Válka srdcí

Prolog Vlčí krev 865 n. l. pobřeží Irska, země Keltů Chlapec byl vysoký, pevně stavěný a jeho mladá duše se zmítala bouřemi nevole. Měl zlaté vlasy a na svůj věk byl neobyčejně silný.

Odolával větru, který ho bičoval, a jako by z jeho divokosti čerpal další síly.

Jeho matka nad jeho chováním bědovala a říkala mu, že se chová jako Viking.

Ale on byl Viking! „Podívej se na to moře, synku,“ řekl mu jeho otec a položil své královské ruce na synova ramena. „Dívej se na bílé hřebeny vln, jak se zvedají a klesají. Představ si, že jsou to lodě! Spousta lodí, štíhlých a dlouhých lodí, které prořezávají vodu a dokážou odolat každé bouři! Vidíš ty nádherné lodní přídě, dračí přídě, můj synu, vyceněné zuby, tlamy stažené do sešklebených grimas? Sleduj tu řezbářskou práci, tu prvotřídní zručnost, s jakou byly vytvořeny.

Jsme páni moří, to nelze popřít!“ Chlapec pohlédl otci do očí a usmál se. „Vikingové, otče. Jsme opravdu Vikingové. A stále odsud můžeme odplout na svých lodích!“ „Jsou to ty nejlepší lodě, jaké dosud většina světa spatřila. Je to svět, ve kterém na nás stále útočí, a svět, ve kterém často budujeme spojenectví, a proto potřebujeme silné lodě,“ řekl král zamyšleně. „Ano, jsme Vikingové, Seveřané. V jednom ohledu. V jiném jsme Irové. Někdy ale není moudré to tvé matce připomínat, synu.“ 9

Chlapec se ušklíbl. Jeho matka byla každým coulem irská princezna. Učila je ušlechtilým zákonům irské pohostinnosti a zdejšímu právu, které dělalo z lidí civilizované bytosti. Starala se, aby se učili umění, historii, jazyky a náboženství. Nebyl si ale jistý, zda jeho matce opravdu tak vadí, že je jeho otec Viking. Ať už byl jeho otec kdokoli, byl to skvělý muž, který možná kdysi napadal cizí země, ale teď zůstával tady a bojoval za svou zemi – a za své lidi.

Právě jeho matka ho teď poslala za otcem.

Vyvolal totiž potíže, protože Leith ho škádlil, vzal mu jeho nově vyřezaný meč, moc pěkný meč, který mu vyrobil dědeček.

Leith měl vždycky všechno, nebo jemu to tak aspoň připadalo.

Ale Leith byl nejstarší syn. Leith byl otcův dědic. Bude zde vládnout. Na tomto místě, které je tak bohaté a zelené, tak krásné, a které všichni milují. Věděl to a chápal to. Svého bratra navíc miloval – bratra, který byl vychováván k tomu, že se stane králem, který byl starší, moudřejší, důstojný a stejně jako jeho matka velmi hloubavý, ohleduplný a čestný.

Ale dnes se mu pokusil vzít jeho meč!

Nejhorší na tom bylo, že to všechno začalo v kapli během mše.

Matka ho vzala za ruku a vyvedla ho z kostela a její smaragdové oči na něj hleděly s velkou zlobou. „Leith mi vzal meč,“ řekl jí. Měl zlostně napjatou čelist a v očích mu plála zlost. Věděl, že by se měl omluvit. Svou matku hluboce miloval a mrzelo ho, že je s ním nespokojená.

Ale nehodlal ustoupit. „Země je jeho… Dubhlain je jeho…“ Dřevěný mečík už držel v ruce a teď ho vysoko zvedl. „Budu bránit jeho práva až do smrti před jakýmkoli nepřítelem!“ sliboval vášnivě. „Ale tenhle meč je můj, matko!“ Jeho slova jsou tak sebejistá a tak vášnivá, přemýšlela královna.

Její syn byl tak hrdý, tak odhodlaný!

Srdce se jí sevřelo bolestí, protože si bez ohledu na jeho útlý věk uvědomila, že bude jako jeho otec. Bude milovat své bratry a své sestry, ctít svou rodnou zemi.

Ale bude potřebovat víc, dychtit po něčem větším, bojovat za něco většího.

Kousla se do rtu. Opravdu. Byl jako zmenšená verze velkého Norského vlka, stejně jako někteří další její synové, ale žádný tolik 10

jako on! Jeho vlasy byly ryzí zlato, obočí se mu klenulo ve vysokých obloucích, jeho tvář byla tváří malého muže, jemná a přitom drsná.

Jeho oči měly stejně chladnou severskou modř jako oči většiny lidu z otcovy strany. Modř, která byla jasná, přímá, pronikavá. Byl ještě chlapec, ale už bylo velmi obtížné pohledu těch očí uhnout.

Měl postoj jako jeho otec a vysoký byl už skoro jako ona. Už teď bylo jasně vidět, že bude mít hodně široká silná ramena.

A jeho vůle…

Jako ze železa.

Mával ve vzduchu dřevěným mečem, který s takovou rozhodností získal zpět. „Jsem mladší syn, matko,“ vysvětloval netrpělivě. „Ale nenechám si všechno brát!“ „Jsi mladší syn krále známého v civilizovaném světě,“ připomněla mu chytře. „A…“ „Já se v tom světě vyznamenám!“ řekl vyzývavě.

Matka rozhodila ruce. „Tvé chování je dnes hrozné! Chováš se přesně jako Viking…“ „Ale můj otec je Viking, matko.“ Nadechla se a vydechla, snažila se ovládnout. Už jednou musela zvládnout tenhle temperament. Bude tím muset projít znovu? „Velmi irský Viking, můj synu. Zkrocený zemí, zkrocený…“ „Tebou?“ dokončil zlomyslně.

Její smaragdové oči se rozšířily a užuž otevírala ústa k ostré odpovědi, ale pak se rozesmála. „Ne, to si nemyslím. A opovaž se mu něco takového říct! Je Viking, ale civilizovaný. Takový, který čte, soudí a je spravedlivý, takový, který se zajímá o lidi a poznává je.“ „Přesto je pořád Viking.“ „Dobře, dobře, můj malý Pane vlků. Tvůj vikingský otec šel na útesy, takže si běž postěžovat jemu, můj milý!“ Chlapec se napřímil, vypnul hruď a otočil se k odchodu, opět plný zloby. „Synu!“ zavolala za ním.

Zastavil se a otočil se k ní. „Mám tě moc ráda,“ zavolala za ním potichu. Část zloby z něj vyprchala. Na oplátku se na matku usmál, otočil se a vyběhl ven, ze zdí svého domova, přes zelná pole až tam, kde se z moře zvedaly útesy. Tam našel svého otce.

11

Stál tam, poslední opravdový válečník. Jednu nohu měl zvednutou a opřenou o vysoký kámen a hleděl na moře. „Chybí ti, otče?“ Král se k němu otočil. „Vůbec ne, synu, protože jsem našel své místo v životě.“ Vzdychl. „Obviňují nás Vikingy ze zlých skutků a za spoustu z nich opravdu neseme vinu. Ale já jsem nepřišel tuhle zemi pustošit a drancovat. Přišel jsem a vzal jsem si ji, to ano, ale proto, abych na ní stavěl. Přinesl jsem jí sílu a ona mi přinesla…“ „Ano, otče?“ „Přinesla mi krásu a klid. Místo, které mohu nazývat domovem.

Přinesla mi tvou matku.“ Chlapec se usmál. Postavil se vedle svého otce, jednu nohu obutou v jelenici zvedl a opřel o skálu, ruce zkřížil na prsou a své modré oči upřel na moře. Promlouvalo k němu, tak jak k němu promlouvaly legendy o bozích jeho otce, – velcí válečníci hodující ve Valhale, rozzlobený Odin na svém osminohém koni pádícím po obloze. „Plavit se po moři může být dobré,“ řekl jeho otec potichu. „Je dobré hledat. Dobré být Viking. Pozvednout svůj meč za druhé a třeba i pro sebe najít to správné místo.“ Chlapec se mu zpříma zahleděl do očí. „Budu se plavit po moři!“ sliboval zapáleně. Zaklonil hlavu, svůj malý meč namířil k nebesům, vstříc bohům lidu svého otce, Odinovi a Thorovi, vstříc bouři, hromu a blesku. Plášť za ním vlál ve větru. Chlapec zavřel oči a vdechoval mořský vzduch. „Budu se plavit po moři,“ opakoval tišším hlasem. „A najdu své správné místo na zemi a budu tam vládnout! Budu zákon a přinesu mír. Nemůžu být král Dubhlainu jako můj otec, ale budu jeho syn.

Budou mě nazývat Pánem vlků, otče, stejně jako velkého Norského vlka. Budu se bít za právo…“ „A za to, co je tvé?“ opáčil otec pobaveně a s lišáckým úsměvem, ačkoli věděl, že tak to bude. „A vždycky za to, co je mé! Země se získává bojem, že ano, otče?“ Otec se pobaveně usmál. „Ano, synu, je to jeden způsob. A země se dá taky vyženit.“ „Vyženit, nebo vybojovat,“ opakoval chlapec zamyšleně.

Král se rozesmál. „A někdy je to, můj synu, jedno a totéž!“ 12

Zlatovlasý chlapec se opět zadíval na moře. „Budu opravdový Viking, najdu si pro sebe to správné místo, jakkoli kvůli němu budu muset bojovat – s jinými, se svou ženou!“ Oblohu prořízl blesk. Král vzhlédl.

Mergwin by to nazval znamením, uvažoval král Seveřanů. Pak se ho zmocnil zvláštní pocit, nevěděl, co to je. Nebyl to neklid, spíš varování. Nemusel se otáčet a věděl, že sám Mergwin je za ním, dívá se na chlapce a hledí do nebes.

Král si povzdychl. „Tak dobře, kouzelníku. Co se mi chystáš říct?“ Mergwin, stařec s dlouhými bílými vlasy a vousy, které mu vlály ve větru, hleděl na krále a tvářil se uraženě. „Nejsem žádný kouzelník, Olafe Norský.“ „No tak tedy druide, mistře run!“ opravil se král unaveně. Chlapec se otočil a věnoval starci krátký úsměv. Pak se znovu upřeně zahleděl na moře. „Posmíváš se mi?“ zeptal se Mergwin. „Po všech těch letech, králi Dubhlainu?“ Olaf se usmál. „Pak tedy povídej. Jednou jsi mi slíbil, že Leith bude králem, bude žít dlouho a dobře a bude moudře vládnout.

Erikovi jsi při jeho narození sliboval bouřlivý život. A teď… co mi povíš o Conarovi?“ „Já opravdu nevím, pane Vikingu, co chceš, abych udělal. Mám podříznout jehně a modlit se k dávným bohům? Jenže já jsem jako ten chlapec, napůl Ir a napůl Seveřan. Dnes v něm ale vidím Seveřana. Zavři oči, velký králi. Představ si místo chlapce muže!“ Olaf si nebyl jistý, jestli vůbec oči zavřel. Na chvíli však byl přesvědčený, že vidí svého syna jako muže, královsky vysokého, zlatovlasého, muže s napjatými svaly a šlachami, válečníka, který pokoří všechny nepřátele boha i člověka. „Ano, velký králi, tento syn bude také cestovat!“ věštil Mergwin potichu. „Bude mocný, silný a lstivý. A poplaví se…“ „Kam se poplaví?“ zeptal se král.

Mergwin zaváhal a zamračil se. „Jeho cesty povedou směrem na jih, přes Kanál, rychle získá to, co hledá…“ „A pak?“ naléhal Olaf.

13

„Pak bude muset bojovat za to, aby si to udržel. Za to… a za ni!

Nebude to snadné. Přijdou početné hordy nepřátel a nakonec bude následovat bitva, jakou si nikdo nedokáže představit.“ „Za ni? Mergwine, pověz, kdo to je?“ Mergwin pokrčil rameny a díval se na chlapce, který stál na útesu, tak vysoký, vzpřímený a hrdý, modré oči upřené na moře.

Vzdychl a v očích, které se setkaly s očima krále Dubhlainu, se zablesklo. „Žádné obětní jehňátko pro prastarého druida, pane? Ne ne, to by nebylo správné!“ Sevřel pytlík pověšený na pásku, který obepínal dlouhý hábit.

Jemně s ním zatřásl. „Pamatuj, můj králi, že jsem stejný jako chlapec, zčásti Viking, zčásti Ir, a že díky tomu jsem tak silný. A pro vikinského chlapce tedy musím rozhodit vikinské kameny!“ Viking! Olaf zavřel oči a náhle si byl absolutně jistý, že jeho syn bude sledovat cestu svých vikinských předků a přepluje moře do vzdálených zemí.

A tam najde ženu. Ženu, se kterou bude bojovat, ženu, se kterou se ožení. Jejich životy pak nejspíš budou pořád a stále v nebezpečí, protože se budou přít, budou spolu bojovat…

Chtěl pro své syny klid a mír. Ale tohle nebyl svět plný míru.

Podíval se na chlapce a viděl sám sebe. A věděl, že ať už mu to způsobí jakkoli těžký žal, bude se muset dívat, jak syn odchází.

Mergwin se shrbil, zatřásl pytlíkem a rozhodil po zemi jemně vyřezané dřevěné runy.

Vítr zavyl. Oblohu opět pročísl blesk. „Skutečně, jako jeho otec. Budou mu říkat Pán vlků!“ oznámil Mergwin.

Olaf hleděl na svého syna. Pak sklonil zrak k zemi a prohlížel si symboly na malých dřevěných čtverečcích. Mergwin k němu vzhlédl. Usmíval se. „Skutečně, bude tomu tak. Blesk to rozhodl, jako by sám velký Odin vyryl slova do oblohy!“ „Hmm,“ zamumlal Olaf a zkřížil ruce na hrudi. „A teď mi prosím, starče, pověz, co ještě vyryl Odin na oblohu. Kam popluje můj chlapec? Kdo je ta žena, ta – ona?“ „Trpělivost, pane, trpělivost!“ uklidňoval ho Mergwin a škodolibě se ušklíbl. Zvedl obočí a podíval se na vysokého chlapce na 14

útesu a pak zpátky na Olafa. „Pohleďme na kameny, Norský vlku, pohleďme na kameny. Pěkně po vikinsku, pro vikinského prince…“ „A ta žena?“ naléhal Vlk. „Ano! Ta žena!“ přikývl Mergwin. „Je velmi krásná…“ „Ale mám tušení, že jsou s ní problémy.“ „Je jako bouře!“ souhlasil Mergwin a rozesmál se. Pak se ale smích z jeho očí ztratil a jeho hlas zněl zamyšleně a vážně. „Ano, skutečně, přeženou se bouře, nepřátel se vyrojí po tisících, a aby je přemohli, musí přežít…“ „Přežít co?“ Mergwin si pohladil vousy. „Myslím, že především sami sebe.“ „Čti dál!“ přikázal král.

A tam, na tom rozeklaném, větrem ošlehaném pobřeží byla předpovězena jejich budoucnost…

15