky v celofánu. „Romeo y Julietas. Slyšel jsem, že je to Churchillo− va oblíbená značka.“ Mrkl na Němce a podal mu kuřivo. 16
Přistoupil k nim číšník se stříbrným tácem plným jednohubek. „Pâté de foaie gras, pánové?“ Koller hbitým pohybem shrábl dvě najednou. Daniel si vzal jednu. „Já nebudu,“ oznámil Wegman pokrytecky číšníkovi i mužům kolem. „Já už maso nejím.“ „Dneska není moc k dostání, co?“ nadhodil Eigen. „O to vůbec nejde,“ pravil Wegman. „Víte, člověk se na stará kolena musí stát býložravcem.“ „Ano, váš führer je vegetarián, že?“ podotkl Eigen. „To máte pravdu,“ řekl Wegman hrdě. „I když někdy pojídá celé země,“ dodal Eigen vyrovnaným tó− nem. Esesák zčervenal. „Zdá se, že dokážete sehnat úplně všechno, Herr Eigen. Možná byste mohl něco udělat i s nedostatkem papíru v Paříži.“ „No jo, vy úřednící z toho musíte šílet. Nemáte na co psát, že?“ „Všechno je dneska nekvalitní,“ postěžoval si Gruppenführer Koller. „Dneska odpoledne jsem musel projít celý arch známek, než jsem našel jednu, která šla nalepit na obálku.“ „Pořád používáte známku s Hitlerovým portrétem?“ „Ano, jistě,“ odpověděl Koller netrpělivě. „Možná ji lížete na špatné straně, hein?“ zamrkal na něj Eigen. Gruppenführer SS se zarděl a nervózně si odkašlal. Než však vymyslel nějakou odpověď, Eigen pokračoval: „Samozřejmě máte naprostou pravdu. Francouzi se prostě německým výrobcům ne− můžou rovnat.“ „Jako by to řekl pravý Němec,“ pochválil ho Wegman. „I když vaše matka byla Španělka.“ „Danieli,“ ozval se hluboký ženský hlas. Eigen se za ním hned otočil. Spadl mu kámen ze srdce, že se mohl vymanit ze spárů německých oficírů. Byla to mohutná padesátnice v nabíraných květovaných ša− tech, díky nimž vypadala trochu jako tančící slon v cirkuse. Ma− dame Fontenoy. Měla nepřirozeně černé vlasy vyčesané nahoru a převázané bílou kožešinovou stužkou. Zdobily ji obrovské zlaté náušnice, v nichž Daniel poznával louis d’or, tedy starožitné zlaté 17
mince, každá o váze dvaadvaceti karátů. Měla od nich úplně pro− věšené lalůčky. Byla to manželka diplomata z Vichy, sama proslu− lá hostitelka. „Promiňte,“ řekla Němcům. „Musím vám mladého Daniela ukradnout.“ Madame Fontenoy držela kolem boků asi dvacetiletou štíhlou dívku v černých večerních šatech bez ramínek, krásku s havraní− mi vlasy a zářivýma šedozelenýma očima. „Danieli,“ zavrněla madame Fontenoy, „chci vám představit Genevi`eve du Châteletovou, báječnou dceru naší hostitelky. Ge− nevi`eve, tohle je Daniel Eigen.“ Dívka natáhla svou jemnou dlouhoprstou ručku a v očích jí bleskl letmý varovný pohled určený jen Danielovi. Eigen uchopil její ruku. „Rád vás poznávám,“ řekl s úklonou. Sevřel ruku mladé krásky a ukazovákem ji přitom jemně škrábl do dlaně, čímž tiše odpověděl na její znamení. „Pan Eigen je z Buenos Aires,“ vysvětlila starší dáma dívce, „ale má byt na levém břehu.“ „Jste v Paříži dlouho?“ zeptala se Genevi`eve du Châteletová bez zájmu a pevně se na něj zadívala. „Dost dlouho,“ odvětil Eigen. „Dost dlouho na to, aby se tady vyznal,“ povytáhla madame Fontenoy obočí. „Aha,“ řekla Genevi`eve váhavě. Náhle jako by si všimla něko− ho na druhém konci sálu. „Tamhle je ma grande−tante, Benoîte. Omluvíte mě?“ Jak se dívka obrátila k odchodu, upřela na něj oči a pak je vý− znamně stočila směrem k sousední místnosti. Okamžitě se do− vtípil a téměř neznatelně kývl. Po nekonečných dvou minutách prázdného tlachání s paní Fontenoyovou se Daniel také omluvil. Dvě minuty: uběhlo dost času. S pomocí loktů si klestil cestu hustým davem, usmíval se a kýval na lidi, kteří na něj zavolali. Beze slova jim naznačoval, že se nemůže zastavit, protože má něco naléhavého. Jedny z dveří ve velkolepé chodbě vedly do stejně velkolepé knihovny. Stěny i vestavné skříně byly natřené čínskou červení. Na policích stály řady svazků v kůži, starodávných a nikdy ne− 18
čtených. Místnost byla prázdná. Změť hlasů ze sálu sem doléhala jen jako vzdálený šum. Na divanu mezi naditými polštáři na dru− hém konci pokoje seděla okouzlující Genevi`eve. Světlá a půvabná pleť jejích odhalených ramen kontrastovala s černými šaty. „Díkybohu,“ zašeptala nedočkavě. Vstala, spěchala k Danie− lovi a pevně ho objala. Políbil ji, dlouze a vášnivě. Po minutě se odtáhla. „Jsem moc ráda, že jsi dneska večer přišel. Bála jsem se, že máš něco jiného.“ „Jak to můžeš říct?“ durdil se Daniel. „Přece bych nepropásl šanci tě vidět. Mluvíš nesmysly.“ „Já jen, že jsi takový… tajnůstkář. Tolik ti záleží na tom, aby se o nás nedozvěděli moji rodiče. Ale hlavně, že jsi tady. Zaplať− pánbů. Jinak je tady příšerná nuda. Myslela jsem, že umřu. Ostat− ní se dokážou bavit jen o jídle.“ Eigen hladil hebká ramena své milé a sjížděl prsty níž, k oblým ňadrům. Cítil vůni parfému Shalimar, který jí sám věnoval. „Bože, ani nevíš, jak jsi mi chyběla,“ zamumlal. „Je to už skoro týden,“ řekla Genevi`eve. „Nezlobil jsi? Ne, počkej – neodpovídej. Znám tě jako svoje boty, Danieli.“ „Před tebou člověk nic neutají,“ špitl Eigen. „Vážně?“ odvětila Genevi`eve vychytrale a našpulila rty. „Řek− la bych, že tvoje osobnost má hodně vrstev.“ „Mohla bys jich ze mě pár sloupnout,“ pobídl ji Daniel. Genevi`eve vypadala ohromeně, ale oba věděli, že je to jen přetvářka. „Tady ne, někdo by nás mohl překvapit.“ „Máš pravdu. Pojďme někam, kde nás nebudou rušit.“ „Co třeba salonek ve druhém patře? Tam nikdy nikdo ne− chodí.“ „Kromě tvé matky,“ zavrtěl Eigen hlavou. Právě ho něco na− padlo. „Lepší bude otcova pracovna. Dají se tam zamknout dve− ře.“ „Ale jestli nás otec načapá, zabije nás!“ Daniel smutně přikývl. „No jo, ma cherie, máš pravdu. Asi se radši vrátíme k ostatním.“ Genevi`eve se zatvářila sklíčeně. „Ne, ne, ne!“ vyhrkla. „Vím, kam schovává klíč. Pojď, honem!“ 19
Vykročil za ní z knihovny k úzkému schodišti pro sluhy, které vedlo do prvního patra, a pak dlouhou potemnělou chodbou. Dívka se nakonec zastavila u malého výklenku s bílou mramo− rovou bystou maršála Pétaina. Danielovi bušilo srdce. Pouštěl se do nebezpečné akce a nebezpečí ho vždycky vzrušovalo. Rád žil na ostří nože. Genevi`eve sáhla za sošku, hbitě vytáhla klíč a odemkla dveře do pracovny. Rozkošná mladá Genevi`eve neměla samozřejmě ponětí, že Da− niel už uvnitř byl. Vlastně hned několikrát, během jejich tajných schůzek v paláci de Châtelet. Vždy uprostřed noci, když spala, její rodiče byli na cestách a sluhové měli volno. Soukromá pracovna hraběte Maurice Léona Philippa du Châ− teleta byla typickým pánským doupětem, jež vonělo po tabáku a kůži. Nechyběla v ní sbírka starých vycházkových holí, řada kře− sel ve stylu Ludvíka XV. potažených tměvohnědou kůží a masiv− ní vyřezávaný stůl s úhlednými kupkami dokumentů. Na krbové římse stála bronzová bysta nějakého člena rodu. Zatímco Genevi`eve zamykala dveře, Daniel obešel stůl, rychle přelétl očima stohy papíru a hledal v osobní a finanční korespon− denci ty nejzajímavější kousky. Na první pohled poznával zásilky z Vichy, jež se týkaly přísně tajných vojenských záležitostí. Sotva však stačil vybrat důležité dopisy, Genevi`eve zajistila dveře a rozběhla se k němu. „Tamhle,“ řekla. „Kožený gauč.“ Eigen se však nechtěl hnout od cenných úlovků. Jemně dívku přitlačil k okraji otcova stolu a začal ji osahávat. Cestoval rukama k útlému pasu a ještě níž, k malému pevnému zadečku. Tam se zastavil a jemně hnětl hebkou kůži. Současně ji líbal na krk, šíji a odhalenou část ňader. „Aáá, bože můj,“ sténala. „Danieli.“ Oči měla zavřené. Poté Eigen přejel konečky prstů po mezírce mezi hýžděmi za− kryté hedvábím a něžně laskal její nejtajnější místa. Byla v takové extázi, že si nevšimla, jak jeho pravá ruka opouští její intimní par− tie a natahuje se dozadu, k jedné z hromádek dokumentů, a hbitě z ní zvedá vrchní listy. 20