1/ ODBORNÍK NA NÁZORY Onoho nevlídného rána, kdy otevřel obálku od neznámého pisatele, se Matthew Cowart probudil sám do nedůvěryhodné ná hražky zimy. Čerstvý severní vítr po půlnoci lehce zesílil, odvál noční temnotu a oblohu pokryl špinavou šedí, za níž se ztrácel pravý obraz města. Studená bríza svištěla mezi vějířovitými listy vzrostlých palem, které do sebe v nelítostném souboji narážely jako stovky ostrých mečů. Sotva vyšel Cowart na ulici, nahrbil se proti ostrému větru a zali toval, že si pod sako neoblékl svetr. Každoročně přišlo pár takových dní; dní, které věštily jen sychravé počasí, pochmurnou oblohu a prudký vítr. Obzvlášť těžce nesli tento žertík přírody turisté, kte ří se nabručeně procházeli po Miami Beach v huňatých svetrech. Postarší kubánské ženy ze čtvrti Little Havana zabalené v teplých vlněných kabátech proklínaly vítr se stejnou vervou, s jakou v létě zatracovaly ostré paprsky slunce, před nimiž se musely chránit širokými slunečníky. V kokainových doupatech Liberty City se pro háněla meluzína všemi krysími děrami, co jich jen v každém domě bylo, feťáci se třásli zimou a obtížně zápasili se svým nádobíčkem. Brzy se však město zase vrátilo do starých, upocených a protivně lepkavých kolejí. Pouhý den, možná dva, pomyslel si, když svižně kráčel po chodníku. Potom se s novou silou vrátí teplý vítr z jihu a všichni na zimu rychle zapomeneme. Matthew Cowart proplouval životem s nenucenou lehkostí. Souhrou různých okolností a nešťastných náhod prožíval střed ní věk bez obvyklých propriet – rychlý rozvod jej odřízl od ženy a dcery, neúprosná smrt jej připravila o oba rodiče. Přátelé postup ně sklouzli do vlastních uzavřených životů naplněných úspěšný mi kariérami, houfy dětí, leasingovými splátkami a hypotékami.
10
Pár z nich se ho snažilo vtáhnout mezi sebe a jistou dobu jej zvali na společné výlety či večírky. Čím déle však přivykal samotě, tím více si jí užíval, a tak postupem času pozvání řídla, až ustala úpl ně. Cowartův společenský život se rozpínal od příležitostných pra covních oslav po zdvořilostní konverzaci s prodavačkami v super marketu. Neměl žádnou milenku, což v něm vyvolávalo nepatrné rozpaky. Skromný byt v masivní výškové budově z padesátých let s výhledem na zátoku měl zařízený starým nábytkem a knihovna mi nacpanými detektivkami a populárně naučnými publikacemi skutečných kriminálních případů. Kuchyňskou výbavu tvořilo sice otlučené, přesto stále funkční praktické nádobí a na stěnách viselo pár nevýrazných zarámovaných fotografií. Někdy jej napadalo, že jeho život upadl do jednotvárné šedi ve chvíli, kdy mu žena odvedla dceru. K ukojení vlastních potřeb mu stačil pravidelný pohyb – denně běhat deset kilometrů v parku v centru města či si čas od času zaházet na koš s neznámými spolu hráči v tělocvičně YMCA – a práce v novinách. Nezvyklé svobody si dokázal užívat plnými doušky, ale absence jakýchkoliv závazků jej lehce znepokojovala. Silné poryvy větru neustávaly. Prudce škubaly trojicí vlajek na stožárech před hlavním vchodem do žlutě omítnuté hranaté budo vy deníku Miami Journal. Cowart se na chvíli zastavil a vzhlédl. Název novin byl vyveden obrovskými rudě blikajícími písmeny nad průčelím domu. Slavný deník byl proslulý svou bojovností a nezměrným vlivem na mnoho společenských událostí. Na opačné straně shlížela budova do zátoky. Mohutné vlny se tříštily o přístav ní hráz, na kterou se vykládaly obrovské role novinového papíru. Kdysi pojídal v místním bufetu sendvič a pozoroval poklidné moře, když spatřil rodinu kapustňáků, jak vesele dovádí v bledě modré vodě sotva deset metrů od nakládacího prostoru. Nehybnou hla dinu vždy nečekaně prorazil hnědý hřbet, aby o pár vteřin později s plesknutím dopadl zpět a ponořil se do hlubin. Cowart se tehdy rozhlédl po okolních stolcích, ale nenašel nikoho, s kým by se o svůj zážitek mohl podělit. Následující dny pak při obědě pokaždé sou středěně pozoroval zelenomodré vlny v marném čekání na letmý záblesk mohutných těl vodních savců. Právě to měl na Floridě nej raději – zdálo se, jako by tento stát obklopovala neviditelná džun
11
gle, která si mohla kdykoliv podmanit zdánlivě nepřemožitelnou civilizaci a vrátit ji zpět do bodu nula. Deník publikoval nepřeberné množství článků o tříapůlmetrových aligátorech, kteří zabloudili až k dálničním nájezdům a zastavili dopravu. Cowart tyto příběhy miloval – dávnověká bestie tváří v tvář moderním vymoženostem. Cowart spěšně prošel dvojitými dveřmi, které vedly do hlavní redakce deníku, mávl na pozdrav recepční, jež seděla částečně skry tá za panelem s telefony, a očima přejel stěnu vedle vchodu, na níž se vyjímaly všemožné pamětní desky, citáty a vyznamenání. Pře hlídka ocenění zahrnovala několik Pulitzerových, Kennedyových, Cabotových a Pylesových cen a vedle nich také několik plaket s poněkud všednějšími jmény. Reportér se zastavil u řady schránek na dopisy a z té své vyzvedl hromádku ranní pošty. Zběžně proletěl obvyklá prohlášení pro tisk, oficiální politická oznámení a upozor nění, která denně přicházela od kongresové delegace, z kanceláře starosty, od správce okresu a z různých policejních sborů a pou kazovala na události, jimž by měl tisk podle jejich soudu věnovat náležitou pozornost. Při pomyšlení na to, kolik peněz se na podob ně zbytečné snažení vyplýtvá, si Cowart zhluboka povzdechl. Jeden dopis však jeho pozornost přece jen upoutal. Vytáhl z kupky tenkou bílou obálku, na níž bylo pevným ruko pisem tiskacími písmeny napsáno jeho jméno a adresa. V rohu pak stála adresa zpáteční – P. O. Box ve Starke v severní části Floridy. Státní věznice, napadlo ho okamžitě. Nechal dopis nahoře na hromádce a vydal se ke své kancelá ři. Cestou pokynul několika novinářům, kteří přišli do práce dřív a už horečně vyřizovali telefonáty. Zamával redaktorovi místních zpráv, jenž s nohama na stole uprostřed místnosti pročítal nejnověj ší vydání deníku. Pak konečně došel ke dveřím v zadní části redak ce s označením KOMENTÁŘE. V půli cesty ke své buňce zaslechl známý hlas. „Á, náš rebel je tu dneska brzo. Copak tě přinutilo dovalit se dřív než zbytek davu? Děláš si snad starosti s nepokoji v Bejrútu? Nebo že bys nemohl spát kvůli prezidentovu ozdravnému ekono mickému programu?“ Cowart se naklonil přes dělicí přepážku. „Dobré ránko, Wille. Jen jsem chtěl využít tarifních výhod a zavolat dceři meziměsto.
12
Všechny ty mučivé a naprosto zbytečné starosti s radostí přene chám tobě.“ Will Martin se rozesmál a gestem hodným spíše žáka základní školy než stárnoucího muže si odhrnul pramen bílých vlasů z očí. „Jen do toho. Pořádně zneužij velkorysé finanční dotace našeho milovaného podniku. A až skončíš, mrkni na článek v regionální příloze. Vypadá to, že jeden ze ctihodných pánů v černém taláru uzavřel hodně výhodný obchod se starým kamarádem, kterého zadrželi za řízení pod vlivem. Možná by to mohl být dobrý námět pro tvé oblíbené tažení a` la Zločin a trest.“ „Kouknu na to, dík,“ zahlaholil Cowart. „Dneska je venku pěkně hnusně,“ postěžoval si Martin. „Člověk by klidně mohl žít někde na Aljašce a ne tady na jihu, když se ráno cestou do práce stejně třese jako osika.“ „Tak to bysme tomu počasí mohli zkusit zavařit v nějakém komentáři. Stejně se pořád snažíme ovlivnit nebesa, tak by nás tře ba konečně poslechla. Kdoví?“ „Na tom něco je,“ pousmál se Martin. „To je totiž zas téma přesně pro tebe,“ dodal Cowart. „Taky fakt,“ přitakal Martin. „Na rozdíl od tebe totiž nejsem skrz naskrz prožraný hříchem, a tudíž mám s Všemohoucím mno hem lepší vztahy. Což se při téhle práci docela hodí.“ „To ovšem jen proto, že už jsi setkání s Ním mnohem blíž než já.“ Cowartův kolega se rozchechtal. „Člověk se od tebe dočká je nom diskriminace,“ namítal se zdviženým prstem. „Jedno jestli jde o staré nebo jiné lidi. A nejspíš jsi taky sexista, rasista a pacifista – o ostatních -istech nemluvě.“ Cowart se se smíchem přesunul k pracovnímu stolu a položil na něj hromádku dopisů, tenkou bílou obálku stále nahoře. Natáhl se pro ni a druhou rukou vytáčel telefonní číslo bývalé manželky. S trochou štěstí je chytím u snídaně, běželo mu hlavou. Přidržel sluchátko ramenem, aby uvolnil druhou ruku, zatímco čekal na spojení. Obálku se mu podařilo otevřít, zrovna když se na druhém konci ozval vyzváněcí tón. Vytáhl jediný list žlutého linkovaného papíru.
13
Vážený pane Cowarte, trávím poslední chvíle života v cele smrti, nebot’ mě chtějí popravit za zločin, který jsem NESPÁCHAL. „Haló?“ Cowart nechal ruku s dopisem klesnout ke kolenům. „Ahoj, Sandy, tady Matt. Jen jsem chtěl mluvit s Becky. Doufám, že neru ším.“ „Ahoj, Matte.“ V jejím hlase rozpoznal nepatrné zaváhání. „Ne rušíš, akorát už jsme na odchodu. Tom musí být dneska brzo u sou du, takže ji veze do školy a…,“ odmlčela se, ale po chvíli řekla: „Ale to nevadí, stejně s tebou taky potřebuju mluvit. Ti dva už ale docela spěchají, tak to, prosím tě, urychli, jestli můžeš.“ Cowart na okamžik zavřel oči. Přemohl jej bolestný pocit z toho, že ztratil možnost účastnit se každodenních radostí i starostí své jediné dcery. Představoval si rozlité mléko u snídaně i večerní čtení pohádek, jak ji drží za ruku, když náhle onemocní, nebo obdivu je obrázky, co malovala ve škole. Potlačil zklamání a nahlas řekl: „Jasně, jen ji chci pozdravit.“ „Zavolám ji.“ V telefonu to zarachotilo, jak Sandy položila sluchátko na sto lek, a v nastalém tichu se Matthew Cowart znovu zadíval na slovo vyvedené tiskacími písmeny: NESPÁCHAL. Vzpomínal na den, kdy se s bývalou manželkou seznámili. Na razili na sebe v redakci novin Michiganské univerzity. Byla dro bounká a náruživost, s jakou se pouštěla do práce, jako by jejímu vzrůstu snad ani nepříslušela. Studovala tehdy grafické designér ství a pracovala v novinách na částečný úvazek. Starala se o úpravu a rozvržení jednotlivých článků, vytvářela nadpisy a dělala strán kové obtahy. To vše za takového soustředění, že sotva slyšela zvo nění telefonu a nevnímala ani přisprostlé vtípky, které v rozjívené redakci zněly téměř bez ustání. Jediný pohyb, jenž nesouvisel s její prací, prováděla, když si z čela odhrnovala loknu vlnitých kašta nových vlasů. Její život charakterizovala přesnost a pevná pravidla a v jejích postojích se zračila povaha obezřetného návrháře. Jako dcera kapitána hasičského sboru v městě na středozápadě, jenž zahynul při výkonu služby, a učitelky na základní škole usilovala
14
o lepší živobytí. Netoužila po přepychu, ale chtěla si dopřát pohod lí. Cowartovi připadala nádherná, a přestože její přání mu trochu naháněla strach, byl mile překvapen, když přijala jeho první pozvá ní na rande. A ještě víc, když po několika schůzkách svolila k milo vání. Cowart ve školních novinách působil jako sportovní redaktor, což Sandy považovala za naprostou ztrátu času. Svalnatci v pra podivných oblečcích, kteří se honí za různě tvarovanými míči, co na tom, ušklíbla by se. Pokoušel se jí přiblížit dobrodružnou pova hu zápasů, ale neuspěl. Zanedlouho přestoupil do oddělení zpráv, a jak se vztah se Sandy utužoval, věnoval jednotlivým událostem víc a víc času. Trávil nekonečné hodiny sledováním jejich vývoje a užíval si je, miloval přenášení myšlenek na papír. Ona věřila, že ho psaní jednou proslaví, a kdyby to ne, že bude alespoň poklá dán za důležitého novináře. Bez váhání jej následovala, když dostal první nabídku z malého středozápadního plátku. Byli spolu i o šest let později; téhož dne, kdy mu Sandy oznámila, že čeká dítě, dostal nabídku z Miami Journal. On vyrážel na dráhu soudního reportéra, ona na dráhu matky. „Tatínku?“ „Ahoj, zlatíčko.“ „Ahoj, tati. Maminka říkala, že spolu můžeme mluvit jenom chviličku. Musíme jet do školy.“ „Taky tam máte takovou zimu, broučku? Obleč si nějakou tep lou bundu.“ „Neboj. Tom mi koupil bundu s pirátem, je celý oranžový jako dresy Bukanýrů. Dneska si ji vezmu na sebe. A taky jsem viděla několik hráčů doopravdy. Byli na pikniku, kde se sbíraly peníze na charitu.“ „To je skvělé,“ odvětil Matthew. Zatraceně, dodával v duchu. „Jsou fotbalisti důležití, tatínku?“ Pousmál se. „Tak trochu.“ „A stalo se ti něco?“ „To víš, že ne, broučku, jak tě to napadlo?“ „Protože ráno většinou nevoláš.“ „Když jsem se dneska probudil, hrozně jsi mi chyběla, tak jsem tě jenom chtěl slyšet.“
15
„Ty mi taky chybíš. Vezmeš mě zase do Disney Worldu?“ „Letos na jaře, slibuju.“ „Tak já už musím jít, Tom už na mě čeká. Jo, a hádej co! Máme ve druhé třídě takový zvláštní klub, jmenuje se to stoknihový klub. A když přečteš sto knih, dostaneš cenu. A já jsem je právě dočetla!“ „No výborně! Cos vyhrála?“ „Dostanu zvláštní diplom a na konci roku se uspořádá oslava.“ „Bezva. A jakou knížku máš nejraději?“ „To je jasné, přece tu, co jsi mi poslal – Nerozhodný drak,“ zasmála se. „Protože mi připomíná tebe.“ Smál se spolu s ní. „Tak já už musím,“ zopakovala. „Tak jo. Mám tě moc rád a nezapomeň, jak mi chybíš.“ „Ty mně taky, tak ahoj.“ „Ahoj,“ hlesl, ale to už Becky odběhla pryč. Trvalo ještě pár vteřin, než se k telefonu vrátila bývalá manžel ka. Bez váhání se ujal slova. „Charitativní piknik s hráči amerického fotbalu?“ Cowart si podvědomě přál nenávidět muže, jenž ho vedle Sandy nahradil. Chtěl jej nenávidět za to, čemu se věnoval, tedy firemní mu právu, za jeho vizáž, tedy mohutnou hruď a svalnaté tělo, podle kterého by se dalo soudit spíš na člověka, jenž tráví každou volnou chvíli v posilovně exkluzivního klubu, a toužil v něm vidět krutého, bezohledného milence, mizerného nevlastního otce a neschopného zaopatřovatele. Jenže Tom byl pravým opakem všech Cowartových negativních představ. Nedlouho poté, co mu jeho bývalá manžel ka oznámila, že se budou brát, se Tom – bez Sandyina vědomí – vypravil do Miami, aby Cowarta poznal. Dali si spolu dobrou večeři a vypili pár skleniček, ale pravý účel Tomovy návštěvy zůstá val dlouho nejasný. Teprve po druhé lahvi vína oznámil Cowartovi na rovinu, že se ho v žádném případě nebude pokoušet nahradit v očích jeho dcery, ovšem vzhledem k tomu, že formálně jeho místo zastávat bude, udělá vše pro to, aby i jeho měla Becky upřímně ráda. Cowart mu věřil a cítil podivné uspokojení i úlevu. Objednal další lahev a uvědomil si, že se mu jeho následovník vlastně docela líbí.
16
„To zařizovala advokátní kancelář. Sponzorují charitativní akce United Way v Tampě, a tak se k tomu dostali i ti hráči. Becky z nich byla celá pryč, ale to jí Tom samozřejmě neřekl, kolik zápasů Bukanýři v poslední sezóně vyhráli.“ „To bylo rozumné.“ „Asi jo. Musím říct, že větší chlápky jsem v životě neviděla,“ pravila Sandy se smíchem. Na chvíli se odmlčela, než pokračovala. „A jak se máš ty? Jak je v Miami?“ Rozesmál se. „V Miami je pěkná zima, z čehož všichni vyšilu jí. Znáš to, nikdo nevlastní ani teplý kabát, natož aby měl v domě topení. Všichni se klepou a budou bláznit, dokud se zase neoteplí. Ale mně je dobře, dokážu se přizpůsobit.“ „Pořád tě trápí ty noční můry?“ „Ani ne. Čas od času, ale zvládám to.“ Věděl, že téhle nevýznamné lži stejně neuvěří, ale také, že ji bez řečí přijme a nebude jej trápit dalšími otázkami. Noci bytostně nesnášel a při pomyšlení na ně se nepříjemně otřásl. „Mohl by ses na někoho obrátit o pomoc, noviny by ti to přece proplatily.“ „Zbytečná ztráta času. Už měsíce se mi nic zlého nezdálo,“ za lhal okatě. Na druhé straně telefonu se ozvalo hlasité povzdechnutí. „Co se děje?“ otázal se. „No,“ zaváhala, „asi bych ti to měla prostě říct. Bez vytáček.“ „Tak mi to prostě řekni.“ „Čekáme s Tomem dítě. Becky už nebude sama.“ Trochu se mu zatočila hlava a mísil se v něm tucet různých poci tů. „No teda. Tak to gratuluju.“ „Díky,“ hlesla Sandy. „Ale myslím, že to úplně nechápeš.“ „Nechápu co?“ „Becky teď bude součástí rodiny mnohem víc než dosud.“ „No a?“ „Tobě to vážně nedochází, že ne? Co se stane. Že na to doplatíš nejvíc právě ty, že v jejím životě pomalu ztratíš své místo. Já se tedy obávám, že přesně to se stane. Už tak je to pro ni těžké, když bydlíš na druhém konci státu.“
17