1 Krym, únor 1855
H
ugh D’Abernon, markýz Darley, ji poprvé spatřil jednoho chladného rána kousek za Sevastopolem. Stála vedle zeleného kočáru, v rukou držela vykasaný lem kožešinového pláště, aby se neumazal od bláta, a pozorovala sloužícího, který se snažil opravit rozbité kolo – nebo spíše to, co z něho zbylo. Zlaté vlasy se jí leskly odrazem slunečních paprsků a i na tu dálku ho ohromila svou krásou. Ne že by teď měl čas či náladu obdivovat půvaby mladé krásky, ale musel uznat, že potkat v tuto válečnou dobu dámu jejího ražení bylo vskutku neobvyklým a pří jemným zážitkem. Bezesporu se jednalo o manželku urozeného šlechtice. Nějakého bohatého šlechtice. Ten kožešinový plášť, kte rý měla na sobě, musel stát celé jmění. Když o chvíli později dojel k rozbitému kočáru, prudce zastavil koně. Z blízka byla dokonce ještě krásnější a jako by do zablácené krajiny ani nepatřila – půvabná modrooká madona daleko od Itá lie. Smekl čepici lemovanou kožešinou a zdvořile řekl: „Mohu vám nabídnout své služby a dopravit vás do města?“ Mluvil francouz štinou, jazykem, kterým v Rusku hovořili všichni urození šlech tici. Otočila se za zvukem hlasu a mlčky na něho pohlédla. „Děkuji,“ řekla po chvíli, „ráda vaši nabídku přijmu.“ Odpověděla mu rovněž francouzsky, ačkoliv tak mohla učinit tatarským jazykem, pokud by to byl jeho rodný jazyk. Vysoký tmavovlasý muž měl opálenou pokožku a rysy zdejších obyvatel. Dokonce měl šaty jako Tatar, ale jeho plynulá francouzština svědčila o tom, že se takto oblékl spíše 5
kvůli chladnému počasí než kvůli původu. „Cesty jsou po včerej ší bouři v horším stavu než obvykle,“ řekla zdejším jazykem, aby si otestovala svůj odhad. Žili v nebezpečné době a ona měla před sebou nebezpečný úkol. Nikomu nevěř, to bylo její motto. „Ibrahim mě varoval, abych dneska raději zůstala doma, ale jak vidíte…“ Lehce pokrčila rameny. „Ibrahim si jistě nedovolil cokoliv namítat. Zřejmě dobře ví, že dáma má vždy pravdu,“ odpověděl Hugh s úsměvem. Jeho tataršti na byla stejně dokonalá jako její. „Dovolte, abych se vám představil,“ řekl a mírně se uklonil. „Jsem Gazi Maksoud z východní oblasti,“ lhal. Pokývla hlavou. „Já jsem Aurora Clementová z Alupka.“ „Takže sousedka prince Woronzova.“ „Ano. Naše panství spolu sousedí.“ Neřekla panství mého manžela nebo otce nebo bratra. Uvědo mil si, že ho ta žena začíná vskutku zajímat, ačkoliv během dlou hých let toulek po celé zemi ho na žádné ženě nikdy nezajímalo nic jiného, než zda je ochotná přijmout jeho náklonnost. Je to snad proto, že je po dlouhé cestě unavený a potřebuje se vyspat? Čím to je, že při pohledu na tuto ženu myslí na čisté prostěradlo, hebkou přikrývku a ještě hebčí pleť? Z příjemných představ ho do chladné a blátivé reality probral její hlas. „Ibrahime, vylož tu bednu s vínem a pak tady počkej, dokud pro tebe někoho nepošlu.“ Obrátila se k Hughovi. „Nebude vám vadit, když s sebou vezmu i své víno, že?“ Aurora se podívala na konvoj koní, který vedli dva Tataři. „Samozřejmě že nebude. Dovolte, abych vám pomohl.“ Dar ley seskočil z koně a vydal se k ní přes blátivé výmoly. „Bohužel s sebou nemáme dámské sedlo.“ „To vůbec nevadí. Většinu života jezdím obkročmo.“ Musel být unavenější, než předpokládal, neboť v její odpovědi ihned viděl skrytý dvojsmysl. Nebyla to špatná myšlenka předsta vit si, jak na něm rajtuje. Na chvíli dokonce zapomněl i na tuhle nesmyslnou válku a na to, že už celý týden touží po vaně plné horké 6
vody. „Omlouvám se za svůj zevnějšek,“ zamumlal. „Jsme už dlou ho na cestě a nechtěl jsem se zdržovat zbytečnými zastávkami.“ „Nemusíte se omlouvat. Na zbytečné zdvořilosti v tomhle váleč ném zmatku není čas. Stačí navštívit špitál v Sevastopolu a člověk si uvědomí, jak je triviální dodržovat společenská pravidla tváří v tvář takovému lidskému utrpení.“ „Strašný pohled, co říkáte?“ Vždy část svého zisku věnoval nemocnicím a snažil se tak zlepšit otřesné podmínky ve špitálech. „To tedy ano. Můj bratr v jednom takovém leží.“ „Měla byste ho odtud vzít, jak nejrychleji to jen bude možné,“ řekl a vzal ji do náruče, přičemž se snažil nevnímat hebkost je jích stehen a plnost svůdných ňader, která se mu opírala o hruď a o rameno. „Hygiena v takových zařízeních je opravdu mizerná,“ řekl ve snaze odpoutat pozornost jiným směrem. „Už jsem pronajala jednu malou místnost mimo nemocnici, ale musíme ji ještě dát do pořádku. Věřím však, že jakmile Etienne bude schopný převozu, bude všechno připravené.“ Poslední slova skoro vydechla, neboť cizincova blízkost a pevnost jeho svalů v ní vyvolaly příjemné chvění. Zkoumavě se na ni zadíval. „Vítr mi vzal dech,“ lhala a snažila se, aby její hlas zněl co nejpři rozeněji, ačkoliv srdce jí bilo jako o závod. Jen cosi zabručel a dál pokračoval v zablácené cestě. Zcela v rozporu se zásadami slušného chování ho Aurora pozo rovala skrze sklopené řasy, a ačkoliv věděla, že by se měla soustře dit na mnohem důležitější věci, nemohla si pomoct a své myšlenky upřela na krásného muže, který ji nesl v náruči. Měl ostře řezané rysy, dlouhý nos, vystouplé lícní kosti a dokonale tvarovaná ústa. A to ani nemluvě o temném strništi vousů, které mu v tomto bohem zapomenutém kraji dodávalo vzezření dobrodruha. Rovněž Hugh se nedokázal soustředit na svou roli gentlema na. Do nosu mu stoupala její vůně a přinášela s sebou vzpomínky na lepší časy, na sladší časy, na časy bláhového mládí. Zatraceně, potřebuje hlt silného alkoholu, vanu plnou horké vody a pořádně se vyspat, jinak se těch smyslných představ zřejmě nezbaví. Čím dříve bude mezi ním a tou krásnou Sirénou odstup, tím lépe. 7
Zatímco Hugh se snažil nevnímat nejen ji, ale ani její parfém, Aurora si všimla jemného náznaku jeho kolínské. Jelikož si byla dobře vědoma toho, že Tataři kolínskou nepoužívají, zarazila se. Něco tady nehrálo. Rozhodla se však, že své podezření raději nedá znát. „Myslela jsem, že s Ibrahimem víme o každém výmolu na téhle cestě, poněvadž tady jezdíme skoro každý týden,“ zamum lala. „Ale zřejmě tomu tak není – jak jistě vidíte. Kdyby se jen můj hloupý bratr nepřidal k francouzským jednotkám,“ – usmála se – „jenže to by ani nebyl on.“ Další úsměv. „V našem postavení klidně mohl zůstat neutrální. I když musím říct, že jsem ráda, že ho jen zajali a nezabili.“ Rychle se pokřižovala. „A generál Osten-Sacken k nám byl vskutku laskavý. Právě k němu jedu a vezu mu několik luxusních dárků jako projev díků.“ „V tom případě máme oba stejnou cestu, ačkoliv každý za jiným účelem,“ řekl Hugh s úsměvem, neboť byl vděčný za rozptýlení v podobě rozhovoru. Hebkost ženina těla byla víc, než dokázal snést. „I já jedu za důstojníky a vezu jim fajnové věcičky – cigarety, brandy, čokoládu, kaviár, občas i dopisy. Konečně jsme tady,“ řekl a postavil ji na zem. Nikdy nebyl žádným mnichem a dáma v jeho náruči byla vskutku velkým pokušením. „Omlouvám se, že jsem pro vás byla takovým břemenem,“ za mumlala, neboť si špatně vyložila úlevu v jeho hlase. „Nesmysl,“ řekl a usmál se. Najednou si všimla, že jeho oči nejsou hnědé jako oči většiny Tatarů, ale uhrančivě zelené, a když se usměje, tančí v nich zlatavé jiskřičky smíchu. Jakmile ji vysadil do sedla, zakroutila hlavou a jednou provždy si zapověděla myšlenky na jeho oči. Ať už byly svůdné či ne, ona na takové hlouposti nemá čas. „Jakou délku třmenů vám mám nastavit?“ zeptal se. „Evropskou nebo místní?“ Mluvil klidným nevzrušeným hlasem, jako by spolu uzavírali obchod. „Místní,“ odpověděla stroze. Rozhodla se obrnit proti jeho kouzlu a nenechat se vyvést z míry. „Narodila jsem se a vyrostla na Krymu.“ 8
„Nebyl jsem si jistý. Máte dokonalý francouzský přízvuk, a dokonce i francouzské jméno,“ řekl a zkrátil jeden třmen. Na Krymu jezdili s krátkými třmeny. „Kateřina Veliká chtěla ve zdejším kraji založit vinice, a tak na úrodnou půdu a značné finanční dotace nalákala mnoho francouz ských přistěhovalců. Naše rodina tady žije už více než padesát let. Jakmile dojedeme do Sevastopolu, musím vám věnovat jednu láhev našeho vína.“ Aurora se zdvořile usmála. Opět měla své smysly pod kontrolou. „Je opravdu skvělé.“ „Takže to je váš rodinný podnik?“ řekl Hugh a přemístil se na druhou stranu, aby upravil třmen. „Byl…, zůstali jsme jen já a Etienne.“ Prudce uhnula nohou, aby se vyhnula kontaktu s jeho prsty. „Mí rodiče před dvěma lety zemřeli na horečku.“ Podíval se na ni. „To je mi líto.“ Mírně našpulila rty. „Jenže my s Etiennem nejsme sami. Naši sloužící jsou jako naše rodina.“ Cítila potřebu skrýt svou zrani telnost, ačkoliv na nezávislou ženu byla trochu příliš přecitlivělá. To musí být tou válkou, usoudila, než aby přiznala, že její reakce mohou mít něco společného s blízkostí krásného cizince. Poslední dobou pracuje příliš tvrdě a únava se podepsala i na jejích pocitech. Vždyť znala celou řadu krásných mužů a nikdy na ně takhle ne reagovala. Avšak jeho výška a pevné svaly nebyly až tak obvyklé. Jaké by to asi bylo, kdyby… Dost! Okamžitě přestaň! okřikla se v duchu a podívala se dolů, odkud na ni hleděly zelené oči. „Nedáte si trochu brandy?“ Chvěla se zřejmě tak silně, že si toho musel všimnout. I když trocha toho rozčilení v tomto váleč ném kraji nebyla nic divného. „Brandy je dobrá na nervy,“ dodal s úsměvem. „Děkuji, trochu brandy by mi určitě udělalo dobře.“ Tiše vydech la. „Často si přeji, abych byla daleko od téhle mizerné války.“ „Souhlasím,“ zamumlal Darley a z náprsní kapsy vytáhl stříbr nou placatici. „Myslíte, že na těch řečech o míru může být něco pravdy?“ zeptala se jako dítě, které chce nemožné. 9
„Pochybuji,“ odpověděl mírně, neboť nedávno viděl plány na velký jarní útok. Otevřel láhev a podal ji Auroře. „Zjistil jsem, že když nejsem úplně střízlivý, zbytečně nepřemýšlím.“ Lišácky na ni mrkl. „Napijte se.“ „Máte pravdu. V těchhle dobách je lepší nemyslet.“ Vzala láhev, napila se a s úsměvem mu ji vrátila. „Je to lepší?“ zeptal se. „Rozhodně už nejsem tolik střízlivá.“ Ušklíbl se. „A o to přesně jde.“ Jakmile se sám napil, zavřel láhev a dal ji do kapsy. „Teď, když jsme připraveni postavit se kruté realitě,“ řekl unaveným hlasem, „můžeme se vydat na cestu.“ Zkoumavě se na něho podívala. „Zdá se, že jste stejně unavený jako já.“ „Už si ani nepamatuju, kdy jsem se naposledy vyspal. Ne jako generálové, kteří si hoví ve svých měkkých postelích, zatímco ti méně šťastliví za ně vedou jejich bitvy.“ „A vy je ještě zásobujete luxusem.“ Významně povytáhla obočí. Pokrčil rameny. „Člověk musí z něčeho žít.“ Vzal opratě jejího koně, otočil se a vydal se ke svému. Připomínka nekompetence britského vedení ho vždy vyvedla z míry. Raglan se obklopil svými příbuznými a přívrženci, kteří ho nenechali ani na chvíli na pochy bách, že vede gentlemanskou válku. Jediné, co on může udělat, je informovat britskou vládu a čekat, zda něco podniknou nebo budou jen dál nad vším zavírat oči. Hbitě vyskočil do sedla, napolo se otočil a řekl: „Raději vás přes to nejhorší převedu.“ Aurora mohla odpovědět, že je docela schopná jet sama, ale neudělala to. Místo toho se podvolila jeho autoritě jako malé bez branné dítě, ačkoliv tuto roli ve skutečnosti nikdy neměla ráda. Musí být strašně ospalá, pomyslela si a jen si tiše povzdychla. Zřejmě si neodpočine ani dnes večer, zasténala Aurora v duchu. Generál Osten-Sacken trval na tom, aby s ním povečeřela vždy, když navštíví svého bratra. Ale hned po večeři se vrátí do svého pokoje, který si pronajala v jediném hotelu, jenž zůstal netknutý nepřátelským ostřelováním, a okamžitě půjde spát. Rozhodně se nenechá rušit myšlenkami na krásného cizince, který by se k ní třeba mohl přidat. Dobrotivý bože! Tohle není ten 10
správný čas na milostná dostaveníčka s neznámým Tatarem. Odje la do Sevastopolu nejen proto, aby navštívila svého bratra, ale aby vykonala svou povinnost vůči Francii. Ať už byla unavená či ne, Gaziho krása musí jít stranou, neboť ona nesmí zapomenout na své závazky a na svou zodpovědnost. Podobné myšlenky se honily i v Hughově hlavě. I on se káral za svou hloupost. Měl v Sevastopolu rovněž své poslání, a to u britské tajné služby. Raglan chtěl znát množství vojáků, munice a zásob. Musí se soustředit jen na svůj úkol. Nesmí dovolit, aby ho někdo rozptyloval. I když se jedná o tak krásnou lady.
11