Zakázané kouzlo

1 Londýn 1812 Když se ozvalo hlasité zaklepání, Meg Gillinghamová se leknutím div neřízla nožem do prstu. Je přece Štědrý večer! Snad je alespoň přes Vánoce nechají na pokoji.

Kdosi znovu zabušil na dveře.

Megina mladší sestra vstala. Ve tváři se jí zračil týž ustaraný výraz. Meg jí pokynula, aby znovu usedla ke stolu a dohlédla na dvojčata, která právě z papírků vyráběla vánoční anděly. Pak si nervózně otřela ruce o zástěru, natáhla se pro teplý pléd a zamířila studenou chodbou k hlavnímu vchodu.

Chtěla nejprve vyhlédnout ven oknem v salonu, ale poté, co vytrvalé bušení na dveře vystřídalo zvolání: „Ve jménu zákona, otevřete!“, raději se rozběhla přímo ke dveřím, aby spěšně odsunula závoru a otočila klíčem.

Na prahu stál jejich domácí, sir Arthur Jakes, a co víc – vedle něj korpulentní strážník Wrycroft se svým nepostradatelným pendrekem.

Kéž nás nevyžene na Štědrý večer! modlila se v duchu. Sir Arthur přece býval tak laskavý. Rodiče se s ním celá léta přátelili.

Určitě je nevykáže z domu zrovna dnes.

Jejich dlužný nájem mu zjevně zase tolik nechyběl. Měl na sobě drahý vlněný svrchník, teplou šálu, kožené rukavice a kožešinovou beranici. „No konečně, Meg,“ poznamenal s poněkud upjatým výrazem v hladce oholené tváři. „Pusť nás dovnitř, ano?“ Meg ztěžka polkla, ale nezbylo jí než ustoupit z cesty a pokynout oběma mužům, aby vešli do úzké haly. „Přál jste si něco, sire Arthure?“ 7

„Moje milá,“ odpověděl, jen co zavřela dveře, aby zvenku netáhl ledový vzduch, „zajisté jsi si vědoma toho, že jste mi už tři měsíce nezaplatili nájem.“ „Vždyť jste přece říkal, abychom si kvůli tomu nedělali starosti!“ Meg se otřásla zimou a zastrčila si ruce pod pléd. Kdyby sir Arthur přišel sám, pozvala by ho do kuchyně, jediné vytopené místnosti v domě. Ale příčilo se jí, aby do nejintimnější části jejich domova vstoupil ušmudlaný strážník Wrycroft, z něhož na dálku táhl pach cibule. „Milá Meg, jistě chápeš, že jsem vám jen poskytl čas, abyste se trochu vzpamatovali z šoku, který vám přivodila smrt vašich rodičů. Čas na to, abyste vyhledali pomoc a našli nějaké řešení.“ Sir Arthur pokrčil rameny. „Moje trpělivost však má své meze, zvlášť teď, když nastává zima.“ Meg se bezradně rozhlédla kolem sebe, jako by čekala, že se znenadání objeví anděl strážný a vyvede ji z nesnází. Od papírových andílků, které vyrobili její sourozenci, ani od lístků vánoční cesmíny, jež potají natrhali v sousedních zahradách, však žádnou pomoc ani radu čekat nemohla. „Jistě, sire Arthure. Chápu. Byl jste k nám velmi laskavý. Jen nám prosím ještě chvilku počkejte. Jsou Vánoce…“ „Ale slečno Gillinghamová,“ ozval se strážník, „sir Arthur už čekal dost dlouho. Možná až příliš.“ Jejich dobrodinec zdvihl ruku, aby jej umlčel. „Ještě chvíli bych snad posečkat mohl. Jak říká slečna Gillinghamová, jsou přece Vánoce.“ Ach, díky Bohu! „Ale musíš si uvědomit,“ dodal směrem k Meg, „že to takhle nemůže zůstat donekonečna.“ To si Meg uvědomovala až příliš dobře. Po několik měsíců v sobě živila naději, že se jich ujme někdo z příbuzenstva nebo přátel. Poté, co jim všem napsala, obdržela několik laskavých odpovědí a dokonce i pár bankovních šeků, ale nikdo neměl zájem vzít si na starost jejich pětičlennou rodinu.

Zkusila se obrátit i na dobročinné spolky, ale coby upravená, dobře oblečená mladá dáma u žádného z nich nepochodila.

8

Kdyby Gillinghamovi skončili na ulici v ošumělých šatech, možná by se pak jejich případem začal zabývat třeba Spolek gentlemanů pro pomoc chudým sirotkům.

Pokud by však podobnou pomoc využili, každopádně by jako rodina nemohli zůstat pohromadě. Meg by se ve svých jedenadvaceti letech musela nějak protloukat sama. Sedmnáctiletý Jeremy by dostal úřednické místo a Richarda a Rachel by poslali do učení. Měla by za to být vděčná, ale tohle přece není budoucnost, s jakou by se, coby synové a dcery šlechtice, měli spokojit.

Nemělo ovšem význam nadále zavírat oči před tím, v jak zoufalé situaci se ocitli. Došly jim skoro všechny úspory a ke svátečnímu obědu se Meg s bídou podařilo sehnat králíka. Vánoční pudink měli schovaný od léta, připravovali jej ještě v době, kdy byli rodiče naživu. V dalších dnech se však budou muset spokojit se skrovnými příděly polévky, dokud neutratí i poslední peníze, které jim ještě zbývají.

Meg rozpačitě sklonila hlavu. „Opravdu nevím, kam bych se měla obrátit.“ „Ale moje milá.“ Jeho vlídný tón v ní na okamžik probudil jiskru naděje. Zvedla hlavu, ale když mu pohlédla do očí, jako by ji cosi varovalo. Vybavilo se jí, jak se dříve laskavý sir Arthur před pár lety změnil v poněkud úlisného nápadníka. Jeho vtíravé projevy pozornosti v ní tenkrát vyvolávaly velmi nepříjemné pocity.

A teď se na ni díval se stejně podivným výrazem ve tváři. Chce se s ní ještě stále oženit?

Meg při tom pomyšlení zamrazilo. Vzpomněla si, jak se jí tenkrát dotýkal – jako by ji chtěl přátelsky poplácat, ale tak, že ji to přivádělo do rozpaků stejně jako jeho podivné narážky.

Pokud ji teď ovšem požádá o ruku, bude muset jeho nabídku přijmout.

Zadívala se do jeho pohledné tváře, spěšně zhodnotila jeho elegantní zevnějšek a snažila se samu sebe přesvědčit, že by to nebyl až tak zlý úděl. „Wrycrofte,“ oslovil sir Arthur strážníka, „pro dnešek vás už nebudu potřebovat. V klidu si tady se slečnou Gillinghamovou pohovořím a snad se nám společně podaří najít nějaké řešení.“ 9

„Jste až příliš laskav, pane, až příliš.“ Strážník zpražil Meg tvrdým pohledem a pohrozil jí prstem. „Koukejte dát na radu sira Arthura, slečno. Ve vaší situaci si nemůžete vybírat. Když jste zůstali bez peněz, budete se zkrátka muset všichni uskrovnit.“ Meg se roztrpčeně kousla do rtu. Uskrovňují se přece už celé měsíce. Mohou snad za to, že za tu dobu ještě neobnosili své kvalitní šaty a nevypadají tedy zbídačele?

Přesto strážníkovi s nuceným úsměvem poděkovala. Nebylo sice za co, ale zjevně to očekával.

Nato svého domácího uvedla do studeného, zanedbaného salonu. Pokud se ji chystá požádat o ruku, měli by při tom být raději o samotě, a pokud jí chce sdělit datum, kdy se mají vystěhovat, bude lepší, když se to její sourozenci dnes večer ještě nedozvědí.

Neušlo jí, jak se sir Arthur ohlédl po prázdném krbu a otřásl se chladem. Málem se tomu pousmála. Málem. Nabídne jí sňatek a Meg nezbude než souhlasit. A celý život se pak bude muset podřizovat jeho vůli a plnit své manželské povinnosti.

Bezděčně se zachvěla.

Pokynula domácímu, aby se posadil, a sama usedla co možná nejdál od něj. „Pokud vás napadá nějaké řešení, sire Arthure, budu vám velmi vděčná,“ nadhodila. „Nějaké řešení se vždycky najde, moje milá. Příbuzní vám žádnou pomoc nenabídli?“ „Otcův jediný bratr je misionářem na východě a otcova sestra má za manžela vikáře v Derbyshiru. Sama má šest dětí a těžko pro nás může něco udělat.“ „A příbuzní vaší matky? Nikdy o nich nemluvila.“ „Pokud vím, neudržovala s nimi žádný styk. Našla jsem adresu matčiny sestry v Kerry a napsala jí, ale nedošla mi žádná odpověď.“ „Jaká škoda, že v rodinách vznikají takové rozkoly. Neznáte příčinu jejich sporu?“ „Ne, sire Arthure.“ Meg si v duchu přála, aby se svou nabídkou neotálel. Jakkoli ji při té představě mrazilo, představovala tolik potřebné východisko.

10

Krátce si dívku změřil, jako by ji hodnotil pohledem. Od pohřbu rodičů se spolu téměř nestýkali a předtím byla tři roky pryč z domu, poté, co přijala místo guvernantky. Nejspíš jej její zevnějšek poněkud zklamal. Už kvůli sourozencům ji teď zamrzelo, že není taková kráska jako Laura. Vypadá docela obyčejně a robustní postava ani rovné hnědé vlasy jí nijak nepřidávají na půvabu.

Sir Arthur však nevypadal zklamaně… Jeho výraz v ní znovu probudil záblesk naděje. Nejspíš by jí mělo lichotit, že o ni stojí, ale namísto toho si připadala jako myš zahnaná do kouta hladovou lasičkou. „Takže,“ vyhrkla poněkud nedočkavě, „napadá vás, kde by se nám mohlo dostat pomoci? Rádi bychom zůstali všichni pohromadě.“ Domácí zvedl obočí. „Takhle početná rodina by byla pro každého velká zátěž, Meg, ale měl bych pro vás jeden návrh.“ Zamyšleně se odmlčel a Meg měla sto chutí vyskočit ze židle a zatřást s ním, aby jej rychle vyslovil. Musí jeho nabídku přijmout.

Pořád lepší než situace, v jaké se ocitli. „Člověk potřebuje něčí společnost,“ uvažoval nahlas, „a já jsem tak sám. Celé dny a noci…“ Meg se přinutila k úsměvu. „Ano, samota není příjemná.“ „Vaši rodinu jsem si od začátku oblíbil. Snad bych se o vás všechny mohl postarat. Kdybychom se trochu důvěrněji sblížili.“ Meg cítila, jak jí rudnou tváře. „Důvěrněji sblížili?“ opakovala. „Velmi stojím o vřelý a důvěrný vztah se svěží, nevinnou dívkou.“ Teď už jen mlčky vyčkávala na osudnou větu a sbírala odvahu k tomu, aby řekla ano.

Sir Arthur si nenuceně přehodil nohu přes nohu. „Mohl bych – totiž – určitě budu ochoten se o vás postarat a dokonce zajistit vzdělání pro tvé mladší sourozence – pokud se Laura stane mojí milenkou.“ Meg na okamžik oněměla ohromením. „Laura!“ vykřikla vzápětí. A pak zděšeně vydechla: „Milenkou?“ Mužovy rty se roztáhly do úsměvu. „Překvapuje tě to, moje milá? Jistě, když jsi byla mladší, docela ses mi líbila, ale kolik že ti je teď? Dvaadvacet?“ 11

„Dvacet jedna.“ „I tak… Ale Laura. Ach, Laura…“ „Vždyť je jí teprve patnáct!“ „Kouzelný věk.“ Meg vyskočila ze židle a zaťala ruce v pěst. Chtěla se na něj rozkřiknout, rázně ho vyprovodit ze dveří – ale pak se zarazila.

Plně si uvědomovala jejich situaci. Jestli mu nevyhoví, vyžene je všechny ven na mráz. Na ulici je nečeká nic jiného než život v naprosté chudobě a možná smrt.

Neměla by se nad jeho návrhem alespoň zamyslet? Nebude snad Laura v lepší situaci, pokud…?

Ne. Za žádných okolností.

Ale potřebuje teď získat čas.

Alespoň trochu času.

Bleskl jí hlavou jeden nápad, byť skoro stejně odpudivý jako návrh sira Arthura.

Aby jej mohla uskutečnit, musí posečkat s odpovědí.

Pohlédla mu do tváře. Ach, jak to bylo výstižné, když ho v duchu přirovnala k lasičce! Potměšilé, úskočné lasičce, která si je jistá tím, že má kořist plně ve své moci. „Na to vám nemohu tak rychle odpovědět, sire Arthure.“ „A já nemohu příliš dlouho čekat, moje milá.“ „Snad by to mohlo počkat do Tří králů!“ „Dva týdny? To je opravdu dlouho.“ Pomalu, váhavě vstal. „Dám ti jeden týden. Přijdu si pro odpověď v předvečer Nového roku. Ano. To se hodí. Do nového roku vstoupím s Laurou… po svém boku. Ale za takovou shovívavost si něco zasloužím. Zavolej svoji sestru, abych se mohl alespoň na chvíli pokochat její krásou.“ Kéž by mohla odmítnout, dobře však věděla, že jí nezbývá než udělat, co po ní sir Arthur žádá. „Nebudete s ní mluvit o… svém návrhu, že?“ „Ty jí to jistě sdělíš mnohem lépe. A snadněji ji přesvědčíš.“ Meg cítila, jak se jí dělá mdlo, ale vzchopila se a zavolala na sestru.

12

Chvíli nato už Laura běžela po chodbě do salonu. I v plédu zhotoveném ze staré šedé pokrývky vyhlížela neobyčejně přitažlivě. Zlatavé kadeře měla svázané do jednoduchého ohonu, ale pár pramenů se jí půvabně vlnilo kolem tváře. Měla svěží pleť a velké, jasně modré oči s nevinně dětským výrazem. Meg v té chvíli zalitovala, že její sestra nevypadá zanedbaně, ale dívka o sebe vždy pečlivě dbala a ani chudoba ji nepřipravila o její zářivou, nevšední krásu. „Dobrý den, sire Arthure.“ Laura udělala pukrle. „Veselé Vánoce!“ Meg si v duchu pomyslela, jak dokonale se sir Arthur dokáže ovládat. Nebo spíš jak mistrně dovede klamat. Jako lstivá lasička.

Usmíval se teď jako dávný rodinný přítel. „Veselé Vánoce! Máš plné ruce práce s dohledem nad dvojčaty, viď?“ „To bych řekla! Celá kuchyň je teď za tu chvilku určitě upatlaná lepidlem.“ Řekla to však žertovným tónem a úsměv jí vykouzlil ve tvářích rozkošné dolíčky.

Meg si nedokázala představit, že by ji mohla nechat napospas tomu chlípníkovi.

Sir Arthur přistoupil k dívce a zlehka jí políbil ruku. „Právě jsme si s tvojí sestrou popovídali o vašich nesnázích a doufáme, že se nám podaří najít způsob, jak vám pomoci.“ „Opravdu? Chudák Meg dělá, co může, ale je mi jasné, že to takhle nepůjde dál. Nejspíš budu muset někam do služby. Třeba jako děvečka do kuchyně.“ „Tahle hezounká ručka“ – jemně na ni poklepal – „by se mohla zaměstnat něčím mnohem příjemnějším, než je drhnutí hrnců nebo vytírání podlahy, drahoušku, a taky se o to postarám.“ Znovu jí políbil ruku. „To tedy rozhodně.“ S úsměvem vytáhl z kapsy minci a vtiskl ji dívce do dlaně. „Něco pěkného si pro sebe kup.“ Zamířil ke dveřím, ale na prahu se zastavil a ohlédl se na Meg. „Tak za týden, Meg.“ Na ta slova odešel. „Co bude za týden?“ zeptala se Laura.

Meg se jen v duchu modlila, aby si sestra nevšimla, jak se celá chvěje. Laura se nesmí nic dozvědět. „Myslí si, že by pro nás za tu dobu mohl najít nějaké řešení. Než začne nový rok.“ 13

„Kéž by se mu to podařilo. Nikdy jsem ho neměla ráda, ale možná jsem se v něm spletla.“ Pohlédla na minci, která se jí leskla v dlani. „Ach, podívej! Celých pět šilinků!“ Podala peníz Meg. Ta by jej v té chvíli nejraději vyhodila z okna. „Za to koupíme dost masa na celý týden.“ Meg neušlo, jak si sestra štítivě tře ruku, kterou jí sir Arthur políbil. Dobrý bože! Co si jenom počne? Každopádně teď nemůže déle setrvat v Lauřině přítomnosti, aby si dívka nevšimla jejího rozrušení. Vtom se z kuchyně ozvala rána a vzápětí křik. „Ti malí uličníci!“ vyhrkla Laura a běžela zpátky za dvojčaty.

Meg se ztěžka sesunula na židli s mincí v dlani. Připadalo jí to jako zlý sen. Kdyby se jednalo o ni – kdyby sir Arthur požádal ji samotnou, aby se stala jeho milenkou, místo aby jí nabídl manželství, nejspíš by se kvůli druhým obětovala.

Ale Lauru mu nedá.

Nikdy.

Zbývá jí tedy poslední možnost. Musí udělat něco, k čemu se celé ty měsíce po smrti rodičů nemohla odhodlat.

Kouzelná soška.

Zastrčila minci do kapsy a pak pomalu zamířila do prázdné ložnice rodičů. Tolik jí chyběli. Tolik se na ně zlobila kvůli jejich nerozvážnosti! Copak nikdy, za celá ta léta bezstarostného veselí ani na okamžik nepomysleli na to, co bude s jejich dětmi, kdyby se jim něco přihodilo?

Pravděpodobně ne.

Když pohladila vybledlou zelenou pokrývku, zaplavily ji vzpomínky na dětství. V co všechno se v dětské fantazii dokázala změnit – v louku posetou figurkami lidí a zvířat, v bitevní pole pro cínové vojáčky jejích bratrů, v trávník, na němž se daly stavět domky z papíru.

Meg se rychle vzchopila. Přistavila si k posteli židli, postavila se na ni a sáhla pod zaprášené závěsy nad lůžkem pro těžký zelený vak. S námahou slezla na zem a zhroutila se na židli. Cítila, jak na ni pomalu začíná působit kouzlo.

Takhle nějak si to vždycky představovala. Jako by slyšela podivné hučení. Nebo spíš vibrace, jako když kočár rychle ujíždí po hrbolaté cestě.

14