1 IMHOTEP Představený královských staveb, písař, kouzelník a léčitel Kolem roku 2670 př. n. l. založil mimořádně nadaný panovník Džoser, jehož jméno znamená Posvátný nebo také Božštější než těla bohů*), 3. dynastii a završil tak dlouhodobý vývoj vedoucí k upev nění sjednoceného Egypta, vzniklého spojením Obou zemí, to zna mená Dolního Egypta (delta) a Horního Egypta (údolí Nilu). Faraon Džoser, muž přísného a autoritativního zevnějšku, si za představeného své výkonné moci zvolil vynikající osobnost, Imhotepa, Toho, který přichází v míru**), a udělil mu ojedinělé pri vilegium. Imhotep směl vepsat své jméno a tituly na podstavec sochy, zpodobňující ho pravděpodobně jako písaře, pro niž bylo vyhrazeno místo v posvátném komplexu v Sakkáře, kde se farao nova duše věčně rodí k novému životu. Jinými slovy, Imhotep tak směl sdílet s králem jeho život na věčnosti. Socha zdobila jednu ze svatyní lemujících vstupní sloupořadí do tohoto velkolepého zádušního chrámu a připomínala upřímné přátelství pojící vládce Egypta a jeho prvního ministra, pokláda ného za faraonova bratra a jeho druhé já. *) V egyptštině Necerichet nebo Necerejchet. (Pozn. překl.) **) Jiná interpretace: Ten, který přichází na vrcholu moci. (Cf. Annales du Service des Antiquités de l’Égypte, 66, 1987, str. 125)
11
Co o Imhotepově kariéře prozrazují nápisy na této obdivuhod né památce?*) Původně prostý řemeslník, specialista na kompli kovanou výrobu kamenných nádob a o něco později představený sochařů a královských skladů se vypracoval na předáka řemesl níků pracujících na královských stavbách a na vrchního správ ce královského paláce, zodpovídajícího za dopravované zboží. V této funkci, v níž měl na starosti nejen dělníky, ale i stavební materiál, si ho povšiml panovník a povýšil ho na představeného královských staveb a vedoucího prací. Imhotep se stal Prvním po králi a správcem Velkého domu. Po zasvěcení do mystérií v Hélio poli, nejstarším posvátném městě Egypta, získal titul Největšího z pozorujících.**) Imhotepovu závratnou kariéru poznamenal geniální vynález stavby z přitesaných kamenů. Budovy, jež byly zcela nebo ale spoň částečně zbudované z kamene, existovaly sice už před Imho tepem, byly však poměrně skromné a ve srovnání s posvátným komplexem v Sakkáře víceméně nezajímavé. Imhotep pozvedl egyptskou architekturu k nevídanému rozkvětu, stal se na slovo vzatým představeným královských staveb a Egypťané ho poklá dali za architekta všech egyptských chrámů. Tento geniální duch a vůdčí osobnost „kléru zasvěcených“ (podle Lauerova vyjádření), je autorem spisu, jakéhosi „návodu ke stavbě chrámu“, v němž uvádí základní technická a samozřejmě i symbolická pravidla, tvořící nezbytnou součást stavebního postupu. Přestože se zmíněný spis nedochoval, přetrvalo Imhotepovo velké dílo věky. Džoserova stupňovitá pyramida,***) matka pyra mid, dodnes vévodí Sakkáře, nekropoli Memfidy, sídelního města Staré říše, jejíž trosky byly objeveny nedaleko Káhiry. *) Podstavec sochy je uložen v Káhirském muzeu (JE 49889). Význam některých Imhotepových titulů zůstává dosud nejasný. **) Tzn. „Ten, který pozoruje nebeská tělesa“. Titul velekněze v Héliopoli. (Pozn. překl.) ***) Známe sedm malých stupňovitých pyramid, pocházejících z dob 3. dy nastie, které jsou rozesety na území mezi středním Egyptem a Elefantinou, významnou metropolí jižního Egypta, jejich účel nám však dodnes zůstává záhadou. Jsou to symboly královské moci nebo zmenšené architektonic ké modely, připomínající prvotní pahorek, který v průběhu stvoření světa vystoupil nad hladinu oceánu tvořivé energie?
12
Sakkára je Imhotepovou kamennou knihou, konkrétním vyjá dřením myšlenek krále-boha Džosera. Nebe přebývá na tomto místě, odtud vzchází božské světlo, tvrdí jeden z nápisů. Definitivní podobu vtiskly Sakkáře pilné ruce stavitelů, stejně jako později planině v Gíze. Střed lokality, rozkládající se na plo še asi 15 hektarů, tvoří dvě nádvoří obdélníkového tvaru. „Velký obdélník“, měřící 227 metrů východozápadním a 544 metrů seve rojižním směrem, je dokonalým symbolem místa stvoření. Hned u vchodu do posvátného okrsku nás čeká překvapení – jediný sku tečný, neustále otevřený vchod s dveřními křídly napevno zasaze nými do kamene! Pouze tudy se dalo vstoupit do pyramidového komplexu úctyhodných rozměrů, s 211 vystupujícími baštami po celém obvodu. Deset metrů vysoká ohradní zeď bránila nezasvě ceným v pohledu na mystéria, odehrávající se uvnitř posvátného okrsku. Vchodem mohl projít pouze faraonův duchovní dvojník, ka, jeho tvořivá síla. Hned za branou vstoupil do úzké, po stranách svatyněmi lemované chodby, ústící na rozlehlé nádvoří, symbol prvotního močálu, z něhož vzchází vše živé. Na slavnosti zno vuzrození, jíž se zúčastnila všechna božstva, přebíhal král, zto tožněný se sluncem, rituálním během nádvoří. Získal tak vládu nad nebem i zemí a znovu sjednotil Horní a Dolní Egypt. Poté jeho obdivný pohled utkvěl na stupňovité pyramidě, kamenném schodišti symbolizujícím světlo stvoření, po němž mohl vystoupit do posvátného světa bohů a opět sestoupit do pozemského světa, aby ho svou přítomností posvětil. V rozporu s tím, co se veřejnosti neúnavně předkládá v mnoha odborných dílech, nepostavil Imhotep tuto stupňovitou pyramidu náhodně, bez určitého záměru. Podle Rainera Stadelmanna pláno val pyramidu tvořenou šesti velkými stupni od samého počátku. Pyramidu v Sakkáře nelze v žádném případě pokládat za hrob ku v dnešním slova smyslu. Podzemní prostory pyramidy nikdy nesloužily k uložení ostatků zesnulého panovníka, ale jako příby tek pro králova ka. V těchto místech věčně žilo Džoserovo tělo, pro měněné v zářící paprsek světla. Na modrých fajánsových deskách, rozdělených na pravidelné úseky vázanými pilíři, představujícími
13
Osirida, vítěze nad smrtí, vidíme krále při rituálním běhu, svědčí cím o jeho neubývající síle. Džoser, v neustálém kontaktu s nevidi telnem, se tímto rituálem znovu rodí k věčnému životu. V galeriích tohoto podzemního paláce byly uloženy tisíce kamenných nádob – váz, pohárů a misek – nezbytných k věčné zádušní hostině na onom světě. Vybraná potrava sloužila duši vládce Egypta, dlící mimo čas a prostor. Žádná omezení ani pře kážky nenarušovaly průběh slavnosti, symbolizující blažený život na věčnosti. Stavbu sakkárského komplexu lze pokládat za nejvýznamnější událost Imhotepova života. Nemáme k dispozici ani jediný doku ment, který by svědčil o způsobu, jakým řídil tehdejší bezpečný a mocný Egypt, kromě jediné zvláštní stély*) vytesané do skály na nejjižnějším výběžku ostrova Sáhel, ležícího jižně od Asuánu. Stéla však s největší pravděpodobností vznikla až v ptolemaiov ském období, dlouho po mudrcově smrti. Podle nápisu na stéle ohrožoval Egypt v osmnáctém roce Džoserovy vlády hladomor, způsobený sedmi lety příliš nízkých záplav. Král, který dbal o bla ho svých poddaných, se s prosbou o pomoc obrátil na Imhotepa, jediného učence schopného vyřešit tíživou situaci.**) Nejprve musel Imhotep zjistit, kde Nil pramení. Pro odpověď zašel do archívu Domu života a tam skutečně nalezl, co hledal. Dozvěděl se, že pramen životodárné řeky tryská ze země v jes kyni v Elefantině, v níž sídlí bůh Chnum, božský hrnčíř s bera ní hlavou, kterého panovník viděl ve snu. Tam byl počátek počátku, sídlo božského světla. Jméno tohoto příbytku bylo Pozemský ráj. Jedinou možností, jak odvrátit nepřízeň řeky, bylo přinést oběti Chnumovi, aby pozvedl své sandály a ponechal tak říčním vodám volnost, aby se rozlily po okolí. Imhotep tak Egyptu vrátil ideální záplavy. Ani tisíc let po Imhotepově smrti se na geniálního učence neza pomnělo. Existují četné důkazy o jeho uctívání, které vyvrcholilo za vlády Amenhotepa III. (1386–1349 př. n. l.). Z nápisu se dozví dáme, že každý písař musel před započetím práce vykonat úlitbu *) Jde o tzv. Hladovou stélu. (Pozn. překl.) **) Nebo na představeného kněží zbožštěného Imhotepa.
14
na Imhotepovu počest. Z poháru ulil malé množství vody, aby uctil ka velkého Imhotepa, patrona všech vzdělanců. Džoserův architekt se stal duchovním představeným písařů a kněží předči tatelů a zároveň strážcem chrámových svitků. V dobách vlády 26. dynastie (672–525 př. n. l.) i jejích nástupců vzniklo mnoho bronzových sošek představujících sedícího Imho tepa s očima sklopenýma k papyru, rozloženému na klíně. Mudrc má na hlavě přiléhavou kulatou pokrývku boha Ptaha, tvůrce Slo va a patrona umělců, neboť jeho myšlenky už nejsou myšlenkami člověka, nýbrž Ptahova syna. Popularita Imhotepa, učence, který znal knihu sepsanou bohem, darovanou lidstvu z nebe, a jenž byl zasvěcen do tajností Zlatého domu, nesmírně stoupla v ptolemaiovské době. Svou mocí dovedl znovu postavit, co bylo zničeno, a svým žákům daroval schopnost porozumět esoterickým textům. Protože byl obdařen podobnými schopnostmi jako Thovt, dokázal svou nadpřirozenou schopností křísit služebníky boha moudrosti k novému životu. Podle nápisu z núbijského chrámu v Debodu pokládali Imho tepa, strážce pořádku a vesmírné harmonie, rovněž za kouzelní ka par excellence, schopného přetvořit faraonovy údy, a znovu tak stvořit kosmickou bytost na počátku nového života. Pod záštitou tohoto velkého mudrce, astrologa a astronoma existovala v Sak káře škola kouzelníků. Imhotep, „architekt kosmu“, jak ho nazval Wildung, učil své žáky poznávat také pohyb hvězd a význam jed notlivých znamení zvěrokruhu. Za vlády 26. dynastie byl Imhotep povýšen na boha – nebo také na „svatého muže“ –, kterého uctíval celý Egypt. Protože měl stejně jako božské světlo Re schopnost darovat život, byla osla vována jeho ptačí duše ba, která vzlétla k nebi, i proměna jeho smrtelné tělesné schránky v zářící paprsek světla. V Memfidě se na jihovýchod od Ptahova chrámu rozkládalo „Imhotepovo měs to“ a v Sakkáře, nedaleko stupňovité pyramidy, zbudovali Imho tepovi chrám, jehož přesnou polohu se doposud nepodařilo určit. Chrámoví kněží konali každodenně obřady pro ka tohoto velkého mudrce, a jeho památku tak uchovávali stále živou.
15
Za vlády Ramsesovců vzýval Chamuaset, syn Ramsese II., bohy jihu a západu, aby se shromáždili a vzdali poctu velkému Imhotepovi, Ptahovu synovi, neboť jim srdce naplní radost z vyni kajících činů, které vykonal na jejich počest. Záhadou zůstává místo, na němž byl Imhotep pohřben. Někte ří za jeho hrobku pokládají velkou mastabu č. 3517, o rozměrech 56 x 25 metrů, stejně orientovanou jako stupňovitá pyramida. V té to hrobce, ostatně značně poškozené, však nebyly objeveny žád né nápisy, proto o jejím majiteli existují oprávněné pochybnosti. Odhalení místa Imhotepova posledního odpočinku tak zůstává i nadále důležitým posláním současné egyptologie. Memfis a Sakkára však nebyly jedinými lokalitami pozname nanými Imhotepovou přítomností, neboť stejných poct se dočkal v Karnaku, kde tvořil triádu s Hathorou a Horem, pojícím Obě země, a byl uctíván jako „zázračné zjevení“ v podobě dvou stráž ných bohů. S Imhotepem se setkáme také na dalších místech Egyp ta – v Dér el-Medíně,*) v chrámu stavitelů hrobek, v Edfu, kde zbu doval chrám, i v Elefantině, kde se stal ochráncem Domu života. Ve Fílé, posledním svatostánku egyptského kultu, byl ztotožněn s bohem-stvořitelem Chnumem-Reem. Imhotepovi, vznášejícímu se k nebi v podobě sokola, bylo obětováno kadidlo. Jeho blaho slavená, únavy neznající duše splynula s planetami a ve sluneční bárce proplouvá mezi věčně zářícími hvězdami. Už za vlády 13. dynastie, to znamená v osmnáctém století před naším letopočtem, připisovala tradice Imhotepovi léčitelské schop nosti. Protože navracel zdraví všem lidem bez rozdílu, urozeným i prostým, stal se patronem lékařů. Jako prostředník mezi lidmi a bohy byl uctíván ve vchodu do chrámu, na pomezí profánního, každodenního světa a posvátného světa bohů. Protože dokázal mírnit utrpení, zjevoval se některým nemocným s knihou v ruce a odhaloval jim vhodný lék. Imhotep, pán života, ten, jenž přináší život, vládce zdraví, který oživuje mrtvé a obdarovává těhotné dítětem, *) Poprvé ho zde doprovází jeho matka Chereduanch a manželka Rempetnefret (Dobrý rok). Imhotepův otec se jmenoval Kanefer (Tvořivá síla dovedená k dokonalosti). Podle nápisu objeveného v Dér el-Bahrí se Imhotep narodil v Memfi dě 16. dne třetího měsíce období šemu (léto), to znamená přibližně 6. června.
16
jenž přichází k těm, kdo ho vzývají, který zmírňuje jejich bolesti, zjevo val lidem božskou pravdu a léčil je z vůle bohů. Zopakoval tím akt stvoření, jehož původcem byl jeho otec Ptah, nastolil opět prvotní pořádek, dodržoval vesmírný řád maat a plnil záměry bohů. Do poslední svatyně chrámu postaveného královnou Hatšepsu tou v Dér el-Bahrí přicházeli lidé žádat o radu léčitele Imhotepa a Amenhotepa, syna Hapuova, mudrce, o němž se ještě dále zmí níme.*) Imhotep nezamhouřil oka v noci ani ve dne, aby mohl oživovat těla svých věrných. Konal vše, co bylo srdcím prospěšné, a lidé ožívali při pouhém pohledu na něj. Naslouchal hlasu Egypta a bděl nad milovanou zemí. Pozoruhodná je Imhotepova „dlouhověkost“, neboť antičtí Řekové ho ztotožnili s bohem Asklépiem, pánem nad životem a smr tí, jemuž připisovali zázračná uzdravení nemocných. Postava Imhotepa, divotvorce, kouzelníka a lékaře, se stala nedílnou sou částí hermetických nauk**) a ve svých spisech se o něm zmiňují také arabští alchymisté. Dokonce i v období renesance se setkáváme s alchymistou Imhotepem, který tak přežil celé období temna od pádu Egypta faraonů až po objevení klíče k četbě hieroglyfů. Ani za Francouzské revoluce neupadl Imhotep v zapomnění. Jedna ze soch, zpodobňující velkého egyptského mudrce, s nápi sem Imhotep daruje život, která tvořila součást pokladu v opatství Saint-Denis, měla být na příkaz revolučního výboru roztavena. Jako zázrakem se ji však podařilo před revolucionáři zachránit a Alexandre Lenoir, vzdělanec a nadšený milovník záhadných příběhů z období antiky, ji později uložil v Muzeu francouzských památek (Musée des Monuments français), od něhož pak sochu odkoupil maďarský sběratel, který ji věnoval muzeu v Budapešti. Po celé věky zůstával Imhotep dokonalým vzorem egyptské ho mudrce. Tento vzdělaný muž, architekt, spisovatel, státník, kouzelník, astrolog, léčitel a alchymista ovládal stejnou měrou všechny posvátné vědy a ztělesňoval nejvyšší stupeň harmonic kého řádu, který z doby stavitelů pyramid učinil nedostižný zlatý *) V 17. kapitole. **) Tajné, mystické nauky. (Pozn. překl.)
17
věk. Tvůrce civilizace, která neuznávala dějiny tak, jak je chápeme dnes, a s veškerou rozhodností se nad ně povznášela, se sám stal mýtem, jehož hlavními aspekty bylo stvoření a proměna.
18