2 Dorazili jsme k Fauborgu v devět večer. Okny prosvítalo slabé světlo. Ulice Crescent Drive byla liduprázdná až na chlapíka s vysí lačkou opřeného o parkovací automat kousek od hotelu. Svalnatý dlouhán tak kolem třiceti s nakrátko ostříhanými světlými vlasy. Přimhouřenýma očima si nás změřil a dál sledoval prázdnou ulici. Na rozdíl ode mě na sobě černý oblek měl; látka na něm div nepraskala ve švech. Náprsní kapsu měl nápadně vyboulenou, od sluchátka v uchu se mu táhla šňůra a mizela vzadu za límcem. „Jestli tu někdo potřebuje ostrahu, tak kde jsou paparaz ziové?“ zašeptala Robin. „Dobrá otázka,“ přikývl jsem. „Ti se slétnou jako masařky, jak mile k nim zavane sebemenší náznak skandálu.“ „Někdo si ty masařky hýčká jako domácí mazlíčky. Jednou jsem vezla mandolínu Biteovi, a když jsem seděla u něj v kuchy ni, jeho agent zrovna volal bulváru a dával mu echo, kde bude superhvězda obědvat.“ Něco mě přimělo ohlédnout se po chlapíkovi v černém ob leku. Okamžitě se odvrátil a dělal, že civí na chodník, ale bylo nabíledni, že nás pozoroval. I když se tvářil jako ztělesněná lho stejnost, ze ztuhlých ramen mu čišelo napětí a profil měl strnulejší než prezidenti vytesaní na Mount Rushmore. Naše prodleva asi začínala být nápadná, protože se pootočil a zadíval se na nás. Robin se usmála a zatřepala na něj prsty. Kolem tváře měla divokou záplavu kudrlin, které se v měsíčním světle leskly jako měď, šaty jí jako černý tulipán obepínaly posta vu a efekt ještě umocňovaly červené lodičky na jehlových pod patcích. 10