2 Dorazili jsme k Fauborgu v devět večer. Okny prosvítalo slabé světlo. Ulice Crescent Drive byla liduprázdná až na chlapíka s vysí lačkou opřeného o parkovací automat kousek od hotelu. Svalnatý dlouhán tak kolem třiceti s nakrátko ostříhanými světlými vlasy. Přimhouřenýma očima si nás změřil a dál sledoval prázdnou ulici. Na rozdíl ode mě na sobě černý oblek měl; látka na něm div nepraskala ve švech. Náprsní kapsu měl nápadně vyboulenou, od sluchátka v uchu se mu táhla šňůra a mizela vzadu za límcem. „Jestli tu někdo potřebuje ostrahu, tak kde jsou paparaz ziové?“ zašeptala Robin. „Dobrá otázka,“ přikývl jsem. „Ti se slétnou jako masařky, jak mile k nim zavane sebemenší náznak skandálu.“ „Někdo si ty masařky hýčká jako domácí mazlíčky. Jednou jsem vezla mandolínu Biteovi, a když jsem seděla u něj v kuchy ni, jeho agent zrovna volal bulváru a dával mu echo, kde bude superhvězda obědvat.“ Něco mě přimělo ohlédnout se po chlapíkovi v černém ob leku. Okamžitě se odvrátil a dělal, že civí na chodník, ale bylo nabíledni, že nás pozoroval. I když se tvářil jako ztělesněná lho stejnost, ze ztuhlých ramen mu čišelo napětí a profil měl strnulejší než prezidenti vytesaní na Mount Rushmore. Naše prodleva asi začínala být nápadná, protože se pootočil a zadíval se na nás. Robin se usmála a zatřepala na něj prsty. Kolem tváře měla divokou záplavu kudrlin, které se v měsíčním světle leskly jako měď, šaty jí jako černý tulipán obepínaly posta vu a efekt ještě umocňovaly červené lodičky na jehlových pod patcích. 10
Obvykle to nenechalo nikoho chladným. Ani Černý oblek neodolal a úsměv jí oplatil. Pak se ale zarazil a vrátil se ke sledování okolí. „Jak to tak vypadá, vyšla jsem ze cviku,“ podotkla Robin. „Tenhle chlap je robot.“ „Se stroji mi to vždycky šlo.“ Zatlačil jsem do mosazných dveří a ocitli jsme se ve vstup ní hale hotelu. Vládlo tu černavé šero, ve kterém se švestkově modrý koberec zdál hnědý jako vlhká hlína. Nábytek byl pryč, u recepčního pultu nikdo neseděl, na zdech se rýsovaly světlé obdélníky po sundaných obrazech. Jedno se ale nezměnilo – na čich dorážela stará známá smě sice pečeného masa, dezinfekce a svěžího francouzského parfému. U stropu se točil prastarý větrák, ale vzduch přesto působil vlhce, zatuchle a nehybně. Robin mi stiskla paži. „Možná to nebyl dobrý nápad.“ „Chceš radši jít pryč?“ „My dva že odněkud utečeme? To nemáme ve zvyku.“ Polovinu lustrů už odmontovali. V restauraci vládla tma jako v jeskyni. Když se moje oči přizpůsobily šeru, rozeznal jsem na ducané sedačky potažené kůží a zelenou látkou. Obrazy byly ty tam, stejně jako ve vstupní hale. A zmizelo i velké černé piano Steinway, na kterém stávala obří koňaková sklenička na spropitné. Z neviditelných reproduktorů se plechově linula reprodukovaná hudba, nějaká rádiová stanice vyhrávající oddechové poslechovky. Zatímco jsme čekali, až nás obsluha přijde usadit, uťala zpěv Barryho Manilowa reklama na pojišťovnu. Z přítmí se postupně nořili ostatní hosté, jako chodci vylu pující se z mlhy. Skupinka pohledných bělovlasých šedesátníků, kteří vypadali, jako by přiletěli ze San Marina. Elegantně oděná čtveřice ještě o deset let starší; oba muži měli na krku starosvětské široké šály. 11
Z mozaiky starších generací se vydělovala mladá žena v bí lém, usazená dva stoly od našeho oblíbeného boxu, která se kaž dých patnáct vteřin dívala na hodinky. Nikdo nás nepřišel uvítat, tak jsme se sami posadili k poškrá banému stolku, na kterém nestála žádná dochucovadla, květiny ani svíčky. Reproduktory dál chrlily reklamu na pojišťovnu. Za barem ra chotilo sklo. Nad vyleštěným dubovým barpultem se nenakláněl Gusta ve. Místo něj tam stála zachmuřená bruneta s mohutnou hrudí, která vypadala, jako by konečně rezignovala na filmovou dráhu. Míchala cosi, co se jevilo jako obyčejné martini, a každou chvíli přitom nakukovala do taháku. Smíchat gin s trochou vermutu zřejmě bylo nad její síly a rozladěně se kabonila. Na pult toho na bryndala skoro stejně jako do skleničky a v rozlitých loužičkách se odráželo světlo. S hlubokým nádechem sáhla pro olivu, pak potřásla hlavou a hodila ji zpátky do mísy – hygienické předpisy jí zjevně byly ukradené. Na třetí pokus se jí povedlo ukrojit jakžtakž obstojnou citró novou spirálku a podala drink číšníkovi, kterého jsem tu nikdy předtím neviděl. Vypadal moc mladě na to, aby ho vůbec pustili do míst, kde se servíruje alkohol. Měl zplihlé vlasy v barvě špina vé řeky, ustupující bradu a nebezpečně přerostlého motýlka. Čer vené sako z pofidérní bavlny si nejspíš obstaral v půjčovně, černé kalhoty měl nejmíň o dva centimetry kratší, než by se patřilo. A k tomu bílé ponožky. A černé tenisky. Ralph, který dělal v hotelu Fauborg číšníka celá desetiletí, se nikdy neodchýlil od dokonale upraveného smokingu s naškro benou bílou košilí, šerpou kolem pasu a koženými polobotkami. Jenže po Ralphovi teď nebylo ani vidu ani slechu a zrovna tak po Marii, odkvétající jižanské krásce ze Savannah, která ho do plňovala při rušných směnách a obšťastňovala zákazníky nejen pitím, ale i šťavnatými poznámkami. Klučina v červeném saku zamířil s martini k dívce v bílém; opatrně se ploužil jako pětiletý prcek, který při svatbě nese prs týnky. Když k dívce dorazil, ta koketně naklonila hlavu a něco 12
mu řekla. Číšník odchvátal zpátky k baru a za chvilku se vrátil s talířkem se třemi olivami a droboučkou perleťovou cibulkou. Reklamu na pojišťovnu vystřídala v rádiu upoutávka na nej novější disneyovku. Červené sáčko okouněl u dívčina stolku a zády k nám s ní klábosil. Nebyla o moc starší než on, mohlo jí být tak pětadvacet, měla pohlednou oválnou tvář a ohromné oči. Z bílých hedvábných minišatů vykukovaly štíhlé nohy zužující se do stříbrných pantoflíčků. Na hlavě měla hedvábný šátek v barvě čerstvého mléka. S kratičkými šaty vůbec nešel dohromady – jako by se nahoře oblékla do zimy a dole do léta. Odhalené paže měla hladké a bledé, řasy příliš dlouhé na to, aby byly pravé. Dobře věděla, jak jimi na číšníka zapůsobit. Hodinky na pravé ruce, na které už se zase dívala, se třpytily záplavou diamantů. Číšník se neměl k odchodu. Zajela rukou do bílé kabelky a něco z ní vyndala. Slonovinovou špičku na cigare ty; líně ji převracela ve štíhlých prstech. „Někdo si tu hraje na Audrey Hepburnovou,“ poznamenala Robin. Dívka si přehodila nohu přes nohu a sukně jí vyjela skoro až k rozkroku. Nestáhla si ji zpátky. „Audrey si počínala mnohem rafinovaněji,“ podotkl jsem. „Tak na někoho jiného z té doby. Možná ten bodyguard venku na ulici hlídá právě ji.“ Rozhlédl jsem se po restauraci. „Jiného vhodného kandidáta tu nevidím, to je fakt.“ „Není zvláštní, že tu taková kočka sedí sama?“ „Na někoho čeká,“ řekl jsem. „Už se popáté dívala na ho dinky.“ „Proto mě možná napadla ta Audrey. Prázdniny v Římě, chu dinka princeznička, sama samotinká.“ Zasmála se a přitulila se ke mně. „Slyšíš, o čem tady klábosíme? Máme příležitost být spolu, a šťouráme se v cizích životech.“ Dívka vytáhla cigaretu, nasadila ji do špičky a tu olízla, než si ji zastrčila mezi rty. Tázavě se pousmála na číšníka. Zašátral v kapsách a zavrtěl hlavou. Dívka vytáhla z kabelky slonovinový zapalovač a podala mu ho. Zapálil jí cigaretu. Lačně z ní potáhla. 13
Kouření v restauracích je v Kalifornii už hezky dlouho zaká záno. Ale když dívka v bílém začala vyfukovat dým, nikdo se neozval. Chvíli nato už kdosi na opačném konci místnosti taky nasával nikotin. A záhy se objevily další dvě oranžové světlušky. A pak čtyři. Zanedlouho halil restauraci toxický dým, ale kupodivu to pů sobilo útulně. Reklamní blok v rádiu skončil a zase spustila hud ba. Nějaká imitátorka Roberty Flackové prozpěvovala „Killing Me Softly“. Číšník Červené sáčko dál okouněl u dívky v bílém a nás dob rých deset minut ignoroval. Když se od něj odvrátila a začala se zaobírat svým martini, vrátil se k barpultu a dal se do řeči s ne ohrabanou brunetou. Robin se zasmála. „Už jsem fakt vyšla ze cviku.“ „Chceš jít pryč?“ „A zbavit se šance, že dostanu rakovinu plic? Ale jdi.“ „No tak já skočím Červeňáska zaurgovat.“ „Jednej s ním v rukavičkách. Pořád zápolí s pubertou.“ Když jsem se zvedl, barmanka k Červenému sáčku něco pro hodila a číšník se otočil jako na obrtlíku. Překvapeně otevřel pusu. Obratem byl u nás a zakřenil se. „Dobrý den. Právě jste při šli?“ „Před pár vteřinkami,“ odvětila Robin. „Prima. Takže… ehm… vítejte ve Fauborgu. Co si dáte, lidi?“ „My lidi,“ opáčil jsem, „si dáme Sidecar s ledem a trochou cuk ru na hraně. A Chivas – k němu prosím zvlášť skleničku vody.“ „Sidecar,“ zopakoval číšník. „To je pití? Není to něco k jídlu, že ne? Protože kuchyně je zavřená – máme jenom oříšky a krekry.“ „Je to pití,“ ujistil jsem ho. „A máte buráky s křenem wasabi?“ „Zeleninu nemáme žádnou.“ „To je chuťovka k pití. Buráky obalené ve wasabi.“ Nechápavý pohled. I když mě Robin jemně dloubla loktem do žeber, nedal jsem mu pokoj: „Wasabi je takový ten zelený křen, co se dává na suši.“ „Aha,“ přišla odezva. „Suši nemáme.“ „Tak nám prostě přineste, co máte.“ 14
„Myslím, že máme mandle. Takže,“ mávl prstem, jako by si odškrtával položky, „šampaňské a… Sidecar.“ „Sidecar a Chivas,“ opravil jsem ho. „To je skotská whisky.“ „Aha. Jasně.“ Pleskl se do čela. „Dělám to poprvé v životě.“ „To by jeden nevěřil.“ Robin mě kopla do holeně. „Sidecar,“ opakoval si pro sebe polohlasem. „Včera mi zavo lali z agentury, co zařizuje brigády, a řekli mi, že mají práci v re stauraci, která se má zavírat: Jestli tu práci chcete, Neile, tak za pět hodin ať jste tam.Většinou obsluhuju na místech, kde se nepodává alkohol.“ „U McDonalda?“ optal jsem se. Kopanec a vzápětí další. „Ze začátku jo,“ přitakal Neil. „Pak jsem dělal dva roky v ře tězci Marie Callender’s.“ Úsměv. „Mohl jsem sníst koláčů, co se do mě vešlo, a děsně jsem přibral. Když jsem o tu práci při šel, přihlásil jsem se u agentury pro brigádníky a ti mě poslali sem. Škoda, že je to jenom na jeden večer. Tohle je prima starý místo.“ „To je. Škoda, že ho budou bourat.“ „Jo, škoda… Ale tak už to chodí. Starý věci umírají.“ „Dáme si to pití. A ty mandle, jestli je máte.“ „Když jsem se naposledy koukal, tak tam byly, ale jeden nikdy neví.“ Když se obracel k odchodu, dívka v bílém si zrovna nasazo vala veliké sluneční brýle se zlatými obroučkami, tak tmavé, že v nich nemohla nic vidět. Potáhla z cigarety, kroutila v prstech špičku, koketně si protahovala nohy a přejížděla prstem po hlad ké tváři. Olízla si rty. Červené sáčko ji uhranutě sledoval. „Je krásná, Neile,“ prohodila Robin. Okamžitě se otočil. „Vy taky, madam. Ehm…, pardon, omlou vám se, to asi vyznělo hloupě. Promiňte.“ Robin se dotkla jeho ruky. „Nic se nestalo.“ „Ehm, dojdu vám pro to pití.“ Když zmizel, řekl jsem jí: „Vidíš, pořád ti to jde.“ 15
„Nejspíš na mě kouká jako na mámu.“ Zabroukal jsem písničku „Mrs. Robinson“. Kopla mě ještě víc. Ale ne tak, aby to bolelo. Tak komplikovaný náš vztah není.
16