Kapitola a verš „Reverende… Můžu vám říkat reverende?“ Zakulacený chlapík ve středním věku s kolárkem se usmál. „Nemám námitky.“ „Jsem detektiv Mike Silverman z šerifova úřadu.“ Reverend Stanley Lansing přikývl a prohlédl si průkaz a od znak, které mu rtuťovitý hubený detektiv s vlasy barvy pepř a sůl ukázal. „Stalo se něco?“ „Vás se to netýká, reverende. Tedy aspoň ne přímo. Jen mě napadlo, že byste nám mohl pomoct s jistou záležitostí.“ „S jistou záležitostí, říkáte? Hmm. No tak pojďte dál, detekti ve…“ Vešli do pracovny přilepené k bedfordskému kostelu presby teriánské církve, malebnému bíle omítnutému kostelíku, kolem kterého Silverman procházel už nejmíň tisíckrát, protože ho míjel, kdykoli šel do práce nebo zpátky domů, ale nikdy mu nevěnoval pozornost. Tedy aspoň do dnešního rána, kdy došlo k té vraždě. V pracovně reverenda Lansinga to bylo cítit zatuchlinou a všechno pokrýval tenoučký závoj prachu. Reverend se tvářil rozpačitě. „Omlouvám se. Byli jsme se ženou týden na dovolené u jezera. Žena tam ještě zůstala, já jsem se vrátil, abych napsal kázání – a v neděli ho přednesl svým ovečkám.“ Zakysle se zasmál: „Pokud tedy v lavicích vůbec někdo bude. Je legrační, jak se kolem Vánoc vždycky vzedme náboženské zanícení, ale v době letních dovolených úplně opadne.“ Zachmuřeně se rozhlé dl kolem. „Bohužel ani nemám, co bych vám nabídl. Sekretářka taky odjela na dovolenou. Ale mezi námi dvěma, buďte rád, že nemusíte pít její kafe.“ „Nic se neděje,“ ujistil ho Silverman.
9
10
„Tak s čím vám můžu pomoct, detektive?“ „Nezdržím vás dlouho. Potřebuju odbornou náboženskou radu ohledně případu, který vyšetřujeme. Zašel bych za otcovým rabínem, jenže se chci zeptat na něco, co se týká Nového zákona. To je vaše parketa, viďte? Spíš než jeho.“ „Mno,“ řekl ten přátelský šedovlasý reverend, otřel si brýle o klopu a zase si je nasadil, „já jsem jenom maloměstský pastor, žádný expert. Ale Matouše, Marka, Lukáše a Jana asi znám líp než rabín. Tak mi povězte, o co kráčí.“ „Jistě víte, co je to program na ochranu svědků.“ „Jako v Mafiánech? A v Rodině Sopránů? To myslíte?“ „Víceméně. Federální program řídí maršálové, my na státní úrovni provozujeme svůj vlastní.“ „Opravdu? To jsem netušil. Ale asi to má logiku.“ „Já ho mám na starosti v tomhle okrese. Jeden člověk, kte rého chráníme, má vystoupit coby svědek u soudního řízení v Hamiltonu. Musíme mu v průběhu procesu zajistit ochranu. Až dosáhneme odsouzení – v což doufáme –, obstaráme mu novou totožnost a domov v jiném státě.“ „Jde o proces s mafií?“ „Tak něco.“ Silverman nesměl zacházet do podrobností; nesměl prozradit, že ten svědek – Randall Pease, tělesný strážce drogového dealera Tommyho Doylea – byl u toho, když jeho šéf prohnal kulku moz kem svého rivala. Ačkoli Doyle proslul tím, že se nemilosrdně zbaví každého, kdo pro něj představuje hrozbu, Pease svolil, že proti němu bude svědčit, když mu na oplátku bude snížen trest za ublížení na zdraví a přechovávání drog a zbraní. Státní zástupce ho nechal převézt do Silvermanova okrsku, sto mil od Hamiltonu, aby mu zajistil bezpečí. Šuškalo se, že Doyle udělá cokoli, že zaplatí jakoukoli částku, aby svého někdejšího podří zeného zabil, protože Peaseovo svědectví by ho mohlo dostat na doživotí za mříže, ne-li dokonce do popravčí komory. Silverman svědka ukryl v bezpečném domě nedaleko šerifova úřadu, který policie pro takové účely využívala, a nechal ho čtyřiadvacet hodin denně hlídat.
V hrubých obrysech reverendovi vylíčil situaci, aniž by zmínil jména, a pak dodal: „Jenže nastaly potíže. Z důvěrného zdroje jsme se dozvěděli…“ „Tím myslíte práskače, viďte?“ Silverman se rozesmál. „To jsem pochytil v seriálu Právo a pořádek. Dívám se na něj, kdykoli mám čas. Taky na Kriminálku Las Vegas. Mám seriály o policajtech hrozně rád.“ Reverend se zamračil. „Vadí vám, když používám výraz policajt?“ „Nemám námitky. No, takže ten informátor nám poskytl věrohodnou informaci, že si někdo najal profesionálního zabijáka, aby našeho svědka zlikvidoval ještě před procesem, který se koná příští týden.“ „Nájemného vraha?“ „Přesně tak.“ „To je zlé.“ Reverend se zamračil a promnul si šíji v místě, kde ho do ní dřel naškrobený bílý kolárek. „Jenže druhá strana se dohmátla, že ten práskač zpíval; vyšťárali ho a zabili, než nám stačil říct, co je ten nájemný vrah zač a jak hodlá našeho svědka zabít.“ „To je mi líto,“ řekl reverend účastně. „Pomodlím se za něj.“ Silverman na půl pusy zamumlal poděkování, i když zastával názor, že ten všivák práskač si zaslouží expresní cestu do pekel – nejen za to, že byl feťák a kriminálník, ale taky za to, že měl tu drzost umřít, než jim stačil prozradit cokoli bližšího o chystané Peaseově vraždě. Silverman reverendovi nepřiznal, že měl v šeri fově úřadu trable a že ho převeleli na Sibiř – jak se přezdívalo pro gramu na ochranu svědků –, protože už hezky dlouho nevyřešil žádný důležitý případ. Potřeboval, aby tenhle případ šel jako po másle, a za žádnou cenu nesměl připustit, aby mu Pease zabili. Zase k reverendovi promluvil: „A teď k tomu, s čím byste nám – aspoň doufám – mohl pomoct. Když toho informátora pobodali, neumřel hned. Před smrtí ještě stačil napsat vzkaz, který se odvo lává na bibli. Domníváme se, že by nám mohl napovědět, jak ten vrah hodlá našeho svědka zabít. Jenže je to hádanka. A my ji nedokážeme rozluštit.“
11
12
Reverenda to zjevně zaujalo. „Říkal jste, že jde o něco z Nové ho zákona?“ „Ano,“ přitakal Silverman. Rozevřel poznámkový blok. „Ve vzkazu stálo: Jde po něm. Dávejte si pozor. A pak odkaz na kapitolu a verš z bible. Máme za to, že informátor chtěl napsat ještě něco, ale už to nestihl. Byl katolík, takže usuzujeme, že znal bibli dobře – a domníval se, že cosi v té pasáži nám prozradí, jak se chce vrah ke svědkovi dostat.“ Reverend se otočil a pátral na poličce po bibli. Konečně jednu našel a rozevřel ji. „O jaký verš jde?“ „Lukáš, 12:15.“ Reverend vyhledal příslušnou pasáž a nahlas přečetl: „A tehdy jim řekl: Dejte si pozor a vystříhejte se od lakomství. Vždyť smysl života nespočívá v hromadění majetku.“ „Můj parťák přinesl z domova bibli. Je křesťan, i když není bůhvíjak zbožný, není z těch, co si bez bible ani neškrtnou… Jé, pardon, nevykládejte si to jako urážku.“ „Nic se nestalo. My presbyteriáni škrtáme sirkami.“ Silverman se zasmál. „Parťák nemá tušení, co by to mohlo zna menat. Vzpomněl jsem si na váš kostel – máme to k němu z úřadu nejblíž – a napadlo mě, že se tu zastavím a zkusím se vás poptat. Nevidíte v tom vzkazu nějaký náznak, jak vrah hodlá sprovodit našeho svědka ze světa?“ Reverend si chvíli pročítal tenoulinké stránky bible. „Ta pasáž pochází z jednoho z evangelií, v nichž různí učedníci vyprávějí Ježíšův příběh. Ve dvanácté kapitole Lukášova evangelia varuje Ježíš lidi před farizeji a nabádá je, aby nevedli hříšný život.“ „Kdo byli ti farizejové?“ „Náboženská sekta. V kostce se dá říct, že zastávali přesvědče ní, že Bůh je tu od toho, aby sloužil jim, a ne naopak. Měli pocit, že jsou lepší než ostatní, a ponižovali druhé. Aspoň se to o nich říkalo – pochopitelně se neví, jak to ve skutečnosti bylo. Lidi tenkrát pletichařili zrovna jako dneska.“ Reverend Lansing chtěl rozsvítit stolní lampičku, jenže nefungovala. Potýkal se se závě sy, až je konečně roztáhl, a tmavá místnost se trochu prosvětlila. Znovu si pasáž několikrát pročetl, soustředěně přitom přivíral oči a pokyvoval hlavou. Silverman se rozhlédl kolem. Všude samé
knihy. Vypadalo to tu spíš jako ve studovně nějakého profesora než jako u duchovního. Nikde žádné fotografie nebo osobní před měty. Člověk by čekal, že i kněz bude mít na zdech nebo na stole obrázky rodiny. Konečně reverend vzhlédl. „Zatím mě nic nenapadá.“ Tvářil se frustrovaně. Silverman zažíval frustraci taky. Od chvíle, kdy ráno našli informátora ubodaného k smrti, si ta slova z Lukášova evangelia převaloval v hlavě a snažil se rozluštit, co znamenají. Dejte si pozor a vystříhejte se od lakomství… Reverend Lansing dodal: „Ale musím přiznat, že mě to fasci nuje. Je to jak vystřižené ze Šifry mistra Leonarda. Četl jste ji?“ „Ne.“ „Ohromně zábavná knížka. Je celá o šifrách a utajených posel stvích. Pokud vám to nevadí, detektive, rád bych nad touhle záha dou chvíli bádal a lámal si s ní hlavu. Miluju hádanky.“ „Budu jedině rád, reverende.“ „Udělám, co budu moct. Předpokládám, že toho svědka důkladně hlídáte.“ „To si pište, ale převoz k soudu stejně bude riskantní. Potřebujeme zjistit, jak se k němu vrah chce dostat.“ „A čím dřív tím líp, viďte?“ „Přesně tak.“ „Hned se do toho pustím.“ Silverman byl tomu muži vděčný za ochotu, i když ho zkla malo, že hned nevysypal z rukávu odpověď. Prošel tichým, liduprázdným kostelem ven, nasedl do auta a zajel zkontrolovat Randyho Pease. Svědek se jako obvykle choval protivně a v jed nom kuse si na něco stěžoval, ale policista, který mu dělal opa trovatele, hlásil, že se kolem domu nevyskytlo nic podezřelého. Silverman se vrátil do kanceláře. Odtamtud zavolal několika dalším informátorům a vyptával se, jestli se jim nedonesly nějaké zvěsti o nájemném zabijákovi – prý ne. Očima každou chvíli zabloudil k citátu, který si přilepil na zeď za stolem. A tehdy jim řekl: Dejte si pozor a vystříhejte se od lakomství. Vždyť smysl života nespočívá v hromadění majetku.
13
Nadskočil leknutím, když se vedle něj ozvalo: „Nechceš si zajít na oběd?“ Vzhlédl a uviděl, že ve dveřích stojí jeho parťák Steve Noveski, detektivní zelenáč, mladík s kulatým klukovským obličejem. Výmluvně se díval na hodinky. Silverman, který byl zcela pohroužen v záhadném biblickém citátu, na něj jenom zůstal civět. „Co takhle zaskočit si na oběd, člověče?“ zopakoval Noveski. „Umírám hlady.“ „Ne, musím tomu přijít na kloub.“ Silverman poklepal prstem na bibli. „Je to pro mě hotová posedlost.“ „Vážně?“ protáhl druhý detektiv, jak nejsarkastičtěji to šlo.
14
Večer se Silverman vrátil domů a usedl k rodinné večeři, ale myšlenkami se toulal úplně jinde. Připojil se k nim i jeho ovdově lý otec a nezamlouvalo se mu, že syn skoro nevnímá. „Co to čteš, že se od toho nemůžeš odtrhnout? Nový zákon?“ Otec pokývl směrem k bibli, ve které syn ležel před večeří. Zavrtěl nad tím hlavou a obrátil se ke snaše: „Už celé roky ani nepáchl do synagogy a někam zabordelil tóru, co jsme mu s mámou dali, za nic na světě ji nemůže najít. A koukni se na něj – teď si čte o Ježí šovi. Co je tohle za syna…“ „Čtu to kvůli případu, tati,“ ohradil se Silverman. „Heleďte, mám ještě práci. Nezlobte se, vážení, budu se s vámi bavit později.“ „Nezlobte se, budu se s vámi bavit později?“ zamumlal otec. „A manželce říkáš ,vážená‘? Copak nemáš krapet citu…“ Silverman se vytratil do pracovny, zabouchl za sebou dveře, posadil se ke stolu a pustil si vzkazy na záznamníku. Volali mu z laboratoře, kam poslal na testy informátorův lístek s biblic kým odkazem – nenašli na něm žádný důkazní materiál a papír i inkoust jsou nevystopovatelné. Porovnání rukopisu naznačuje, že vzkaz byl napsán rukou oběti, ale se stoprocentní pravděpo dobností se to potvrdit nedá. A uplynuly už hodiny a reverend Lansing se neozval. Sil verman se s povzdechem protáhl a znovu se zadíval na citát.
A tehdy jim řekl: Dejte si pozor a vystříhejte se od lakomství. Vždyť smysl života nespočívá v hromadění majetku. V Silvermanovi bublal vztek. Zavražděný jim ten vzkaz nechal jako varování. Co se jim pokoušel říct? Sotva vnímal, že se s ním přišel rozloučit otec, a téměř nepo střehl, když mu žena přišla popřát dobrou noc. Pak se s prásk nutím zabouchly dveře. Žena zuřila. Ale Silvermanovi to bylo fuk. Momentálně mu záleželo jenom na tom, aby přišel na kloub záhadnému vzkazu. Vzpomněl si, o čem se odpoledne zmiňoval reverend. Šifra mistra Leonarda. Šifra… Silverman přemýšlel o zavražděném práskači; ten chlap nevychodil žádnou školu, ale pálilo mu to. Třeba mu ani tak nešlo o smysl citátu, třeba jim do něj vzkaz nějak zašifroval. Už byly skoro čtyři ráno, ale Silverman se neohlížel na únavu a připojil se k internetu. Našel stránku o křížovkách a hrátkách s písmeny. V jedné hře se člověk snažil vytvořit co nejvíc slov z prvních písmen nějakého přísloví nebo citátu. To by mohlo být ono, pomyslel si Silverman vzrušeně. Vypsal si první písmena všech slov z citátu z Lukášova evangelia a začal je přehazovat. Vyšla mu celá řada slov: past, lopata, hlava, slon… A taky jméno Tom, které by mohlo odkazovat k Tommymu Doyleovi. Ale žád ný jiný smysl ve vytvořených slovech či jejich kombinacích nena lézal. Jaké další šifry by mohl vyzkoušet? Zkusil tu nejprimitivnější: přiřazoval písmenům čísla. Pís menu A odpovídala jednička, písmenu B dvojka a tak dál. Ale když ji aplikoval na citát, vyšly mu jen nesmyslné číselné řady. To je nanic, pomyslel si. Stejná beznaděj jako snažit se naslepo uhádnout heslo na počítači. Pak ho napadly anagramy – přeházet písmena ve slově tak, aby vzniklo jiné. Brouzdal po internetu, až našel stránku s gene rátorem přesmyček, do kterého stačilo naťukat slovo a během pár vteřin vyplivl všechny anagramy, kreré se z něj dají vytvořit. Hodiny zadával kdejaké slovo z citátu a zkoumal výsledky. V šest ráno už padal únavou, chtěl to vzdát a zalézt do postele.
15
Ale jak sbíral papíry s vytištěnými přesmyčkami, padl mu zrak na ty vytvořené ze slova „hromadění“: marod, dr., ARO… To v něm rozeznělo varovný zvon. „ARO?“ zamyslel se nahlas. Ta zkratka mu zněla povědomě, a tak si ji vyhledal ve slovníku. Znamená to anesteziologickoresuscitační oddělení. V nemocnici. Nepochyboval, že je něčemu na stopě, a horečně listoval ostat ními papíry. Všiml si, že slovo „dejte“ obsahuje „jed“ a ve slově „lakomství“ se skrývá „mast“. To je ono! A ze slova „majetku“ se dá odvodit „utajme“. Paráda, pomyslel si vítězoslavně. Mám to! Oslavil úspěch tím, že v křesle usnul.
16
Hodinu nato ho probudilo burácivé vrčení motoru; vztekal se, dokud si neuvědomil, že to nebylo žádné auto, ale jeho vlastní chrápání. Naprázdno polkl a sykl, jak ho zabolelo v zádech. Zvedl se. Vrávoral nahoru do ložnice, masíroval si ztuhlý krk a mžoural ve slunečním světle, které se dovnitř hrnulo francouzskými okny. „Ty už jsi vzhůru?“ podivila se v posteli žena, když viděla, že je oblečený. „Vždyť je hrozně brzo.“ „Ještě spi,“ řekl jí. V kalupu se osprchoval, převlékl a pospíchal do práce. V osm hodin už stál v kapitánově kanceláři se svým parťákem Stevem Noveskim po boku. „Rozluštil jsem to.“ „Co?“ zeptal se kapitán, proplešatělý chlap s mohutnou spod ní čelistí. Noveski se na Silvermana podíval a tázavě povytáhl obočí; zrovna dorazil a ještě jeho teorii neslyšel. „Ten vzkaz, co nám napsal ten zabitý informátor – jak chce Doyle zabít Pease.“ Kapitán o biblickém citátu slyšel, ale nepřikládal mu velkou váhu. „A na co jste tedy přišel?“ zeptal se pochybovačně. „Musíme si dávat pozor na doktory,“ prohlásil Silverman. „Cože?“
„Myslím, že chce nějak využít doktory, aby se k Peaseovi dostal.“ „Pokračujte.“ Silverman mu pověděl o přesmyčkách. „To je něco jako křížovky?“ „Tak trochu.“ Noveski mlčel, ale taky se tvářil dost skepticky. Kapitán se zamračil. „Tak moment. Chcete říct, že ten infor mátor tam ležel s přeťatou krční žílou, a přitom měl náladu na hrátky s písmeny?“ „Občas je k neuvěření, jak mozek funguje, co všechno mu dochází, co všechno ho napadne.“ „Skutečně k neuvěření,“ zamumlal kapitán. „Připadá mi to tro chu…, jak se to říká…, přitažené za vlasy. Víte, jak to myslím?“ „Chtěl nás varovat, ale nenápadně, aby na to Doyle nepřišel. Natolik rafinovaně, aby Doyleovi chlapi nepochopili, o co jde, ale zas to nepřehnat, abychom ten náznak uhádli my.“ „Moc se mi to nezdá.“ Silverman potřásl hlavou. „Podle mě to sedí.“ Vylíčil kapi tánovi, že Tommy Doyle často platil horentní sumy nelítostným špičkovým zabijákům, kteří se přestrojili za někoho jiného, aby se dostali k nic netušící oběti co nejblíž. Silverman se dohadoval, že vrah si koupí nebo někde ukradne bílý plášť a obstará si falešný průkaz totožnosti a stetoskop, nebo co to s sebou doktoři dneska vlastně nosí. Pak se pár Doyleových lidí pokusí Pease zabít – nedostanou se k němu tak blízko, aby ho skutečně ohrozili, ale možná se jim ho povede zranit. „Anebo ho třeba zkusí otrávit jíd lem.“ Silverman vysvětlil přesmyčku se slovem jed. „Anebo třeba založí požár, narafičí únik plynu nebo tak něco. Zabiják v pře strojení za zdravotníka pronikne dovnitř a Pease zabije. Nebo si počká, až ho odvezeme na pohotovost, a odpraví ho tam.“ Kapitán pokrčil rameny. „Klidně to prověřte – ale nezane dbávejte přitom ostatní práci. Tenhle případ nesmíme zbabrat, nemůžeme si to dovolit. Jestli o Pease přijdeme, můžeme se jít klouzat.“ Kapitán sice mluvil v množném čísle, ale Silverman si to vy ložil jako „přijdeš“ a „můžeš“.
17