1 Dover 1760 Veselí může mít mnoho podob: od rozjařeného smíchu dítěte až po blábolení blázna. Hrubé hlasy, jež se rozlehly mlhavou doverskou nocí, zněly krutým výsměchem. Muž na ulici se zastavil. Voda šplouchala o přístavní hráz a vítr prudce lomcoval lanovím lodí. Na moři se zvedaly vlny a rozeznívaly zvon na bóji. Lucerny na domech, stojících v řadě po mužově pravici, vypadaly v mlze jako blikající koule. Skýtaly skrovné světlo, jen aby se kolemjdoucí vyhnuli nástrahám přístavu – hromadě svinutých lan, promáčeným žokům či prasklým sudům, z nichž vytékal páchnoucí obsah. Muž zavrtěl hlavou a znovu vykročil, ale vzápětí se opět ozval ten podivný smích. Tentokrát jej přerušil čísi ostrý hlas. Podle všeho patřil ženě. Možná si jen námořníci utahují z mladého učedníka nebo z prostitutky, uvyklé zdejším drsným poměrům. Proč se tím znepokojovat? Pak ale zaznělo několik dalších slov. Rázných a pronesených autoritativním tónem. To nebude žádný učedník. A nejspíš ani prostitutka. Ale co by tady tak pozdě v noci pohledávala spořádaná žena? Teď, uprostřed říjnového nečasu? K čertu s tím. Celé dva dny a dvě noci mrzl na moři a teď už se viděl v útulném hostinci U Kompasu, kde si chtěl dát vydatnou večeři a před zítřejší cestou domů se pohodlně vyspat. Chvíli vyčkával, ale kolem se rozhostilo ticho. 5
Ať rozruch způsobilo cokoli, snad už je po všem. Když vzápětí zaburácel další výbuch škodolibého smíchu, kapitán Růže zaklel a otočil se směrem, odkud hlasy vycházely. Jedna z mlhavých světelných koulí pravděpodobně označovala vstup do krčmy, ale nic víc vidět nebylo. Když se přiblížil, spatřil dvě malá okna po obou stranách pokřivených dveří. Štěrbiny v okenicích propouštěly pruhy matného světla. Zevnitř pronikal pach tabáku, smíšený se zápachem piva a potu. Byla to laciná přístavní krčma, do jaké se s oblibou uchyluje ta nejnižší spodina z řad námořníků a přístavních dělníků. Čísi hrubý hlas utrousil vulgární narážku. Žena neodpověděla. Co když ani nemůže odpovědět? Když se kapitán natáhl po klice, všiml si ledabyle vymalované cedule přibité nade dveřmi. Stálo na ní U Černé krysy. „Mor na vás všechny!“ zamumlal si pro sebe kapitán Růže, když rozrazil zprohýbané prkenné dveře. Zakouřenou krčmu osvětlovalo jen matné světlo lojových svíček, ale stačilo k tomu, aby kapitán viděl celou scénu. Ti, co seděli u svých korbelů, pobaveně sledovali představení. Napravo od výčepu stála v koutě žena, na niž dorážela pětice mužů. Zřejmě se na ni vrhli hned, jakmile nerozvážně vstoupila dovnitř. Kam dala proboha rozum? Na první pohled bylo jasné, že se jedná o urozenou mladou dámu. Hnědé šaty zdobené krémově bílými pruhy ani krajkový čepec, jež zakrýval tmavé kadeře, rozhodně nevypadaly lacině. Pohled na živůtek zahalený splývavým fiží kapitána ujistil o dívčiných smyslných křivkách. Jeden z hrubiánů se pokusil fiží strhnout. Neznámá ho plácla po ruce. Muž se jen zasmál. Hra na kočku a myš se mu zjevně moc zamlouvala. Kapitán se rozhlédl, zda má šanci získat nějakého spojence. Nikoho z přítomných však neznal. V krčmě byla ještě další žena, nejspíš hostinská, čtyřicátnice s tvrdým výrazem ve tváři. Ta si však hleděla jen velkého sudu 6
s pivem a nejevila nejmenší zájem zasáhnout. Dál plnila korbele a džbány a vybírala peníze. Kapitán tedy stál sám proti pěti. Někteří pijáci si už mezitím povšimli jeho příchodu a cosi si mezi sebou špitali. Taky nebylo divu. Působil v krčmě stejně cize jako ta mladá dáma. Jeho tmavý plášť už sice vyšel z módy, ale nezapřel vynikající kvalitu. Rozpuštěné vlasy mu volně splývaly na ramena a tvář pokrývalo několikadenní strniště, ale tihle muži jistě poznali, s kým mají tu čest. To by mu teď mohlo být k užitku, nebo taky ke škodě. Mohlo by ho stát krk. Kdyby shodili jeho tělo z přístavní hráze, viník by se nikdy nenašel. Tihle kumpáni mají ve zvyku držet jazyk za zuby. Někdo by ho mohl poznat – červený nákrčník kapitána Růže a jeho náušnice s lebkou byly známé široko daleko. Ale ani to by jej neochránilo, kdyby se tihle hromotluci obrátili proti němu. Výrazy přítomných však zatím nenaznačovaly nepřátelství, ani neměl dojem, že by ho někdo poznal. Všichni v něm viděli jen dalšího herce, který se chystá vstoupit na scénu a postarat se o povyražení. Kapitán znovu obrátil pozornost k dění v rohu místnosti. Ano, jedná se o urozenou dámu. Je to patrné z jejího oblečení i postoje, ale také z hněvivého výrazu v očích. Snad nečekala, že v krčmě U Černé krysy najde gentlemany? Svými povýšenými způsoby si ovšem jen koledovala o znásilnění, nemluvě o ztepilé, ladné postavě. I těmto lotrům by možná bylo proti mysli napadnout ustrašené stvoření, ale hrdá dáma je pro ně žádoucí kořist, zvláště pokud sem přišla o své vlastní vůli. Hledá tu snad nějaké dobrodružství? Některým dámám připadají drsní námořníci vzrušující, ale kdyby se rozhodla zamířit mezi tuhle spodinu, musela by být blázen. Vždyť jí může být sotva osmnáct! Tak zkažená ještě být nemůže! Dva z dívčiných trýznitelů zřejmě vycítili jeho přítomnost a otočili se k němu. Kapitánovi v tu chvíli blesklo hlavou, že by snad dívku mohl vysvobodit předstíráním, že je stižená šílenstvím. Jeden z mužů byl šlachovitý chlapík s jizvou na tváři, ten druhý podsaditý svalnatec. Jestli má tu holku odsud dostat, aniž 7
by došlo ke krveprolití, nebude to zrovna jednoduché. Menší z chlápků vytáhl dlouhý nůž. Nepochybně ostrý jako břitva. Teď už nemůže couvnout. Mimoto, ti surovci připomínají divoké šelmy, před nimiž není radno dát najevo sebemenší náznak strachu. A pak, přece jim to pošetilé stvoření nenechá napospas. Kapitán vykročil vpřed a rázně si proklestil cestu mezi stoly. „Tak tady jsi, ty zatracená couro!“ zahřímal tónem, jakým uděloval rozkazy, když loď zastihla bouře. „Jak si to představuješ, potloukat se po přístavních krčmách?“ Žádný z pětice dívčiných trýznitelů se ani nepohnul. Dívka na něj ohromeně vytřeštila oči. Kapitán v nich zahlédl záblesk strachu a doufal jen, že na něm samotném není nic podobného znát. K čertu, buď teď dobrá herečka, pomyslel si, zatímco se snažil odhadnout, jak velké nebezpečí jim hrozí. Největší hrozbou teď nespíš jsou ti dva, co se k němu tak zuřivě otočili, ale stačí jen špetka nejistoty a všichni se na něj vrhnou jako smečka hladových psů. Má sice v kapse pistoli, ale z té může vystřelit jen jednou. Nosil u sebe i nůž, ale nedělal si iluze, že by se s ním mohl postavit takové přesile. Mimoto, kdyby teď vytáhl zbraň, dal by tím najevo strach. Nebylo jiné cesty než postupovat přímo a bez okolků. Prošel kolem obou násilníků a popadl dívku za paži. „Jdeme,“ zavrčel. Dívka instinktivně ucukla, ale pak k němu váhavě přistoupila. Tak nějak by mohla reagovat žena přistižená rozzlobeným manželem nebo poručníkem při nějakém bláznivém dobrodružství. Když s ní kapitán zamířil ke dveřím, oba pořízci mu zastoupili cestu. „Tvoje dámička sem přišla na návštěvu,“ prohodil svalnatec a zaťal pěsti. Zjevně je pokládal za velmi účinnou zbraň, a nepochybně právem. „Takže je teďka naše.“ „Je to moje žena,“ odtušil kapitán otráveně v naději, že tím vzbudí u přítomných účast, „a jak sami vidíte, nemá to v hlavě tak docela v pořádku.“ „Ať si je třeba úplnej cvok,“ vyhrkl muž s nožem, „hlavně, že má pořádný kozy.“ Ušklíbl se a ukázal zkažené zuby. „Chceme vidět její kozy.“ Kruci. 8
„To těžko,“ opáčil kapitán a bryskně zalovil levou rukou v pravém rukávu. Pak ji otočil a ukázal nůž. Tenhle trik obyčejně vždycky zabral. Měl nůž ukrytý nad zápěstím, aby překvapil protivníka. Pak v nestřežené chvíli vytáhl z pravé kapsy pistoli. Byl sice levák, ale i pravačku měl dost zručnou na to, aby dokázal zbraň odjistit. Menší z mužů ostražitě zhodnotil pohledem obě zbraně. Svalnatec zaťal zuby – bezpochyby by v tu chvíli s chutí někoho zakousl. Budou ho chtít ti dva znovu zastavit? Kapitán zkusil udělat krok stranou. Muži se posunuli týmž směrem. Ten s nožem se obrátil na ostatní: „No tak, chlapi. Toho vyřídíme jedna dvě. Jenom se podívejte, tohle že je nůž? Spíš hračka! Jenom do něho!“ Hlouček se zavlnil, ale váhavě. Kapitán zvedl pistoli a namířil ji protivníkovi přímo do obličeje. „Ty zemřeš jako první.“ Hrobové ticho proťal hlas od zadního stolu. Patřil staršímu muži, ale zněl pevně. „To je kapitán Růže, chlapi. S ním bych se do křížku nepouštěl.“ Většina přítomných se obrátila po hlase, ale ti dva zůstali bez hnutí. Kapitán z nich stále nespouštěl zrak. „Růže?“ ušklíbl se muž s nožem. „Však mu oškubu lístky.“ Jeho společníci se rozchechtali, ale dál nejistě přešlapovali. „Kapitán Růže z Černé labutě,“ dodal týž hlas. „Když na něho posledně kdosi vytáhl nůž, zlomil tomu opovážlivci ruku.“ Tři zbývající chlapíci nepatrně couvli. Kapitán netušil, kdo může být onen neznámý dobrodinec, ale v duchu mu děkoval. Doufal jen, že nebude muset dostát pověsti, jež ho provází. Kapitán Růže byl v těchto končinách jižního pobřeží dobře známý. Jeho loď, Černá labuť, většinou podnikala běžné obchodní plavby, ale občas plula přes Kanál kvůli záležitostem souvisejícím s tajným posláním. Kapitán se postaral o to, aby všichni věděli, že ona mise rozhodně není ku prospěchu Francouzům. Napomáhání odvěkému nepříteli Anglie by se tady v Kentu rozhodně nesetkalo s příznivou odezvou. 9
Kapitán Růže z Černé labutě měl pověst věrného Angličana a dobrého námořníka, ale kolovaly o něm i další řeči. Například o jeho zálibě v pěstním zápase a nelibosti vůči každému, kdo na něj vytáhne zbraň. Kapitáni Růže však jsou dva, a on je ten druhý. Ve skutečnosti je vévodou z Ithornu, neboli Thorn, jak jej oslovují jeho přátelé. Pravý kapitán Růže je jeho nevlastní bratr Caleb. Thorn si na moři vedl stejně dobře jako Caleb, možná dokonce ještě lépe, ale nijak si neliboval v hospodských potyčkách. Jinak se jeden druhému podobali jako vejce vejci. Nepatrný rozdíl ve vzhledu snadno zakrylo tmavé strniště na tváři. Kapitán Růže navíc nosil oblečení, podle něhož ho každý mohl poznat – poněkud staromódní dlouhý černý plášť, šarlatový nákrčník a náušnici ve tvaru lebky s rubínovýma očima. Lidé se obvykle dali zmást vnějším vzezřením a ihned usoudili, že mají před sebou kapitána Růži z Černé labutě. Na Černé labuti velel po většinu času Caleb a kapitán Růže tedy proslul jako velký svůdník a neohrožený rváč. S oblibou se pustil do souboje, zvláště když měl trochu vypito, a pak si se svým protivníkem rád přihnul – pokud na něj ovšem dotyčný nevytáhl zbraň. To ho dokázalo rozlítit k nepříčetnosti. Calebova pověst by se snad teď mohla hodit. „Přesně tak,“ zahřímal Thorn. „Jsem kapitán Růže, tak mi hleďte ustoupit z cesty.“ Svalnatec svraštil obočí. „Ale jsi jenom jeden.“ „Asi pořád nevíš, s kým máš tu čest.“ Svalnatec se zarazil. „O kapitánovi z Černé labutě jsem slyšel,“ ozval se kdosi od vedlejšího stolu, „ale nevím o tom, že by měl manželku.“ „K oltáři jsme spolu nešli, to je pravda,“ připustil Thorn. „Tak to bych si teda vybral ňákou milejší kočičku,“ zahlaholil kdosi se smíchem. „Líbí se mi, když má žena trochu větší kuráž,“ opáčil Thorn. „To si s ní pak pořádně užiješ i v posteli, co?“ „To si piš,“ odtušil Thorn, aby tu hloupou debatu rychle ukončil, ale vzápětí si uvědomil, že udělal chybu. Jeho poznámka vyvolala novou vlnu zájmu. 10
Vtom odkudsi přiletěl korbel a udeřil muže s nožem do spánku. Ten vykřikl, zapotácel se a klesl na kolena. „Hej, ženská, to bylo moje pivo,“ zaprotestoval kdosi, ale jen chabě. Thorn v duchu zaklel. Nechal se vtáhnout do nesmyslné diskuse, zatímco jeho chráněnka si naštěstí zachovala chladnou hlavu. Spěšně k ní přistoupil blíž. „Výtečná trefa, madam.“ „Děkuji, pane,“ procedila mezi zuby, „ale další munici už po ruce nemám.“ Podal jí pistoli. „Opatrně, je odjištěná.“ Sevřela ji v prstech, jako by ji držela v ruce poprvé v životě. „Miř do stropu,“ řekl rychle. „Ať nikoho nezastřelíš. Ani omylem,“ dodal záměrně. Muži se konečně stáhli k ústupu. Pohled na zbraň v ženské ruce jim očividně nahnal větší strach, než když ji prve třímal Thorn. Tím spíš, že dívka zjevně nevěděla, co si s ní počít. Thorn potlačil úsměv a v duchu se modlil, aby nikoho nezranila, obzvláště ne jeho samotného. Situace se mezitím obracela v jeho prospěch. Muž s nožem zůstával omráčený – musela ho udeřit s pořádnou vervou. Svalnatec bez něj působil bezradně. Thorn zalovil v kapse a nahmatal váček s mincemi. Kolik bude v této situaci zapotřebí? Příliš velká suma by mohla vyvolat nepatřičný zájem. Musí použít jen tolik, aby se odsud v bezpečí dostali. Vytáhl stříbrnou šestipenci a hodil ji muži, který přišel o své pivo. Chlapík ho obdařil bezzubým úsměvem. „Děkuju, pane!“ Thorn vytáhl ještě pětišilink a ukázal ho jednomu z trojice násilníků. „Co říkáš tomuhle výkupnému?“ Chlapík chvíli zaváhal a pak chňapl po minci. „Platí, kapitáne! Ta ženská má teda kuráž, to se musí nechat. Ale bejt tebou, nenechával bych jí tu pistoli.“ „Skvělá rada.“ Thorn vzal pistoli z dívčiny třesoucí se ruky a zajistil kohoutek, ale nechal zbraň pro jistotu vytaženou. Nálada v přeplněné místnosti byla stále napjatá. Cestou ke dveřím je snadno mohl někdo napadnout, už jen kvůli penězům. Dělá si snad přehnané starosti a vidí nebezpečí za každým rohem, jak mu přátelé často vytýkají? A jak by měl uvažovat 11
v takovéhle situaci? Na dlouhé úvahy však nebyl čas, tím spíš, že muž s nožem se pomalu zvedal ze země. Výrazy pijáků se daly jen těžko odhadnout. Obsah Thornových kapes mohl snadno motivovat k čemukoliv… Vtom se rozezněl kostelní zvon. Všichni zbystřili. Na bohoslužbu už bylo příliš pozdě. „Že by Francouzi?“ zamumlal kdosi. Ostatní se toho okamžitě chytili. Všichni začali hromadně vstávat od stolů. Kostelní zvony odnepaměti svolávaly kentské muže k obraně před útočníkem. Navzdory mírové smlouvě tady, dvacet mil od Calais, Francouzům nikdo nevěřil. Thornovi zněly spíš jako umíráček než vyzvánění na poplach, ale proč by někdo ohlašoval úmrtí teď v noci? Náhle kdosi vtrhl do dveří. „Král je mrtev! Jiří Druhý je mrtev! Dneska ráno dostal záchvat mrtvice. Je dočista po něm!“ Dobrý Bože! Nyní nadešla Thornova chvíle. „Tak tedy ať žije nový král!“ zahřímal. „Platím pivo pro všechny. Připijte vespolek na zdraví mladému Jiřímu Třetímu!“ Sotva se všichni otočili, aby se prodrali k sudu, znovu chytil dívku za paži. „Nebuďte blázen!“ zavrčel, když se mu pokusila vyškubnout. „Můj plášť!“ vydechla. Počkal, než zvedla plášť, odhozený na podlaze. Když do něj vklouzla, chytil ji kolem ramen a proklestil si cestu k východu. Tam už na něj čekal muž s tvrdým pohledem a nataženou dlaní. Hostinský. Nebyl čas na smlouvání. Thorn vytáhl z tajné kapsy půl guineje a zaplatil mu. Muž roztál a s úsměvem pokynul hlavou. „Děkuju pane. Ať žije náš nový král.“ „Tak tak.“ Thorn se rychle rozhlédl po neznámém dobrodinci, který ho poznal coby kapitána Růži. Od jednoho stolu na něj mrkl postarší námořník, který v klidu pokuřoval fajfku. Zariskoval a přistoupil k němu, aby mu podal guineu. Muž si ji zastrčil do kapsy a důstojně přikývl na pozdrav. „Bůh vám žehnej, pane!“ „I vám.“ 12