Všechno se mění

jedna jedna jedna jedna jedna

jedna jedna jedna jedna jedna

jedna jedna jedna jedna jedna

jedna jedna jedna jedna jedna

jedna jedna jedna jedna jedna

jedna jedna jedna jedna jedna

jedna jedna jedna jedna jedna

Tu noc, než se všechno změnilo, mě vytrhnou ze spaní otřesy

půdy a já podvědomě chytím Tamaru za ruku. Jenže vedle mě samozřejmě neleží Tamara, nýbrž Hope, a Tamara tam nikdy předtím nebyla a ani být nemohla. Nicméně kdykoli se v poslední době probudím, tak v prvních několika okamžicích, než si v rozespalosti stihnu uvědomit skutečný svět kolem sebe, tuším vedle sebe Tamaru. Myslím, že to je následek několika živých snů, které si člověk matně zapamatuje, na rozdíl od milionů ostatních, jež vám uletí jako moucha, než po ní stihnete máchnout přivřenou dlaní, a v těch několika málo snech je Tamara moje a zase jenom moje. Asi proto mě vždycky po náhlém vytržení ze spaní pronásleduje trochu znepokojivý pocit, že jsem se ocitl v jiné galaxii a můj život letí špatným směrem, neboť jsem učinil zdánlivě drobné, avšak z hlediska všehomíra velmi podstatné rozhodnutí, kterou dívku políbím, kterou vezmu na rande, jakou práci budu dělat nebo kam si zajdu na kafe…

Vrátíme-li se však zpátky do reality, manhattanská část Upper West Side se třese jako nástupiště podzemní dráhy, řinčí okenní tabulky a nadskakují víka u popelnic a v tu nejtišší hodinu těsně před svítáním se nad Broadwayí na západ od Central Parku zběsile rozječí alarmy zaparkovaných aut.

9

„Zachariáši!“ vykřikne Hope, až by člověka vyděsila skoro stejně jako samotné zemětřesení, a popadne mě za paži. Dokonalé dlouhé nehty se mi zaryjí do ramene. Hope, ne Tamara. Správně.

Moje půvabná Hope. Otevřu oči a povídám: „Co se děje?“ Na nic lepšího se za daných okolností nezmůžu. Koukneme na strop, postel se pod námi sotva znatelně chvěje a my z ní rychle vyskočíme. Moje trenýrky s kocourem Felixem a její saténové pyžamko značky Brook Brothers dokreslují postkoitální charakter našeho náhlého probuzení. Utíkáme dolů a mezitím chvění ustane.

V obýváku už stojí můj spolubydlící Jed, je nahý a trochu zvědavě vykukuje z okna. „Co se stalo?“ ptám se. „Nevím,“ drbe se Jed nepřítomně na břiše. „Myslím, že to bylo zemětřesení.“ Otočí se od okna a líně přejde k pohovce. „Ach bože!“ vykřikne Hope, ostentativně si zakryje oči a odvrátí se. „Aha,“ konstatuje Jed, když si toho všiml. „Nazdar, Hope.“ „Můžeš si ho na chvíli někam schovat?“ povídám jen kvůli Hope. „Já nevěděl, že přišla taky,“ brání se Jed a vůbec se nesnaží svou nahotu zakrýt. „Ale teď už to víš,“ odsekne Hope aristokratickým, panovačným tónem, při kterém mě pokaždé úplně píchne.

Mám Jeda rád, ale v poslední době vystavuje holou zadnici čím dál častěji. A už vůbec si nemůžu vzpomenout, kdy měl naposled na sobě košili. To je jedna z mála stinných stránek toho, že bydlím s nezaměstnaným milionářem, který nemá na práci nic jiného než koukat na televizi a chovat se výstředně. Na druhé straně bydlím v Upper West Side v renovovaném domě obloženém pravým pískovcem a už víc než tři roky nemusím platit činži. Větší štěstí člověka v New Yorku nemůže potkat. Když si to spočítáte, tak se mi bohatě vyplatí občas přehlížet nějaký ten obnažený úd. Seberu polštář z obrovské kožené pohovky, která se vine po třech čtvrtinách obvodu našeho nesmyslně velikého obýváku, a hodím ho po Jedovi. „Zakryj se, Jede. Vlast ti bude vděčná.“ 10

Jed se posadí na gauč, protírá si oči a já se v duchu zabývám celkem zbytečnou myšlenkou, jak se mu holý zadek asi lepí k šedobéžové italské kůži. Přehodí si nohu přes nohu, významně si položí přes genitálie polštář a lišácky se na mě zakření. Hope si významně vzdychne, aby nenechala nikoho na pochybách, co si o tom všem myslí. Jed si vlastním úsilím vydělal spoustu peněz, zatímco Hope se bohatá už narodila, a tak mají její neverbální projevy docela jinou hloubku. Já jsem si ani nic nevydělal, ani jsem se bohatý nenarodil, a tak si jen rezignovaně povzdechnu, jako že člověk žije, jak umí, ale vměstnám do toho povzdechu i náznak spokojenosti. Jed je můj nejlepší kamarád, i když mi občas leze na nervy. Hope je moje snoubenka, a třebaže ji já osobně nepovažuji za snoba, chápu Jeda, že on asi ano. Jsou každý úplně jiný a já vlaju někde mezi nimi. Co do vzhledu by mohli být klidně sourozenci. Oba jsou od přírody krásní, vysocí a štíhlí, mají husté vlasy a ušlechtilé rysy. Výrazné čelo a silný nos propůjčují Jedovi poněkud evropské vzezření. Vypadá jako model od Calvina Kleina a nechává se stříhat úplně nakrátko, aby se nemusel česat. Hope má taky velice husté a poddajné vlasy a někdy se češe podezřele podobně jako Gwyneth Paltrow, nicméně k něčemu tak přízemnímu, jako je kopírování vzhledu hereček, by se v životě nepřiznala. A já mezi těmito dvěma hezkými lidmi vyčnívám jako zástupce průměru, jako něco, co se mezi ně tak docela nehodí, zkrátka jako člověk, o kterém je pod skupinovou fotografií drobným písmem napsáno: muž uprostřed.

S Jedem jsem se seznámil na Columbii a po promoci jsme spolu začali bydlet ve zchátralé dvougarsonce mezi 108. ulicí a Amsterdam Avenue. V té době pracoval jako analytik v Merrill Lynch a já jsem psal dlouhé a nudné tiskové zprávy pro jednu mediální agenturu specializovanou na farmaceutické firmy, kde jsem povětšinou něco dementoval. Jed pak nechal práce a vložil peníze do jednoho investičního fondu se zaměřením na internet, a následně se, stejně jako všichni ostatní kromě mě, stal roku 2000 milionářem. Než stihla bublina splasknout, koupil si dům obložený pravým pískovcem, nabídl mi, že u něj můžu bydlet, a těsně před poklesem ceny prodal většinu akcií, takže si mohl nacpat do slamníku několik kulatých milionků. Chvíli mluvil o tom, že se 11

vrátí do práce a bude dělat někde ve finančním sektoru, případně si založí vlastní investiční fond, ale pak se zabil náš kamarád Rael, no a Jed pustil všechno z hlavy. Oznámil, že zůstane doma a bude nějakou dobu jenom koukat na televizi. Vytrval u toho dobré dva roky a zatím zjevně nenašel činnost, která by ho naplňovala lépe. Nudismus je jen koníček.

Rael byl můj nejlepší kamarád už od třetí třídy. Když se jednou k ránu vracel z prohýřené noci v Atlantic City, nezvládl řízení, jeho BMW vyletělo z dálnice na navážku, projelo křovím a nakonec se převrátilo do příkopu. Byly dvě hodiny po půlnoci, dálnice byla úplně prázdná, takže chvíli trvalo, než dorazila pomoc, a on mezitím umřel. Pochybuju, že by ho byli mohli zachránit, protože měl vnitřní orgány asi napadrť, jak při havárii narazil břichem do volantu. Člověka by asi trochu utěšilo, kdyby věděl, že Rael měl rychlou smrt, ale ve skutečnosti to nějakou dobu trvalo. Vím to přesně, protože jsem tehdy seděl vedle něj. „Opravdu to bylo zemětřesení?“ ptá se Hope trochu polekaně jako malá holčička. Dívá se z okna na 88. ulici a Broadway, její afektovaný tón je ten tam a já ji zase můžu nerušeně zbožňovat. „Už to tak vypadá,“ odvětí Jed. Přepne televizi na jeden z místních programů, my se zatím díváme z okna a přemítáme, jestli náhodou nešlo o teroristický útok. Po jedenáctém září si už nikdo není ničím jistý. Alarmy v autech postupně umlkají a na ulici se vyšlo podívat i několik odvážlivců. Na pětapadesátém programu běží starý film s Clintem Eastwoodem – tentokrát je tam jako městský seladon, nikoli kovboj – a za minutku už pod ním jede titulek potvrzující, že New York opravdu postihlo menší zemětřesení. Žádná zranění ani škody nejsou hlášeny. „Odkdy jsou na Manhattanu zemětřesení?“ zeptá se Hope popuzeně, jako kdyby si to měl někdo co nejdřív pořádně odskákat. „Žiju tady od narození, a nic takového tady nikdy nebylo.“ „V East Side možná ne,“ opáčí Jed. „Zato u nás ve West Side ho máme každou chvíli.“ Jed si nenechá ujít jedinou příležitost, aby si do ní kvůli jejímu ušlechtilému původu nerýpl. „Je to takové civilní cvičení, bezdomovcem snadno a rychle.“ Mrkne na mě a já si zase uvědomím, jak marně se snažím to jeho lehoučké 12

a elegantní mrknutí napodobovat. Moje obličejové svaly zjevně postrádají potřebnou pružnost a moje tvář se pokaždé tak zkřiví, že to spíš vypadá, jako bych měl oční tik, což samozřejmě neudělá ten správný dojem.

Hope se na Jeda přísně podívá. „Jdi do prdele,“ uleví si.

Jed se trochu nadzvedne a ukáže jí jeden z půlměsíců. „Myslíš sem?“ „Ach bože!“ zoufale zasténá Hope a vyčítavě se na mě podívá, jako že to je všechno moje vina a že mám tedy pěkné kamarády.

Její ušlechtilý původ ji nepřipravil na muže typu Jeda a koneckonců ani na mě, ale musím uznat, že láska hory přenáší a Hope se obdivuhodně snaží přizpůsobit. „Pojď do postele,“ povídám a vezmu ji za ruku. Jed se přilepí zpátky ke gauči, až kůže zaprdí, anebo si možná prdnul on sám, což je klidně možné. Co bychom se zdržovali zkoumáním, jak to vlastně bylo? Vezme televizní ovládač a mechanicky přepíná programy z nepřeberné nabídky nočního vysílání. „Dobrou, Jede,“ zavolám na něj ze schodů, ale on už je duchem jinde, protože ho pohltila otupující modrozelená záře obrovské plazmové obrazovky, od níž se poslední dva roky nehnul skoro na krok. „Akta X,“ oznámí se stopou nadšení v hlase. „A sakra, tenhle díl už jsem viděl.“ Bude tam sedět až do rána, koukat na reprízy a na reklamy, přepínat z programu na program, až konečně někde padne na Chucka Norrise. Nakonec ho to přestane bavit, schrupne si, pak se osprchuje, nechá si přivézt něco k snídani a občerstven upadne zase do své tupé letargie.

Když jsme se vrátili do ložnice, pokouším se vytěžit z nečekané situace co nejvíc a snažím se ze své snoubenky stáhnout pyžamo, ale Hope mi dovolí jen trochu vilného muchlování pod kabátkem a nic víc. „Musím ráno do práce,“ odbude mě.

Usilovně jí hladím levé ňadro, což má být předehra, přejíždím dlaní po bradavce a pak zase sjedu z kopce dolů až k místu, kde měkká tkáň přechází v žebra, a zase zpátky, mám plnou dlaň jejího prsu a místy mi protéká mezi prsty jako vykynuté těsto. Hope má nejkrásnější tělo, jakého jsem se kdy směl dotýkat. Její dlouhý a pružný trup je korunován až překvapivě hezkými prsy velikosti 13

grapefruitu a s bradavkami jako soudečky, které při sebemenší manipulaci vyskočí do pozoru. Má štíhlé nohy, vytrénované spinningem, na nějž dochází třikrát týdně do Reebok Clubu, a nad nimi spočívá prdelka jako jablíčko od Magritta, pevná, ale sladce poddajná. „Pojď,“ přemlouvám ji a už si rozepínám kocoura Felixe. „Bude sex po zemětřesení.“ Skepticky se na mě podívá. „Sex po zemětřesení?“ „Jasně.“ Odjakživa si pojmenovávám různé druhy sexu podle okolností, například sex s novou partnerkou (jednoduchý a vždycky zábavný), sex ve sprše (technicky obtížnější, než se zdá na filmovém plátně), platonický sex na sucho (pouze záchovná dávka pohlavního vyžití), sex v ožralosti (bez komentáře), sex po probuzení (zásadně bez francouzáků). Jakmile jde o sex, vždycky se ve mně probudí moje pubertální druhé já a začne úřadovat.

Na Hope to neudělalo žádný dojem. „Zítra mám aukci námořních předmětů,“ prohlásí a vytáhne moji ruku zpod pyžama. „Ale copak nechápeš, jakou máme úžasnou příležitost?“ naléhám dál. „Jaká je pravděpodobnost, že zažijeme na Manhattanu další zemětřesení?“ „Jen o něco málo větší, než že ty teď dostaneš, co chceš,“ zívne Hope, překulí se na bok a zavře oči. „No tak, bude to rychlovka.“ „Promiň, ale já se potřebuju vyspat.“ „A co takhle brát ohled na to, co potřebuju já?“ Hope otevře jedno oko a významně ho obrátí k nebi. „Vždyť jsme měli sex před třemi hodinami,“ povídá. „No a nebylo to super?“ naléhám.

Hope otevře i druhé oko. „Až se zem otřásla,“ řekne láskyplně a usměje se na mě. V jejím úsměvu už není ani stopa po obvyklé ironii. Miluju tenhle úsměv, miluju, co mu předchází i co po něm následuje. „Tak vidíš,“ povídám.

Nakloní se ke mně a něžně mě líbne na rty. „Dobrou noc, Zachariáši.“ Tenhle tón nepřipouští žádnou další diskuzi. Tedy ne že bych si vedl statistiku, ale co jsme spustili ten zásnubní nesmysl, zdá se mi, že už nedostávám tolik sexu jako dřív. Převalím se tedy 14

na svou rozbolavělou erekci a pozoruju Hope, jak spí. Strašně se mi líbí, jak si vždycky strčí pod hlavu obě ruce jako dítě, které předstírá, že spí. Líbí se mi, jak si zkroutí nohy pod sebe a schoulí se do klubíčka. Spící Hope, to je vzácný pohled, a já vždycky žasnu nad její krásou a divím se, jak mě mohlo potkat takové štěstí a přivedlo mi toho anděla až do postele. „Proč mě máš ráda?“ ptal jsem se jí nesčetněkrát. „Protože máš dobré srdce,“ říkává. „Protože ses celý život staral o svoje brášky a ani nevíš, kolik síly a lásky tě to stálo. Protože jsi přesvědčený, že si všechno musíš zasloužit, že nic nedostaneš zadarmo, a to mimo jiné znamená, že ani mě nikdy nebudeš považovat za samozřejmost. Protože,“ pokračovala, „každý můj dřívější přítel mě miloval pro to, co představuju, co mu svatba se mnou přinese a k čemu mu dopomůže. Ale ty se mnou žádné plány do budoucna nemáš. Máš mě rád proto, jaká jsem zrovna teď, takže mě budeš mít rád vždycky, ať budu, jaká budu.“ „Proč mě máš ráda?“ zašeptám i teď. „Aby ses mě měl na co zeptat,“ zamumlá a ani neotevře oči.

Když jsem usnul, zdálo se mi o Tamaře.

Ze života se dříve či později stává všední rutina, sled událostí v prostoru a čase, které sice utvářejí jeho obsah, ale jejich posloupnost a vzájemnou propojenost si člověk většinou přestává uvědomovat. Ovšem když čas od času zahlédnu svůj život z jiného úhlu pohledu, nevycházím z údivu. Vždyť to já sám jsem si ho takhle poskládal, to já sám jsem se nastěhoval k milionáři a pořídil si snoubenku s krví modrou jako zimní nebe. To já celé dny dřu v kanceláři a potom přijdu domů, do domu obloženého pravým pískovcem, a trávím večery ve společnosti rockových muzikantů a nádherných lidí. To nebyla žádná náhoda. Tak jsem si to zařídil já sám, protože jsem to tak chtěl.

A teď se to všechno chystám kolosálním způsobem zničit.

Ráno. Ani nemusím otvírat oči, abych se přesvědčil, že Hope už je dávno pryč. Vzbudila se v šest, aby stihla dojet do svého bytu osprchovat se a převléct. Hope pracuje v aukční síni Chris15

tie’s, kde oceňuje obrazy z devatenáctého století, které jdou vzápětí do dražby a putují k pupkatým pracháčům, a třebaže by to nikdy neřekla nahlas, tak mojí koupelnou mírně pohrdá, nelíbí se jí pocintané plastové lahve od šamponu, ohlodaná laciná mýdla, rozsypané vatové tyčinky do uší ani žiletky na jedno použití, které mám poházené po celé koupelně, aby byly pořád pěkně po ruce. Několikrát jsem jí nabízel, ať si ke mně klidně přiveze svoji luxusní vlasovou kosmetiku Bumble and Bumble a tělový šampon Burberry, ovšem jí snad připadá, že by to bylo před svatbou příliš zavazující. Ačkoli po pravdě řečeno, Hope u mě začala přespávat teprve velice nedávno – a to většinou jen o víkendu.

Bylo to až poté, co jsem jí na prst navlékl prsten s diamantem, což bylo samo o sobě něco naprosto neuvěřitelného.

Převalím se a zálibně si prohlížím svůj pokoj. Činím tak téměř každé ráno už tři roky a stále nevycházím z úžasu. Je to velká čtvercová místnost zhruba šest krát šest metrů. Zařídil jsem si ji velmi střídmě, abych zachoval atmosféru volného prostoru. Je tu jenom moje dvojlůžko, malý pracovní stůl z třešňového dřeva z Door Store a na něm osmnáctipalcový plochý monitor, telefonní nabíječka, bezdrátový telefon, jeho nabíječka, obrázky, účtenky, ústřižky z čistírny, noviny a dopisy zhruba za posledního půl roku, které se chystám konečně otevřít a přečíst, ale asi se k tomu v nejbližší době zase nedostanu. Knihovny jsou od podlahy až ke stropu plné knih, počínaje soudobou románovou tvorbou přes klasiku (abych se ukázal) a knižní vydání nejlepších dílů Star Treku, a konče scénáři, které jsem si stáhl z internetu, a asi třemi nebo čtyřmi ročníky časopisů Esquire a Entertainment Weekly. Proti posteli trůní televize značky Panasonic s dvaatřicetipalcovou úhlopříčkou, zabudovaným DVD a videopřehrávačem a stereo souprava značky Fisher. Uprostřed místnosti je pouze ohromný, tlustý, vínově červený koberec, kam odhazuju oblečení. Na jedné zdi visí originál plakátu k Rockymu, na němž je Stallone ještě v dobách před steroidovým výkrmem a zkrvaven klesá do náruče své Adrian. Na protější stěně visí reprodukce známého obrazu od Kandinského, dárek od Hope. Mezi knihovnou a stolem jsou dveře do koupelny. Můj pokoj v předchozím bytě byl zhruba tak velký jako moje současná koupelna.

16

Cestou do sprchy si všimnu, že Hope pověsila na kliku jeden z mých obleků a přilepila na něj žlutý papírek se vzkazem psaným jejím elegantním rukopisem. Na večírek perfektní, jen potřebuje dát do čistírny. Pusu, H. Její rodiče pořádají v sobotu na naši počest večírek, kde se oficiálně oznámí naše zasnoubení. Rozhodli se k tomu i přesto, že nejsou nijak nadšeni, koho si jejich dcera vybrala, nicméně mám pocit, že v poslední době začínám mírně přirůstat k srdci její matce Vivian, jíž připadá moje předměstské, středostavovské citlivé srdce přinejmenším roztomilé. Obracím v rukou lísteček od Hope, prohlížím si střízlivý tmavý oblek, který vybrala, a nejspíš při tom přehlédla visačku Moe Ginsburg, protože jinak by ho určitě okamžitě zavrhla. Dnes je pondělí. „Do hajzlu,“ ulevím si bez zjevné příčiny.

Celá koupelna, kachlíky, tapety, umyvadlo, vana i záchod jsou laděné do uklidňujících šedých tónů, s nimiž příjemně kontrastují bílé ručníky na naleštěném chromovaném věšáku. Koupelna funguje jako nenásilný přechod od snění k bdění, všechno je v ní tlumené a pěkně po ruce, aby se člověk hned po ránu nevysiloval.

Postavím se nad mísu a najednou mi padne zrak na něco podivného. Moje moč, jindy po ránu tak vesele žlutá, je dnes bezbarvá a sem tam se v proudu mihne nitka tmavé barvy. Podívám se do mísy o něco pozorněji a barvy se ukážou jasněji. Ve vodě plave kalný chuchvaleček a je úplně zřetelně krvavě červený. Zamrazí mě v břiše a sevře se mi žaludek. Asi minutu na sebe zírám do zrcadla a dívám se na svoje svraštěné obočí. „To nevěstí nic dobrého,“ povídám sám sobě.

Když vlezu pod sprchu, uvědomuju si, že už přemýšlím, co by to mohlo být a jestli bych se díky tomu nemohl nějak vykroutit z těch sobotních zásnub.

17