Troufalá

1 Duben 1817 Při pohledu na rudnoucí tvář svého nápadníka si lady Eliza­ beth Banningová sklesle pomyslela, že za všechno může ta její prokletá vznětlivost. Už zase. „Chceš mě pustit k vodě?“ zeptal se William nevěřícně. Měl lehce podsaditou postavu a Beth tušila, že ve středním věku se nejspíš pěkně zakulatí. Ale teď, v šestadvaceti, stačila hraběti z Rosenu hranatá brada, pravidelné rysy, pronikavé modré oči a husté plavé vlasy, aby ho příslušnice něžného pohlaví, které takové věci zajímají – a to snad všechny, ne? –, pokládaly za po­ hledného. Pochopitelně k tomu kladnému hodnocení přispívala i skutečnost, že měl navíc roční příjem ve výši zhruba dvaceti tisíc liber.

Bohužel ani to ji nemohlo zviklat. „Ne, nic takového. Jen říkám, že se podle mého názoru k sobě nehodíme.“ Beth stála před jedním ze dvou vysokých oken s těžkými zá­ věsy z tmavě rudého sametu v malé, svazky přeplněné knihov­ ně Richmondského paláce, honosného londýnského sídla jejího švagra, vévody z Richmondu. Vnímala, jak jí táhne na ramena, odkrytá díky módnímu hlubokému výstřihu úzkých, pod ňadry přestřižených šatů z lesklého zlatého hedvábí. Tu barvu pečlivě vybírala, aby ladila s jejími ohnivými kadeřemi. V místnosti byla překvapivě docela zima, přestože v krbu praskal oheň, jenž měl zahnat chlad noci na začátku dubna. Přesto se neroztřásla, zalo­ žila ruce na prsou, zvedla bradu, napřímila se a vydržela Wil­ 7

liamův stále zuřivější pohled. Rozhovory tohoto druhu nebývají příjemné, jak dobře věděla z dřívějších zkušeností. Jenže si s ním musela promluvit, beztak to odkládala dost dlouho. „To nemyslíš vážně. Je tady i máti.“ William se téměř chvěl rozhořčením. Lady Rosenová patřila k největším potvorám lepší společnosti a během uplynulých dvou sezon se nijak netajila ná­ zorem, že je Beth lehkovážná. Když William oznámil matce svůj úmysl oženit se s Beth, jistě se na jeho hlavu snesl vodopád výči­ tek, doprovázený potoky slz. „Moc se omlouvám.“ Zkroušeně se na něho podívala. Pomyš­ lení, že se kvůli ní postavil své strašné matce, ještě prohlubo­ valo její pocit viny. Ano, bylo jí to líto. K zasnoubení, o němž zatím věděli jen jejich nejbližší, došlo před týdnem a ona by ho nejraději zrušila pár hodin poté, co přijala Williamovu nabídku.

Měla mu to pochopitelně říci okamžitě. Jenže šlo o tak výhodnou partii a ona, v jednadvaceti a při své třetí společenské sezoně, již nebyla úplně v rozpuku mládí, kdy se obvykle děvčata z dob­ rých rodin vdávají. V podstatě Williama postrčila k tomu, aby se vyjádřil. Musela si přiznat, že hlavně proto, aby namíchla jeho jedovatou sestru. Myslela si, doufala i přála, že když se bude opravdu snažit, tentokrát vše dopadne, jak má.

Bohužel ne. Dělala, co mohla, a přesto ji vzpurné srdce od­ mítlo poslouchat. Měla Williama docela ráda. Ale nemilovala ho a věděla, že nikdy nebude.

Nemůže si ho vzít.

Nikdy by jeho nabídku nepřijala, kdyby před třemi týdny nezaslechla, co lady Dreyerová, Williamova namyšlená starší se­ stra, říká kněžně Lievenové, nejnadutější z patronek Almacků.

William možná může na lady Elizabeth Banningové nechat oči, ale nebude takový bloud, aby někoho s tak nechvalnou pověstí a ze skandály opředené rodiny požádal o ruku.

Ta neuctivá poznámka ji ranila i rozlítila natolik, že to tak nenechala. Když se William konečně vyjádřil, pravda, po jistém povzbuzení z její strany, neváhala ani okamžik. Ovšem už teh­ dy jí bylo jasné, že toho možná bude litovat. Proto si vymínila, že to oznámí jen svým nejbližším, dokud se její švagr, vévoda z Rich­mondu a zároveň po smrti Bethiných rodičů i poručník, 8

nevrátí z venkova. Což se stalo, poněkud nečekaně, právě dnes večer. Přesto se v lepší společnosti řeči o zásnubách šířily jako požár a Beth si náhle uvědomila, v jak absurdní situaci se ocitla.

Vážně uvažuje o tom, že se vdá jen proto, aby vzala vítr z plachet klevetníkům, aby se o ní netvrdilo, že si lehkomyslně a nezodpo­ vědně zahrává s city dalšího gentlemana.

Naštěstí se přece jen úplně nezbláznila. „Sotva před hodinkou jsem mluvil s tvým švagrem,“ zafuněl William. Svěšené ruce měl zaťaté v pěst. „Sdělil jsem mu, že chci o půlnoci oznámit naše zasnoubení, a on nic nenamítal.“ „Proto ti to říkám teď.“ Její starší sestra Claire, vévodkyně z Richmondu, ji upozornila na rozhovor svého muže s Willia­ mem, a tak musela Beth jednat rychle. Věděla, že si nevybrala zrovna vhodnou dobu, a vyčítala si, že s tím otálela, dokud ji okolnosti nepřitlačily ke zdi. William se zlobí právem. Na druhé straně, ona se z míry vyvést nenechá. Majíc na paměti toto chvá­ lyhodné předsevzetí, promluvila rozumným tónem a položila mu ruku na předloktí, aby ho upokojila. Vnímala hebkost látky, z níž byl ušitý lahvově zelený kabát, ovšem napětí v jeho paži jí prozradilo, že není ani zdaleka klidný. „Ještě než dojde k ozná­ mení. Tak se ani jeden nebudeme cítit trapně.“ „Trapně, hm.“ Williamovi lezly oči z důlků a tvář mu úplně zbrunátněla. „Můj bože, v klubech už se uzavírají sázky. U Whi­ teů je kurz pět ku jedné, že tě skutečně dostanu do kostela, a de­ set ku jedné, že mi neutečeš od oltáře a opravdu se staneš mou ženou.“ „Příšerné.“ Beth jeho slova ohromila. Našpulila rty a nevě­ řícně potřásla hlavou. „Gentlemani jsou opravdu s to sázet na cokoliv.“ William se nadechl. „Nic jiného mi neřekneš?“ „Je mi to líto.“ Jen co ho zahlédla mezi přítomnými, zamířila k němu, aby si s ním promluvila. On se však tak rád poslou­ chal, že jí trvalo nějakou dobu, než se jí ho podařilo odlákat od skupiny hostů, které právě ohromoval tím, jak se kdysi dávno vyznamenal při honu. Sál opustili při skotském rejdováku, který teď skončil, neboť jí k uším dorazily první tlumené tóny jásavé čtverylky. Už ji jistě hledá pan Hayden, jemuž tento tanec při­ 9

slíbila. Je načase s tím skoncovat. „Ale když o tom budeš chvíli přemýšlet, jsem si jistá, že mi dáš za pravdu. Opravdu bychom si nerozuměli.“ „Jenže…“ Nemělo smysl to protahovat. „Prosím, omluv mě. Musím se vrátit do sálu,“ pronesla rozhodně a měla se k odchodu. „Počkej.“ Chytil ji za ruku nad loktem a stiskl. Docela silně.

Otočila se k němu se zdviženým obočím. „Už je pozdě. Poslal jsem oznámení do novin. Otisknou to v zítřejším vydání.“ „Ach ne.“ Beth pomyslela na lavinu pomluv, která se snese na ni i na Williama a jejich nejbližší, jen co před očima všech zruší další zasnoubení, a úplně se rozechvěla. Jméno její rodiny neblaze proslulo natolik, že další taková zpráva jen přilije olej do slušně planoucího ohně. Oči jí zabloudily k hodinám na krbové římse. Bylo pár minut po jedenácté. Noviny už se určitě tisknou.

Je pozdě, na cokoliv. „To jsi neměl dělat.“ „Aha, měl jsem mít na paměti, že jsi pustila k vodě dva snou­ bence, a čekat, že mi provedeš něco podobného?“ Tón jeho hlasu se jí nelíbil, musela však připustit, že z Willia­ mova hlediska si nic lepšího nezaslouží.

Jenže co se stalo, nedá se odestát. Věnovala mu letmý trpký úsměv. „Alespoň se můžeš utěšovat, že nikdo nebude ani v nej­ menším vinit tebe.“ „To máš pravdu.“ Z jeho výrazu vyčetla, že z toho nemá bůh­ víjakou radost. „Ale skandál se dotkne nás všech.“ William ji nečekaně chytil za druhou paži a přitáhl k sobě.

Najednou si ji pevně tiskl k hrudi. Beth, dobře si vědoma, že není v právu a že plesu pořádaného sestrou se účastní spousta hostů z lepší společnosti, jimž by neunikla žádná hlasitější slovní vý­ měna linoucí se z knihovny, jen stiskla rty a varovně přimhouřila víčka. „Williame…,“ spustila potichu.

Stisk jeho rukou zesílil tak, že další slova odumřela Beth na rtech. Jeho prsty se jí bolestivě zarývaly do paží. Zjevně mu nijak nevadilo, že úplně ztuhla a z očí jí srší blesky. „Ale jistě, pro tebe to není nic nového, že? Koneckonců jsem jen jedním z mnoha. S Ampermanem sis to rozmyslela chvíli 10

před obřadem a Kirbyho jsi pustila k vodě necelý týden před svatbou. Mělo mě to trknout. Každý mi přece radil, abych se ti vyhýbal obloukem. ,Taková troufalá, bezcitná koketa. V té rodině je zlá krev. Podívej se na otce, čtyřikrát ženatého opilce a strašné­ ho zpustlíka. A co její sestry, obě se zapletly do hrozných skan­ dálů a mají pošramocenou pověst. Ta třetí není o nic lepší.‘ Něco podobného jsem slyšel tolikrát, že to ani nedokážu spočítat. Jen­ že já, starý blázen, jsem kašlal na ty, kteří měli na srdci jen mé dobro, jak teď vidím. Dokonce ani matce jsem nevěřil. A tohle, tohle mám za to.“ Sotva popadal dech vztekem. Tím, že se otřel o její sestry, se Beth velice dotkl. Úzké černé obočí se jí nad rozkošným nosíkem spojilo ve varovnou linku, jasně modré oči se bojovně blýskaly a porcelánově bělostnou pleť zaplavil ruměnec – prokletí všech rusovlásek. Stále si však vědoma toho, že přítomní hosté by s vel­ kou chutí přidali další stránku do beztak objemné knihy hříchů její rodiny, se snažila zachovat rozvahu. Stálo ji to nemalé úsilí. „Pokud se teď za své chování nestydíš, pak mám velkou ra­ dost, že jsem si to rozmyslela.“ Její hlas přímo mrazil. Byla příliš hrdá, než aby se s ním začala prát, byť věděla, že se jí zítra v mís­ tech, která bezohledně tiskl, objeví ošklivé podlitiny. „Laskavě mě pusť. Opakuji, že ruším naše zasnoubení, a chci se vrátit do sálu.“ „Chceš pustit?“ Williamova ústa se zkřivila v nepěkném úšklebku a v očích se mu nehezky zablýsklo. Potřásl hlavou. „Kdepak. Se mnou si nebudeš jen tak beztrestně zahrávat. Ne­ mám nejmenší chuť, aby se mi u Whiteů kdekdo smál, aby mě přátelé litovali, aby si ze mě všichni utahovali. Dala jsi mi slovo, a tak si mě vezmeš.“ „To se pleteš. Nevezmu.“ Skoro jí selhal hlas, neboť ztrácela trpělivost. Pokoušela se vyprostit z jeho sevření, ovšem bez úspě­ chu. Její odhodlání zachovat chladnou hlavu téměř vzalo za své pod náporem žhavého vzteku. Naštěstí si vzpomněla na zvědavé posluchače poblíž a dokázala se ovládnout. „Nech mě jít.“ „Ne.“ Rychlým pohybem, který ji naprosto zaskočil, sevřel William lem jejího výstřihu a škubl. Tenké hedvábí se roztrhlo jak papír. Beth zalapala po dechu a nevěřícně se podívala dolů.

11

Živůtek měla úplně rozpáraný. Jen splývavá zlatá mašle uvázaná pod ňadry bránila tomu, aby se jí poničené šaty nesvezly k no­ hám. Až na téměř průsvitnou košilku byla skoro do pasu nahá.

Pevné sněhobílé křivky kyprých vnad se neslušně vzdouvaly pod průhledným mušelínovým prádlem, jež více odhalovalo než zakrývalo. „Co to proboha vyvádíš?“ Zadívala se mu do očí, zatímco svírala lem výstřihu a pokoušela se zahalit. „Zbláznil ses?“ „Začneš ječet? Polovina hostů ti určitě přiběhne na pomoc, až tě uslyší.“ Pohrdavě se na ni ušklíbl. Sevření jeho prstů zesílilo natolik, že by se mu ani s vypětím všech sil nedokázala vytrh­ nout. Kdyby s ní tak nelomcoval vztek a nezaplavil ji pocit ohro­ žení, určitě by bolestí stáhla tvář. „Pochopitelně jim řeknu, že mě zaslepila neodolatelná touha po mé budoucí ženě, a ty – ty si mě buď vezmeš, anebo si dočista zničíš pověst.“ S jízlivým úšklebkem uchopil ramínko košilky a škubl. Tenká látka se s nepříjemným ostrým zvukem rozpárala. „Ty mizero. Pusť mě!“ Beth, úplně bez sebe vztekem, Willia­ ma kopla. Ani se nepohnul, takže jí došlo, že špičkou v atlaso­ vém střevíčku nemůže jeho pevným holením ublížit. Ruce jí teď nebyly k ničemu, přesto se mu však zuřivě snažila vytrhnout. „Nikdy si tě nevezmu. Nikdy, slyšíš? V žádném případě.“ Přes sílící vztek si dávala pozor, aby nekřičela. Ani v nejmen­ ším si nepřála, aby ji zaslechl někdo z davu hostů pohybujících se po domě. Ke své hrůze si uvědomila, že William má naprostou pravdu. Kdyby je teď někdo přistihl, vyvolalo by to nepředsta­ vitelný poprask. Museli by se okamžitě vzít, jinak by se před ní dveře vznešené společnosti navždy zavřely. Naprosto a doko­ nale by ji to zničilo. Hrozná představa. Beth nebylo proti mysli chovat se vyzývavě a dávat najevo své potěšení z toho, že splnila očekávání těch, kteří ji prohlašovali za hotovou ostudu. Doka­ zovala tak, že pro ni pomluvy nic neznamenají. Přece však jen neměla žaludek na to, aby se stala skutečným vyděděncem. „No, věřím, že si to rozmyslíš.“ William se jízlivě zaculil, ač ho probodávala sveřepým pohledem. Pak jí sevřel druhou paži tak neurvale, až pustila roztrženou košilku, která se okamžitě 12

svezla dolů a úplně odhalila ňadra. Dlouze, pronikavě se na Beth podíval – a pak ji od sebe hrubě odstrčil. „Au!“ Zaskočená Beth zavrávorala. Krátký, ostrý zvuk jí unikl ze rtů dřív, než je stačila stisknout, pak se opanovala. Zezadu se uhodila do nohou o okraj pohovky v egyptském stylu, ztratila rovnováhu a tvrdě dosedla na hladký hedvábný povrch. „Tak za tohle mi zaplatíš…“ Žádná slova však nedokázala vy­ jádřit emoce, které v Beth vřely. Vztek s ní úplně lomcoval a bylo jí jedno, jak vypadá. Se zaťatými pěstmi se pokoušela vstát, jenže William se na ni vrhl a překazil její snahu. Zalehl ji a celou vá­ hou tiskl k pohovce. Chytil ji za zápěstí, aby se nemohla bránit, a přisál se jí k šíji.

Beth se otřásla odporem. Otáčela hlavou, natahovala krk, aby unikla jeho nechutným polibkům, avšak bez úspěchu. „Jdi pryč! Je mi z tebe zle, pitomče.“ Sice ta slova spíš zasyčela než zaječela, nijak to však neoslabilo zášť, jež z nich čišela. „Co si to dovoluješ, takhle mě napadnout?“ „Vezmeš si mě, buď jak buď.“ „Na to laskavě zapomeň! Nikdy!“ Jeho rty, pootevřené a vlhké, nalezly její odvrácená ústa.

K Bethinu znechucení do nich zasunul tlustý jazyk. Až se jí z toho zvedal žaludek a jen s největším úsilím se ovládla, aby nezačala ječet. Kroutila se a svíjela jak pomatená, v horečné sna­ ze se ho zbavit. Nakonec se jí podařilo shodit ho dolů. Bohužel ji při pádu strhl s sebou, překulil na záda a znovu zalehl, ač se mu pokoušela vysmeknout. Přimáčkl ji k podlaze, takže téměř nemohla dýchat. Uchopil ji za zápěstí, neurvale jí zvedl ruce za hlavu a přišpendlil je k hustému tureckému koberci. Tvrdé ku­ laté knoflíky jeho kabátce a vesty se Beth bolestivě zarývaly do ňader, když se k ní výmluvně tiskl celým tělem.

Můj Bože, jak se mi to hnusí, blesklo jí hlavou. Právě v tom, že se mi snaží vnutit něco, co nechci, se asi skrývá důvod, proč se mi tak příčí pomyšlení na vdavky. Abych tím dala muži právo zacházet dle libosti s mým tělem…

Ne, to ne. „Nech mě, slyšíš?“ 13

Ač celá udýchaná, bojovala ze všech sil, ovšem zbavit se ho nedokázala. Jen se o kousek posunuli stranou. Držel se jí jak klíš­ tě, přes Bethin odpor vmáčkl koleno mezi její nohy a přitom jí bezostyšně civěl na prsa. Dobytek jeden. „Po svatbě budeš zpívat jinak.“ Hlas mu zněl zastřeně. Olízl si rty. S očima upřenýma na její ňadra sklonil hlavu… „Pusť mě.“ „Ne.“ Beth, vyburcované znechucením na nejvyšší míru a bojující s veškerým nasazením, se povedlo vykroutit ze sevření alespoň jednu paži. Naštěstí se jeho pozornost soustředila na jiné věci, sice po ní chňapl, ale Beth byla dostatečně rychlá: zaťala ruku v pěst a uhodila ho do spánku tak prudce, že ji zabolely klouby prstů. „Au.“ Ucukl, zaklel a tvář se mu nepěkně zkřivila. „Tak co, ty chytráku, jak se ti to líbí, co? Zabiju tě.“ „Spíš si mě vezmeš,“ zasípal. „Nikdy.“ Lomcoval s ní vztek a strach, ale setřást se ho snažila marně, i když do něho bušila pěstí. Už vůbec nepochybovala o tom, že ho musí zastavit, třeba voláním o pomoc, jinak se ji pokusí zná­ silnit.

Zaryla mu do obličeje nehty. To ho rozběsnilo natolik, že ji uhodil do tváře, prudce a silně. Beth se na chvíli zatmělo před očima. „Ty děvko. Já tě naučím, jak se ke mně chovat. Až budeš mou ženou…“ Otřesená Beth nevnímala smysl jeho slov. Vtom si uvědomila, že slepě civí do ohně. Vesele na ni mrkal, zcela netečný k jejímu utrpení. Viděla, že leží jen kousek od krbu. Pak jí William sevřel bradu, přitáhl ji k sobě a znovu přitiskl své rty k jejím ústům.

Ne. Ne. Při dalším útoku jeho slizkého jazyka přejel Beth mráz po zá­ dech. Zvedl se jí žaludek.

Krbové náčiní.

Je blízko. Na dosah ruky.

14

Okamžitě ji podvědomě natáhla a její tápající prsty nalezly ozdobný stříbrný stojan, košťátko i pohrabáč. Williamova ústa se teď opět přisála k její šíji. Sevřel její zmuchlanou sukni a hrnul ji nahoru.

Se zoufalým odhodláním obemkla prsty hladkou kovovou rukojeť. O zlomek okamžiku později se těžká železná tyč mihla vzduchem a dopadla Williamovi do týla.

Jenže ten jen ztuhl, trochu potřásl hlavou a oči se mu rozšířily.

Maličko se nadzvedl a nevěřícně na ni zíral. Bez sebe hrůzou, že neodvedla dobrou práci, ho znovu vší silou udeřila. Mlasklo to, jako když na zem spadne meloun a roztříští se.

William vydal nezřetelný zvuk, podobný zamňoukání.

S bušícím srdcem napjatě sledovala, jak se mu oči obrátily v sloup a ústa otevřela dokořán. Bez hlesu se na ni zhroutil a na­ prosto znehybněl.

Díky Bohu, napadlo ji nejdřív. A vzápětí: Ach ne, co když jsem ho zabila?

Třesoucí se Beth, srdce až v krku, hrdlo sevřené, zůstala chvíli ležet pod bezvládným tělem, neboť ji ochromila vidina, jak se bezmocně houpá na šibenici v Tyburnu. Pak si uvědomila, že vnímá pohyb jeho hrudníku a slyší sípavý dech, a zaplavila ji úleva.

Není mrtvý.

To uklidňující pomyšlení jí přece jen trochu zvedlo náladu.

Musí zmizet dřív, než William přijde k sobě – nebo než je někdo objeví. Sama nevěděla, co z toho by bylo horší. Zatnula zuby, přiměla své ubohé chvějící se tělo k činu a snažila se Williama odvalit stranou. Jenže pohnout s ním nedokázala. Byl prostě moc těžký.

Jsem v pasti. Co teď?

Ze vzdáleného tanečního sálu sem dolehly poslední tóny čtverylky a Beth se zmocnila panika. Kdykoliv mohl někdo ote­ vřít dveře do knihovny a vidět je.

Představa naprosto zničené pověsti na ni nepříjemně dotírala.

Přesto by ji nejspíš mrzela méně než sňatek s tímto mužem.

Obojímu by se pochopitelně raději vyhnula.

15

Neměla potuchy, kde se v ní vzala síla se ho zbavit. Vsunula mu ruce pod ramena a nadzvedla se, pak znovu – a to stačilo.

William se nemotorně překulil na záda. Jeho bezvládná ruka bez­ děky poodhrnula přepychový sametový závěs, před nímž stáli v okamžiku, kdy mu poprvé řekla, že s jejich zasnoubením je konec.

Beth se právě sbírala na všechny čtyři a chystala se vstát. Vtom ji něco praštilo do očí. Naprosto nečekaně zahlédla mezi závěsy botu. Vysokou. Černou mužskou jezdeckou botu, popraskanou, potřísněnou bahnem a okopanou dlouhým nošením.

Na zlomek okamžiku na ni nevěřícně zírala.

K botě patřila noha. Dlouhá, svalnatá, vězící v přiléhavých černých nohavicích. A nad ní štíhlý mužný bok…

V okenním výklenku stál muž. Až do této chvíle se skrýval za závěsem. Vysoký, ramenatý, snědý pohledný cizinec, celý v čer­ ném. Z jeho pohublého obličeje se nedalo nic vyčíst. Havraní vla­ sy měl vzadu stažené do copánku. Teď když těžké závěsy nebrá­ nily přístupu vzduchu, proudil z malého balkónu obráceného do zahrady chladný vánek. Beth si vzpomněla, jak jí předtím táhlo na ramena, a nepochybovala, že vysoké francouzské okno bylo po celou dobu otevřené.

Tím se dostal dovnitř… Proč?

Pak se mu zadívala do obličeje a jejich pohledy se střetly. Měl oči černé jak smola, chladné a nelítostné. Upřeně Beth pozoroval s tak výhružným výrazem, že jí to vyrazilo dech.

V tomtéž děsivém okamžiku si uvědomila, že ten muž svírá v ruce pistoli.

Oči se jí rozšířily, srdce poskočilo, v ústech vyschlo.

Ta pistole mířila přímo na ni.

16