Unesená nevěsta

1 „Podívejte se na to děvče! Jak se třese nadšením!“ „A kdo by jí co vyčítal? O dnešním dni nejspíš snila celý ži­ vot!“ „No jo, o tom přece sní každá, ne? Že se jednou provdá za bohatého zemana, který jí splní každé přání!“ „Takovou partii by měla brát jako dar z nebes! S tolika pihami žádnou velkou kráskou není!“ „Vsadím se, že by nevybledly ani po láhvi gowlandské pleťo­ vé vody! A s těmi rezavými vlasy vypadá jako obyčejná holka, ne­ myslíte? Slyšela jsem, že se s ní hrabě seznámil v Londýně během její třetí a poslední sezóny, kdy málem ztrácela naději, že si najde manžela! Vždyť prý už je jí jednadvacet!“ „Ne! Že by byla tak strašně stará?“ „No jo, říká se to. Málem zůstala na ocet, kdyby si jí náš hrabě nevšiml, jak sedí mezi zatvrzelými starými pannami, a neposlal pro ni jednoho ze svých mužů, aby ji vyzval k tanci!“ Emmaline Marloweová sice upírala pohled přímo před sebe a statečně se snažila nebrat na vědomí horlivý šepot dvou žen klevetících v přední kostelní lavici, nicméně nemohla popřít, že mají pravdu.

O dnešním dni snila celý život.

Představovala si, jak stojí před oltářem a slibuje nehynoucí lásku a věrnost muži, kterého obdivuje. V oněch mlhavých snech nikdy nezahlédla jeho tvář, ale když sliboval, že ji bude milovat, ctít a pečlivě opatrovat do konce svých dní, nepochybně mu dout­ nala v očích vášeň.

9

Sklopila oči ke kytici suchého vřesu v rozechvělé ruce, vděč­ ná, že rozzáření přihlížející, kteří zaplnili řady dlouhých úzkých lavic lemujících středovou uličku kostela, připisují její rozechvě­ ní radostnému očekávání, jaké prožívá každá dychtivá nevěsta těsně předtím, než vyřkne svatební slib. Jen ona jediná však ví, že se spíš třese chladem, který proniká starobylými kamennými stěnami chrámu.

A jejím srdcem.

Pokradmu vyhlédla na hřbitov za vysokými, úzkými okny.

Nad údolím se vznášela obloha barvy zašlého cínu a zdálo se, že není polovina dubna, ale zima v plném proudu. Holé větve dubu a jilmu se přesto chystaly vyhnat ojedinělé výhonky. Z kameni­ té půdy trčely zpola zborcené náhrobky s nápisy oprýskanými vytrvalým útokem větru a deště. Emma uvažovala, kolik z těch, kdo nyní odpočívají pod zemí, bývalo kdysi nevěstami, mladými ženami plnými nadějí a snů, příliš brzy zmařených rozhodnutími druhých a nevyhnutelným proudem času.

Na obzoru se rýsovaly rozeklané skalní útesy jako pomníky ještě dávnějším dobám. Tohle drsné podnebí vysočiny, kde se zima uminutě odmítá vzdát, je na hony vzdálené od mírně zvlně­ ných svahů lancashirského hrabství, kde se sestrami tak nadšeně a bezstarostně dováděly. Tamní kopce už se s nesmělým přícho­ dem jara lehce zelenají a vábí domů každého tuláka, který byl tak pošetilý, že na ně zapomněl.

Domov, blesklo Emmě hlavou a náhlou touhou ji zabolelo u srdce. Místo, kam ona po dnešku už nebude patřit.

Vrhla vyděšený pohled přes rameno. Rodiče seděli na lavi­ ci rodiny Hepburnových a přes slzy na ni upírali pohledy zářící pýchou. Je poslušné děvče. Zodpovědná dcera. Odjakživa na ni spoléhali, že půjde zbývajících třem mladším sestrám příkladem.

Elberta, Edwina a Ernestina se k sobě choulily na lavici vedle mat­ ky a otíraly si oči kapesníčky. Kdyby Emma dokázala sama sebe přesvědčit, že rodina pláče štěstím, snesla by jejich slzy snáze. Ženy pokračovaly v rozhovoru, culily se a do jejích myšlenek se vkradl samolibý šepot: „A podívejte se na něj! Pořád si drží dobrou figuru, že?“ 10

„Moje řeč! Ten si zaslouží uznání! A je vidět, jak to děvče zbož­ ňuje!“ Emma, smířená s nevyhnutelností osudu, se obrátila zpátky k oltáři a zvedla oči, aby se setkala s obdivným pohledem že­ nicha.

Vtom si uvědomila, že převyšuje jeho seschlou postavu o půl stopy, a sklouzla zrakem níž.

Zakřenil se na ni, až mu špatně padnoucí zuby z wedgwood­ ského porcelánu málem vypadly z úst. Tváře mu skoro zmizely.

Vtáhl zuby zpět s mlasknutím, jehož ozvěna se rozléhala chrá­ mem jako výstřel z pistole. Emma polkla a zadoufala, že šedý zákal, který zahaluje jeho skelné modré oči, oslabil zrak natolik, že si její nastávající splete znechucený úšklebek s úsměvem.

Jeho zchřadlá tělesná schránka byla ověšená všemi regáliemi, jak se patří na hraběte hepburnského panství a vůdce klanu Hep­ burnů. Rozevlátý červeno-černý pléd téměř pohlcoval shrbená ramena. Elegantní kilt odhaloval kolena kostnatá jako pár slono­ vinových knoflíků na dveřích. Mezi stehny mu visel odřený tlu­ mok, slavnostní kožešinový vak posetý lysinami stejně jako jeho lebka.

Ty dvě upovídané staré ženské měly pravdu, uvědomila si Emma s nelibostí. Muž po jejím boku je hrabě – mimořádně vliv­ ný šlechtic, o kterém se říká, že se těší jak uznání svých peerů, tak králově přízni.

Přijmout jeho nabídku k sňatku znamenalo dostát odpověd­ nosti vůči rodině – s ohledem na kvapem ubývající jmění. Konec­ konců, papá nemohl za to, že ho osud potrestal samými dcerami, místo aby ho obdařil syny, kteří sami mohli udělat ve světě štěs­ tí. Skutečnost, že Emma padla do oka hraběti Hepburnovi těsně předtím, než oblékla šedivý háv staropanenství, znamenala pro její rodinu nevídané štěstí. Díky velkorysému vyrovnání, které už hrabě poskytl jejímu otci, nebude matku a sestry nadále rušit ze spánku děsivý povyk věřitelů bušících na dveře jejich zchátralého sídla, ani je nebudou každým okamžikem pronásledovat obavy, že budou odvlečeny do káznice.

Emma byla možná nejhezčí z Marloweových děvčat, ale ne­ byla dost atraktivní, aby si mohla dovolit odmítnout tak význač­ 11

ného nápadníka. Během vyčerpávající cesty do tohoto odlehlého koutu vysočiny matka probrala každou podrobnost nadcházející svatby se zarytou veselostí. Když se přiblížili ke zvlněným úpa­ tím a zahlédli hraběcí sídlo, její sestry poslušně vyjekly obdivem, aniž si uvědomily, že jejich předstíraná závist je pro Emmu mno­ hem bolestivější než otevřená lítost.

Starověký hrad, usazený ve stínu vznosného skalního úte­ su Ben Nevis se zasněženým vrcholkem, měl nepopiratelně své kouzlo – a Hepburnové a jejich nevěsty tu byli vítáni po staletí.

Po dnešku se Emma stane jeho paní a novomanželkou hraběte.

Mžourala na hraběte a snažila se silou vůle proměnit úškle­ bek ve vlídný úsměv. Starý pán se od prvního okamžiku, kdy ji zahlédl v zaplněném sále na posledním plese sezóny, choval k ní i k její rodině velmi laskavě. Místo aby za sebe vyslal posla, vydal se do Lancashiru sám a osobně ji požádal o ruku a jejího otce o požehnání.

Během rozhovorů si vedl jako pravý šlechtic, ani jednou ne­ utrousil hanlivou poznámku, co se týká jejich omšelého salónu s vybledlým kobercem, odlupujícími se tapetami a neladným ná­ bytkem, ani nevrhal opovržlivé pohledy na její zastaralé a mno­ hokrát vyspravené šaty. Soudě podle jeho uhlazeného šarmu a taktního vystupování by člověk řekl, že hrabě trávil odpolední čajové dýchánky s Mladým pretendentem v Carlton House.

Zacházel s Emmou, jako by už byla hraběnkou, nikoli nejstarší dcerou zchudlého baroneta s vyhlídkami na chudobinec. A nikdy nepřišel s prázdnýma rukama. V patách za ním vždy kráčel ne­ vlídně se tvářící sluha s plnou náručí darů – ručně malovanými vějíři, dlouhými černými korálky na ozdobu šatů a barevnými módními žurnály pro její sestry; francouzským levandulovým mýdlem a objemnými rolemi mušelínu a barchetu pro matku; láhvemi nejlepší skotské whisky pro papá; a v kůži vázanými vy­ dáními Písniček nevinnosti a zkušenosti od Williama Blakea nebo posledním románem Fanny Burneyové pro Emmu. Z pohledu hraběte to možná byly jen maličkosti, ale ve skromných rodin­ ných poměrech byl takový luxus dlouho nevídaný. Velkorysost starého muže vháněla do matčiných pobledlých tváří radostný ruměnec a vyvolávala u sester nefalšovaný nadšený povyk.

12

Jestli Emma nedlužila hraběti srdce, pak rozhodně vděk a věr­ nost.

A kromě toho, kolik let života mu ještě zbývá? pomyslela si a oka­ mžitě ji zaplavily výčitky svědomí.

Proslýchalo se, že hraběti táhne na osmdesátku, ale vypadal tak na sto padesát. Soudě podle sinalé barvy a souchotinářského škytání při každém nadechnutí možná nepřežije ani svatební noc.

Chřípí jí ovanul zápach. Lehce se zapotácela a hlavou jí bleskla obava, že možná nepřežije ani ona.

Jedna z žen v přední lavici upjatě zašeptala, jako by četla Em­ miny chmurné myšlenky: „Jedna věc je jistá – náš hrabě má určitě bohaté zkušenosti, co se týká toho, jak přinést ženě potěšení.“ Její společnice se neovládla a zachrochtala jako vepř. „To roz­ hodně! Vždyť už přežil tři manželky a všechny děti, které s nimi zplodil, nemluvě o hejnu milenek.“ Při pomyšlení, jak se jí její postarší manžel lepí na rty a ne­ ohrabaně paroduje vášeň, Emmu zamrazilo. Dosud se nezotavila z lekce matčiných bolestivě nabytých zkušeností ohledně toho, co má očekávat od svatební noci. Jako by samotný akt nebyl už tak dost hrůzný a ponižující, matka ji navíc poučila, že když odvrátí tvář a trochu se pod hrabětem zavrtí, jeho úsilí rychleji pomine.

A pokud ji bude zahrnovat příliš neodbytnými pozornostmi, má zavřít oči a myslet na něco příjemného – třeba na mimořádně nádherný východ slunce nebo na plechovku čerstvých pocukro­ vaných koláčků. Jakmile to s ní hrabě odbude, je volná, může si upravit noční košili a jít spát.

Volná, zněla jí v uších zoufalá ozvěna. Po dnešku už nikdy volná nebude.

Odvrátila pohled od manželova nadšeného obličeje a všimla si, že ji pozoruje jeho prasynovec. Ian Hepburn byl jediným člo­ věkem v kostele, který vypadal stejně nešťastně, jak si připadala sama. Se svým vysoko klenutým obočím, milým úsměvem a do­ líčky ve tvářích, tmavými vlasy staženými v týle do hladkého mužského copu by měl být pohledný muž. Dnes však byl půvab jeho obličeje poznamenán emocemi nebezpečně blízkými zášti.

S tímto sňatkem nesouhlasí, nepochybně má strach, že její milo­ 13

váníchtivé mladé tělo zplodí nového Hepburnova přímého po­ tomka a jeho tak připraví o dědictví.

Pastor mumlal text z liturgické knihy. Emma znovu pohlédla přes rameno a spatřila, jak matka obrátila obličej k otcovu kabátu, jako by už nemohla dál snést pohled na obřad. Její sestry začaly okamžitě popotahovat hlasitěji. Ernestina měla ostře řezaný malý nosík růžový jako králík a podle toho, jak se Edwině chvěl buc­ latý spodní ret, bylo zřejmé, že sestra co nevidět začne hluboce vzlykat nefalšovaným dojetím.

Pastorovo odříkávání se chýlilo k závěru a Emmě nezbývalo než přislíbit svou oddanost a své tělo tomuto vrásčitému cizímu člověku.

S očima plnýma hrůzy se ohlédla a přemýšlela, co by asi pří­ tomní dělali, kdyby si teď přidržela krajkový lem svatební róby a bláznivě se rozběhla k východu. Slyšela už spoustu varovných příběhů o neopatrných cestovatelích, kteří zmizeli v divoké pří­ rodě vysočiny a od té doby po nich není ani vidu ani slechu. V tu chvíli jí takové vyhlídky připadaly neobyčejně lákavé. Koneckon­ ců nehrozilo, že by ji její vetchý manžel dostihl, hodil si ji přes rameno a dotáhl zpátky k oltáři.

Hrabě začal krákoravě odříkávat slib, jako by chtěl zmíněnou skutečnost zdůraznit. Skončil příliš brzy a pastor s očekáváním pohlédl na ni.

Stejně jako všichni přítomní.

Ticho se prodlužovalo a jedna z žen zamumlala: „Ach, to děv­ če je dojetím bez sebe.“ „Jestli omdlí, hrabě ji stěží zachytí, aniž by si polámal záda,“ zašeptala druhá.

Emma otevřela ústa a vzápětí je zavřela. Měla v nich sucho a předtím, než se znovu pokusila promluvit, musela si špičkou jazyka navlhčit rty. Pastor na ni mžoural zpoza brýlí s kovovými obroučkami a v laskavých hnědých očích měl tolik soucitu, že se málem rozplakala.

Otočila se k rodičům. Tentokrát se nesetkala s pohledem mat­ ky ani sester, ale otce.

Díval se na ni prosebně, o tom nebylo pochyb. Měl stejné tem­ ně modré oči jako ona. Oči, ve kterých tak dlouho nosil výraz pro­ 14

následovaného člověka lapeného do pasti. Téměř by přísahala, že jakmile hrabě podepsal dohodu, otci se nápadně přestaly třást ruce. A od okamžiku, kdy přijal Hepburnovu nabídku, neviděla ho ani jednou sáhnout po láhvi.

V jeho povzbudivém úsměvu letmo zahlédla jiného muže – mladšího, s jasnýma očima a pevnýma rukama, jehož dech nebyl cítit po alkoholu, ale voněl mátou. Snášel se dolů, bleskurychle si ji hodil na ramena k závratné projížďce, při které jí dal pocítit, že není obyčejným umouněným batoletem s vyzáblými koleny a vy­ stupujícími zuby, ale královnou všech končin, kam až dohlédne.

A ještě něco spatřila po dlouhé době v otcových očích – naději.

Obrátila se zpátky k ženichovi a vypjala hruď. Navzdory do­ mněnkám přihlížejících vůbec nemá v úmyslu plakat ani omdlí­ vat. Odjakživa na sebe byla pyšná, že je silnější povahy a takové věci se jí netýkají. A jestli si musí vzít hraběte, aby zajistila bu­ doucnost a jmění své rodině, pak si ho vezme. A bude se snažit ze všech sil, aby byla nejlepší manželkou a hraběnkou, jakou si za svůj majetek – a titul – mohl koupit.

Otevřela ústa – připravená slíbit, že ho bude milovat, pečovat o něj a poslouchat ho v dobrém i ve zlém, v nemoci i ve zdraví, dokud je smrt nerozdělí – když se okované dubové dveře v zadní části kostela s rachotem rozletěly a dovnitř vtrhl houf ozbroje­ ných mužů a s nimi závan chladného vzduchu zvenčí.

Kostelem se rozezněl chór vyděšených výkřiků a úpění. Muži se rozestoupili mezi řadami, neholené tváře plné odhodlání, pis­ tole připravené potlačit jakoukoli známku odporu. Emma místo strachu ucítila v srdci absurdní záblesk naděje.

Když počáteční vřava opadla, Ian Hepburn neohroženě před­ stoupil do uličky mezi řadami, a postavil se tak do cesty hlavním vetřelcům mířícím na jeho prastrýce. „Co to má znamenat?“ vy­ křikl a jeho břitký hlas se odrážel od klenutého stropu kostela. „Cožpak nemáte trochu úcty k chrámu Páně, vy lotři?“ „A kterého pána máš na mysli?“ odvětil muž se skotským ven­ kovským přízvukem tak hlubokým a zvučným hlasem, až Emmu zamrazilo. „Toho, který dal vlastní rukou vzniknout těmto ho­ rám, nebo tomu, který žije v domnění, že se narodil proto, aby jim vládl?“ 15

Majitel hřmotného hlasu vjel na černém koni dovnitř. Koste­ lem zašuměl polekaný šepot a svatební hosté se schoulili v lavi­ cích, v očích strach a úžas zároveň. Emma kupodivu nezůstala ohromeně zírat na zvíře s lesklou sudovitou hrudí a rozevlátou ebenovou hřívou, ale na muže sedícího na impozantním hřbetu tohoto oře.

Opálený obličej lemovaly husté černé kadeře, které překvapi­ vě kontrastovaly s ledově studenýma zelenýma očima. Přestože bylo chladno, dotyčný měl na sobě jen zeleno-černý vlněný kilt, vysoké boty lemované kožešinou a hnědou koženou vestu, kte­ rá odhalovala širokou, hladkou hruď. Ovládal koně, jako by se pro sedlo narodil, a když vedl zvíře uličkou a nutil tak Iana, aby ustupoval, jinak skončí pod smrtícími podkovami, na silné šíji a svalnatých pažích bylo stěží poznat námahu.

Emma zaslechla, jak hrabě po jejím boku zasyčel: „Sinclair!“ Otočila se k ženichovi. V obličeji byl brunátný a třásl se ne­ návistí. A podle toho, jak mu na spánku pulzovala tmavě fialo­ vá žíla, bylo možno předpokládat, že nepřežije ani svatbu, natož svatební noc. „Odpusťte, že vyrušuji v tak delikátním okamžiku,“ prohlásil vetřelec beze stopy výčitek a zarazil koně v půli uličky. „Přece si nemyslíte, že jen tak projedu kolem, aniž bych vám při tak vý­ znamné události složil poklonu. Moje pozvánka se patrně ztratila v poště.“ Hrabě mu pohrozil roztřesenou pěstí. „Jedinou pozvánkou, kterou ode mne kdy nějaký Sinclair dostane, bude soudní příkaz k nástupu do vězení a na schůzku s katem!“ Na ta slova neznámý povytáhl jedno obočí. „A já jsem žil v na­ ději, že až příště překročím práh tohoto kostela, bude to u příleži­ tosti vašeho pohřbu, rozhodně ne další svatby. Ale vy jste odjak­ živa býval bujný starý kozel. Mohlo mě napadnout, že neodoláte, abyste si nekoupil další nevěstu, která vám bude zahřívat postel!“ Cizinec o ni poprvé od chvíle, kdy se vedral do kostela, zavadil uštěpačným pohledem. I tak krátký okamžik stačil k tomu, aby zrudla, zvlášť když v jeho slovech nepopiratelně zazněla pravda.

Když se mezi ně znovu vložil Ian Hepburn, vnímala to jako úlevu. „Můžeš se nám vysmívat a předstírat, že mstíš své předky, 16

jako obvykle,“ prohlásil s úšklebkem. „Ale tady v horách každý ví, že Sinclairové nebyli nikdy ničím jiným než obyčejnými hrdlo­ řezy a zloději. Jestli jsi s těmi svými rváči přišel proto, abyste při­ pravili strýčkovy hosty o šperky a portmonky, tak proč to k čertu neuděláte a zbytečně tu mluvíte do větru a zdržujete?“ Emmin ženich se s překvapivým elánem protáhl kolem ní, div že ji neporazil. „Nepotřebuji, aby za mě bojoval můj pravnuk.

Takového drzého spratka, jako jste vy, Jamie Sinclaire, se nebo­ jím!“ zabručel vztekle, a s kostnatou pěstí dosud zdviženou obe­ šel Iana. „Jen to zkuste!“ „Pro vás jsem si nepřišel, starý pane.“ Vetřelec s líným úsmě­ vem sňal z opasku kiltu lesklou černou pistoli a ukázal hlavní na sněhobílý živůtek Emminých šatů. „Přišel jsem si pro vaši ne­ věstu.“

17