1 PORT NAVAS, CORNWALL; SOUČASNOST Shodou okolností přijel Timothy Peel do vesnice v tomtéž čer− vencovém týdnu jako onen cizinec. Spolu s matkou a jejím nej− novějším milencem, nepříliš úspěšným dramatikem Derekem, jenž pil příliš mnoho vína a nenáviděl děti, se nastěhovali do poloroz− padlého domku na břehu řeky v místě, kde se kvůli blízkosti moře silně projevoval vliv přílivu a odlivu. Cizinec se objevil o dva dny později a zabydlel se ve starém domě nedaleko ústřicového parku, dál proti proudu řeky. Peel se to léto docela nudil. Pokud se zrovna jeho matka a Derek vášnivě – a hlasitě – nemilovali, podnikali rádoby inspirační pro− cházky kolem útesů, takže byl pořád sám. Rozhodl se za každou cenu zjistit, kdo je ten záhadný cizinec a co v Cornwallu pohledává. Rozhodl se ho pro začátek jen pozorovat. Bylo mu jedenáct a jako jediné dítě rozvedených rodičů vynikal v umění sledovat a vyhod− nocovat chování druhých lidí. Ke splnění úkolu potřeboval dobré stanoviště. Vybral si okno svého pokoje, které poskytovalo vý− borný výhled na celou zátočinu. V kůlně našel starý dalekohled a v obchodě ve vesnici si koupil poznámkový blok a pero, aby mohl zapisovat, co zjistil. První, čeho si Peel všiml, byla cizincova záliba ve starých vě− cech. Vlastnil starobylý kabriolet MG a celé hodiny vydržel sklánět se nad jeho motorem. Ten muž se dokáže dokonale soustředit, usoudil Peel, a má obrovskou trpělivost. Za měsíc cizinec zmizel. Uběhlo několik dní, týden, pak dva týdny. Peel se obával, že ho zahlédl a utekl. Nuda ho přiváděla k šílenství, a tak se snadno dostal do průšvihu. Chytili ho ve ves− nici, když hodil kamenem do vitríny obchodu s čajem, a Derek mu uložil týden domácího vězení.
17
Jednoho večera se však chlapci podařilo vyklouznout ven. S dalekohledem v ruce procházel kolem pobřežní hráze, minul ci− zincův dům i ústřicovou farmu a zastavil se v místě, kde se řeka vlévala do jiného toku. Pozoroval plachetnice, jak se s přílivem vracejí do svých kotvišť, když spatřil motorem poháněnou plachet− ní loďku. Pozvedl dalekohled k očím a zkoumal postavu stojící za kormidlem. Cizinec se vracel do Port Navas. Jeho stará keč, malá dvoustěžňová plachetnice, naléhavě potře− bovala opravit. Neznámý se jí věnoval se stejnou oddaností, jakou prokazoval svému MG. Těžce na ní pracoval několik hodin denně – brousil ji smirkovým papírem, lakoval, barvil, leštil kovové části, měnil provazy a plachtovinu. Když bylo teplo, svlékl se do pasu a Peel bezděčně srovnával cizincovu postavu s Derekovou. Matčin milenec měl měkké, ochablé svaly, ale neznámý se mohl pyšnit pevným, vypracovaným tělem. Určitě by nebylo záhodno jej vyprovokovat k hádce. Koncem srpna měl kůži opálenou tak, že vypadala skoro jako barva paluby loďky, kterou znovu a znovu úzkostlivě natíral fermeží. Někdy odplul s plachetnicí pryč a několik dní se neukázal. Peel neměl možnost jej pronásledovat. Mohl si jen představovat, kam asi míří. Na otevřené moře? Okolo Lizardu k hoře svatého Michaela? Možná kolem mysu do St. Ives. Pak chlapce napadla jiná možnost. Cornwall proslavili piráti – a vlastně i dnes se zde potuluje dost pašeráků. Třeba si neznámý jezdí k nějaké nákladní lodi pro zboží, které pak dopravuje na pev− ninu. Při cizincově dalším návratu držel Peel poctivě hlídku u svého okna a doufal, že ho zpozoruje přímo při činu. Když však muž vyskočil z přídě na přístavní hráz, nedržel v rukou nic než batoh s plachtami a sáček plný odpadků. Cizinec se plavil pro potěšení, nikoliv pro zisk. Peel otevřel zápisník a přeškrtal slovo pašerák. První zářijový týden obdržel cizinec obrovský balík. Jako vrata od stodoly, pomyslel si Peel při pohledu na velkou plochou dřevě− nou krabici. Přivezl ji nervózní chlápek v proužkovaném obleku
18
v dodávce s londýnskou poznávací značkou. Cizincovy zvyky se změnily. V noci bylo horní patro jeho domu zalité světlem – ne− zvykle jasným bílým světlem. Ráno, když Peel odcházel do školy, muž buď opravoval své MG, plavil se po řece, nebo v odřených po− horkách běhal po pěšinách Helford Passage. Chlapec usoudil, že odpoledne asi spí, i když vypadal jako člověk, který vydrží dlouho bez odpočinku. Peela zajímalo, co muž celé noci dělá. Jednou pozdě večer se rozhodl, že se přesvědčí na vlastní oči. Oblékl si svetr a kabát a vyklouzl z domu, aniž o tom řekl matce. Stál u přístaviště a po− zoroval cizincův dům. Okna měl otevřená. Ve vzduchu se vznášel ostrý pach čisticího lihu, možná benzinu. A slyšel hudbu – nejspíš operní árie. Hoch zrovna vykročil, když jej za rameno uchopila něčí mohut− ná ruka. Prudce se otočil a ocitl se tváří v tvář Derekovi, který se nad ním tyčil s rukama v bok a očima rozšířenýma zlostí. „Co tady sakra děláš?“ vyštěkl otčím. „Tvoje matka se může zbláznit stra− chem.“ „Když je tak starostlivá, proč poslala tebe?“ „Odpověz mi na otázku, kluku! Co tady chceš?“ „Po tom ti nic není!“ Ve tmě Peel nepostřehl přicházející ránu. Přišla ze strany, dost prudká na to, aby se mu rozezvonilo v uchu a do očí vyhrkly slzy. „Nejsi můj otec! Na tohle nemáš právo!“ „A ty nejsi můj syn, ale dokud žiješ v mým domě, budeš mě poslouchat.“ Peel se pokusil utéct, ale Derek jej chňapl za límec kabátu a zvedl ze země. „Pusť mě!“ „Tak jako tak půjdeš domů.“ Derek udělal pár kroků, a pak najednou zůstal nehnutě stát. Peel otočil hlavou a pochopil. Uprostřed cesty stál cizinec, ruce zkřížené na prsou, hlavu nakloněnou na stranu. „Co chceš?“ obořil se na něj Derek. „Slyšel jsem nějaké zvuky. Napadlo mě, jestli někdo nemá po− tíže.“ Chlapec si uvědomil, že to je poprvé, kdy slyší cizincův hlas. Mluvil dokonalou angličtinou, ve které byl přesto patrný náznak
19
cizího přízvuku. Styl vyjadřování se podobal jeho tělesné konstitu− ci – tvrdý, pevný, stručný. Nic nadbytečného. „Nic se neděje,“ prohlásil Derek. „Jenom kluk, kterej je někde jinde, než by měl bejt.“ „Možná by ses k němu mohl chovat jako k člověku a nezacházet s ním jako se psem.“ „A ty by ses možná moh starat sám vo sebe, blbečku.“ Derek pustil nevlastního syna a upřeně se na muže – menšího, než byl sám – zadíval. Peela na okamžik napadlo, jestli se cizince nepokusí uhodit. Vzpomněl si na jeho pevné vypracované svaly a na to, že vypadá jako člověk, který se umí rvát. Snad to vycítil i Derek – chytil kluka za loket a vedl ho k jejich chalupě. Peel se po chvíli ohlédl přes rameno. Muž stál pořád na stejném místě se za− loženýma rukama jako nějaký strážce. Když ale přišel do svého pokoje a vykoukl z okna, spatřil Peel jen prázdnou cestu osvětle− nou jasnou, ostře bílou září. Ke konci podzimu už byl Peel trochu otrávený. Nezjistil o muži vůbec nic. Neznal ani jméno – po vesnici kolovaly zvěsti o dvou možných, obě zněla latinsky –, ani nezjistil, co dělá po nocích. Usoudil, že je zapotřebí radikální akce. Když následujícího rána nasedl cizinec do svého MG a rozjel se k centru vesnice, rozběhl se Peel podél přístaviště a oknem ze zahrady vklouzl dovnitř mužova domu. Prvním postřehem bylo, že obývací pokoj cizinec používá jako ložnici. Rychle vystoupal po schodech nahoru. Po zádech mu přeběhl mráz. Většina zdí byla zbouraná a horní patro tak tvořila jediná, obrovská prostorná místnost. Uprostřed stál veliký bílý stůl. K jed− né jeho straně byl přišroubovaný mikroskop na dlouhém pohyb− livém rameni. Na jiném stole stály průhledné lahve s různými chemikáliemi; Peel rozeznal stejný zápach lihu jako tehdy venku. Vedle nich ležely dvě lupy s velmi silnými skly. Další nástroje ani neuměl pojmenovat, ale ty jeho neklid nezpů− sobily. Na těžkých dřevěných podstavcích byly upevněny dva obrazy. Ten větší vypadal velice staře a zobrazoval jakési nábožen− ské motivy; na některých místech byl oprýskaný. Druhá malba
20
zpodobňovala starce, mladou ženu a dítě. Peel zkoumal podpis v pravém dolním rohu a nemohl uvěřit svým očím: Rembrandt. Otočil se a chtěl odejít, ale zjistil, že se dívá do tváře majitele domu. „Co tady děláš?“ „P−p−promiňte,“ vykoktal Peel. „Myslel jsem, že vás tady na− jdu.“ „Nemyslel. Věděl jsi, že jsem pryč, protože jsi mě pozoroval z okna svého pokoje, když jsem odjížděl. Sleduješ mě vlastně už od léta.“ „Napadlo mě, že byste mohl být překupník.“ „A co tě k tomu vedlo?“ „Váš člun,“ zalhal Peel. Cizinec se neznatelně pousmál. „Tak teď znáš pravdu.“ „To ani ne,“ řekl chlapec. „Jsem restaurátor. Staré obrazy někdy potřebují opravit, zrovna tak jako starý dům.“ „Nebo loď,“ dodal Peel. „Přesně tak. Některé obrazy, jako třeba tyhle dva, mají ohrom− nou cenu.“ „Větší než plachetnice?“ „Mnohem větší. Jenomže teď, když víš, co tady schovávám, máme problém.“ „Nikomu o tom neřeknu,“ ujišťoval hoch muže. „Čestné slovo.“ Cizinec si prohrábl rukou krátké nepoddajné vlasy. „Možná bych potřeboval pomocníka,“ řekl tiše. „Někoho, kdo by mi to tu pohlídal, zatímco budu pryč. Udělal bys to pro mě?“ „Ano.“ „Jedu teď plachtit. Chceš jít se mnou?“ „Ano.“ „Nemusíš požádat rodiče o dovolení?“ „On není můj otec a mámě na tom nezáleží.“ „Určitě?“ „Jo.“ „Jak se jmenuješ?“ „Peel. A vy?“ Cizinec se však jen rozhlédl po místnosti a ujistil se, že je vše na svém místě.
21