1 12:15, letiště Fiumicino, Řím „Proč jsem tady?“ obrátil se Jonathan Marcus na řidiče černého sedanu Maserati Quattroporte a snažil se přitom překři čet prudký lijavec. Do střechy vozu bušil silný římský liják. Řidič měl úplně pro močenou košili, pod kterou se rýsovalo břicho veliké jako me loun. „Očekává vás pan Tatton, partner ve firmě, signore,“ odpově děl muž, vzal si od Jonathana příruční kufřík a otevřel mu zadní dveře. Jonathanovi stékala voda po nohavicích obleku přímo na znač kové boty, ale nezdálo se, že ho to nějak zvlášť zajímá. Ukázal na osvětlenou ranvej letiště Fiumicino. „Pod tou ranvejí, kde jsme právě přistáli, býval kdysi největší přístav Římské říše. Jmenoval se Portus. Pořád ještě tam jsou dva tisíce let staré římské lodě!“ Řidič zdvořile přikyvoval. Zanesl Jonathanovo zavazadlo do kufru, a když kufr zavřel, s překvapením zjistil, že vysoký mladík stále ještě postává vedle otevřených dveří. Předloktí měl opřená o střechu vozu a promočené záhyby bílé košile odhalovaly atletic ká ramena. Hleděl upřeně na ranvej. Jonathan Marcus se vracel do Říma jako firemní právník, přes ruku měl přehozený modrý oblek s jemným proužkem a jeho kravata značky Herme`s byla povolená. Ovšem stačilo, aby postál deset minut na kamenech terra antiqua, a přihlásily se vzpomínky na dobu, kdy tady studoval klasickou historii. „Signore?“ Řidič lehce pokynul ke dveřím. Jonathan se zabořil do čistotou zářícího koženého sedadla v zadní části vozu. Na konzole z leštěného dřeva na něj čekalo čerstvě připravené cappucino v šálku z čínského kostního por celánu, který nesl důstojné logo firmy DULLING A PIERCE LLP.
11