Únos

1 Málem zabila nevinného.

Creighton „Charley“ Bondurant řídil s největší opatrností, protože na řízení záviselo jeho živobytí. Cesta přes Latigo Canyon, dlouhá několik kilometrů, byla úzká a kroutila se jako had. Charleymu se nikdy příliš nezamlouvaly nápady orgánů státní správy, ale uznával, že značky rozmístěné podél cesty a omezující rychlost na třicet kilometrů za hodinu mají svůj význam.

Bydlel patnáct kilometrů od Kanan Dune Road na čtyřakrovém zbytku ranče, který vlastnil jeho dědeček v době, kdy Bílý dům obýval prezident Coolidge. Dědeček choval arabské plnokrevníky a tennesseeské mimochodníky, protože miloval jejich povahu.

V takovém prostředí Charley vyrůstal – mezi praktickými farmáři a pár bohatými rančery, kteří byli otevření a poctiví a scházeli se spolu při dlouhých víkendových projížďkách. Teď už zbyli jen boháči, co to všechno předstírali.

Charley, trpící cukrovkou, revmatem a depresemi, obýval dvoupokojový srub s výhledem na hřeben porostlý duby a zarámovaný modří vzdáleného oceánu. Bylo mu osmašedesát let a nikdy se neoženil. Neměl pro to žádné vysvětlení a svůj svobodný stav si vyčítal hlavně za nocí, kdy mu kombinovaný účinek léků a piva zhoršil už tak ponurou náladu.

Ve svých šťastnějších dnech předstíral, že je starý kovboj.

To ráno se nacházel někde mezi oběma extrémy. Puchýře na rukou ho pálily jak čert. Minulou zimu mu uhynuli dva koně a zbyly už jen tři vychrtlé klisny a napůl slepý ovčácký pes. Účty za krmení a seno spolkly skoro celou sociální pojistku. Ale říjnové noci byly teplé, takže spal dobře a nebolely ho klouby.

Bylo to právě seno, kvůli čemu ráno v sedm vstal. Vyhrabal se z postele, hltavě vypil kávu a zajedl ji sladkým rohlíkem. V duchu přitom poslal do háje svůj krevní cukr. Chvíli uváděl do provozu vodovod a v osm už byl oblečený a startoval starý pick-up.

9

Rozjel se na neutrál po zablácené cestě, které vedla ke kaňonu Latigo. Několikrát se rozhlédl doprava i doleva, protřel si oči, zařadil jedničku a rozjel se z kopce. Topanga Feed Bin ležela asi dvacet minut cesty jižním směrem. Měl v plánu zastavit se v obchůdku Malibu Stop & Shop a koupit několik balení piva, žvýkací tabák a bramborové lupínky.

Den začínal nádherným ránem. Modř oblohy narušovalo pouhých několik mraků nad východním horizontem. Vzduch byl prosycen sladkou vůní Pacifiku. Charley zapnul stařičký přehrávač a zaposlouchal se do písně Raye Price. Jel natolik pomalu, aby stihl zastavit, kdyby mu do cesty vskočil jelen. Otravného hmyzu se bát nemusel, ten se rojí až před soumrakem, ale jak Charley dobře věděl, člověk nikdy neví, co se mu v horách v následující vteřině přihodí.

Na silnici náhle skočila nahá dívka, rychleji než jakýkoli jelen.

Její oči byly plné hrůzy a pusu měla otevřenou dokořán tak, že jí podle Charleyho pozdějšího tvrzení byly vidět mandle.

Běžela přes cestu přímo pod auto. Vlasy jí divoce vlály a mávala pažemi.

Charley dupl na brzdu. Ucítil, jak se auto otřáslo, zhouplo a zakymácelo. Pak se prudce smýklo doleva, přímo proti otlučeným svodidlům, která oddělovala silnici od stovky metrů prázdnoty.

Vstříc modré obloze.

Celou svou vahou stál na brzdě. Auto pokračovalo v klouzání ke svodidlům. Odříkal modlitbu, otevřel dveře a chystal se vyskočit.

Rukáv té zpropadené košile se mu zachytil o kliku dveří. Věčnost se zdála být nebezpečně blízko. Zemřít tak hloupým způsobem!

Zuřivě rval látku košile a v jeho slovech se mísily kletby s úpěnlivými prosbami. Napnul celé tělo, nohy se mu změnily v ocelové sloupy. Ještě jednou plnou vahou sešlápl brzdový pedál až k podlaze.

Pick-up jel dál, kroutil se, smýkal a rozhazoval kolem sebe štěrk.

Pak se otřásl. Stočil se ke straně. A narazil do svodidel.

Charley uslyšel, jak železné zábradlí zasténalo.

10

Auto se zastavilo.

Charley vyprostil košili a vystoupil. Nemohl se pořádně nadechnout, hrudník mu dosud svíralo prožité napětí. To by bylo pěkně na hovno, pomyslel si. Uniknout pádu do propasti a vzápětí umřít na podělaný infarkt.

Zalapal po dechu a zhluboka se nadechl. Před očima mu narůstalo černo a musel se opřít o auto. Podvozek zaskřípal a Charley prudce odskočil, protože se lekl, že auto padá dolů.

Tiché ráno protrhl výkřik. Charley otevřel oči, narovnal se a uvědomil si přítomnost dívky. Kolem zápěstí a kotníků měla rudé stopy a její krk byl samá podlitina.

Krásné mladé tělo. Zatímco k němu dívka běžela, přirozeně plná prsa jí poskakovala do rytmu. V duchu se pokáral za hříšné myšlenky, protože byla tak hrozně vyděšená, ale který chlap by si všímal něčeho jiného, když má před očima tak pěkná prsa?

Dívka se blížila s rozpaženýma rukama, jako by chtěla, ať ji chytne.

Avšak křičela, divoce na něj zírala, a on nevěděl, co má dělat.

Poprvé za hodně dlouhou dobu vnímal blízkost ženského těla.

Pak najednou na prsa zapomněl. Už v ní neviděl nic sexuálního. Byla ještě dítě, malá holka, který by mohla být jeho dcerou.

Vnučkou.

Teď už vnímal jen rány na jejích kotnících, zápěstích a krku.

Dívka opět zaječela. „Achbožemůjbožemůjbože.“ Už stála přímo u něj, její světlé vlasy se mu otřely o obličej.

Strach z ní přímo sálal. Na opálených ramenou jí naskočila husí kůže. „Pomozte mi!“ To ubohé dítě se celé třáslo.

Charley ji chytil do náruče.

11

2 L. A. je místo, kde skončíte, když nevíte, kam jinam byste šli.

Před dávnými lety jsem se vydal z Missouri směrem na západ jako šestnáctiletý maturant, vyzbrojený jen hlavou plnou zoufalství a částečným akademickým stipendiem na univerzitě.

Byl jsem jediným synem těžkého alkoholika, muže, který trpěl chronickou depresí. Na prériích mě nic nedrželo. Žil jsem jako chudák mezi prací a školou a občasnými kytarovými vystoupeními s kapelou, která hrála na svatbách. Nějakým zázrakem jsem dostudoval. Vydělal jsem si nějaké peníze jako psycholog, ale mnohem víc díky šťastným investicím. Koupil jsem si dům v Hills.

Mé vztahy by vystačily na samostatný příběh, ale tam, kde jsem žil, na tom nezáleželo.

Když jsem léčil děti, často jsem slýchal od pacientů různé příběhy a dověděl jsem se, jak může vypadat rodinný život v L. A. Lidé se každý rok či dva sbalí a přestěhují, podlehnou náhlému impulsu, domácí rituály vymřely.

Mnoho mých dětských pacientů žilo na pozemcích opékaných sluncem a v jejich okolí nebydlely žádné další děti. Hodiny strávili v autobusech, které je vozily tam a zpátky mezi domovem a neosobní béžovou krychlí, která měla být školou. Jejich elektronické noci byly vybělené světlem obrazovek a zněly soudobou zlostnou hudbou. Okna ložnic vyhlížela do zamlžených dálek sou­sedství, pokud se sousedstvím dá nazývat dům vzdálený minimálně několik kilometrů.

Spousta imaginárních kamarádů v L. A. Podle mě to bylo nevyhnutelné. Je to společenské město a podněcuje fantazii.

Město zabíjí trávu rudými koberci a uctívá slávu, s radostí ničí památky, protože v módě je znovustvoření. Vypravte se do své oblíbené restaurace a nejspíš najdete nápis ohlašující úpadek a okna zakrytá hnědým papírem. Zavolejte kamarádovi a zjistíte, že číslo bylo odpojeno.

12

„Není kam doručit“ by se mohlo stát obecním mottem.

V L. A. můžete zmizet na hodně dlouhou dobu a vaše zmizení nebude nikdo považovat za problém.

Zdálo se, že když Michaela Brandová a Dylan Meserve zmizeli, nikdo si toho nevšiml.

Michaelina matka pracovala dříve jako výběrčí mýtného pro kamiony. Teď žila ve Phoenixu a neobešla se bez kyslíkové masky. Michaelin otec byl neznámý; nejspíš jeden z řidičů, se kterým si Maureen Brandová pár let užívala. Michaela opustila Arizonu, aby unikla dusivému vedru, šedivému křoví, nehybnému vzduchu a lidem, kterým byl pojem „americký sen“ úplně ukradený.

Své matce volala jen velice zřídka. Syčení kyslíkové bomby, Maureenino ochablé tělo, chraplavý kašel a nemocné oči ji přiváděly k šílenství. V Michaelině hlavě, plné L. A., se už pro matku nenašlo místo.

Matka Dylana Meserva zemřela už dávno na nějaké nediagnostikované degenerativní nervosvalové onemocnění. Jeho otec byl brooklynský saxofonista, pro kterého bylo batole jen přítěží.

Před pěti lety zemřel na předávkování.

Michaela a Dylan byli krásní štíhlí mladí lidé, kteří přišli do Hollywoodu se zcela jasným záměrem.

Dylan ve dne prodával boty v obchodě Foot Locker v Brent­ woodu. Michaela pracovala jako servírka v pseudovenkovské hospodě na východním konci Beverly Hills.

Setkali se v herecké škole PlayHouse, kde se oba účastnili semináře o dramatu, který vedla Nora Dowdová.

Naposledy byli spatřeni v pondělí večer chvíli po desáté, kdy spolu odcházeli ze semináře. Zkoušeli scénu ze hry Simpatico. Ani jeden z nich nedokázal vysvětlit, kam vlastně Sam Shepard děj směroval, ale hra obsahovala nemálo zajímavých scén. Ve všech se křičelo. Nora Dowdová je nutila, aby ze sebe na scéně vytáhli maximum, procítili nicotnost a pohrdání, otevřeli se bolesti a beznaději.

Oba měli dojem, že se jim to podařilo. Vinnie v Dylanově podání byl perfektně šílený a nebezpečný a Michaela jako Rosie předváděla noblesní tajemnou ženu.

13

Zdálo se, že je Nora Dowdová s výsledkem představení spokojena, především pak s vystoupením Dylana Meserva.

To Michaelino nadšení trochu zchladilo, ale nebyla nijak překvapená.

Sledovala Noru, která vedla jeden ze svých proslovů o pravé a levé polovině mozku. Mluvila spíš k sobě než k ostatním.

Přední místnost herecké školy byla uspořádána jako skutečný divadelní prostor s jevištěm a hledištěm, které tvořily řady skládacích židlí. Prostor byl používán pouze pro semináře.

Těch se tam konal nespočet. O studenty nebyla nouze. Jedna z Nořiných absolventek, bývalá exotická tanečnice April Lan­ geová, získala roli v televizní situační komedii produkované společností Warner Bros. Fotografie April, vlastnoručně podepsaná, visela u vchodu, dokud ji někdo nesundal. Měla blond vlasy, planoucí oči a výraz, který vzdáleně připomínal šelmu. Michaela si při pohledu na ni vždy říkala: Proč právě ona?

Většinou se hned opravila a usoudila, že by mohlo jít o dobré znamení. Když se to povedlo April, mohlo by takové štěstí potkat i kohokoli jiného.

Dylan i Michaela bydleli v jednopokojových bytech; Dylan na Overlandu v Culver City a Michaela na Holt Avenue jižně od bulváru Pico. Oba byty byly malinké tmavé přízemní špeluňky, připomínající skladiště. Tohle bylo L. A., kde nájemné může člověka zničit a každodenní práce mu taktak stačí na obživu. Občas je velice obtížné nepropadnout depresi.

Když se neukázali v práci dva dny po sobě, zaměstnavatelé je vyhodili.

A to bylo všechno.

14