1 12:15, letiště Fiumicino, Řím „Proč jsem tady?“ obrátil se Jonathan Marcus na řidiče černého sedanu Maserati Quattroporte a snažil se přitom překři čet prudký lijavec. Do střechy vozu bušil silný římský liják. Řidič měl úplně pro močenou košili, pod kterou se rýsovalo břicho veliké jako me loun. „Očekává vás pan Tatton, partner ve firmě, signore,“ odpově děl muž, vzal si od Jonathana příruční kufřík a otevřel mu zadní dveře. Jonathanovi stékala voda po nohavicích obleku přímo na znač kové boty, ale nezdálo se, že ho to nějak zvlášť zajímá. Ukázal na osvětlenou ranvej letiště Fiumicino. „Pod tou ranvejí, kde jsme právě přistáli, býval kdysi největší přístav Římské říše. Jmenoval se Portus. Pořád ještě tam jsou dva tisíce let staré římské lodě!“ Řidič zdvořile přikyvoval. Zanesl Jonathanovo zavazadlo do kufru, a když kufr zavřel, s překvapením zjistil, že vysoký mladík stále ještě postává vedle otevřených dveří. Předloktí měl opřená o střechu vozu a promočené záhyby bílé košile odhalovaly atletic ká ramena. Hleděl upřeně na ranvej. Jonathan Marcus se vracel do Říma jako firemní právník, přes ruku měl přehozený modrý oblek s jemným proužkem a jeho kravata značky Herme`s byla povolená. Ovšem stačilo, aby postál deset minut na kamenech terra antiqua, a přihlásily se vzpomínky na dobu, kdy tady studoval klasickou historii. „Signore?“ Řidič lehce pokynul ke dveřím. Jonathan se zabořil do čistotou zářícího koženého sedadla v zadní části vozu. Na konzole z leštěného dřeva na něj čekalo čerstvě připravené cappucino v šálku z čínského kostního por celánu, který nesl důstojné logo firmy DULLING A PIERCE LLP.
11
Připomnělo mu to, že si firma velmi potrpí na formality, a ačkoliv bylo jeho sako prosáklé vodou, nasoukal se poslušně do rukávů a zapnul si knoflíky. „Takhle se stejně můžu jen těžko někde ukázat,“ zhodnotil se potichu a shrábl si z čela promočené hnědé vlasy. Výraznou bra du pěkného obličeje mu pokrývalo strniště, které příliš neladilo s jeho jinak skoro chlapeckým vzhledem. Digitální hodiny uprostřed dřevěné konzoly ukazovaly kobal tově modrými číslicemi čas 00:17. Dlouhý den, pomyslel si Jonathan. Před pouhými dvanácti hodinami seděl uprostřed Manhat tanu ve své kanceláři v jednačtyřicátém patře ředitelství firmy Dulling a Pierce a byl smířený s další z osamělých nocí, které trá vil kontrolou dokumentů. Jenže pak k němu dorazil kancelářský vozík s cestovním itinerářem, jejž jako nějaká rudá šerpa zdobil výrazný nápis SPĚCHÁ. Informacemi materiál příliš nehýřil, uváděl pouze čas odle tu letadla společnosti Alitalia z Kennedyho letiště, do kterého zbývaly tři hodiny, a číslo sedadla v první třídě. Něco takového přesahovalo i jinak legendární diskrétnost, kterou firma Dulling a Pierce zaručovala svým klientům. Přípitek, jejž nedávno pronesl na oficiální večeři jeden z partnerů firmy, zněl teď jako neblahá věštba: „S vaším vzděláním v oblasti klasické historie, Marcusi, budou obchodníci se starožitnostmi z celého světa chtít, abyste se ujal jejich případu právě vy, nemám pravdu?“ Minulý měsíc se Jonathan ocitl v centru pozornosti světa ob chodu s antickými památkami, když zastupoval Andréa Cavet tiho, obchodníka s římskými starožitnostmi a jednoho z klientů firmy Dulling a Pierce. Zástupci italské vlády přišli k obvodnímu soudu na Manhattanu s obviněním, že galerie pana Cavettiho na Madison Avenue vystavuje půl metru vysokou bronzovou sošku nahé ženy z nelegálních vykopávek ve starověkém městě Mor gantina na pobřeží Sicílie. Jonathanův křížový výslech odborníka, kterého předvolali Italové, doktora Phillipa von Bothmera, kurá tora řeckých a římských sbírek v Metropolitním muzeu umění, italskou kauzu rozmetal na prach.
12
„To starověké město Morgantina, doktore von Bothmere, to místo, kde můj klient údajně načerno prováděl vykopávky, kdy bylo zničeno?“ „Na počátku druhého století před Kristem,“ upřesnil doktor von Bothmer, kterého se dotklo, že Jonathan snad neposlouchal jeho několikahodinovou výpověď. „Morgantina v době druhé punské války naivně podpořila Kartágo proti Římu. Jednu archeologickou vrstvu tvoří černé saze, což naznačuje, že následně bylo v Morgantině všechno zničeno. Absolutní destrukce.“ „Absolutní destrukce,“ zopakoval po něm Jonathan. Odmlčel se a přistoupil k sošce, která byla vystavena před lavicí svědků. „Povězte mi, doktore, líbí se vám ženská ňadra?“ pronesl náhle. „Promiňte?“ Reagoval doktor von Bothmer překvapeně. „Ňadra, doktore.“ Jonathan si dal vyboulené dlaně kousek před vlastní hrudník. „Nezdají se vám na váš vkus ňadra té sošky poněkud malá?“ Právní zástupce italské ambasády vyletěl ze židle. „To je znevažování, Vaše Ctihodnosti!“ Galerie se otřásla smíchem. Dohlížející firemní partner u stolu společnosti Dulling a Pierce schoval hlavu do dlaní. „Ztvárnění prsou římských žen, Vaše Ctihodnosti, je užitečné měřítko k určení data, ze kterého objekt pochází: jde o to, jestli jsou ňadra velikosti una manus nebo duae manus, to jsou latinská označení pro jednu hrst nebo dvě hrsti.“ Jonathan mluvil, jako by vysvětloval ty nejnudnější technické záležitosti, jakými se soud běžně zabývá. „Teorie tady pana doktora, podle které tato soška pochází z období před prvním stoletím, by vyžadovala mnohem smyslnější ztvárnění, které by v sobě neslo vliv pohanství. Takto malá prsa prozrazují křesťanský vliv, který více odpovídá pozdější umělecké formě, řekněme z doby byzantské.“ Soudkyně obvodního soudu si nadzvedla brýle a otočila se ke svědkovi: „Je to pravda, doktore von Bothmere?“ Svědek poprvé znejistěl.
13
„Po prvním století byly pohanské představy smyslné Venuše nahrazeny krotším křesťanským zobrazováním. Takže…“ – doktor von Bothmer si odkašlal – „snad…“ „Snad,“ zopakoval po něm Jonathan a přešel k porotě. „Tak jak je možné, že by tahle soška s křesťanskými ňadry mohla pocházet z Morgantiny? Podle vašeho vlastního tvrzení nebyla dvě stě let před rozkvětem křesťanství Morgantina ničím víc než hromádkou popela.“ Doktor von Bothmer vrhl nervózní pohled směrem ke stolku italského právního zástupce. „Dovolte, abych svou otázku stáhl, Vaše Ctihodnosti,“ řekl po chvilce Jonathan, který profesorovi dovolil, aby se vymotal z provazů pomyslného boxerského ringu jen proto, aby mu mohl následně zasadit úder přímo do brady. Neubral ani gram na uctivém tónu, ale tentokrát se neusmíval. „Doktore, nevrátilo právě vaše vlastní muzeum italskému ministerstvu kultury Eufroniovu vázu,*) protože jste zjistili, že byla v roce 1984 nelegálně vykopána v Morgantině? Nedoufá snad Metropolitní muzeum, že když tady dnes nabídne své svědectví – svědectví, o kterém i vy sám víte, že je akademicky slabé –, vyhne se obnovení snah italské ambasády získat další objekty z jeho sbírek?“ Doktor von Bothmer chtěl něco odpovědět, otevřel ústa, ale nevydal ani hlásku. Jonathan se vrátil k lavici obhajoby. „Cognoscere mentem, cognoscere hominem,“ řekl jen natolik hlasitě, aby to zaslechl doktor Bothmer. „Ptejte se proč a zjistíte kdo.“ „Signore,“ připomněl se řidič. Maserati zastavilo na Piazza Navona v centru Říma. Motor tiše vrněl. Jonathan se naklonil dopředu. „Nedostal jsem žádné instruk ce, kam mám jet.“ *) Eufroniova váza byla ve sbírkách Metropolitního muzea po dobu třiceti let, poté ji muzeum vrátilo v lednu 2008 Itálii.
14
Řidič neřekl ani slovo, jen ukázal na reflektory osvícenou ba rokní fasádu paláce ze šestnáctého století na vzdáleném konci náměstí. Jonathan si vzpomněl na řádku ze své závěrečné práce z latin ské literatury. „Ducunt volentem Fata, nolentem trahunt,“ zamumlal. Ve zpětném zrcátku se setkal s očima řidiče, který k jeho úžasu řádek ze Seneky přeložil: „Podřiď se osudu, protože tě stejně dostane tam, kde tě chce mít.“
2 V opuštěném skladišti vedle římského přístavu Civi tavecchia vytáhl krátce po půlnoci comandante Jacopo Profeta z pouzdra Tanfaglio, služební zbraň s krátkou hlavní. Natáhl ko houtek a protočil zásobník, aby zkontroloval počet nábojů. Ve lel Útvaru na ochranu kulturního dědictví, Tutela del Patrimonio Culturale, nejlepšímu vyšetřovacímu týmu, který se zabýval ne povolenými obchody se starožitnostmi po celém světě. Věděl, že policejní zásahy proti lupičům památek jsou stále nebezpečnější. V celkem jedenácti regionech měl k dispozici více než dvě stě pa desát mužů, kteří napomáhali vyšetřování a zajišťovali všechno od sledování obvykle spíš pustého naleziště v Pompejích až po dnešní přepadovou akci v přístavním skladišti. „Taliban využíval k financování svých aktivit peníze z obcho du s opiem,“ připomínal často comandante Profeta svým mužům, „ale teď teroristé objevili nový zdroj peněz: antické památky. Tihle lidé ovšem nejsou archeologové. Jsou to vrazi.“ Profeta proťal tmu ve skladišti světlem baterky. Mísil se tu zápach zkvašeného olivového oleje s puchem splašků a rzi. Po dlahu si pro sebe postupně dobyl teď už přerostlý plevel. Profeta zahlédl v rozbité okenní tabuli svůj vlastní odraz. S ustupujícími,
15
nakrátko sestřiženými prošedivělými vlasy, zlatými obroučkami brýlí, které rámovaly jeho tmavě hnědé oči, a šedými vousy, jež potřebovaly přistřihnout, připomínal Profeta silného, ale stárnou cího námořníka, který byl příliš dlouho mimo pevninu. „Dávej si pozor, Profeto,“ pronesl sám k sobě, „už nejsi tak mladý, jak jsi býval.“ Poručík Rufio, nedávná posila z palermské sekce na ochranu památek a Profetův nový primo tenente, zástupce, rozsvítil přenos ný reflektor a skladiště zalila slabá purpurová záře. „Co se tu pokoušejí schovat?“ zeptal se Rufio a rozhlédl se okolo. „Fontánu di Trevi?“ „Comandante,“ přerušil je roztřeseným hlasem nejmladší člen týmu, poručík Brandisi, „podívejte.“ Uprostřed místnosti ležel na podlaze antický mramorový sloup, kterému zůstalo na spodní části pepperino, kus vulkanic kého kamene, na němž sloup původně stál. Dokazovalo to, že ho kdosi neurvale vytrhnul z nějaké starověké stavby. Sloup při pomínal zkamenělý kmen stromu, který někdo i s kořeny vyrval z hlíny. Jak se Profeta a jeho muži ke sloupu blížili, naplňovala vzduch nasládlá, les připomínající vůně borové smůly a skořice. Mramorový sloup byl podélně rozříznutý a vrchní část chybě la, takže bylo vidět dutý vnitřek. Když Profetovi muži spatřili, co sloup uvnitř skrývá, zavládlo zachmuřené ticho. Ve žlutavém roztoku bylinných olejů bylo ponořené zacho vané tělo krásné nahé ženy, jejíž perlově zbarvená kůže byla na pohled poddajná a pružná, jako by žena zemřela před chvilkou. Profetovi lidé na tělo hleděli, jako by se mohlo každým oka mžikem pohnout. Otevřené modré oči a růžové tváře si ve vaz ké tekutině zachovaly původní barvu. Žena měla částečně po otevřená ústa. Vlasy byly po stranách hlavy umně spletené do dvou silných, pevně utažených prstenců, které připomínaly vo luty na hlavicích jónských sloupů. Ve starověku šlo o populární účes urozených Římanek. Na těle měla žena čtyři dlouhé rány, které sahaly od útlého pasu až k prsům. Hluboké řezné rány ji zřejmě připravily o život. Mohlo to být včera i dávno v minulosti.
16
Profeta tělo pomalu obešel a spatřil zdroj lehkého žluklého zápachu. Ženina levá noha byla pokrčená a horní část kolene se dostala nad hladinu oleje. Rozklad zapracoval rychlostí šelmy a maso povolilo natolik, že odhalilo kost. Kolenní šlachy vypa daly v tomto stadiu jako snětí napadené mořské řasy. Do obnaže né černé chrupavky byl kousek nad hladinou zahryznutý ovád. Z úcty k mrtvé ho jeden z policistů odehnal. Pod hladinou byla pružná bílá kůže stejně zachovalá jako fo sílie v jantaru. Profeta znal starověké balzamovací postupy, při nichž se využívaly med a skořice, dřevný dehet a horký cedrový olej, který kdysi starověký vědec Plinius mladší pojmenoval ced rium. Látka měla schopnost udržet mikroby v patřičných mezích, ovšem tomu, že by tělo uchovala v tak dobrém stavu od antic kých časů, se člověku nechtělo uvěřit. Kolem ženina pupku byla v kruhu vytetovaná temně karmí novými písmeny latinská a řecká slova. „Phere nīkē umbilicus orbis terrarum,“ pře četl Profeta tetování nahlas. „Vítězství v pupku světa,“ přeložil. „Co to je za blbé fóry, coman dante?“ ohradil se poručík Rufio. Ale Profeta ho neslyšel. Sklonil se nad tělem a hledal na ženině levém ra meni známku po očkování proti neštovi cím, na drobných, trošku křivých zubech stopy po zubařském ošetření nebo aspoň náznak, že na ztvrdlých chodidlech nosívala boty – jednoduše jakýkoliv příznak moderní doby. Žádný nenašel. „Rufio,“ řekl comandante Profeta, „zavolejte koronera.“
17