1 Desátý rok vlády faraona Tutanchamona, Živoucího obrazu Amonova Théby, Egypt Tři strohé údery. V tichu, které následovalo, mi srdce hřmě lo až v krku. Potom se k mé úlevě ozvalo poslední, kratší zaklepání – smluvené znamení. Zvolna jsem si oddechl. Asi stárnu. Světu vládla tma, ale já bděl, spánek mě – jako už to likrát v oněch zádumčivých předjitřních chvílích – zase zradil. Vstal jsem, přehodil si šat a zadíval se na Tanefretu. Hlava mé ženy ladně spočívala na polštáři, ale její překrásné znepokojené oči si mě zpytavě měřily. „Prospi se ještě. Vrátím se včas, slibuji.“ Zlehka jsem ji políbil. Schoulila se na loži do klubíčka jako kočka, potom mě provázela pohledem. Roztáhl jsem plátěný závěs ve dveřích dětského pokoje, abych se pokochal pohledem na své tři spící dcery – Sachme tu, Cuju a Nedžemetu. Žlutá místnost přetékala dívčími svršky, vysloužilými hračkami, papyry, písařskými tabulkami, letitými dětskými malůvkami i řadou dalších hloupůstek, jejichž důle žitost mi unikala. Náš skromný domov se náhle zdál pro trojici dospívajících dívek příliš těsný. Před otcovou ložnicí jsem se chvíli zaposlouchal do jeho sípavě namáhavého oddechování. Po delší chvíli výhrůžného ticha si starcovou hrudí vítězně pro klestil cestu další pracný nádech. A naposledy jsem se podle 15
osvojeného zvyku sklonil nad naším malým synkem Amen mosem. Poklidně dřímal, ruce i nohy rozhozené do stran jako psisko, které si ustlalo před krbem. Když jsem ho políbil na vlahé čílko, ani se nepohnul. Nahmatal jsem propustku, v královském městě Thébách totiž platí zákaz nočního vycházení, a nehlučně zavřel domov ní dveře. Na předním dvoře zatím můj mazaný pavián Thovt vyrazil z pelíšku, radostně protáhl huňatý ocásek a zdravil mě veselým panáčkováním. Dal jsem mu očichat dlaň, pak jsem vlídně prohrábl jeho hustou hnědou hřívu. Před výklenkem se soškou domácího bůžka, který dobře ví, že v něho nevě řím, jsem gestem naznačil úlitbu. Nyní mi nic nebránilo otevřít branku a vykročit do zšeřelé uličky. Pobočník Cheti už na mě čekal. „Spusť!“ „Našlo se tělo,“ oznamoval tiše. „Proto mě budíš? Nepočkalo by do svítání?“ Dobře věděl, že časně zrána propadám mizerným náladám, proto jen prorocky pronesl: „Počkej, až ho uvidíš.“ Mlčky jsme vyrazili do ulic. Thovt, vzrušený nenadálou výpravou, dychtivě cloumal vodítkem a chystal se náruživě zkoumat vše neznámé. Obklopovala nás překrásně jasná noc, končilo dusné období šemu, záře Psí hvězdy Síria ohlašovala příchod záplav, kdy Nil vystupuje z břehů, aby zúrodnil egypt ská políčka životodárnou vláhou a bahnem. Konečně důvod k oslavám! V posledních letech se totiž řeka chovala nevy zpytatelně. Buď se rozvodnila nedostatečně, takže zemi hrozil hlad, nebo se naopak rozlila přespříliš a pustošila vše, co jí stá lo v cestě. Změnu přinesl teprve nový rok. Letošní příkladné záplavy znamenaly úlevu i radost pro všechen lopotící se lid, už tak dost sklíčený temnými časy panování Jeho Veličenstva Tutanchamona, pána Horního i Dolního Egypta. Na cestu nám svítila bílá tvář dorůstající luny, obklopoval ji temný háv protkaný tisícerem hvězd. Podobně si předsta vujeme nebeskou matku Nut, do jejíchž očí popatříme, poté 16
co naše duše spočinou naznak v zádušních bárkách, které nás budou unášet nekonečnou hladinou podsvětního oceánu. Tolik alespoň tvrdí kněží. Rozjímám nad jejich slovy, kdykoliv se převaluji na loži v marné snaze usnout. Neuplyne totiž dne, aby na mně neulpěl stín smrti. Vídám ji všude – v radostných tvářích svých dětí, v přelidněných thébských ulicích, ve zlato lesklé marnivosti zdejších paláců či úřadů. Koutkem oka vždy nevyhnutelně zachytím její kradmou číhající přítomnost. „Co nás podle tebe čeká po smrti?“ nadhodil jsem. Cheti je sice mladší, přesto ví, že nesmí brát mé duchamor né otázky příliš vážně, stejně jako si nesmí připouštět spous tu dalších věcí. V opačném případě by si za neveselé služby u Medžajů těžko zachoval svěží, vlídnou tvář a jeho vlasy, černé jako půlnoc uprostřed pouště, by dávno prokvétaly stříbrem. Zdá se vždy plný síly, asi jako ušlechtilý ohař, jehož nadšení pro lov nikdy nepolevuje, svým založením tedy představuje naprostý protiklad mé zádumčivé, škarohlídské povahy. Jak stárnu, život na mě dotírá nekonečnou škálou protivenství, je jichž neodkladné řešení mi účinně brání v prostých radostech. „V poslední době si se mnou moc zábavy neužiješ,“ pokáral jsem se. „Podle mě nás čekají zelené nivy, kde se ze všech namyš lených šlechticů stanou otroci a z otroků pyšní hodnostáři. Já budu celé dny lovit kachny v mokřinách zarostlých rákosím nebo zapíjet své slavné pozemské skutky dobrým pivem.“ Neuznal jsem jeho špičkování za hodna odpovědi. „Bůhví jestli vůbec něco uvidíme, uchovávači nám nejspíš nacpou do očních důlků cibuli. Právě cibuli, tu slzavou hlízu…“ „Nu, zázraky Západní říše budeme patrně vnímat jen du chovním zrakem,“ mínil můj pobočník. „Učiněný mudrc,“ popíchl jsem ho. „Šťastlivci narození do bohatých rodin zmarní život lenoše ním. Libují si v přepychu a milostných dobrodružstvích, zatím co já dřu jako mezek a nevydělám, co by se za nehet vlezlo…“ lamentoval. „Inu, záhada nad záhady.“ 17
Prodírali jsme se bludištěm věkovitých uliček, klikatily se mezi vratkými domky, vesměs vystavěnými a uskupenými bez snahy o zachování alespoň nějakého řádu. Za dne zdejší zákou tí kypěla rušným městským životem, za nocí přebíralo vládu ticho, vždyť platil zákaz vycházení. Lepší krámky, v nichž se dalo tušit drahé zboží, chránily těžké okenice připomínající ne dobytná vrata skalních hrobek, z Ulice ovocnářů se vpodvečer vytratily vozy a přenosné stánky, potemnělé truhlářské, kože dělné nebo sklářské dílny zely prázdnotou, dokonce i zpěvní ptáčci v závěsných klíckách se za bledého měsíčního svitu neodvážili ani pípnout. V našich temných dobách totiž každé živé bytosti tiskl hrdlo strach. Před deseti lety skončila nebla há vláda faraona Achnatona, z jehož vůle se královský dvůr i kult dočasně přestěhovaly ze staroslavných Théb do nového pouštního města Achetatonu – podobalo se rozlehlému chrá mu, zbudovanému k poctě jediného slunečního boha Atona. Mocní kněží, oddaní jeho božskému protihráči Amonovi, tehdy přišli o výjimečné postavení i majetek. Po kacířově pádu se sice domohli původního vlivu, pozemských statků a pokladů, k obnovení pořádku však v nejmenším nepřispěli. Egypt sou žila nuzná úroda, mor kosil lidi po stovkách, ba tisících, mnozí si těžké rány vykládali jako boží trest za křivdy napáchané za Achnatonova pohnutého panování. Osud, snad aby dal chmur ným prorokům za pravdu, odvedl na věčnost bezmála celou královskou rodinu. Nejprve zemřel sám kacířský faraon, po něm pět z šesti princezen, nakonec i jeho překrásná manželka Nefertiti, jejíž poslední dny zůstaly zahaleny tajemstvím a za vdaly podnět k divokým soukromým spekulacím. Tutanchamon dosedl na egyptský trůn v pouhých devíti letech, krátce nato jej oženili s poslední žijící dcerou Achnato na a Nefertiti, jmenovala se Anchesenamon. Jednalo se o po stup stejně mimořádný jako nezbytný. Obě Veličenstva přece vzešla z faraonova lůna, třebas je Achnaton zplodil s různými matkami, a komu jinému svěřit korunu než posledním zástup cům velkolepé dynastie, i kdyby šlo o nedospělé děti? Ostat ně, skutečnou výkonnou moc v rukou pevně a nesmlouvavě 18
třímal královský poručník Aje, ověnčený titulem božského otce. Prostřednictvím svých stoupenců, kteří připomínali tvo ry z jiného světa a nejspíš také přísahali věrnost samotnému strachu, nastolil nemilosrdnou hrůzovládu. Egypt se sice za dne koupal v jasných slunečných paprscích, přesto jsme žili v ponuré zemi tonoucí v temném bezčasí. Dům, kde došlo ke zločinu, se od většiny staveb v přilehlé úzké uličce nijak nelišil. Obklopovala jej vyšší drolivá zeď z ne pálených cihel, opatřená rozviklanou a zpuchřelou brankou, která vedla na přední dvorek. Vlastní dům sestával z několi ka podlaží – domácnosti se zde nepohodlně tísnily jedna na druhé, v přelidněných Thébách totiž nemáme místa nazbyt. Přivázal jsem Thovta ke kůlu ve dvoře, potom jsme s Chetim bez dalších průtahů vstoupili. Věk oběti se nedal snadno stanovit. Oválná, neobyčejně jemná tvář se zdála zároveň mladistvá i kmetská, tělo mohlo patřit stejně tak dítěti jako starci, přesto jsem zavražděnému hádal něco mezi dvanácti a dvaceti. Za jiných okolností bych za pokroucenými, zprohýbanými a všelijak zrůzněnými údy hledal útrapy dlouhého života ve zmrzačeném těle, ne tak v tomto případě. Chabé světlo olejové lampy z nedalekého výklenku mi prozradilo, že si s naší obětí někdo dal práci, dů sledně a na mnoha místech násilně zpřelámal její křehké kosti, potom je přeskupil jako kamínky hodně zvrácené mozaiky. Opatrně jsem zvedl jednu bezvládnou paži. Připomínala zlá mané rákosové stéblo, byla vymknutá z kloubů a nepřirozeně poddajná – stejně dobře bych si mohl hrát s hadrovou panen kou vycpanou ostrými kamínky. Tělo už kdosi stačil připravit k zádušním obřadům. Napřímil pokrčené nohy, hubené nesouměrné paže zkřížil na prsou, ná silím otevřel zaťaté pěsti, narovnal prsty, podobné zkrouceným dravčím pařátům, a dlaně složil přes sebe. Na oční víčka přilo žil zlaté lístky, kolem nichž zelenou a černou barvou nakreslil věčné zřítelnice boha Rea. Když jsem plíšky opatrně odstranil, vyšlo najevo, že mrtvý přišel o obě oči. Chvíli jsem hleděl do 19
tajemných hlubin oněch nevinných prázdných důlků, abych je vzápětí opět překryl kousky zlata. Mladíkova něžná tvář zůsta la nedotčená, snad ji vrah při nejlepší vůli nedokázal připravit o navyklý pokřivený úsměv – uvažte, kolik je k němu potřeba svalů –, nepomohly mu ani všechny kleště, kladiva nebo jiné nástroje, které tak dokonale posloužily při mučení mrzáčkova nedokonalého těla. Jako by se nebožtík vysmíval vší strašlivé krutosti do tváře, ale to jsem si samozřejmě jen namlouval. Bledá kůže, nelíbaná sluncem, se na dotek zdála chladnější než led. Dlouhé jemné prsty s pečlivě šlechtěnými nehty neutrpěly výraznější úhony, pokroucené ruce nebohému mladíkovi za ži vota nepřinášely větší užitek, neubránily jej ani před příšerným koncem. Na jeho zápěstí, kotnících a krku bych však marně hledal stopy po poutech, což mi přišlo nadmíru zvláštní. Zvrácená krutost, již na něm vrah spáchal, vyžadovala jed nak značnou hrubou sílu, jednak jistou dávku dovednosti a ne obešla se ani bez podrobnějších znalostí stavby lidského těla. Mučení tohoto druhu muselo nutně dříve či později skončit smrtí. Kdysi mě přivolali do chudší městské čtvrti k oběti vlek lých sporů, které v oněch místech vedly dvě tlupy pouličních výtržníků. Ti lotři tehdy domnělého zrádce zabalili do rohože, jen hlavu velkoryse ponechali venku, aby si bolest lépe vy chutnal, potom do něho zběsile tloukli těžkými kyji. Nikdy nezapomenu na čirou hrůzu, již měl zmučený chudák v očích, když jsme se rohož mokvající jeho krví pokoušeli pomalu roz vinout. Jeho tělo se nevyhnutelně rozpadlo na kaši, vzápětí vydechl naposledy. O pohnutém konci většiny zavražděných svědčí poloha tě la, utrpěné rány a jiné známky násilí, výmluvný mi připadá i výraz tváře, která se okamžikem smrti mění ve strnulou po hřební masku. Nacházím v něm paniku, překvapení, nelíče nou hrůzu. Duše v podobě ptáka ba dávno zatřepetala křídly a opustila žalostnou pozemskou schránku, pocity zakleté v ry sech zesnulého však přetrvávají. Náš mrtvý na mě zapůsobil neobyčejným klidem, nedokázal jsem si jej nijak vysvětlit. Jak je to jen možné? Vše nasvědčovalo tomu, že vrah svou oběť 20
omámil. Kromě výše popsaných schopností se tedy vyznal v tajných opojných prostředcích a nějak si k nim zjednal pří stup. Na mysl mi přišly konopné listy nebo lotosová okvětí smočená ve víně, ty však vykazovaly jen mírné tišicí účinky, spolehlivěji by zapůsobil výtažek z kořene mandragory. Důmyslná krutost neznámého zločince ovšem vyžadovala silnější přípravek, například šťávu z nezralých makovic – opium. Pokud věděl, kam se obrátit, mohl je získat celkem snadno. Patřilo k zakázanému, zato navýsost oblíbenému luxusnímu zboží, které do Egypta putovalo po tajných stezkách, větši nou uskladněné v nádobkách tvaru obrácené makovice. Jak všeobecně známo, mák potřebný k jeho výrobě se ve velkém sklízel na území našich severních nepřátel Chetitů, s nimiž Obě země toho času vedly vleklou poziční válku o pohraniční území značného strategického významu. Umučená oběť obývala jizbu v přízemí. Místnost se ote vírala přímo do dvora a napověděla mi toho zhruba tolik co prázdné skladiště. Mládencův krátký život připomínalo jen pár drobností – několik papyrových svitků, posvátná řehtačka, pro stá dřevěná stolička ve stínu při dveřích, skrze jejichž dřevě né ostění asi pozoroval pouliční dění. Tudy také do domu za temné noci pronikl vrah. Podlahu z udusané hlíny někdo peč livě umetl, po stopách zlosynových opánků bych tedy pátral marně. S přihlédnutím k městské čtvrti a skromnému obydlí jsem si nešťastníkovy rodiče zařadil mezi nižší státní úředníky. Po stiženého syna se zřejmě všemožně snažili ochránit před po věrčivým zrakem nemilosrdného okolí – podle jedněch mrzáci patřili k proklatcům opuštěným, odsouzeným a zavrženým bohy, druzí si jejich postižení naopak vykládali jako známku vyšší přízně. Výslechem rodiny a sluhů jsem pověřil Chetiho, a to přes důvodné pochybnosti o úspěchu jeho počínání. Dů myslně krutý vrah by se přízemních chyb jistě vyvaroval, vy kazoval totiž až zvrhle nápaditého ducha a řadu mimořádných schopností. 21