Čekání na Godstowa Martin Edwards Martin Edwards (nar. 1955) pracuje jako notář a využívá své pracovní zkušenosti v detektivní sérii o liverpoolském notáři Harrym Devlinovi. Série začala knihou All the Lonely People (1991), v níž najdou Devlinovu ženu zavražděnou a on sám se stane hlavním podezřelým. Od té doby vychází zhruba jedna knížka ročně. V následující povídce nefiguruje Harry Devlin, ale nový detektiv Paul Godstow, který si ani neuvědomuje, že má co do činění s neproveditelným zločinem.
Claire Dohertyová si v zrcadle nacvičovala smutný výraz. Tře soucí se rty, výborně. Rozechvělé řasy, to je ono. Teď už si jen ohlídat, aby se jí vítězoslavně neblýsklo v očích, a všechno bude v pohodě. Potisící zalétla pohledem k hodinám na zdi obýváku. Když čekáte špatné zprávy, čas se vleče hrozně pomalu. Nemohla se toho telefonu dočkat; telefonu, který jí oznámí, že její manžel je mrtvý. Pak se bude muset vtělit do role vdovy se zlomeným srd cem. Nebude to snadné, ale byla odhodlaná nést ten úděl statečně. A nejen to; svůj part si přímo vychutná. Jen kdyby se nemusela spoléhat na Zacka, že udělá, co má. Zack je báječný a dělá pro ni věci, které dřív znala jen z časopisů povalujících se na stolku u kadeřníka. Jenže je mladý a neopatrný a tolik se toho může zvrtnout… Žádný div, že ustavičně zírá na hodiny a třepe hodinkami, jestli se náhodou nezastavily, protože jí připadá, že čas ustrnul na místě. Před kamarády ochotně připouš těla, že trpělivost nepatří k jejím silným stránkám. A dodávala, že nectnosti jsou beztak mnohem zábavnější. Především ale měla ráda věci pod kontrolou, hrozně jí vadilo spoléhat se na druhé. 12
A teď nemohla dělat nic víc než počítat minuty, než se konečně dočká svobody. Telefon zatrylkoval a Claire chňapla po sluchátku. „Prosím?“ vyhrkla se zatajeným dechem. „To je paní Dohertyová?“ Ten hlas patřil ženě. Mohlo jí být tak ke třiceti. Zněla ustaraně. „Ano, oč jde?“ Jestli je to jen omyl, začne ječet. „Mrzí mě, že vás obtěžuji, opravdu mě to mrzí.“ „To nic.“ Na víc se nezmohla, když nechtěla syčet vzteky: Polož to, copak nechápeš, že čekám, až mi někdo zavolá, že můj manžel je mrtvý? „Jmenuji se Baileyová. Jennifer Baileyová z Bradfordu.“ Prokristapána, Karlova poslední pipinka. Potlačila chuť říct jí od plic, co si o ní myslí, a ledově se zeptala: „Můžu vám nějak pomoct?“ „Já jen, že váš manžel odtud odešel teprve před pár minutami. Asi jsem ho zdržela déle, než počítal. Dělalo mu starost, že přijde domů pozdě, a mobil mu prý nefunguje. Tak jsem se nabídla, že vám zavolám, abyste věděla, že už je na cestě. Říkal, že jestli na silnici nebude zácpa, dorazí tak za půldruhé hodiny. Bydlíte na opačné straně Manchesteru, jak jsem vyrozuměla?“ „Správně.“ Claire se na okamžik zamyslela. „Děkuju. To je od vás hezké, že jste mi dala vědět.“ „Bylo mi potěšením,“ odpověděla Jennifer Baileyová. Řekla to, jako by to myslela vážně. Zněla namouduši tak mí rumilovně, že se zdálo k nevíře, že s Karlem nejspíš strávila pár posledních hodin in flagranti. Možná už se nabažil nanynek a teď jde po submisivních typech. Hledá si takové, které se co nejvíc liší ode mě, pomyslela si Claire napruženě a zavěsila. Nezadrhne se to kvůli tomu zpoždění? Další důvod ke staros tem. Zack jí odmítl prozradit, jak a kdy přesně hodlá provést to, co je nezbytné. Tvrdil, že je to tak lepší. Claire ho znala a věděla, že se vyžívá v dramatech; vinila z toho filmy, které si v jednom kuse pouštěl na videu. Ale zároveň jí to připadalo zábavné. Usuzova la, že asi bude sledovat dům Jennifer Baileyové, aby nepropásl moment, kdy se Karl vynoří, a mohl jít na věc. Takže se asi pěkně 13
načeká. Ale co. Jí taky nezbývá než čekat a čekat. Tak co na tom, když po svém milenci chce, aby předvedl kapku trpělivosti? Znova se rozezvonil telefon. Claire se přemáhala, aby její hlas nepřekypoval rozrušením. „Prosím?“ „Hotovo.“ Zack zněl samolibě a naprosto klidně. Rád se sty lizoval do role drsňáka, který je ve světě násilí stejně doma jako postavy z Tarantinových filmů. „Šlo to jako po másle.“ „Bezva,“ vydechla. Napětí z ní opadlo a opanoval ji závratný pocit svobody. „Já vím, že jsem bezva,“ řekl Zack uličnicky. „Jak jsi…?“ „Nehoda. Srazil jsem ho a ujel. Ukradeným fordem. Nikdo to neviděl.“ „Víš to jistě?“ „V Bradfordu je uprostřed noci jako po vymření.“ „A on je určitě…?“ „Věř mi,“ uchechtl se. „Dokonce jsem couvnul zpátky, abych se ujistil. Všechno suprově klaplo.“ Proč o něm tolik pochybovala? Když se rozloučili a zavěsili, vychutnávala si pocit radosti. Zack je sice jenom kluk, ale dostál svému slovu. Slíbil, že ji vysvobodí, a přesně to taky udělal. Byla hrozně ráda, že svolila, aby jí zavolal, protože to napětí už začína lo být k nevydržení. Tvrdil, že někde ukradne mobil, a jakmile jí zavolá, zbaví se ho. Dělalo jí starosti, že se hovor dá vystopovat, ale Zack ji ujišťoval, že policie se tím zabývat nebude, a i kdyby si hovory proklepli, tak co? Má přece alibi a on to celou dobu hodlal zařídit tak, aby Karlova smrt vypadala jako nehoda. Měla by se přestat strachovat a nechat všechno na něm. Vložila do něj svou důvěru a vyplatilo se jí to. Ani nemohla věřit vlastnímu štěstí. Měla sto chutí bouchnout láhev šampaňské ho. Nečekat, až bude pro Zacka bezpečné přijet sem a připojit se k oslavám. Jenže nemůže riskovat. Bůhví, kdy jí u dveří zazvoní policisté, aby jí oznámili, že Karl je po smrti. Takže se bude muset spokojit s čajem. Musí si dávat bedlivý pozor, aby nikdo nepojal sebemenší stín podezření, že tu došlo k nějaké křivárně. Chudák Karl. Nebyla taková bestie, aby mu nevěnovala tichou vzpomínku. Ale aspoň umřel rychle. A nemá si na co stěžovat; 14
umřel šťastný. Jennifer Baileyová sice nepůsobila dojmem bůhví jaké vášnivky, ale možná byla jen zaražená z toho, že má po tele fonu mluvit s manželkou svého milence. Určitě ho celý večer co nejlíp bavila. Claire se shovívavě usmála, když si vzpomněla, jak se Karl snažil tvářit, že se mu za Jennifer vůbec nechce. „Zkoušel jsem se z toho vyvléct, jak se dalo,“ dušoval se. Přišlo jí, že se chová až přehnaně omluvně. „Hrozně jsem chtěl tu schůzku zrušit. Víš pře ce, jak to chodí. Jezdit za člověkem, co nemá doma manžela nebo manželku, je naprostá ztráta času.“ Karl se živil jako obchodní cestující. Bylo mu vcelku jedno, co prodává. Kuchyně, koberce, počítače. Šlo mu to skvěle, protože uměl přesvědčovat lidi. Žádný div, že ji přesvědčil, aby se za něj vdala. Báječně by se uplatnil v politice. Potíž vězela v tom, že když se mělo přejít od slov k činům, už takový přeborník zdaleka nebyl. Ale to mu nedělalo těžkou hlavu. Momentálně pracoval pro firmu, která se specializovala na zakázkové přestavby podkroví. Kynuly z toho slušné provize, pokud se ovšem podařilo uzavřít obchod – a právě v tom byl zakopaný pes. Nikdo, kdo má všech pět pohromadě, by se neobtěžoval návštěvou člověka, který zrov na nemá doma partnera. Cílem podomního prodeje je vymámit ze zákazníků podpis na vytečkovaný řádek. Jenže lidé se úpor ně snaží předejít tomu, aby se ke koupi upsali. Když obchodní cestující jedná s manželi, je nezbytné mít před sebou oba, přimět je, aby pozorně naslouchali. Když je z manželského páru příto men jen jeden, je pro něj náramně snadné vymluvit se, že konečné rozhodnutí závisí na souhlasu toho momentálně nepřítomného. Pokud jednání dospěje do tohoto bodu, v devíti případech z deseti z obchodu nakonec sejde. Všechno je to o znalosti lidské povahy, jak Karl často říkával. Rád se považoval za amatérského psycho loga. A taky se měl prostě a jednoduše rád, tečka. O Zackovi se to pochopitelně dalo říct jakbysmet. Jenže ten k tomu aspoň měl lepší důvody. „Takže ta paní Baileyová je vdaná?“ vyzvídala Claire, naoko úplně nevinně. „Přesně tak. Manžel prý bývá často pryč.“ 15
No ovšem, pomyslela si Claire. „Kolik jí je?“ Karl zamyšleně našpulil rty. „Ve středním věku, řekl bych. Obézní čtyřicítka.“ Parchant prolhaná. Ta ženská na druhém konci telefonní linky byla podle hlasu mnohem mladší. Ale co. Teď už na tom nesejde. Zack udělal, co bylo potřeba. A ona by se teď měla starat hlavně o to, jestli jí černá ještě pořád sluší. Je to barva pro mladé, pomys lela si, a člověk potřebuje pěknou figuru, aby se v ní mohl předvá dět. Ale ona má přece před sebou ještě pěknou řádku let. A hodlá si je jaksepatří užít – zvlášť, až jí vyplatí peníze z Karlovy životní pojistky. Možná to se Zackem nevyjde. Ulamovala si kostičky čokolády a říkala si, že se musí na věc dívat realisticky. Zack je sice fešák a splnil úkol líp, než se odvažovala doufat, ale to ještě neznamená, že je spřízněná duše, ideální partner, se kterým by chtěla strávit zbytek života. Těžko jím může být člověk, který je takový horlivec do motorek a do fotbalu. Ale tím se teď není potřeba trápit. Když tak se prostě porozhlédne po nějakém jiném hezkém chlapovi, kte rý by jí pomohl vyrovnat se s tragickou ztrátou. Vtom zadrnčel zvonek u domovních dveří. Rázem jí vyschlo v ústech a žaludek se jí sevřel. Teď přichází zkouška ohněm, chví le, kdy jí přijdou vhod všechny dovednosti, které si osvojila, když hrávala v ochotnickém divadle. Obsazovali ji tenkrát do rolí při hlouplých blondýnek, ale teď bude muset sehrát šok a nejhlubší žal. Zhluboka se nadechla. Zvonek zadrnčel znovu, dlouze a naléhavě. Mrkla se do zrca dla. Povytažené obočí, mírně pootevřené rty. Pochopitelný údiv nad tím, že někdo zvoní takhle pozdě večer. Náznak obav. Tak je to perfektní. Nezapomněla předtím zajistit dveře řetízkem. Důležitý detail. Na těchhle maličkostech záleží. Policisté nesmějí nabýt podezření, že jejich návštěvu očekávala. Dorazili hodně brzo. Tomu se říká obdivuhodná výkonnost. Nečekala, že přijedou obratem. Otevřela dveře a spatřila za nimi svého manžela Karla. Ztěžka oddechoval. Navzdory Zackovu ujišťování, že je po smrti, rozhod ně ještě pořád dýchal. 16