ŽENA PŘED BRANAMI D
okonce i slepci by bylo jasné, že se něco chystá, a Tam Sinclair měl oči v pořádku. S trpělivostí to ale bylo horší. Pomalu se smrákalo, Tam byl už tři dny na cestě a teď uvízl půl míle od cíle. Bezmocně držel v ruce otěže vyčerpaného spřežení, neboť před ním se srocoval stále větší dav, bránil mu v průjezdu a tlačil se na jeho koně tak, že frkali, přešlapovali a neklidně pohazovali hlavou. I samotného Tama shromáždění rozčilovalo. Vždycky se nerad pohyboval mezi větším množstvím lidí, ale když byli navíc natěsnaní v jednolitém zástupu jako teď, pach jejich nemytých těl mu ani nedovoloval pořádně se nadechnout. „Ewane!“ „Tady!“ Jeden ze dvou mladíků, kteří polehávali na povoze vedle přikrytého nákladu a bavili se spolu, se narovnal a rukama se zapřel o zvýšené sedátko kočího. „Prr! Co se děje? Kde se tu najednou vzali všichni ti lidé?“ „Kdybych to věděl, nemusel bych tě rušit v hovoru s tvým mladým přítelem.“ Tam vrhl na druhého muže postranní pohled a ústa skrytá v prošedivělém plnovousu zkřivil v grimase, jež mohla vyjadřovat buď pobavení, nebo znechucení. „Běž tamhle k bráně a zjisti, co se děje a jak dlouho tu ještě ztvrdneme. Možná někdo dostal záchvat nebo umřel. Jestli je to tak, byl bych ti vděč nej, kdybys našel poblíž jinou bránu, ke které se dostaneme ještě před klekáním. Z tohohle zatracenýho sedátka už mám zadek bolavej a samou třísku a nechci nic jinýho než slyšet hlasitej klapot podkov, až vyklopíme tydle rezavý krámy u tavicí pece. A hni sebou. Nehodlám dneska spát před branami. Zmiz.“ „Dobře.“ Mladý Ewan se dlaní opřel o postranici, přehoupl se přes ni, zlehka přistál na dlážděné cestě a svižně si razil cestu davem. Město La Rochelle bylo největším a nejrušnějším francouzským přístavem a k vysokým jižním branám, které měl přímo před sebou, vedla široká příjezdová cesta, jež se však výrazně zužovala, čím víc se blížila kontrolním stanovištím městských stráží. 11