Ukradený polibek

1 Londýn O rok později Ve chvílích jako tato si Sullivan více než kdy jindy uvědomoval velkou změnu, jež se během jediného roku v jeho životě udála. Ať už byly okolnosti, které ho dovedly k tomuto jednání, jakékoliv, teď považoval své válečné zranění za to nejlepší, co ho mohlo potkat.

Nasadil si černou masku a dřepl si do stínu mezi bílou zdí a nízkými trnitými keři.

Měl přehled o denním rozvrhu a společenských akcích londýnské smetánky, takže do jejich sídel vnikal až dlouho po půlnoci. Dnes večer však jde o pomstu. A situace je nebezpečnější.

Poslední světla v prvním poschodí zhasla, ale Sullivan ještě deset minut vyčkával. Nespěchá, a čím tvrději obyvatelé domu spí, tím lépe. Jakmile kostelní zvony v Mayfairu třikrát odbily, pohnul se. Údaje, které mu poskytl lord Bramwell Johns, jsou jistě hodnověrné. Přesto přemýšlel, jaké důvody vedly jeho přítele k tomu, aby z pouhé nudy zaprodal vlastní rodinu. Nicméně několikrát Bramovi zachránil život a on zase jemu. Syn vévody z Levonzy ho nikdy nezradil. Důvěřoval mu, což o svém vlastním otci, markýzi z Dunstonu, nemůže tvrdit.

Sullivan se neradostně usmál a vstal. Zítra Dunston zjistí, že by se měl stydět i za své další skutky. Právě toho chce dnešním vloupáním dosáhnout. Vložil užší konec ševcovského kladívka mezi okenní rám a parapet a jedním pohybem okno vypáčil. Odhodil kladivo a vklouzl do domu.

8

Týden před odjezdem na Pyrenejský poloostrov a půl roku po návratu domů procházel kolem sídla markýze z Darshearu v Mayfairu přinejmenším jednou týdně. Opatrně prošel vkusně zařízeným dopoledním salonem a usmál se. Konečně je uvnitř.

Pochyboval však, že sem někdy vstoupí hlavními dveřmi. Nemá totiž rád lidi, s nimiž se markýz přátelí. Obzvláště jednoho.

Být nemanželským synem je jedna věc, ale něco jiného je, když se otec chová k vlastnímu synovi, jako by nebyl jeho, uvažoval v duchu Sullivan. Teď může rozdávat stejně, jako bere. Nejlepší na jeho nočních výpravách je, že nikdo nic netuší, pouze markýz z Dunstonu. Je si téměř jistý, že to vědí i Dunstonovi legální potomci. Pokud ne, nezbývá než doufat, že markýz byl donucen přiznat to svému nejstaršímu synovi. A Dunston ani afektovaný vikomt Tilden už nic nenadělají. Inu, můžou číst noviny a být zděšeni, co způsobili.

Sullivan strčil ošklivou porcelánovou labuť do jedné z kapes a zamířil ke dveřím vedoucím do vstupní haly. Zastavil se a chvilku poslouchal.

V domě panovalo ticho. Od Brama věděl, že Chalseyovi strávili večer u Garringových. Teď určitě spí i služebnictvo.

Otevřel a vydal se hlavní chodbou, vedoucí k jídelně, v níž se podává snídaně. Za ní se zřejmě nachází pracovna nebo obývací pokoj a kuchyně. Ale tak daleko jít nemusel. Naproti dveřím do jídelny našel, co hledal. „Tady jsi,“ zamumlal. Prstem přejel po pozlaceném rámu a srdce se mu rozbušilo. Originální obraz, který Franceska W. Perrisová, dívčím jménem Waringová, namalovala těsně po svatbě s Williamem Perrisem. Matka ho vychovávala v nevelkém domě na okraji Londýna. Slíbila mu, že i když ho jeho otec neuzná za vlastního, získá dědictví – po její smrti.

Franceska Waringová Perrisová zemřela v době, kdy byl zraněn ve Španělsku. Smutnou zprávu se však dozvěděl mnohem později. Po návratu domů před několika týdny zjistil, že jako důstojník byl pro Británii dobrý, ale z právního hlediska nemá vůbec žádné postavení a nemůže uplatňovat žádné nároky. George Sullivan, markýz z Dunstonu, totiž prohlásil, že veškerý majetek 9

Francesky Perrisové patří jemu. Koneckonců třicet let jí pronajímal dům.

Sullivan krátce zaťal ruce v pěst. Vzpomínky a představy, jak se pomstí, počkají. Právě nyní je v domě člověka, který se s jeho matkou pravděpodobně nikdy nesetkal, ale získal od Dunstona jeden z jejích obrazů. Je mu jedno, jestli ho koupil nebo dostal darem. Nejdůležitější je, že teď už bude obraz patřit jemu. Jeho dědictví. Až se Dunston doslechne o této krádeži, bude se modlit, aby si to nikdo jiný nedal do souvislostí.

Sullivan sundal ze stěny druhý obrázek a oba zabalil do krajkového ubrusu, který strhl ze stolku na chodbě. Potom ještě strčil do kapes křišťálovou misku a stříbrný tácek. Vzal obrazy, otočil se a ztuhl.

Opodál stála žena. Nejdříve ho napadlo, že venku usnul a sní – přes ramena jí splývaly dlouhé světlé vlasy, jejichž konečky srpek měsíce zabarvil do modra. Pod bílou, téměř průhlednou noční košilkou prosvítala štíhlá postava. Kdyby na sobě nic neměla, vyšlo by to nastejno.

Ve snu by byla určitě nahá. Zůstal stát a zpola očekával, že se postava rozplyne v měsíčním světle. Ve stínu pod schodištěm jistě skoro není vidět. Pokud ho nespatřila, tak… „Co děláte v mém domě?“ zeptala se rozechvělým hlasem.

Kdyby řekl něco nevhodného nebo učinil prudký pohyb, začala by křičet. Potom by se musel bránit. Případná potyčka by mu nevadila, ale nakonec by možná odešel bez obrazů – což nemohl dopustit. Ve tmě vypadala… jako éterická bytost. Nedokázal se zbavit pocitu, že se právě probouzí ze snu. „Přišel jsem si pro polibek,“ odpověděl. Žena sklouzla pohledem z jeho tváře k balíčku, který svíral v podpaží. „V tom případě máte velice špatný zrak, protože to, co držíte, není polibek.“ Přestože horečnatě přemýšlel, jak se odsud dostane se zdravou kůži a s obrazy, musel připustit, že dívka je duchaplná. Dokázala zachovat rozvahu dokonce i v přítomnosti maskovaného cizího muže, kterého přistihla v tmavé chodbě. „Možná nakonec získám obojí.“ 10

„Nebudete mít ani jedno. Když teď hned věci vrátíte a odejdete, nepřivolám pomoc.“ Sullivan pomalu udělal krok vpřed. „Neměla byste mi prozrazovat, co máte v úmyslu,“ opáčil tichým hlasem, aniž si byl jistý, proč ji škádlí. „Mohl bych u vás být dřív, než byste se stačila nadechnout.“ Žena ustoupila o krok dozadu, zatímco on se přiblížil. „Kdo teď koho zastrašuje?“ prohodila. „Odejděte.“ „Dobře,“ přitakal a naznačil jí, aby poodešla stranou. Zároveň potlačil nutkání strhnout jí tenkou košilku a rukama putovat po hebké pokožce. „Bez obrazů.“ „Ne.“ „Nejsou vaše. Nechte je tady.“ Jeden mu patří, což jí ovšem nehodlal sdělit. „Ne. Buďte ráda, že jsem ochotný odejít bez polibku. A teď ustupte.“ Představa, že ji líbá, mu najednou nepřipadala tak šílená jako před chvilkou. Možná za to může měsíční svit, nebo pozdní hodina či vzrušení, které pociťoval vždy, když někde tajně prováděl něco, co by ho před rokem vůbec nenapadlo. A možná také zjištění, že nikdy neviděl tak svůdná ústa. „V tom případě je mi to líto. Šanci jsem vám dala,“ opáčila a nadechla se.

Sullivan k ní rychle přistoupil. Jednou rukou jí sevřel rameno, sklonil se a vzápětí se jeho rty dotkly jejích.

Chutnala jako teplá čokoláda. Očekával, že bude v šoku a nezačne křičet. Zamrazilo ho po celém těle. Když se dotkla jeho tváře, ohromil ho úžas.

Odtáhl se a vesele se usmál. Snažil se nedat najevo, že mu polibek vzal dech. „Nakonec jsem dostal, pro co jsem si přišel,“ zašeptal a zamířil k hlavním dveřím.

Venku sebral kladívko a spěchal k místu, kde na něho čekal jeho kůň. Obrazy vložil do koženého pouzdra a vyhoupl se do sedla. „Můžeme jet, Achille,“ pobídl zvíře. Černý hřebec začal klusat.

Vloupal se už do deseti domů, takže byl připravený na cokoliv. Tentokrát však poprvé ukradl polibek. Zvedl ruku, aby si stáhl masku. Na obličeji ji však neměl.

11

V tom okamžiku by se v něm krve nedořezal. Ten proklatý polibek ho rozptýlil víc, než si uvědomil. A někdo viděl jeho tvář. „Zatraceně.“ „A co bych dělala doma, Filipe?“ zeptala se lady Isabela Chalseyová svého staršího bratra, jakmile vystoupili z kočáru. „Měla bych se snad strachy krčit pod postelí?“ Filip, hrabě Chalsey, se zamračil. Popotahoval si rukávy, což dělal vždy, když byl rozrušený. „Ocitla ses tváří v tvář lupiči, Tibby. Nepochybně to byl Mayfairský fantom. Taková věc se nestává každý den.“ „Správně. Nemůžu se dočkat, až o tom budu všem vyprávět.

Místo na nudnou koňskou aukci bys mě měl vzít na Bond Street.

Moje přítelkyně tam teď nakupují.“ „Když jsi nastoupila do kočáru, vědělas, že mám namířeno do Tattersall’s. Nemusela jsi se mnou jezdit.“ „Musela. Maminka mě chce poslat do kláštera, abych byla v bezpečí.“ „Opět přeháníš. Zajímalo by mě, jestli bys byla tak prostořeká, kdyby zloděj neodnesl obrazy rodičů, nýbrž něco tvého.“ Isabela okamžik zvažovala, že mu oznámí, že málem přišla o čest. Avšak tuto možnost zavrhla. Nechce mít pověst dívky, která líbá zločince. „Vždyť odnesl jen pár věcí. Abych řekla pravdu, ani trochu mi nevadí, že už tady není maminčina porcelánová labuť. Nejsem prostořeká a ani nepřeháním.“ „Příště budeš tvrdit, že tě lupič ohrožoval mečem.“ „Ach, to zní hrůzostrašně, že?“ „Tibby!“ Isabela vzala Filipa za ruku a vstoupili na pozemky Tattersall’s. Jindy by zůstala doma, ale než poslouchat matku, která hodiny naříká nad ztrátou několika cetek a je jí na omdlení pokaždé, když pomyslí na to, v jakém nebezpečí se ocitla její dcera, raději navštíví koňskou aukci. Kdyby se zmínila, že ji zloděj políbil, rodiče by ji poslali zpátky domů do Burlingu v Cornwallu. Neměla by ani trochu radost, protože v Londýně právě vrcholí sezona.

Když si šla v noci pro jablko a spatřila na chodbě toho muže, vyděsila se. V tmavém plášti a černé masce vypadal jako démon 12

– ale jeho hlas nezněl vůbec hrubě. A v měsíčním světle se mu zelené oči třpytily. Pak mu stáhla masku a jeho tvář… vůbec nepřipomínala ďábla. „Nepřeháním,“ zopakovala, jelikož její bratr očekával, že se bude cítit provinile. „Ne tak moc. Vím, že mi mohl ublížit. Ale jestli chci o vloupání hovořit se svými přáteli, abych se pak cítila statečnější a začala noční příhodu považovat za dobrodružství, domnívám se, že mám na to právo.“ „Zřejmě ano,“ připustil lord Chalsey váhavě. „Pouze si přeji, aby z této události vzešlo něco užitečnějšího než konverzační téma. Pokud jsi viděla jeho obličej, strážníci by ho mohli s tvojí pomocí konečně chytit,“ pokračoval. „Za posledních šest týdnů vykradl přinejmenším deset domů a vyvolal mezi lidmi pa­- niku.“ „Takže teď ode mě očekáváš, že popíšu jeho tvář?“ opáčila. „Myslela jsem, že mám zavřít oči nebo omdlít.“ Filip zpomalil a Isabela se zastavila. „Nechápu tě, Tibby,“ pravil a v hnědých očích měl smutný výraz. „Neuvědomuješ si závažnost situace. Přistihnout lupiče ve vlastním domě…“ „Rozzlobilo mě to,“ přerušila ho. Přála si, aby už změnil téma. „Kdybych byla muž, určitě bych ho zastřelila nebo zneškodnila jiným způsobem. Jelikož jsem nebyla ozbrojená, nezbývá mi než z té události udělat zábavnou historku a předstírat, že mě nerozrušila. Pláč bych nyní považovala za ztrátu času.“ Starší bratr ji pohladil po ruce. „Máš pravdu. Naštěstí se ti nic nestalo a kromě dvou obrazů a několika cetek nic jiného neukradl. Kdyby ses v noci neprobudila, mohl toho odnést víc. Jestli tedy chceš dnešní odpoledne strávit na Bond Street, doprovodím tě tam. Teď jsi v bezpečí.“ V bezpečí a trochu zmatená. Zloděj nemluvil ani nevypadal jako lotr. Ani tak nelíbal. Ne že by se někdy s nějakým líbala. Překvapilo ji ještě něco. Jeden z obrazů zabalil velice pečlivě, jako by to bylo dílo Rubense a ne nějaké bezvýznamné umělkyně. Jako by pro něho mělo nesmírnou cenu. „Ach, tamhle je,“ usmál se Filip a zrychlil. „Je absolutní šampion.“ 13