ŽENA PŘED BRANAMI D
okonce i slepci by bylo jasné, že se něco chystá, a Tam Sinclair měl oči v pořádku. S trpělivostí to ale bylo horší. Pomalu se smrákalo, Tam byl už tři dny na cestě a teď uvízl půl míle od cíle. Bezmocně držel v ruce otěže vyčerpaného spřežení, neboť před ním se srocoval stále větší dav, bránil mu v průjezdu a tlačil se na jeho koně tak, že frkali, přešlapovali a neklidně pohazovali hlavou. I samotného Tama shromáždění rozčilovalo. Vždycky se nerad pohyboval mezi větším množstvím lidí, ale když byli navíc natěsnaní v jednolitém zástupu jako teď, pach jejich nemytých těl mu ani nedovoloval pořádně se nadechnout. „Ewane!“ „Tady!“ Jeden ze dvou mladíků, kteří polehávali na povoze vedle přikrytého nákladu a bavili se spolu, se narovnal a rukama se zapřel o zvýšené sedátko kočího. „Prr! Co se děje? Kde se tu najednou vzali všichni ti lidé?“ „Kdybych to věděl, nemusel bych tě rušit v hovoru s tvým mladým přítelem.“ Tam vrhl na druhého muže postranní pohled a ústa skrytá v prošedivělém plnovousu zkřivil v grimase, jež mohla vyjadřovat buď pobavení, nebo znechucení. „Běž tamhle k bráně a zjisti, co se děje a jak dlouho tu ještě ztvrdneme. Možná někdo dostal záchvat nebo umřel. Jestli je to tak, byl bych ti vděč nej, kdybys našel poblíž jinou bránu, ke které se dostaneme ještě před klekáním. Z tohohle zatracenýho sedátka už mám zadek bolavej a samou třísku a nechci nic jinýho než slyšet hlasitej klapot podkov, až vyklopíme tydle rezavý krámy u tavicí pece. A hni sebou. Nehodlám dneska spát před branami. Zmiz.“ „Dobře.“ Mladý Ewan se dlaní opřel o postranici, přehoupl se přes ni, zlehka přistál na dlážděné cestě a svižně si razil cestu davem. Město La Rochelle bylo největším a nejrušnějším francouzským přístavem a k vysokým jižním branám, které měl přímo před sebou, vedla široká příjezdová cesta, jež se však výrazně zužovala, čím víc se blížila kontrolním stanovištím městských stráží. 11
Tam sledoval chlapcův postup, načež také sklouzl z vozu, byť ne tak mrštně. Byl to silný muž, dosud na vrcholu sil, ovšem řadu fyzicky namáhavých prací již před léty s radostí přenechal svým učedníkům. Popuzeně se podíval po lidech stojících poblíž a přešel k malému dubovému soudku bezpečně upevněnému konopným lanem k boku povozu. Chopil se zavěšené naběračky, zvedl volně položené víko soudku a napil se chladné vody. Chvíli držel naběračku u úst a rozhlížel se kolem, nezaznamenal však nic neobvyklého, co by mohlo vysvětlit ucpanou cestu. Všiml si, že na ochozech po obou stranách vysokých bran je značný počet stráží s kušemi, nicméně nezdálo se, že by je nějak zvlášť zajímalo, co se děje pod nimi. Mladý Ewan se mezitím tvrdě dral kupředu, využíval anonymity davu. Brzy zjistil, že není jediný, kdo se snaží zjistit, co se děje, a čím víc se blížil k branám, tím obtížnější bylo prorazit shromáždění hlučících lidí natahujících krky. Nakonec si musel bez ohledně uvolnit cestu širokými rameny a silnými lokty, nevšímal si tehdy ohlušujícího reptání a pokřiku všude kolem. Už byl skoro na místě – když se postavil na špičky, viděl chochol na helmici velitele stráží –, vtom však zaznamenal hlasitější, ostřejší hlasy přímo před sebou. Mířili k němu tři muži, proráželi dav, odstrkovali okolostojící, tlačili se a pokoušeli se utíkat, v očích vyděšený výraz. Jeden z nich vrazil i do Ewana, ten však snadno nabyl rovnováhu, otočil se a sledoval, jak se trojice prodírá davem za ním, uskakuje a kličkuje ve snaze ztratit se v tlačenici. Dav jako by vycítil hrůzu prchajících mužů, rychle se před nimi rozevíral, lidé se tlačili a strkali do svých sousedů, jak chtěli uprchlíkům uvolnit cestu, tím na ně však jen upozorňovali stráže na ochozech věží. Výkřik velitele stráží vybízející prchající muže, aby zastavili, zůstal bez odezvy a takřka dřív, než z jeho rtů splynulo další slovo, na dlažební kostky dopadla první šipka z kuše. Hlasité klapnutí dav okamžitě utišilo. Špatně mířená ocelová střela se odrazila od ošlapaných dlažebních kostek směrem nahoru, její hrot prorazil dřevěný soudek, z něhož pil Tam Sinclair, a roztříštil bednění, až se na muže vyvalila studená voda, jež mu zmáčela kalhoty a hlasitě se rozstříkla na kamenné cestě. 12
Tam zaklel, padl na všechny čtyři na mokré dlažební kostky a překulil se na stranu do bezpečí pod povoz. Mezitím všude kolem znělo hvízdání uvolňovaných tětiv a dunění dopadajících šipek. Hamish, Tamův druhý učeň, seskočil z povozu a vyhledal úkryt za hlavou kola, přičemž odstrčil jiné lidi, kteří měli stejný nápad. Ani jeden z uprchlíků nepřežil dlouho. Prvního srazily tři šipky, jež ho zároveň zasáhly do ramene, krku a pravého kolena. Roztočil se jako čamrda, ze zubaté rány na krku mu tryskala krev, jež ho celého potřísnila a rozlila se kolem něj, když padl necelých deset kroků od místa, kde dostal zásah. Druhý muž se prudce zarazil, máchal kolem sebe pažemi, jak se snažil nabýt rovnováhy, pak se otočil čelem k městským branám a zvedl ruce vysoko nad hlavu na znamení, že se vzdává. Vydržel tak jen chviličku, než ho šipka z kuše trefila do hrudi, náraz ho odmrštil dozadu, nohy se mu ocitly ve vzduchu a tvrdě dopadl na záda, načež se bezvládné tělo převalilo na bok. Třetí muž padl tváří k zemi u nohou vysokého nahrbeného řeholníka, jedna trčící paže se ve smrtelné křeči sevřela kolem sandálu žebravého mnicha pod rozedraným okrajem potrhaného černého hábitu. Sotva se ho muž dotkl, duchovní ztuhl a nyní stál nehybně, jako by ho vyřezali ze dřeva, a v ohromení civěl na zkrvavené kovové šipky, jež prchajícího muže tak neúprosně připravily o život. Jeho šoku si však nikdo nevšímal, všichni přítomní fascinovaně zírali na mrtvolu u jeho nohou. Mnich jejich pozornost ničím neupoutal, byl to jen další z tisícovek potulných duchovních, kteří prosili o milodary v každém koutě křesťanského světa. Po násilnostech se rozhostilo takové ticho, že bylo už zdálky slyšet zavrzání železných pantů, jak se otevřely dveře, načež kdosi v těžkých botách autoritativně vykročil od vstupu do věže po levé straně městských bran. V davu se však stále nikdo ani nehnul. Pocestní i strážci jako by byli ochromeni smrtí, jež tak náhle narušila příjemný podvečer. „Přišli jste všichni o rozum?“ Otázka byla vyslovena hrubým, vážným hlasem, jenž prolomil tíživé ticho. Lidé se opět dali do pohybu a začínali hovořit, 13
nejprve ovšem váhavě, neboť nevěděli, jak mluvit o tom, co se tu stalo. Také strážci se dali do díla a několik jich zamířilo ke třem bezvládným tělům. Tam Sinclair se už vyškrábal z úkrytu a chystal se vyskočit na kozlík, jednu nohu opřel o střed kola a ruku lehce položil na stupátko sedátka, když za sebou uslyšel zašeptání. „Promiňte, slyšela jsem vás mluvit s tím mladíkem. Jste ze Skotska?“ Sinclair ztuhl, pak se pozvolna otočil a snažil se udržet klidnou tvář. Žena stála u zadní části povozu a rukou křečovitě svírala silný popruh objemného plátěného pytle přehozeného přes rameno. Celá byla zahalená v dlouhém vlněném hábitu nevýrazné zelené barvy, jeden cíp jí stínil hlavu jako kapuce, vidět byla jen ústa a brada. Tam si pomyslel, že sice vypadá mladě, ale už to nebude žádné děvčátko, pokud ovšem mohl soudit podle toho kousíčku odhaleného obličeje. Pleť měla světlou a čistou. Opět si ji přeměřil pohledem, prohlédl si ji pomalu a uvážlivě od hlavy k patě, ovšem bez náznaku chlípnosti. „Jsem ze Skotska. A co má být?“ „Já také a potřebuji pomoc. Zoufale ji potřebuji. Odměním se vám.“ Ta žena není žádná venkovanka. Šepot vystřídal tichý, hluboko posazený hlas. Vyslovovala zřetelně a přesně, a ačkoli se jí chvěl hlas, vyzařovala z ní sebedůvěra urozeného člověka. Tam sevřel rty a instinktivně se rozhlédl, zdálo se však, že jim nikdo nevěnuje pozornost. Všechny zaujalo drama odehrávající se poblíž. Nevěděl proč, ale vytušil, že žena je do dění nějak zapletená, a její vystupování na něj navzdory ostražitosti udělalo dojem. Viděl, že ji sžírají obavy, přesto měla tolik duchapřítomnosti, že by si běžný pozorovatel ničeho zvláštního nevšiml. Odpověděl klidně, avšak zdvořile. „Do jakých potíží jste se dostala, paní? Jak vám může pomoct obyčejný vozka?“ „Potřebuji se dostat do města. Jenomže… Hledají mě a chtějí mi ublížit.“ Sinclair ji pozorně sledoval, pohled upřený na široká ústa, neboť nic jiného z ní vlastně neviděl. „Vážně?“ zeptal se a v rétorické 14
otázce najednou naplno zaznělo skotské nářečí. „A kdo by chtěl obtěžovat a děsit urozenou dámu?“ Kousla se do rtu, zjevně uvažovala, zda má prozradit podrobnosti, pak se však ještě víc narovnala. „Královi muži. Muži Viléma z Nogaretu.“ Sinclair ji stále pozoroval, jeho tvář neprozrazovala, co se mu honí v hlavě, ačkoli ho její slova překvapila. Vilém z Nogaretu, hlavní právník krále Filipa IV., byl nejobávanějším a nejnenáviděnějším mužem v celé Francii a ženino přiznání, jež se zjevně zrodilo ze zoufalého rozhodnutí důvěřovat mu jen na základě společného rodiště, ho vybízelo, aby ji buď zradil, nebo se stal jejím komplicem, přičemž spoluvina na čemkoli, co by mohlo obnášet zkřížení plánů královy pravé ruky, rozhodně vedla k mučení a smrti. Ještě chvíli se ani nehnul, v hlavě mu vířily myšlenky, pak se mu však rty pod krátkým a upraveným plnovousem zvlnily v náznaku úsměvu. „Utíkáte před Nogaretem? Ježíši, děvenko, to jste pro žádost o pomoc nemohla najít lepší důvod. Zůstaňte na místě, jste pěkně schovaná. Musím se jít podívat, co se děje před námi.“ Z ženy zjevně opadlo napětí, lehounce poodstoupila a skryla se za zadní částí povozu. Sinclair vystoupl na náboj předního kola. Stále byl vůči ženě ostražitý a sžírala ho zvědavost, ale měl pocit, že dělá správnou věc. Zarazil se s jednou nohou na kole, aby viděl přes hlavy davu a otevřený prostor, kde postával nehybný mnich nad mrtvolou muže, shrbený, jako by zkameněl. Po chvíli Sinclair tiše odfrkl a vyskočil nahoru na kozlík. Jakmile se usadil na lavici nad davem, chopil se otěží spřežení, sáhl pro bičík a pronikavě zahvízdal. Okamžitě k němu přiběhli jeho dva vyčouhlí, ale silně vypadající učedníci a pružně se vyhoupli na povoz. Chlapec jménem Ewan se usadil na kozlíku vedle Tama, zatímco druhý se pohodlně opřel o zakrytý náklad na vlečce. Ačkoli měl Tam Sinclair bičík v ruce, nesnažil se zvířata popohnat. Neměl kam jet. Lidé v davu se strkali a mísili, shlukovali se kolem padlých mužů, ale kupředu nikdo nepostupoval. Strážní se stále snažili zjistit, co ony potíže vyvolalo, a žádný se nepokoušel řídit zaseklý provoz. 15
Tři mrtví muži s sebou zjevně táhli vozík a podle všelijak překroucených poznámek lidí kolem Tam pochopil, že cosi vzbudilo podezření stráží, takže se chystaly vozík prohledat a jednoho z mužů zadržet, když vtom se trojice dala na útěk. Tam teď sledoval, jak se pár strážných hemží kolem vysoko naloženého nákladu na vozíku, a uvažoval, co tam asi může být, že za to muži byli ochotni položit život. Nikdy to nezjistil, protože navzdory jeho zvědavosti velitel stráží nařídil odtáhnout vozík do strážnice a prohledat ho. Tam pozoroval vojáky, kteří vozík vlekli z dohledu, pak pohledem přejel k pyšné postavě rytíře s hrubým hlasem, jenž se vynořil z věže a nyní si vykračoval přes otevřené prostranství ke třem ležícím mužům. Rytíř nebyl vysoký, ale díky vyleštěnému brnění nasazenému na kroužkové košili a kovové kónické helmici jeho postava v podvečerním světle zářila a k jeho autoritativnímu vzhledu, jenž ho odlišoval od všech ostatních v dohledu, přispívala i královská uniforma, modře lemovaný ušpiněný bílý plášť s vyšívanými liliemi, znakem královského rodu Kapetovců na prsou. Tam Sinclair netečně shlížel na rytíře z vysoko usazeného kozlíku, muž na něj neudělal valný dojem. Sám už byl příliš dlouho vojákem, hodně cestoval a viděl spoustu mužů v krajních situacích ohrožujících je na životě, a tak na něj nemohla udělat dojem nějaká povrchní paráda. Dávno zjistil, že vnější ozdoby jen zřídka souvisejí s nitrem člověka, jejž krášlí. Muž, na kterého se díval, byl královým rytířem, ale ve vozkových očích to automaticky nenaznačovalo, že je mužný či zasloužilý. Lidé říkali francouzskému králi Filip Sličný, neboť byl pohledný, takřka dokonalý, nicméně Tam i všichni ostatní dobře věděli, že jeho krása končí pod kůží. Nikdo, kdo mocného panovníka aspoň trochu znal, by mu rozhodně ani náhodou nemohl dát přízvisko Filip Spravedlivý či Soucitný. Filip Kapet, čtvrtý toho jména a vnuk zbožného krále Ludvíka IX., se při mnoha příležitostech projevoval jako nelidský, sebestředný, chladný a ambiciózní tyran. Podle Tama Sinclaira byla ze stejného těsta velká většina rytířů a důvěrníků, jimiž se král obklopoval. Tento konkrétní rytíř pozvolna a okázale tasil dlouhý meč a nyní se mu odhalené ostří lehce pohupovalo na pravém rameni, zatímco si vykračoval k vysokému mnichovi, jenž stál osamoceně na 16
okraji davu, stále shrbený nad mužem, který mu ve smrtelné křeči sevřel nohu. „Ewane.“ Tam promluvil tiše, očima sledoval pohyby rytíře. „Vzadu u povozu je žena. Běž a pomoz jí nahoru, dokud se všichni dívají na králova velitele. Ale chovej se jakoby nic, jako by byla jedna z nás, a zůstaňte na vzdálenější straně, tam spíš uniknete pozornosti. Hamishi, ty pojď sem za mnou a Ewana ani té ženy si nevšímej.“ Ewan seskočil z vozu, a když se Hamish chystal zaujmout jeho místo na kozlíku, Tam naklonil hlavu a upozornil mladíka na výjev po své levici. „Mám pocit, že ten mnich je v pěkné kaši, podle toho, jak se ten druhý chlap tváří.“ Hamish se naklonil dopředu a napjatě vše sledoval. Zatímco se rytíř blížil, mnich pomalu poklekl, natáhl paži, položil dlaň na lebku mrtvého muže a znehybněl se skloněnou hlavou, očividně se modlil za duši zesnulého. Rytíř šel dál, dokud se neocitl asi dva kroky od klečícího mnicha, načež opět promluvil hrubým, nepříjemným hlasem. „Ten se už smaží v pekle, pátere, takže se můžeš přestat modlit.“ Mnich nedal nijak najevo, že ho slyšel, a rytíř se zamračil, nebyl zvyklý, aby ho někdo ignoroval. Trhl pravou rukou, shodil dlouhý meč z ramene a natáhl paži, až špičku ostří zahákl za tkanici mnichovy kutny a stáhl mu kápi, čímž odhalil vyholenou čtvercovou tonzuru dominikánského řádu a husté, nakrátko ostříhané kovově šedé vlasy kolem ní. Rytíř tlačil dál, takže stahující se tkanice přinutila mnicha zvednout bradu a zaklonit hlavu, což ukázalo, že je hladce oholený a bledý. Rytíř se sklonil, až měli tváře na stejné úrovni, a jeho hlas, o nic tišší či příjemnější než předtím, se ostře rozléhal v naprostém tichu, jež se rozhostilo po jeho prvních slovech. „Poslouchej, pátere, když s tebou mluvím, a odpověz mi, jsi-li tázán. Rozumíš?“ Odtáhl se, až stál zase zpříma, špičku meče opřel o zem. „Znám tě.“ Mnich mlčky zavrtěl hlavou, ale rytíř jen zvýšil hlas. „Nelži mi, mnichu! Tváře nikdy nezapomínám a tebe znám. Už jsem tě viděl někdy dřív. Kdy to bylo? Mluv!“ Mnich zavrtěl hlavou. „Ne, pane rytíři,“ vyvřískl. Hlas měl na tak vysokého muže překvapivě pronikavý. Tak pronikavý, že se 17
Tam Sinclair, který se obrátil, aby se podíval, jak si mladý Ewan vede v úkolu, který mu uložil, prudce otočil a sledoval hovor rytíře a mnicha. „Mýlíte se,“ prohlásil mnich. „Jsem tu nový a v téhle části světa jsem ještě nikdy nebyl. Můj domov je na severu, daleko odsud, v Alsasku, v klášteře požehnaného svatého Dominika, pokud jste tam tedy v poslední době nebyl, nemůžete mě znát. A kromě toho,“ jeho oči, jež zářily v podvečerním světle, měly bledou, nicméně třpytivou modrou barvu a značně fanatický výraz, „muže, jako jste vy, bych nezapomněl.“ Rytíř se zamračil, zaváhal, načež si meč švihem opět opřel o rameno a ve tváři se mu objevilo znechucení. „Dobře, už dost. Já bych zase nezapomněl hlas, jako je ten tvůj. Co chceš tady v La Rochelle?“ „Jsem tu v Boží záležitosti, pane rytíři. Nesu poselství pro převora dominikánského kláštera za branami.“ Rytíř mávnutím dominikána propustil, jeho změněné chování jasně naznačovalo neochotu vměšovat se do čehokoli, co souvisí s řádem svatého Dominika, s papežovými svatými, dychtivými a vždy horlivými inkvizitory. „Nuže dobrá, běž a splň svůj úkol. Víš, který klášter to je?“ „Ano, pane rytíři, mám s sebou psané pokyny, kam za branami jít. Ukážu vám je.“ Sotva však sáhl pod kutnu, rytíř ustoupil a znovu mu pokynul, že má jít. „Jen běž. Nepotřebuji to vidět. Běž, běž, ať už jsi pryč.“ „Děkuji vám, pane rytíři.“ Vysoký muž servilně sklonil hlavu a zamířil k městským branám. Jeho odchod jako by byl signálem i pro ostatní. Dav se spořádaně sunul kupředu, zatímco Ewan se záhadnou ženou vyšplhali na pravou stranu vozu. Strážní si lhostejně prohlíželi procházející cestující. Sinclair si ale všiml, že ačkoli muže nechávají bez povšimnutí, zpovídají všechny ženy. Narovnal se na kozlíku a volnou rukou si masíroval bedra. „Hoši,“ pronesl běžným konverzačním tónem ve skotské gaelštině, „teď se vám dostane veliké pocty. Na chvíli teď budete mí synové. Ewane, když budeš mluvit s některým z těch šašků, ať je v tvé francouzštině slyšet pořádný skotský přízvuk, jako bys 18
právě přišel z ciziny. Hamishi, ty teď mluvíš jen gaelsky, francouzsky vůbec neumíš. Zrovna jsi s matkou dorazil do Francie, abyste se připojili ke mně a bratrovi, zatím jsi neměl čas osvojit si zdejší jazyk a způsoby. Teď se posuň dozadu a pusť sem svou matku.“ Uvolněně se otočil a promluvil k ženě za nimi. „Mary, pojď sem a posaď se vedle mě. Odhrň si tu kápi z tváře, pokud se tedy nebojíš, že by tě mohli poznat.“ Beze slova si stáhla kapuci, čímž odhalila pohlednou tvář s jemnými rysy a velkýma, neobyčejně jasnýma modrošedýma očima i dlouhé, upravené vlasy. Sinclair souhlasně přikývl, když se usadila vedle něj, švihl opratěmi a vůz se dal pomalu do pohybu. „Teď se pevně držte a buďte opatrná. Prozatím jste má žena, Mary Sinclairová, matka mých synů Ewana a Hamishe. Jste tak pohledná, že na vás můžu být hrdý a zároveň chránit vaši čest. Nemluvíte francouzsky. Jestli se vás budou na něco ptát, a oni budou, podívejte se na mě a pak mluvte skotsky. Snažte se hovořit jako služebná, ne jako dáma. Pátrají po dámě, ne?“ Žena mu pohlédla zpříma do očí a přikývla. „Hmm. Pak se snažte jako dáma nepůsobit, jinak skončíme všichni na šibenici. Pojďte se přesunout tady na ten konec kozlíku, ale opatrně. Hamishi, pomoz jí a pak se postav těsně za ni. Díky bohu máte oba stejné oči, tak se je nestyďte pořádně ukázat.“ Sinclair přitáhl spřežení otěže. „Takže dobrá. Už je to tady. Blíží se ten hejsek, který se má za rytíře. Prostě se všichni uvolněte a nechte mě mluvit.“ Zastavil povoz jen kousek před místem, kde čekaly stráže. Rytíř k nim dorazil právě ve chvíli, kdy velitel stráží přistoupil k Tamovi, a jen přihlížel, jak ho voják vyslýchá, nesnažil se nijak zasáhnout. „Jméno?“ „Tam Sinclair,“ odpověděl Tam bojovně. Jméno vyslovil po skotském způsobu, Singclir, ne francouzsky San-Clerr. „Kdo jsi?“ Cizí jméno a jadrná výslovnost způsobily, že se voják divoce zamračil. Sinclair odpověděl plynulou hrdelní francouzštinou se silným skotským přízvukem. „Co tím myslíte, kdo jsem? Jsem Skot ze Skotska. A taky jsem povozník, jak vidíte.“ 19